Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Život a smrt v Tanvaldu – tak se jmenuje nový dokumentární film Víta Klusáka
a Filipa Remundy. A právě s režiséry snímku, který mapuje napjaté
česko-romské vztahy po loňském incidentu v Tanvaldu, nabídneme rozhovor.
Připomeneme také sedmdesáté výročí prvního transportu českých a moravských
Romů do Osvětimi. A pozveme vás na Jeden svět, který nabídne třeba
časosběrný dokument o Vojtěchovi Lavičkovi. Přeji hezký sobotní večer a
příjemný poslech.
Tolik úvodem našeho vysílání, které Vám rovněž zpestří romská hudba z domova
i ze zahraničí.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Mangav tumenge
šukar šuniben.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Před sedmdesáti lety začaly transporty českých a moravských Romů do Osvětimi
Letos je tomu sedmdesát let, kdy bylo z budovy dnes už neexistujících jatek
v Brně odvezeno nákladními vagony přes tisíc Romů do koncentračního tábora v
Osvětimi. Nacisté tak započali sérii transportů, na jejímž konci měla čekat
smrt na všechny romské obyvatele Protektorátu i zbytku okupované Evropy.
Nejen ti, kteří transportu unikli, uctili památku romských obětí v Brně. A
byla u toho i Zuzana Plíšková.
Emílie Machálková: „Naše nejbližší rodina přišla v koncentráku o 33
Holomků ze Svatobořic, nikdo se nevrátil. Můj dědeček, maminčiny tři bratři,
maminčiny dva strýčkové, sestřenice, bratranci, maminčin nejmladší bratr –
měli 28 let. Hrál fotbal za SK Svatobořice a boxoval, sportovní typ, krásní
chlapi... Nejstarší maminčin bratr, Štěpán Holomek, neměl ženu Romku, měl
ženu z Přerova, měl šest dětí – odjel jim tatínek a už ho nikdy neviděli.“
Popisuje Emílie Machálková, jak moc zasáhl březnový transport do osudu její
vlastní rodiny. Do poslední chvíle přitom věřila, že alespoň mladí, silní a
zdraví strýcové se z Osvětimi vrátí. Ona sama, její bratři a rodiče cestě do
tábora smrti unikli, ale jen o vlásek. Pomoc tehdy přišla z obecního úřadu.
Emílie Machálková: „My už jsme šli na nádraží, už jsme měli jet.
Zastavili nás četníci u nás a pan starosta říká: ‚Nikam nejedete.‘ Byl
strašně unavený, poněvadž tři dny byl tady na gestapu. ‚Já jsem Vás z
transportu dostal, já jsem za Vás bojoval, nechal se vykopávat na gestapu
tři dny ze dveří do dveří, ale já své občany na smrt nepošlu!‘ Jemu jsme
vděčili a vděčíme (za život), je v nebi, sedí vedle Pána Boha, pan starosta
Kilián byl jediný v Protektorátu, který se zasadil za své občany. To nás
zachránilo.“
Říká pamětnice transportů, tehdy šestnáctiletá dívka. Převoz českých a
moravských Romů byl nařízen takzvaným Osvětimským výnosem z prosince roku
1942 a neměl mu uniknout nikdo:
Michal Schuster: „Ten říkal, že všichni takzvaní Cikáni a cikánští
míšenci mají být odtransportováni a umístěni na jedno místo, a na to byl
vybrán vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim-Březinka / Auschwitz-Birkenau,
kde byl vytvořen speciální tzv. cikánský rodinný tábor a sem měli být od
toho roku 1943 všichni Romové z celé Evropy okupované nacisty. A tak se
právě stalo, že 7. března 1943 začaly transporty těch našich českých a
moravských Romů.“
Přibližuje historik Michal Schuster. Celkem pět a půl tisíce romských žen,
dětí a mužů tak skončilo daleko od svých domovů v nelidských podmínkách
koncentračního tábora. Zpět se vrátilo jen mizivé procento vězňů.
