Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítám Vás v čase svátečním u pořadu O Roma vakeren. A o čem si dnes budeme
povídat? Občanské sdružení ROMEA získalo cenu Alice Garrigue Masarykové,
řekneme Vám o portrétech romských vězňů za druhé světové války a seznámíme
vás s projektem „Obraz rómskej ženy.“
Tolik pro začátek našeho vysílání, které Vám zpestří romská hudba z domova i
ze zahraničí.
Sam lošale hoj san amenca. Anas tumenge aktuálna nevipena. Adadžives
povakeraha pal o lači buči savi kerel sgelipen Romea, – dodžanena pes pal o
projektor savo kerel sgelipen Quo vadis. Mabisteraha pre amare romane
paramisa.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Sdružení Romea získalo cenu Alice Garrigue Masarykové
Už deset let vydává občanské sdružení Romea měsíčník Romano voďi a provozuje
zpravodajský portál Romea.cz. Ten zná ze všech aktivit sdružení Romea široká
veřejnost vůbec nejvíce. Romea se už od počátku věnuje především mediální
oblasti a dlouhodobě přispívá k vyváženosti zobrazení Romů v médiích – právě
za to ji v polovině prosince americké velvyslanectví udělilo cenu Alice
Garrigue Masarykové. Podrobnosti přináší Tomáš Bystrý.
Velvyslanec USA Norman Eisen: „Romea přispívá k nestrannému vylíčení událostí
tykající se Romů především tím, že přináší zprávy, které by se jinak do
médií nedostaly. Romea boří stereotypy představováním osobních příběhů
Romů.“
To jsou slova amerického velvyslance v Česku Normana Eisena. Právě z jeho
rukou obdrželi Jarmila Balážová, předsedkyně o. s. Romea, a výkonný ředitel
sdružení Zdeněk Ryšavý cenu, která je pojmenovaná po dceři prvního
československého prezidenta a zakladatelce československého červeného kříže
Alici Garrigue Masarykové. V minulosti ji získali například Czeslaw Walek,
bývalý předseda sekce pro lidská práva Úřadu vlády ČR, nebo bývalá
zástupkyně veřejného ochránce práv Hana Šabatová.
Jarmila Balážová: „Být po jejich boku je asi to největší ocenění a
také to, kdo tu cenu předává, a to velvyslanectví Spojených státu
amerických. Tato země se velmi systematicky dlouhá léta zajímá o tematiku
lidských práv, ačkoli by nemusela, protože její vlastní romská komunita
uvnitř státu je miniaturní, nejsou s ní problémy. Řeší úplně jiné minority a
jiné otázky na poli lidských práv a o to víc si cením, že zájem je tak
soustředěný.“
Říká Jarmila Balážová, předsedkyně sdružení Romea a zároveň šéfredaktorka
romského měsíčníku Romano voďi v překladu ´Romská duše´. Každý měsíc nabízí
svým čtenářům profily zajímavých romských osobností a nechybí ani rubriky o
romské literatuře nebo hudbě.
Jarmila Balážová: „Musím říct, že dělat časopis je velmi obtížné. Je
to nejobtížnější ze všeho, co jsem kdy v životě dělala, protože je to
spojeno s obrovskou nejistotou. V kapacitě jednoho a čtvrt člověka musíte
obsáhnout to, na co jsou jinde velké redakce. Děláme to už 10 let a doufám,
že to má smysl a musím říct, že už jsem z toho dost vyčerpaná, ze shánění
financí a všech těch věcí kolem, které s kreativitou nemají nic společného.
Hodně to ubírá energie. Na druhou stranu, Romano voďi je ceněno v rámci celé
Evropy jako vysoce profesionální titul.“
Stejně tak i server Romea.cz, který patří k vůbec nejznámějším aktivitám
sdružení Romea. Na jeho stránkách vznikla i první internetová romská
televize Romea TV. Denně server navštěvuje zhruba 2, 5 tisíce lidí. Jako
první zpravodajský web zveřejnil tajnou nahrávku ze zasedání bytové komise,
na kterém někdejší senátorka Liana Janáčková řekla, že Romové patří za
ostnatý drát. V únoru letošního roku pak server Romea odhalil lživou zprávu
Parlamentních listů o vymyšleném pokladníkovi romské politické strany, který
měl zpronevěřit vybrané peníze.
