Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Romská olašská spisovatelka a výtvarnice Ceija Stojka viděla umírat své
blízké během genocidy Romů, holocaust ale přežila a své zážitky vylíčila i
ve své knize. Koncem ledna její srdce ale dotlouklo a právě dnes
zavzpomínáme na její život. Řekneme vám také, jak moc jsou prospěšní
asistenti strážníků ve Štětí na Litoměřicku a nabídneme rozhovor také se
zpěvačkou Idou Kelarovou, která nedávno vystoupila na benefičním koncertu na
podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Mangav tumenge
šukar šuniben.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Zemřela romská spisovatelka, výtvarnice a pamětnice holocaustu Ceija Stojka
Ve věku nedožitých osmdesáti let zemřela minulé pondělí romská spisovatelka
a výtvarnice Ceija Stojka. Pocházela z Rakouska a jako malé dítě prošla
několika koncentračními tábory, kde velká část její rodiny zahynula. Ceija
Stojka své zážitky z války popsala ve své první knize Žijeme ve skrytu,
která vyšla v roce 1988 a v německy mluvících zemích vzbudila velký rozruch,
protože upozornila na ignorovaný holocaust Romů. Na tuto pozoruhodnou ženu
teď zavzpomínáme s Janou Šustovou.
Ceija Stojka se narodila v roce 1933 ve Štýrsku v rodině kočovných Romů.
Její příbuzní se živili koňským handlířstvím a obchodováním na trzích a za
nacismu byli zavlečeni do různých koncentračních táborů. V roce 1941 nacisté
zatkli Cejina otce a krátce poté, co přišla zpráva o jeho smrti v Dachau,
byla v roce 1943 spolu s matkou a sourozenci zatčena také desetiletá Ceija.
Deportováni byli do Osvětimi.
„V Osvětimi jsme prožili velmi těžkou dobu. Můj malý bratr Ossi zemřel ještě
v roce 1943, ale vlastně nám tak uvolnil cestu, protože jinak už bych tady
nebyla. Při konečném řešení to znamenalo: silní napravo, slaví nalevo! Můj
bratr byl příliš malý a příliš slabý, moje maminka by se určitě dobrovolně
přihlásila k slabým a my ostatní děti bychom přirozeně všechny šly s ní.
Máma mě poučovala, abych všude říkala, že mi je šestnáct let a že pracuji v
kamenolomu. S prací to byla pravda, skutečně jsem pracovala s dalšími
stovkami žen v kamenolomu, ale šestnáct mi nebylo. Přesto jsem měla říkat,
že je mi šestnáct a že se jmenuji Zet – jako Zigeuner [Cigojnr] – 63 99. Tam
jsem ztratila své jméno, všichni jsme tam byli jen čísla. Jejich hanbu nosím
na své ruce dodnes.“
Z Osvětimi-Březinky byla Ceija Stojka deportována do Ravensbrücku a z něj do
Bergen-Belsenu.
„V Osvětimi jsem byla osmnáct měsíců. Moje sourozence od nás odtrhli, ale já
jsem ve zkoušce obstála. Dokázala jsem vláčet těžké kameny z jedné strany
kamenolomu na druhou, a tak jsem mohla zpátky ke své matce. Z této strašné
Osvětimi jsme se v roce 1944 dostali do Ravensbrücku. To byl ženský tábor,
kde dozorkyně byly horší, než dozorci v Osvětimi. Byla to drezúra a
dozorkyně byly pyšné, když mohly někoho zbít. Hodně rychle z nás udělali
poddajné lidi.“
Narozdíl od většiny svých příbuzných Ceija Stojka holocaust přežila a po
válce se vrátila zpět do Vídně. V roce 1945 se sama přihlásila do školy a
osvojila si základy čtení a psaní. Když se později v životě setkala s lidmi,
kteří popírali holocaust a číslo vytetované na její ruce považovali za lež,
rozhodla se, že své vzpomínky zapíše pro své děti.
„Ale nikdy jsem si netroufla napsat knihu a poslat ji do vydavatelství. Byla
ovšem jedna mladá žena, které moje sestra prozradila, že jsem všechno
zapsala – vše o našem zatčení, o našem otci a dalších osudech, a že jsem
rukopis schovala doma. Ta žena se jmenuje Karin Berger [Bergr], je to velmi
milá drobná žena. Přišla za mnou domů a chvíle, které jsem s ní trávila u
kávy, se postupem času stále prodlužovaly. Po osmi měsících jsem jí nakonec
řekla: ‘Tady to máš a dělej s tím, co chceš!‘ Protože já bych to dala svým
dětem, aby s tím něco udělaly až po mé smrti. Já bych to nikdy předtím
nevydala. Ale ta malá Karin Berger řekla: ‚Tohle musí ven!‘“
Ceija Stojka později napsala i další knihy, ale kromě toho se věnovala také
výtvarné činnosti. Na svých obrazech zachycovala vzpomínky na kočovný život
Romů, na válečná utrpení, ale i krásu květinových polí. O holocaustu Romů a
jejich současné situaci často besedovala s žáky a studenty rakouských škol.