Michal Schuster: „Ta romská předválečná populace byla ve své většině
vyhlazena, protože významný moravský historik, pan profesor Ctibor Nečas,
uvádí, že se vrátilo po roce 1945 z koncentračních táborů zhruba necelých
šest set těch bývalých romských vězňů. To znamená, že 90 % předválečné
romské populace bylo vyhlazeno.“
Emílie Machálková: „Byla to hrozná doba, to byla nejhorší doba nejen
našeho národa, ale celé Evropy. To byly nejtěžší a nejčernější dějiny. A
proto se o tom musí mluvit, vzpomínat na to a nezapomínat!“
Tvrdí Emílie Machálková, jejíž příbuzní byli mezi tisícovkou lidí, které
vypravil před sedmdesáti lety první romský transport z Moravy do Osvětimi.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Film Život a smrt v Tanvaldu mapuje česko-romské vztahy po smrti romského
mladíka
Zítra bude mít v České televizi v rámci cyklu Český žurnál premiéru
dokumentární snímek Život a smrt v Tanvaldu. Podle samotných dokumentaristů
Víta Klusáka a Filipa Remundy bylo natáčení tohoto snímku vůbec nejtěžší v
historii jejich spolupráce. Dokumentární film mapuje česko-romské vztahy v
sudetském městě, kde loni 1. ledna třiašedesátiletý obyvatel – prý v
sebeobraně – zastřelil svého souseda Roma. S tvůrci dvaapadesátiminutového
dokumentu mluvila Iveta Demeterová.
Ukázky z filmu:
Muž: „Největší problém jsou ti takzvaně nepřizpůsobiví.“
Režisér: A to je kdo, prosím Vás?
Muž: „To je ta černá pakáž!“
První režisér: Můžeme se Tě zeptat, co si myslíš o Cigánech?
Dívka: „Že by pro ně měli udělat speciální koupaliště.“
První režisér: Tady slečna by stála o speciální koupaliště...
Druhý režisér: Jak by takové speciální koupaliště vypadalo?
Dívka: „Asi jako tohleto, ale aby tam chodili jenom oni.“
Druhý režisér: Víte o tom, že mluvíte o segregaci, která byla ve
Spojených státech a trvalo docela dlouho, než se toho předsudku zbavili?
A já už si ve studiu povídám s Filipem Remundou a Vítem Klusákem. Pánové,
tak to byl kousek ankety z Vašeho dokumentu, kterým se táhne docela silná
antipatie vůči Romům. Byla tam vyřčena věta: Jsou přemnoženi. Filipe, co
jste chtěli divákovi říci? Vydali jste se po stopách xenofobie?
Filip Remunda: Když jsme ten film dodělali, tak jsme si řekli, že by
to mohlo mít podtitul Pátrání nebo Dokumentární detektivka po stopách české
xenofobie. Máte pravdu v tom, jsme narazili na to, nevím, jestli je tam
nenávist, ale každopádně tam panuje velké nedorozumění a podle mého názoru
absolutní nekomunikace.
Jaký máte názor Vy – hledá někdy majoritní společnost viníka tam, kde se
lehko označí?