Zdeněk Ryšavý, výkonný ředitel o. s. Romea, poznamenává, že sdružení
nechce novináře jen kritizovat, ale také jim pomáhat.
Zdeněk Ryšavý: „Chceme jim nabídnout pomocnou ruku, aby se v tomhle
citlivém tématu zorientovali. Chceme jim pomoct, aby mediální obraz Romů byl
pravdivý, aby respektoval realitu, aby ji nezkresloval tak, jako tomu v
současné době je. Konkrétně si myslím, že internetová novinařina jde hodně
dolů, ale je tu možnost s tím pracovat. Nemá cenu brečet nad tím, že se to
někam valí, ale musíme vymyslet, jak tomu čelit.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Židovská malířka na příkaz dr. Mengeleho v Osvětimi malovala portréty
romských vězňů
Státní muzeum v Osvětimi vlastní sedm portrétů romských vězňů, které
namalovala brněnská Židovka Dina Gottliebová. Osudy těchto akvarelů, jejich
autorky i romských zajatců podrobně dokumentuje kniha Vodové barvy, která v
roce 2011 vyšla v Polsku a kterou nedávno Polský institut představil v Praze
a Brně – mimo jiné za účelem nalezení jejího českého vydavatele. O knihu se
zajímala Jana Šustová.
Před Vánoci roku 1943 stála dvacetiletá židovská vězenkyně Dina Gottliebová
v Osvětimi-Březince před dřevěnou stěnou baráku. V ruce měla barvy a štětce
a pro rozptýlení uvězněných dětí namalovala na stěnu Sněhurku a sedm
trpaslíků. Tak nacisté objevili její nadání, díky kterému věznění v
koncentračním táboře přežila i se svou matkou, jak vypráví Lucie Zakopalová
z Polského institutu v Praze:
„V Brně studovala AVU, měla velký výtvarný talent a náhodou se na to přišlo,
když doktor Mengele v Osvětimi hledal někoho, kdo by pro něj portrétoval
romské vězně. Takže takto se k tomu dostala, bylo jí to vlastně nařízeno,
ale dá se říct, že díky tomu přežila, protože celou válku pro doktora
Mengeleho kreslila ty portréty. On se vlastně domníval, že fotografie není
tak přesná a pro ty svoje rasové výzkumy potřeboval přesný portrét, tedy ty
akvarely, které malovala právě Dina Gottliebová.“
Osudy této brněnské rodačky zmapovala v knize Vodové barvy polská reportérka
Lidia Ostałowska, která působí v deníku Gazeta Wyborcza a je autorkou knihy
o romské kultuře Cikán je Cikán. V první části knihy Vodové barvy se Lidia
Ostałowska věnuje životě vězňů v Osvětimi a rasovým výzkumům doktora
Mengeleho. V druhé části popisuje poválečný osud portrétů romských vězňů.
Některé se zachovaly díky tomu, že syn osvětimského železničáře, kterému za
války zemřela malá sestřička, si tři dny po osvobození koncentračního tábora
z něj vzal sirotka, aby své matce nahradil zemřelou dceru. Vybral si
dvouletou židovskou holčičku z Maďarska.
„Ti vězni, kteří tam zbyli a kterých bylo velmi málo, byli dojatí tím, že se
o ni někdo chce postarat, a dali mu takové srolované papíry. On ani nevěděl,
co to je, a doma zjistil, že jsou to tyto portréty. Nicméně ještě v té době,
tedy těsně po válce, se s nimi nic nedělo, on je nechal té zachráněné
holčičce Evě jako takové její dědictví z toho tábora a teprve ona, když
dospěla, tak s nimi přišla do muzea v Osvětimi, které tam právě
reorganizovalo sbírky a muzeum je od ní odkoupilo.“
Sedm akvarelů romských vězňů se do sbírek Státního muzea v Osvětimi dostalo
v roce 1963 a jeho pracovníci začali pátrat po jejich autorovi, jak říká
Lucie Zakopalová.