Za její mnohaletý boj proti rasismu jí byl v roce 2009 udělen profesorský
titul.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Asistenti prevence kriminality se ve Štětí osvědčili
V úřednické mluvě jsou to „asistenti prevence kriminality" a ve Štětí na
Litoměřicku s nimi mají dobré zkušenosti. V ulicích osmitisícového města se
poprvé objevili loni v dubnu. A radnice teď plánuje přibrat další. Ve Štětí
natáčel Miroslav Zimmer.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Sdružení Tosara chce zprostředkovat nové zážitky a zkušenosti znevýhodněným
dětem
Tosara znamená v romštině ráno nebo také úsvit, které jsou příslibem nových
zážitků a možností. A právě nové zážitky a zkušenosti se snaží
zprostředkovat Občanské sdružení Tosara. Před 8 lety ho zakládali studenti
romistiky, kteří chtějí vyrovnávat životní šance znevýhodněných dětí.
Konkrétní práci sdružení přibližuje Martině Koptové jeho předsedkyně Jana
Rejžková.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Ida Kelarová vystoupila na benefičním koncertu
Na benefičním koncertu pro Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se
zdravotním postižením vystoupila koncem ledna Ida Kelarová a její Jazz
Famelija. Pořadatel výtěžek věnuje na projekt ochranné známky Práce
postižených na územní hlavního města Prahy. Před koncertem navštívil
zpěvačku kolega Jan Josef Horváth.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Právní poradna ]=
Roste počet osobních bankrotů
Počet vyhlášených osobních bankrotů v Česku v lednu stoupl na téměř 1700
případů, což bylo o zhruba 400 více než v prosinci 2012. Odborníci varují
před zadlužováním, které není možné později splácet. Více informací
zjišťovala u právního poradce Matouše Blažka Marie Vrábelová.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za malou chvíli už bude 21 hodin, O Roma vakeren vám přeje krásný večer a
Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu
a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.
Mangav tumenge lačhi raťi. Klidný večer vám přeje Tomáš Bystrý.
| 
Ceija Stojka se narodila v roce 1933 ve Štýrsku v rodině kočovných Romů.
Její příbuzní se živili koňským handlířstvím a obchodováním na trzích a za
nacismu byli zavlečeni do různých koncentračních táborů. V roce 1941 nacisté
zatkli Cejina otce a krátce poté, co přišla zpráva o jeho smrti v Dachau,
byla v roce 1943 spolu s matkou a sourozenci zatčena také desetiletá Ceija.
Deportováni byli do Osvětimi.
„V Osvětimi jsme prožili velmi těžkou dobu. Můj malý bratr Ossi zemřel ještě
v roce 1943, ale vlastně nám tak uvolnil cestu, protože jinak už bych tady
nebyla. Při konečném řešení to znamenalo: silní napravo, slaví nalevo! Můj
bratr byl příliš malý a příliš slabý, moje maminka by se určitě dobrovolně
přihlásila k slabým a my ostatní děti bychom přirozeně všechny šly s ní.
Máma mě poučovala, abych všude říkala, že mi je šestnáct let a že pracuji v
kamenolomu. S prací to byla pravda, skutečně jsem pracovala s dalšími
stovkami žen v kamenolomu, ale šestnáct mi nebylo. Přesto jsem měla říkat,
že je mi šestnáct a že se jmenuji Zet – jako Zigeuner [Cigojnr] – 63 99. Tam
jsem ztratila své jméno, všichni jsme tam byli jen čísla. Jejich hanbu nosím
na své ruce dodnes.“
„V Osvětimi jsem byla osmnáct měsíců. Moje sourozence od nás odtrhli, ale já
jsem ve zkoušce obstála. Dokázala jsem vláčet těžké kameny z jedné strany
kamenolomu na druhou, a tak jsem mohla zpátky ke své matce. Z této strašné
Osvětimi jsme se v roce 1944 dostali do Ravensbrücku. To byl ženský tábor,
kde dozorkyně byly horší, než dozorci v Osvětimi. Byla to drezúra a
dozorkyně byly pyšné, když mohly někoho zbít. Hodně rychle z nás udělali
poddajné lidi.“
„Ale nikdy jsem si netroufla napsat knihu a poslat ji do vydavatelství. Byla
ovšem jedna mladá žena, které moje sestra prozradila, že jsem všechno
zapsala – vše o našem zatčení, o našem otci a dalších osudech, a že jsem
rukopis schovala doma. Ta žena se jmenuje Karin Berger [Bergr], je to velmi
milá drobná žena. Přišla za mnou domů a chvíle, které jsem s ní trávila u
kávy, se postupem času stále prodlužovaly. Po osmi měsících jsem jí nakonec
řekla: ‘Tady to máš a dělej s tím, co chceš!‘ Protože já bych to dala svým
dětem, aby s tím něco udělaly až po mé smrti. Já bych to nikdy předtím
nevydala. Ale ta malá Karin Berger řekla: ‚Tohle musí ven!‘“
Související články
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články