Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes bude opět tématem koncentrační tábora Osvětim-Březinka. Seznámíme vás s
projektem zaměstnávání u našich východních sousedů a budeme si povídat o
setkání mladých lidí z Česka a ze Slovenska.
Přeji příjemný poslech.
Som rado hoj adadžives san amenca, the šunen amaro romano vakeriben. Peršo
šunena pal o romano holocaustos the pal o buči savi keren Roma pre
Slovensko. Pal o peskero dživipen tumenge phenela Lukáš Kotlár.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Uplynulo 69 let od vyvraždění romských vězňů v Osvětimi
Začátkem srpna jsme si připomenuli jedno velmi smutné výročí v dějinách
Romů. V noci z 2. na 3. srpna 1944 totiž nacisté nahnali do plynových komor
téměř tři tisíce romských vězňů koncentračního tábora Osvětim-Březinka.
Jednalo se především o staré a nemocné lidi, o ženy a děti. Tuto událost si
připomeneme s Janou Šustovou.
Více než dvacet tisíc Romů z celé Evropy bylo za 2. světové války uvězněno v
takzvaném cikánském rodinném táboře v Osvětimi-Březince. Mnozí z nich tam
zahynuli například v důsledku katastrofálních stravovacích a ubytovacích
podmínek nebo na následky pseudovědeckých pokusů doktora Mengeleho. Jedinou
nadějí na záchranu byly transporty do dalších koncentračních táborů.
Poslední z nich byl vypraven 2. srpna 1944 a v jeho rámci odjelo 918 mužů do
Buchenwaldu a 490 žen do Ravensbrücku. Co se dělo dál, vypráví historik z
Muzea romské kultury Michal Schuster.
„V červenci 1944 se k Osvětimi už blížila Rudá armáda, čehož si samozřejmě
bylo vědomo vedení tábora, a proto bylo rozhodnuto, že práceschopní vězni a
to i z jiných částí tábora, budou přesunuti na západ do jiných táborů a
budou tam využiti na práci, protože německá válečná ekonomika kolabovala,
takže byly zapotřebí nové pracovní síly. A ti, kteří nebyli práceschopní, ať
už to byli ženy, děti, těhotné ženy, staří lidé, nemocní, byli pro ten režim
nepotřební. Proto bylo rozhodnuto, že všichni musí být zlikvidováni. K tomu
došlo v noci z 2. na 3. srpna 1944, kdy bylo zbývajících zhruba 3000
romských vězňů toho osvětimského tábora nahnáno do plynových komor, kde byli
zlikvidováni během jedné noci. I to svědčí právě o tom, proč se tomu
osvětimskému komplexu říká továrna na smrt. A právě proto je 2. srpen v celé
řadě zemí památným dnem, který připomíná romský holocaust. Před dvěma lety
se tak stalo například v Polsku, kdy byl tento den prohlášen památným
státním dnem.“
Romští vězni se cestě do plynových komor aktivně bránili.
„Stejně jako v jiných táborech i v tom osvětimském komplexu v té romské
části tábora fungovala nějaká odbojová síť, kdy si ti lidé navzájem
pomáhali, snažili se zjistit, co vedení tábora chystá a podobně. Takže i
proto například v tom romském táboře vypukla vzpoura. Ačkoliv jim bylo
řečeno, že mají být odvezeni někam jinam na práci, tak se dozvěděli, že
vězni mají být odvezeni přímo do plynových komor a mají být zlikvidováni.
Takže se v tom baráku zabarikádovali a odmítali z něj vyjít. A v tu dobu se
jim podařilo odolat, stráže dostali za úkol nechat je tak, jak jsou, s tím,
že pak nakonec většina z nich byla zlikvidována na začátku toho srpna 1944.“
A jako mnohdy jindy v životě, i v nelidských podmínkách v Osvětimi byly pro
Romy útěchou písně. Některé z nich tam přímo vznikly. O té nejznámější
hovoří historik Michal Schuster:
„Takovou nejznámější symbolickou písní, která se stala i jakousi hymnickou
připomínkou romského holocaustu, která bývá zpívána a hrána na vzpomínkových
shromážděních, je píseň Aušvicate hi kher baro, neboli V Osvětimi je velký
barák. To je píseň, která vznikla právě v tom osvětimském lágru, kde si ji
Romové začali zpívat, aby odlehčili svému utrpení. Ta píseň je právě o tom,
jak jsou Romové zavřeni v osvětimském táboře, jak trpí a jak matky pláčí nad
tím, že jejich děti jsou zplynovány atd. Tato píseň má celou řadu variant, a
jednu z těch nejznámějších variant zpívala paní Růžena Danielová ze
slováckých Mutěnic, která přišla o celou svou rodinu právě v osvětimském
táboře.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Desítky Romů z východního Slovenska našly důstojné zaměstnání
Slovensko pořád hledá recept na to, jak vytáhnout Romy ze sociální pasti.
Tam, kde selhávají celostátní řešení, už ale dávno pomáhají malé projekty.