„Dina z nějakého důvodu ty portréty podepsala, ale podepsala je jenom
křestním jménem, bylo tam nějaké Dinah a oni nevěděli, co to znamená, ke
komu to patří atd., takže se snažili vypátrat, kde je. Nebylo to jednoduché,
protože Dina Gottliebová mezitím odešla do Ameriky, žila v Hollywoodu, takže
teprve až po nějaké době ji vypátrali a do té Ameriky jí přišel dopis z
Osvětimi, že našli těch sedm portrétů a poprosili jí o co nejvíc informací k
tomu, jak vznikaly, nějakou krátkou autobiografickou informaci o ní – a
tímto způsobem to začalo. Ona se tedy vydala do Polska, protože to pro ni
bylo velice citlivé téma, přišlo jí to jako zázrak, že se ty portréty
zachránily, a předpokládala, že si je odveze s sebou do Ameriky.“
Vznikla tak složitá otázka, komu portréty Romů namalované v Osvětimi na
příkaz doktora Mengeleho vlastně patří – autorce, státu nebo třeba romskému
národu? Kolem vlastnictví akvarelů se rozhořel soudní spor, do nějž se
dokonce vložil americký Kongres, který podpořil nároky autorky. Naopak
osvětimské muzeum je přesvědčeno, že věci spojené s utrpením vězňů v
koncentračním táboře by měly zůstat tam jako svědectví a podobnou představu
mají i různé evropské instituce a samotní Romové. Dina Gottliebová se
vrácení portrétů nedočkala, zemřela v roce 2009.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Co ukázal slovenský průzkum na téma Obraz romské ženy
Zvolenské Občanské sdružení Quo vadis ukončilo průzkum v rámci projektu
„Obraz rómskej ženy“. Inspirací je život samotných romských žen a pohledu
mužů na jejich roli.Více už kolega Robert Hoza, který oslovil předsedkyni
Občanského sdružení Quo vadis Ingrid Kosovou.
„Romskou ženu vnímá veřejnost jen jako předčasně těhotnou nebo s početnou
rodinou. Je však potřeba říct, že romské ženy jsou heterogenní společností.
Máme ženy, které jsou emancipované, které mají možnost rozhodovat se samy za
sebe, kolik dětí budou mít a kdy je budou mít. Ne všechny ženy však mají
tuto pravomoc, a to zejména v segregovaných lokalitách. Obraz předčasných
těhotenství jsme chtěli poopravit právě tímto dokumentem a vysvětlit
majoritě, proč se děvčata stávají tak brzy matkami.“
V rámci průzkumu vyšel i kalendář týkající se rodové nerovnosti…
„Zobrazuje ženy ze segregovaných a separovaných lokalit v jejich běžných a
nestylizovaných pozicích se základním logem: ‚Kde by tyto ženy byly nebýt
etnicity a chudoby,‘ protože romská žena je vícenásobně diskriminovaná –
jako žena a jako Romka. Pokud se do této diskriminace připojí i chudoba, tak
má to nejméně výhodné postavení ve společnosti, jaké si jen umíme
představit. Romská žena má být v romských komunitách v první řadě zejména
matkou, a když z této role vybočí, tak je nechtěná a nemá takové místo v
komunitě, jaké by jí mělo příslušet. Když k tomu přičteme nedostatek
informací a žádný přístup k reprodukčnímu zdraví, k antikoncepci a tak dále,
tak se nemůžeme divit, že romské ženy končí jako matky ve 13, 14 letech.“
Významnou úlohu dodnes v romských komunitách hrají rodové stereotypy o
přerozdělení tradičních postavení v rodinném životě. Žena působí v
domácnosti a muž je živitelem rodiny.
„V romských komunitách jsou tyto rodové stereotypy ukotvené o mnoho
silněji, až 98 procent žen i mužů jsou přesvědčení, že taková role je v
pořádku. Co je však špatné, je to, že jakékoli vybočení z této role je
společností trestané a nepřístupné. Pokud si někdo vybere, že chce být v
domácnosti a je s touto rolí ztotožněný, je to v pořádku, ale když je dívce
bráněno odejít za vzděláním jen kvůli tomu, že její prioritní úloha je být
matkou a mít děti, tak tehdy to už v pořádku není.“
Součástí výsledného výstupu projektu se stal i 20 minutový dokument
poskládaný z výpovědí romských žen přibližujících společenské podmínky, ve
kterých žijí.
