Na příkaz Mengeleho portrétovala židovská malířka v Osvětimi Romy
Zítra si připomeneme Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům
proti lidskosti, protože přesně před šedesáti osmi lety byl osvobozen
koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Holocaust znamenal zkázu
nejen pro šest milionů Židů, ale také pro půl milionu Romů – a zároveň
leckdy osudy těchto dvou národů pozoruhodně propletl. Představíme Vám teď
knihu vyprávějící příběh židovské malířky z Brna, která v Osvětimi na příkaz
doktora Mengeleho portrétovala romské vězně.
Často to byla jen náhoda nebo jejich souhra, co lidem umožnilo přežít hrůzy
holocaustu. O tom, jak to bylo v životě brněnské Židovsky Diny Gottliebové,
vypráví kniha Vodové barvy, kterou napsala polská reportérka Lidia
Ostałowska. Byly to totiž právě vodové barvy a především výtvarný talent, co
Dině Gottliebové i její matce pomohlo uniknout smrti v koncentračním táboře
Osvětim, kam byly deportovány z Terezína. Jak na její talent nacisté přišli,
vypráví Lucie Zakopalová z Polského institutu v Praze:
„Ona předtím vyzdobila v Osvětimi baráky pro děti, nakreslila na ně Sněhurku
a sedm trpaslíků, tak možná právě i díky tomu zjistili, že umí kreslit a
když potom hledali malířku, tak si na ni vzpomněli. Ale byla to taková shoda
náhod, jako to často bývá v životě a v historii.“
Tím, kdo tehdy v Osvětimi hledal malířku, byl neblaze proslulý doktor Josef
Mengele. Pro svou pseudovědeckou disertační práci o rasových výzkumech
potřeboval portréty romských vězňů a jako vhodnou techniku vybral akvarel.
Vytvářením těchto portrétů pověřil právě Dinu Gottliebovou, která před
válkou studovala na Akademii výtvarných umění. Do dnešní doby se dochovalo
sedm portrétů.
„Zachránily se takovým náhodným zajímavým způsobem, protože jeden z polských
sousedů tam u Osvětimi přišel do tábora pro dítě. Jeho matka porodila a
zemřela jí dcerka, takže šli pro nějakého osvětimského sirotka, který jim
měl to dítě nahradit. A rozhodli se, že mu tímto způsobem pomůžou, protože
tam byla celá řada osiřelých dětí.“
Soused si vybral židovskou holčičku, které ostatní vězňové věnovali na cestu
do nové rodiny nějaké srolované papíry. Byly to právě portréty Romů a tato
dívka je v roce 1963 odprodala do sbírek Státního muzea v Osvětimi. Muzeum
pak začalo pátrat po jejich autorovi, jak uvádí Lucie Zakopalová.
„Nebylo to jednoduché, protože Dina Gottliebová mezitím odešla do Ameriky,
žila v Hollywoodu, takže teprve až po nějaké době ji vypátrali a do té
Ameriky jí přišel dopis z Osvětimi, že našli těch sedm portrétů a poprosili
jí o co nejvíc informací k tomu, jak vznikaly, nějakou krátkou autobiografii
informaci o ní – a tímto způsobem to začalo. Ona se tedy vydala do Polska,
protože to pro ni bylo velice citlivé téma, přišlo jí to jako zázrak, že se
ty portréty zachránily, a předpokládala, že si je odveze s sebou do Ameriky.
Nicméně muzeum, které je právě koupilo pro své sbírky, se domnívalo – a
samozřejmě to vychází i z celé myšlenky muzea, že všechny věci, které jsou
spojeny s holocaustem, s utrpením lidí na tom konkrétním místě, by měly
zůstat tam. To je samozřejmě důvod, proč tam zůstávají kufry, boty, knížky,
všechny osobní předměty. A protože k tomu romskému holocaustu neexistuje moc
důkazů, tak i z toho důvodu bylo velmi důležité, aby ty portréty zůstaly v
tom muzeu.“
Kolem vlastnictví portrétů se rozhořel soudní spor, do kterého se zapojil i
americký Kongres, řada evropských institucí i samotní Romové, a který
neskončil ani smrtí Diny Gottliebové v roce 2009. I o něm hovoří kniha
Vodové barvy polské reportérky Lidie Ostałowské, pro kterou v současné době
Polský institut hledá českého vydavatele.
Poslech v mp3
| 
Zítra si připomeneme Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům
proti lidskosti, protože přesně před šedesáti osmi lety byl osvobozen
koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Holocaust znamenal zkázu
nejen pro šest milionů Židů, ale také pro půl milionu Romů – a zároveň
leckdy osudy těchto dvou národů pozoruhodně propletl. Představíme Vám teď
knihu vyprávějící příběh židovské malířky z Brna, která v Osvětimi na příkaz
doktora Mengeleho portrétovala romské vězně.
„Ona předtím vyzdobila v Osvětimi baráky pro děti, nakreslila na ně Sněhurku
a sedm trpaslíků, tak možná právě i díky tomu zjistili, že umí kreslit a
když potom hledali malířku, tak si na ni vzpomněli. Ale byla to taková shoda
náhod, jako to často bývá v životě a v historii.“
„Zachránily se takovým náhodným zajímavým způsobem, protože jeden z polských
sousedů tam u Osvětimi přišel do tábora pro dítě. Jeho matka porodila a
zemřela jí dcerka, takže šli pro nějakého osvětimského sirotka, který jim
měl to dítě nahradit. A rozhodli se, že mu tímto způsobem pomůžou, protože
tam byla celá řada osiřelých dětí.“
„Nebylo to jednoduché, protože Dina Gottliebová mezitím odešla do Ameriky,
žila v Hollywoodu, takže teprve až po nějaké době ji vypátrali a do té
Ameriky jí přišel dopis z Osvětimi, že našli těch sedm portrétů a poprosili
jí o co nejvíc informací k tomu, jak vznikaly, nějakou krátkou autobiografii
informaci o ní – a tímto způsobem to začalo. Ona se tedy vydala do Polska,
protože to pro ni bylo velice citlivé téma, přišlo jí to jako zázrak, že se
ty portréty zachránily, a předpokládala, že si je odveze s sebou do Ameriky.
Nicméně muzeum, které je právě koupilo pro své sbírky, se domnívalo – a
samozřejmě to vychází i z celé myšlenky muzea, že všechny věci, které jsou
spojeny s holocaustem, s utrpením lidí na tom konkrétním místě, by měly
zůstat tam. To je samozřejmě důvod, proč tam zůstávají kufry, boty, knížky,
všechny osobní předměty. A protože k tomu romskému holocaustu neexistuje moc
důkazů, tak i z toho důvodu bylo velmi důležité, aby ty portréty zůstaly v
tom muzeu.“
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články