Podnikání s chudobou - i tak se dá nazvat podnikání majitelů ubytoven, kteří chtějí za bydlení v pokoji, často se společným záchodem a sprchami na chodbě a například i omezenou možností návštěv nepřiměřené vysoké částky.

Spoléhají se na to, že u nich jsou lidé, kteří normální nájemní byt neseženou a na ubytovnu jim přispěje stát. Ubytovna je přitom pro většinu jejích obyvatel posledním útočištěm, kam utečou z ghetta.

„Lidé se chtějí dostat z té lokality a hlavně chtějí mít nějaké důstojnější bydlení, protože většinou žijí v nevyhovujících podmínkách – to znamená, že jsou ty byty přelidněné a nejsou tam hygienické podmínky takové, jaké by měly být.“ popisuje situaci v ústeckých Předlicích terénní pracovnice organizace Člověk v tísni Denisa Urbánszká. Několik nájemníků z domu, kde byly shnilé stropy, chyběly vstupní dveře a byla rozbitá okna, mi řeklo, kolik majiteli platí za bydlení: „Šest tisíc za 1+1...“

Majitel dům neopravil a nezajistil těmto lidem náhradní bydlení. Skončili na ubytovně. S hledáním nového bydlení pomáhá každému, kdo se chce ze sociálně vyloučené lokality dostat pryč, Člověk v tísni. S nálepkou "Rom z Předlic" je to ale podle Denisy Urbánszké velmi těžké: „Většinou jde o mnohočetné rodiny. Většinou mají od sedmi dětí výš. Jde o to, že to jsou i romské rodiny...“

Když už není kam jít, skončí lidé na ubytovně, kde jsou horší podmínky než v běžném bytě. Přesto tam jsou vyšší platby - v jedné z nich v Ústí nad Labem například zaplatí dospělý pět a dítě jeden tisíc korun měsíčně. Částka s počtem lidí v rodině samozřejmě roste. Potvrzuje to i Celestina Hadravová z ústeckého úřadu práce:

„Smlouvy o ubytování jsou drahé. Jsou předražené – nosí nám třeba smlouvy na jednotlivce, a tam se to nájemné pohybuje okolo šesti tisíc korun za měsíc, a to se jedná třeba o jeden pokoj. Pak nám nosí smlouvy pro jednotlivce třeba i na sedm tisíc – což ani ta daná lokalita neodpovídá tomu nájemnému, které je v místě obvyklé.“

Právě na úřad práce si lidé chodí pro zpravidla další sociální dávku: doplatek na bydlení. Ten se počítá z normativních nákladů na bydlení. Ten se počítá z takzvaných normativních nákladů na bydlení.

„Odvíjí se od počtu obyvatel v obci a následně se zkoumá počet osob v té rodině... U pětičlenné rodiny jsou normativní náklady nejvýše stanovené na třináct tisíc pět set šedesát pět korun. Ta rodina má ale většinou i další příjem – mají dávky sociální podpory a jiné příjmy, takže nikdy vlastně nedosáhnou na celou tu částku.“ vysvětluje Celestina Hadravová.

Stát tedy sice neplatí celou částku, kterou majitelé předražených ubytoven chtějí, přesto se tím zvyšují další výdaje na sociální dávky. Po internetu koluje řada "zaručených" zpráv o zneužívání sociálních dávek.

„Že jedna žena na dávkách pobírá třicet tisíc korun... Pravidelně tam ale schází informace, že je to jediný jakoby výdělek pro třeba osmičlennou rodinu, kdy ale tato rodina ještě bydlí na ubytovně a zaplatí za nájemné osmnáct tisíc.“ okomentovala jednu takovou zprávu Petra Klingerová z organizace Člověk v tísni.

Problémem tedy podle ní není zneužívání dávek ve velkém potřebnými lidmi, ale podnikali, kteří jejich prostřednictvím sociální systém zneužívají. Zajímal nás i názor majitelů některých ústeckých ubytoven - rozhovor ale odmítli.

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
03.07.2013	Ubytovny nemohou dlouhodobě řešit situaci sociálně slabých, uvádí výzkum	Zprávy ze života Romů
19.04.2013	V Česku už je více než 400 ghett	O Roma Vakeren
08.12.2012	Podnikatelé s chudobou vydělávají na ubytovnách v chudinských čtvrtích	O Roma Vakeren