Vít Klusák: Já mám dojem, že se dá mluvit o nenávisti nebo o velmi
vyhraněných vztazích. A co mě zaskočilo je to, že většinou popud k té
naštvanosti té bílé většiny vůči Romům mi připadal naprosto iracionální, že
to byly poznámky typu „Oni svítí dlouho do noci, proč si nejdou lehnout,
proč koukají na televizi ve tři ráno?“ „Kupují víc masa.“ „Jezdí taxíkem“ –
to je dokonce scéna v tom filmu: „No, vidíte, támhle Cigáni lezou do taxíku,
proč nejedou autobusem jako normální lidi?“ A Filip říká: „Kam by mohli
jet?“ A ukáže se, že pravděpodobně jedou krátkou vzdálenost za 60 korun a že
ten autobus by je vyšel dráž. Pro mě je to taková mikroscéna, kde se úplně
ukazuje, že ty důvody jsou naprosto iracionální. A když se těchto
stěžovatelů ptáte na to, zda je někdy nějaký Rom přepadl nebo zfackoval v
hospodě, tak se dozvíte, že ne, že daleko víc vadí, že Romové sedí u kašny a
povídají si tam, protože bílí tam nesedí. Před rokem 1989 to byli komunisté,
kteří mohli za veškerou tu bídu a za to, že v obchodech nic nebylo, a mám
dojem, že se teď hledal další nepřítel a jsou to ti „nepřizpůsobiví“, což je
pro mě strašidelný termín, protože bych nikdy nechtěl být „přizpůsobivým“,
já chci být sám sebou. Tato výpověď také zaznívá v tom filmu, jeden takový
strýc nám tam říká, že bílí známí a přátelé před rokem 1989 s ním normálně
byli schopní sedět v hospodě a bavit se, běžně komunikovali a potom jako
kdyby se něco zlomilo tou revolucí, a dnes ho tito lidé ani nepozdraví,
protože on už patří do té skupiny, která je všeobecně vnímaná jako ti
příživníci.
Po celý loňský rok jste natáčeli s otcem zabitého Ládi, s panem
Ladislavem Tatárem. On sám se vydal a pátral a našel svědka.
Ladislav Tatár: „Mám nový důkaz, mám to i nahrané od svědka, který
tam byl. Správnou výpověď a pravdivou výpověď. To bych rád předložil
státnímu zástupci a budu pátrat na vlastní pěst.“
Pan Tatár se nevzdává a věří, že případ bude opět otevřen. Filipe, hovoří
se tam celou dobu o noži. Střelec říkal, že ho uhodili tím nožem do hlavy –
ten nůž se našel?
Filip Remunda: Podle našich informací se ten nůž našel, měl ležet ve
sněhu, ovšem nebyly na něm nalezeny otisky prstů, což je prý běžné. Stopy
DNA ale v několika ukazatelích nesouhlasily, což nedokazuje, že ten nůž
patřil jednomu z těch dvou bratrů.
Vít Klusák: Ten skrývaný svědek té poslední výpovědi zmiňuje, že on žádný
nůž v ruce Vládi Tatara neviděl.
Rok jste přemlouvali střelce, aby promluvil. Nechtěl, ale nakonec za pět
minut dvanáct, 22. prosince 2012 svolil. Jak na Vás zapůsobila jeho výpověď,
když jste se ho ptali, co rodině vzkazuje? On se tvářil velmi ironicky a
řekl: „Aby se polepšili!“
Vít Klusák: To nás zaskočilo. Ta určitá ironie, kterou zmiňujete,
nebo i takový lehký úsměv, se kterým nám to pan Síbrl líčil, může budit
rozpaky. Místo toho, aby jim vzkázal něco, jako že ho to mrzí, to nakonec
převrátil ve vzkaz „Chovejte se slušně!“ Navíc to potom korunuje těmi slovy,
že všude tam, kde jsou Romové přemnoženi, tak jsou problémy. To je naprosto
nepřijatelné!
Filip Remunda: To byla pro mě věc, která mě šokovala a dost možná se
k tomu tématu s Vítem v nějaké podobě ještě vrátíme, protože není přece samo
sebou, že v naší republice jsou lidé takto naladěni a jsou ochotni říkat
takto vyhraněné názory, které jsou podle mě na hraně. Myslím, že v Německu
by za to mohli mít i problémy se zákonem.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Bílý kruh bezpečí pomáhá obětem trestných činů
Ročně je v České republice oznámeno 300.000 trestných činů a za každým je
minimálně jeden poškozený. Ve skutečnosti je obětí trestných činů ale víc,
než uvádějí statistiky. Ne všichni se totiž obracejí na policii. Bílý kruh
bezpečí pomáhá právě obětem trestných činů. Na organizaci se obracejí i
Romové, jak potvrdila ředitelka Petra Vitoušová v rozhovoru s kolegyní Marií
Vrábelovou.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Festival Jeden svět přinese předpremiéru časosběrného dokumentu Vojta
Lavička: Nahoru a dolů
V pondělí byl zahájen festival Jeden svět, v jehož programu je letos i pět
dokumentárních filmů s romskou tematikou. Jeden z nich bude mít na festivalu
dokonce svou předpremiéru. Má název Vojta Lavička: Nahoru a dolů a v
pražských kinech Světozor a Atlas ho můžete vidět už v pondělí a úterý.