Tak jako farma poblíž Hanušovců nad Topľou. Práci tam našly desítky Romů. Za
solidní výdělek pěstují zeleninu a bioosiva. Úspěšný nápad jednoho mladíka
může být inspirací pro celý slovenský východ. Podrobnosti má Vojtěch Berger.
Slovensko pořád hledá recept na to, jak vytáhnout Romy ze sociální pasti.
Tam, kde selhávají celostátní řešení, už dávno pomáhají malé projekty,
například farma poblíž Hanušovců nad Topľou, kde našly práci desítky Romů.
Za solidní výdělek pěstují zeleninu a bioosiva. Úspěšný nápad jednoho
mladíka může být inspirací pro celý slovenský východ.
„Na východním Slovensku zůstává mnoho vesnic, kde jsou jen Romové a staří
lidé. Mnoho mladých lidí odcestovalo na západ, do Bratislavy, Česka, do
Irska, do Německa,“ říká Štefan Straka u pole s bramborami, které okopávají
skupinka Romů.
Třicátník Štefan má drobnou postavu, ale uvnitř musí mít strašně moc
energie.
Ze zdánlivě katastrofální výchozí pozice ale zkusil udělat výhodu. Napadlo
ho, že bývalí zemědělci, kteří dřív pracovali v JZD a po úrazu šli třeba do
částečného invalidního důchodu, by část svých zkušeností mohli předat Romům.
Ti by zase při práci v zemědělství získali novou příležitost.
„Oslovujeme část těchto Romů. Ti, kteří chtějí pracovat i v zahradě, tak
dobře. Těm, kteří zájem nemají, tak násilím se jim vnucovat nebudeme,“
dodává Straka.Takhle Štefan už dostal tip na Darinku a Martinu. Jedna z nich
už smlouvu dostala, druhá je teprve na zkoušku v zácviku.
„Je to lepší než doma, lepší než na aktivačním příspěvku. Když tu budeme
pracovat, tak aspoň budeme mít nějaký příspěvek a ne 60 euro na
aktivačních,“ pochvaluje si mladá Romka.
Holky jsou ještě mladé, bude jim teprve 20 let. Tady si mohou vydělat až 500
eur měsíčně, v přepočtu asi 13 tisíc korun. To jsou pro Romy z východního
Slovenska jsou neuvěřitelné peníze.
'Nejsem Harry Potter'
Pětatřicetiletý Štefan má zatím skromnější ambice. Poslední dekádu žil jenom
ze sociálních dávek a tady bojuje o vůbec první zaměstnání v životě.
„Byl bych rád za jakékoli zaměstnání. I toto by bylo dobré, ale radši bych
nějaké stavební práce,“ svěřuje se Rom. „Mně stačí i tohle. Hlavně, že mám
zaměstnání,“ dodává.
Občanské sdružení Štefana Straky je rozkročené ještě víc doširoka. Kromě
pěstování zeleniny pěstují Romové taky bioosiva, která se pak prodávají
třeba do Česka. Další stovka Romů může dobrovolně využívat pole, kde si
vypěstují zeleninu pro vlastní spotřebu.
Potkaly se tu recepty na potravinovou soběstačnost i na řešení sociální
situace Romů. Štefan Straka ale zůstává i přes všechny úspěchy nohama na
zemi.
„Nejsem žádný Harry Potter, který má kouzelnou hůlku a mávne s ní, aby se
děly zázraky ze dne na den,“ nešetří skromností Straka.
Projekt Štefana Straky není univerzální a ne každý Rom z východního
Slovenska se může stát dobrým zemědělcem. Stovky lidí už ale dostaly šanci.
A to je víc, než jim zatím nabídnul kdokoli jiný.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Účastníci International Gypsy Fest v Bratislavě uctili památku obětí
holocaustu
Terne Roma – Mladí Romové, tak pod tímto názvem je ukryté setkání třiceti
mladých lidí z Česka a Slovenska. To vše v rámci 6. ročníku festivalu
International Gypsy Fest v Bratislavě. Jeho účastníci také uctili památku
obětí holocaustu a 2. srpna zapálili svíčky v prostorách Bratislavského hradu.
Více už kolegovi Robertu Hozovi řekl kouč mladých lidí Eduard Čonka.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Repertoár kapely Gili Romani je ovlivněn prvky romské, moravské a maďarské
hudby
Od roku 2002 působí na naší hudební scéně kapela Gili Romani. Vznikla
spoluprací muzikantské rodiny bratří Kotlárů a Milana Broučka. Repertoár je
složen z prvků cikánské, moravské a maďarské hudby a je ovlivněný prvky
jazzu. Ve zkušebně plzeňské filharmonie v Českém rozhlase Plzeň pozval
vedoucího Gili Romani Rudolfa Korga Kotlára k mikrofonu Ladislav Válek.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Lukáš Kotlár: Dětský domov mi umožňuje naplnit si svoje sny
Kdo dokáže udělat ze své nevýhody přednost, ten v životě vyhrál. Také tímto
heslem by se dal vystihnout příběh Lukáše Kotlára, který vám dnes
představíme. Sedmnáctiletý romský chlapec vyrůstá od narození v dětském
domově v Uherském Hradišti. Svůj handicap ale přetvořil v přednost a říká:
Dětský domov mi umožňuje naplnit si svoje sny. V Brně s ním natáčela Alica
Heráková.