„Je třeba pracovat i s muži, nejen se ženami. Protože jak muž pochopí, že
jeho počínání není v pořádku, dokud své ženě nepomůže s domácími pracemi, s
dětmi? Je stejně otec jako ona matka a když nezměníme nazírání mužů na tuto
problematiku, nikdy nebudeme úspěšné. Nám nestačí změnit jen myšlení žen,
musíme změnit myšlení celé společnosti, to znamená i mužů. Rádi bychom
tenhle dokument adresovali, spolu s výzvou, jednotlivým poslancům a vládě a
doufáme, že se jim podaří ve vánoční náladě najít si čas a podívat se na
tento dokument.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Vánoce v rodině Jiřiny Somsiové z Ostravy
A my se teď ohlédneme za Štědrým dnem. Kolegyně Radka Kvasničková navštívila
Jiřinu Somsiovou, vedoucí olomoucké pobočky Společenství Romů na Moravě. A
zeptala se jí, jak slaví a zda se schází pravidelně celá rodina.
Jiřina Somsiová: „Je to tradice. Nejenom u nás, ale myslím si, že v každé
romské rodině. Schází se celá rodina. Všechny moje sestry nebo teď už i moje
děti si doma udělají večeři a rozdají si dárečky. Potom už sedají do auta a
jedou ke mně. Mám svůj dům a sejde se nás tam i 40, slavíme až do rána.
Přišla jste sem i se svým vnukem Jirkou… Jirko, moc zdravím. Ahoj.
Vnuk Jirka: „Dobrý den.“
Krásně zpíváš, je to tak?
Vnuk Jirka: „No.“ (usměje se)
A zazpíváš něco?
Jiřina Somsiová: „Ave Maria, to je taková vánoční...“
(Jirka zpívá Ave Maria)
Krásné! To bylo romsky. O čem to bylo?
Vnuk Jirka: „Chlapec chce romskou dívku, miluje ji (smích). Všude ji
hledá, ale nemůže ji najít.“
Jsou nějaké romské koledy, nějaké písně v romštině, které jsou spojeny s
Vánoci?
Jiřina Somsiová: „Koledu? Romskou koledu neznám, ale jsou tklivé
romské písně, kde se zpívá o Vánocích jako Karačoňa.“
Vánoce jsou Karačoňa?
Jiřina Somsiová: „Ano. V písních se to slovo objevuje a ty my potom
zpíváme.“
Jsou nějaká tradiční jídla, která vaříte?
Jiřina Somsiová: „Už se cítím být v druhé generaci, že. Vzali jsme
vaše jídla, ale dřív ryba na stole nebyla.“
A co bylo?
Jiřina Somsiová: „Dělalo se mnoho druhů jídla, na sladko halušky s
tvarohem, hodně se peklo. Bylo tam mnoho jídla, aby se všichni pohostili,
protože se na Štědrý den hojně scházíme. My Romové považujeme z těch tří
svátků nejdůležitější Štědrý den, protože Ježíšek se narodil a my ho tak
oslavujeme.“
Jsou nějaké zvyky, které dodržujete?
Jiřina Somsiová: „Tradice u nás je taková, že tři dny vánoční nesmíte
dát nic z domu a když jdete na Štědrý den na návštěvu, tak je tradice, že
první vchází muž, nikoli žena. Muž vstoupí a rozdává drobné penízky.“
Co byste si, paní Somsiová, přála do nového roku sobě a třeba i dalším
Romům?
Jiřina Somsiová: „Sobě a všem Romům přeji zdraví, protože říkám, když
není zdraví, není nic. Na prvním místě tedy to zdraví a také trochu štěstí,
aby měli práci. A všem dětem přeju, i když jejich rodiče to ještě
nepochopili, aby se učily a dotáhly to dál než rodiče, aby měly lepší život.