Pozve vás na něj Jana Šustová.
Film Vojta Lavička: Nahoru a dolů představuje známého romského hudebníka,
novináře a aktivistu Vojtěcha Lavičku. Jedná se o nejnovější časosběrný
dokument režisérky Heleny Třeštíkové.
„Film o Vojtovi Lavičkovi vznikal dohromady šestnáct let a to tak, že
nejdřív vznikl film Být Romem, který se točil od roku 1996 do roku 2001. Pak
byla nějakou dobu pauza a potom jsem se zase k Vojtovi vrátila a točili jsme
dál, takže dohromady je to šestnáct let.“
A co se za tato léta v životě Vojty Lavičky událo?
„Pokud dělám časosběrné filmy, je mojí ambicí zachytit jak soukromý život
mých hrdinů, tak jejich pracovní nebo společenský život. V té oblasti
soukromého života se Vojtovi v průběhu doby narodili dva synové – to si
myslím, že by asi i on jmenoval jako důležité momenty svého života. A v té
rovině pracovní vystřídal několik zaměstnání, které vždy nějakým způsobem
souvisely s romstvím, to je podle mě hodně zajímavé. Ať pracoval v Českém
rozhlase v romském vysílání, nebo ve společnosti Člověk v tísni, kde dělal
na romských projektech, tak potom ještě ve společnosti Romea. A zároveň byl
vždy aktivním hudebníkem a hrál v řadě různých formací, ať to byla skupina
Deep Sweden, Álom, Gipsy.cz, což je asi takové nejslavnější období, a teď je
zase v různých dalších formacích, které se hrozně rychle mění, takže ani
nevím, jaký je název té poslední. A myslím, že vždy velmi zajímavě
reflektoval téma romství.“
Film nás zavede do velmi různorodého prostředí.
„V těch filmech je to vždy taková kombinace prostředí bytu a pracoviště těch
hrdinů, o kterých točíme. Takže u Vojty konkrétně navštívíme několik bytů,
které za tu dobu vystřídal, a potom hodně koncertů, kde vystupuje – zejména
s Gipsy.cz, dokonce jsme s nimi byli i na Eurosongu, kde skupina byla jako
český zástupce – účastnili se soutěže Eurovize v Moskvě. A potom je tam
ještě taková docela zajímavá epizoda, kdy Vojta nějakou dobu pracoval jako
redaktor televize Metropol a televize Pětka, takže tam jsou nějaké záběry z
tohoto televizního prostředí. Také hrál v takovém experimentálním
představení Národního divadla s romskou tematikou. Takže je to, myslím,
takové docela živé, protože se ty prostředí hodně střídají.“
A jak režisérka Helena Třeštíková dodává, v Praze se předpremiéra dokumentu
uskuteční už v pondělí a v úterý.
„Bude uveden na festivalu filmů o lidských právech Jeden svět 11. a 12.
března. Potom bude v rámci toho festivalu pravděpodobně i v jiných místech
než v Praze, protože festival má řadu regionálních středisek, kde se filmy
promítají. A potom do kin vstoupí na začátku dubna a bude normálně v
kinodistribuci.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Zplnomocněnec pro romské komunity na Slovensku se setkal se zástupci
etnických menšin v USA
Zplnomocněnec pro romské komunity na Slovensku Peter Pollák absolvoval pobyt
ve Spojených státech amerických. New York, Atlantu, nebo Portland navštívil
díky studijní cestě, kterou iniciovalo velvyslanectví Spojených států na
Slovensku. Sešel se tam především se zástupci etnických menšin, kteří ve
Státech žijí. Petra Polláka oslovil Robert Hoza.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za malou chvíli už bude 21 hodin, O Roma vakeren vám přeje krásný večer.
Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu
a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Mangav tumenge lači řači.
Klidný večer vám přeje Tomáš Bystrý.
| 
Emílie Machálková: „Naše nejbližší rodina přišla v koncentráku o 33
Holomků ze Svatobořic, nikdo se nevrátil. Můj dědeček, maminčiny tři bratři,
maminčiny dva strýčkové, sestřenice, bratranci, maminčin nejmladší bratr –
měli 28 let. Hrál fotbal za SK Svatobořice a boxoval, sportovní typ, krásní
chlapi... Nejstarší maminčin bratr, Štěpán Holomek, neměl ženu Romku, měl
ženu z Přerova, měl šest dětí – odjel jim tatínek a už ho nikdy neviděli.“
Říká pamětnice transportů, tehdy šestnáctiletá dívka. Převoz českých a
moravských Romů byl nařízen takzvaným Osvětimským výnosem z prosince roku
1942 a neměl mu uniknout nikdo:
Přibližuje historik Michal Schuster. Celkem pět a půl tisíce romských žen,
dětí a mužů tak skončilo daleko od svých domovů v nelidských podmínkách
koncentračního tábora. Zpět se vrátilo jen mizivé procento vězňů.
Emílie Machálková: „Byla to hrozná doba, to byla nejhorší doba nejen
našeho národa, ale celé Evropy. To byly nejtěžší a nejčernější dějiny. A
proto se o tom musí mluvit, vzpomínat na to a nezapomínat!“
Související články
Ukázky z filmu:
Film Vojta Lavička: Nahoru a dolů představuje známého romského hudebníka,
novináře a aktivistu Vojtěcha Lavičku. Jedná se o nejnovější časosběrný
dokument režisérky Heleny Třeštíkové.
„Pokud dělám časosběrné filmy, je mojí ambicí zachytit jak soukromý život
mých hrdinů, tak jejich pracovní nebo společenský život. V té oblasti
soukromého života se Vojtovi v průběhu doby narodili dva synové – to si
myslím, že by asi i on jmenoval jako důležité momenty svého života. A v té
rovině pracovní vystřídal několik zaměstnání, které vždy nějakým způsobem
souvisely s romstvím, to je podle mě hodně zajímavé. Ať pracoval v Českém
rozhlase v romském vysílání, nebo ve společnosti Člověk v tísni, kde dělal
na romských projektech, tak potom ještě ve společnosti Romea. A zároveň byl
vždy aktivním hudebníkem a hrál v řadě různých formací, ať to byla skupina
Deep Sweden, Álom, Gipsy.cz, což je asi takové nejslavnější období, a teď je
zase v různých dalších formacích, které se hrozně rychle mění, takže ani
nevím, jaký je název té poslední. A myslím, že vždy velmi zajímavě
reflektoval téma romství.“
„V těch filmech je to vždy taková kombinace prostředí bytu a pracoviště těch
hrdinů, o kterých točíme. Takže u Vojty konkrétně navštívíme několik bytů,
které za tu dobu vystřídal, a potom hodně koncertů, kde vystupuje – zejména
s Gipsy.cz, dokonce jsme s nimi byli i na Eurosongu, kde skupina byla jako
český zástupce – účastnili se soutěže Eurovize v Moskvě. A potom je tam
ještě taková docela zajímavá epizoda, kdy Vojta nějakou dobu pracoval jako
redaktor televize Metropol a televize Pětka, takže tam jsou nějaké záběry z
tohoto televizního prostředí. Také hrál v takovém experimentálním
představení Národního divadla s romskou tematikou. Takže je to, myslím,
takové docela živé, protože se ty prostředí hodně střídají.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články