Lukáš Kotlár se narodil rodině olašských Romů usazených v Brně a od narození
byl v kojeneckém ústavu. Kvůli jeho nemoci se rodiče nechali přesvědčit, že
v ústavní péči o něj bude lépe postaráno. Tak začal Lukáš vyrůstat jako
jediný z celé rodiny v dětském domově.
„Kvůli nemoci se mi vlastně změnil celý život, protože jsem se dostal do
dětského domova už ve 4 letech. A oni o mě usilovali, oni mě neustále chtěli
domů, ale tam je už přesvědčovali, že dětský domov bude šance, že dětský
domov mi může poskytnout vzdělání.“
Tak vlastně Lukášův příběh vystihuje mnoho příběhů romských dětí v dětských
domovech. Příběhů, ve kterých se rodiče rozhodnou pro lepší budoucnost svého
dítěte, než mu můžou zajistit sami. Lukáš tuto svou šanci využil.
„Někdo řekne, že je to smutný, že jsem bez rodiny – já říkám, smutný to
možná je, ale lítost není na místě. Naopak mě to posunulo dál.“
Základní školu Lukáš zvládal s horším chováním, ale za to s výborným
prospěchem. Po neúspěšném pokusu na gymnáziu v Uherském Hradišti, přijali
Lukáše na prestižní pražské gymnázium Open Gate.
„Já jsem měl na základní škole velké problémy, já jsem odmlouval, vyrušoval,
a ona se mě také ta škola chtěla potom zbavit. Takže to, že se mi pak
naskytla možnost jít na gymnázium Open Gate, kde už předtím studovala od nás
jedna holka, tak to byla cesta. Pro mě to byla motivace se za ní dostat a
podařilo se to.
Na gymnáziu Open Gate studuje Lukáš Kotlár v britském stylu. Bydlí na
internátě v Praze, nosí uniformu a veškerou výuku má v angličtině. To však
není jediný rozdíl.
„Ve škole je kladen velký důraz na to, vytvořit si vlastní názor, stát si za
ním, umět si ho obhájit. Je také nutné, naučit se pracovat v týmu. Nikdy to
není tak, že tam je někdo sám za sebe. V té třídě prostě pokud někdo
nevychází, tak se dělají i teambuildingy, je důležité, abychom pracovali
jako kolektiv. A naopak, to i můžu očekávat – že když já něco nezvládám, tak
vím, že mám podporu i u starších studentů, že se nemusím bát.“
Škola i domov Lukáše podporují v jeho různých zájmech. Nad účastí v české
debatní lize nebo sportem ale převažuje novinářské zapálení. Lukáš začal
svoje žurnalistické pokusy v časopisu pro dětské domovy Zámeček.
„Objevil jsem zákulisí zpravodajství, vyzkoušel jsem si studia, poznal jsem
zajímavé lidi, mluvčí z politiky, ze showbyznysu a to mě naprosto uchvátilo.
A tehdy jsem si řekl, tak fajn, začnu se tomu fakt věnovat.“
V Zámečku se vypracoval v šestnácti letech na post zástupce šéfredaktora,
přispívá do regionálních deníků, do Romano hangos a spolupráci mu nabídla i
Romea.cz. Kromě své jasné kariéry, objevil Lukáš také během dospívání zpět
svou rodinu. Ta však měla na Lukáše mnoho otázek.
„Proč, když už přijedu domů, u nich nezůstanu. Je pak těžké vysvětlovat, že
dnes od vás odjíždím, že to je kvůli životu, samozřejmě musím být v tom
dětském domově. Na druhou stranu jsou rádi, ptají se mě, dneska už i volají,
ptají se mě, jak se mi daří ve škole, co bylo na vysvědčení… Jsou spíš hodně
překvapení, že jejich syn má něco v Romano hangos, že jejich syn má něco v
novinách.“
Na otázku, zda jsou na něj rodiče hrdí, říká skromně, že zatím nemají moc za
co, ale že jsou rádi. Příběh Lukáše má tedy otevřenou budoucnost a má i
kořeny, které Lukáš stále hledá.
„Jak já často říkám, že nepatřím ani do jedné skupiny, že nejsem ani Rom,
ani bílý.“
Ani tato nejistota ale Lukáše na jeho cestě nezastavuje. A vzkaz pro ostatní
mladé lidi nebo děti bez rodiny v dětských domovech?
„Za svůj krátký život jsem zjistil, že je třeba využít každou šanci. Pokud
mi někdo něco nabídne, ať už je to jet na nějakou akci, zúčastnit se
nějakého kurzu, mluvit s někým, tak se tomu nebránit, protože cokoliv se
dozvíme, tak se nám v budoucnu může hodit.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za malou chvíli už bude 21 hodin, O Roma vakeren vám přeje krásný večer
anebo dobrou noc. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20té hodině na
vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.
Mabisterem šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena.
Mangav tumenge šukar rati, kaj tumen o Del the arakhel. Amenca avena pro
aver sambat.
Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.
|