To jim přeji z celého srdce do nového roku.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za malou chvíli už bude 21 hodin, O Roma vakeren Vám přeje úspěšné vykročení
do nového roku, zdraví, štěstí a hodně radosti. Naladit si nás můžete ale
opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na
internetové adrese romove.cz.
Mangav tumenge bachtalo nevo berš dujezera dešutrin, kaj tumen o Del
arakhel, likérem paš peste. Savorenge tumenge zor, bach the sastpen.
Krásný sváteční večer, anebo dobrou noc vám přeje Iveta Demeterová.
| 
Velvyslanec USA Norman Eisen: „Romea přispívá k nestrannému vylíčení událostí
tykající se Romů především tím, že přináší zprávy, které by se jinak do
médií nedostaly. Romea boří stereotypy představováním osobních příběhů
Romů.“
Říká Jarmila Balážová, předsedkyně sdružení Romea a zároveň šéfredaktorka
romského měsíčníku Romano voďi v překladu ´Romská duše´. Každý měsíc nabízí
svým čtenářům profily zajímavých romských osobností a nechybí ani rubriky o
romské literatuře nebo hudbě.
Související články
Před Vánoci roku 1943 stála dvacetiletá židovská vězenkyně Dina Gottliebová
v Osvětimi-Březince před dřevěnou stěnou baráku. V ruce měla barvy a štětce
a pro rozptýlení uvězněných dětí namalovala na stěnu Sněhurku a sedm
trpaslíků. Tak nacisté objevili její nadání, díky kterému věznění v
koncentračním táboře přežila i se svou matkou, jak vypráví Lucie Zakopalová
z Polského institutu v Praze:
Osudy této brněnské rodačky zmapovala v knize Vodové barvy polská reportérka
Lidia Ostałowska, která působí v deníku Gazeta Wyborcza a je autorkou knihy
o romské kultuře Cikán je Cikán. V první části knihy Vodové barvy se Lidia
Ostałowska věnuje životě vězňů v Osvětimi a rasovým výzkumům doktora
Mengeleho. V druhé části popisuje poválečný osud portrétů romských vězňů.
Některé se zachovaly díky tomu, že syn osvětimského železničáře, kterému za
války zemřela malá sestřička, si tři dny po osvobození koncentračního tábora
z něj vzal sirotka, aby své matce nahradil zemřelou dceru. Vybral si
dvouletou židovskou holčičku z Maďarska.
Sedm akvarelů romských vězňů se do sbírek Státního muzea v Osvětimi dostalo
v roce 1963 a jeho pracovníci začali pátrat po jejich autorovi, jak říká
Lucie Zakopalová.
Vznikla tak složitá otázka, komu portréty Romů namalované v Osvětimi na
příkaz doktora Mengeleho vlastně patří – autorce, státu nebo třeba romskému
národu? Kolem vlastnictví akvarelů se rozhořel soudní spor, do nějž se
dokonce vložil americký Kongres, který podpořil nároky autorky. Naopak
osvětimské muzeum je přesvědčeno, že věci spojené s utrpením vězňů v
koncentračním táboře by měly zůstat tam jako svědectví a podobnou představu
mají i různé evropské instituce a samotní Romové. Dina Gottliebová se
vrácení portrétů nedočkala, zemřela v roce 2009.
„Romskou ženu vnímá veřejnost jen jako předčasně těhotnou nebo s početnou
rodinou. Je však potřeba říct, že romské ženy jsou heterogenní společností.
Máme ženy, které jsou emancipované, které mají možnost rozhodovat se samy za
sebe, kolik dětí budou mít a kdy je budou mít. Ne všechny ženy však mají
tuto pravomoc, a to zejména v segregovaných lokalitách. Obraz předčasných
těhotenství jsme chtěli poopravit právě tímto dokumentem a vysvětlit
majoritě, proč se děvčata stávají tak brzy matkami.“
Jiřina Somsiová: „Je to tradice. Nejenom u nás, ale myslím si, že v každé
romské rodině. Schází se celá rodina. Všechny moje sestry nebo teď už i moje
děti si doma udělají večeři a rozdají si dárečky. Potom už sedají do auta a
jedou ke mně. Mám svůj dům a sejde se nás tam i 40, slavíme až do rána.
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články