Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Přesně před pěti lety vynesl Evropský soud pro lidská práva rozsudek, že
Česko diskriminuje romské děti ve školách a my se za několik okamžiků
zeptáme, zda se od té doby v našem školství něco změnilo. Povíme si také o
romském rádiu ve Velké Británii a představíme vám absolventku Divadelní
akademie. Tolik namátkou z našeho vysílání, ve kterém vám samozřejmě
nabídneme i romské písničky z domova i ze zahraničí – příjemný poslech!
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
V českém školství se pět let po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva
nic nezměnilo
V listopadu uplynulo pět let od chvíle, kdy Evropský soud pro lidská práva
odsoudil Českou republiku za diskriminaci romských dětí ve školství.
Diskriminace se stát dopouštěl tím, že tyto děti masivně zařazoval do
zvláštních škol, které jsou určeny pro děti s diagnózou lehkého mentálního
postižení. Zda se od té doby něco změnilo, zjišťovala Jana Šustová.
V případu „D. H. a ostatní versus Česká republika“ kdysi 18 mladých Romů
z Ostravy zažalovalo náš stát za to, že byly zařazeni do zvláštní školy
kvůli svému původu. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva jejich
stížnost potvrdil a zavázal Českou republiku k okamžité nápravě. Ředitele
Nadace Open Society Fund Praha Roberta Basche jsem se zeptala, co se podle
jeho názoru od té doby změnilo:
Robert Basch: „Já bych řekl, že nic. Jediné, co se změnilo, je, že se teď o tom problému
během posledního roku, možná roku a půl, více mluví a že je teď už mnohem
víc neziskových organizací nebo expertních skupin zapojených do debaty o
tom, co by se mělo stát. V tuto chvíli mohu jen říct, že došlo ke změně v
komunikaci ministerstva školství, které bylo za pana ministra Dobeše
naprosto uzavřené a místo aby dělalo nějaké kroky kupředu, tak dělalo kroky
zpět. V tuto chvíli ministerstvo školství pod novým vedením pana ministra
Fialy udělalo několik vstřícných kroků, nějakým způsobem se k věci postavilo
čelem. Myslím si, že by bylo velmi důležité, aby si sám pan ministr veřejně
dal nějaký politický závazek, že tato věc se má řešit, aby vyslal jasný
signál jak školám, tak učitelům o tom, že inkluzivní vzdělání je v České
republice zapotřebí, že s tím něco musíme dělat. Ale pokud se podívám na
situaci romských dětí nebo jakýchkoliv jiných dětí, které nastupují do
praktických škol, aniž by tam patřily, tak z tohoto pohledu se v zásadě
nezměnilo nic.“
Vlastně se změnilo to, že zvláštní školy byly přejmenovány na základní
školy praktické...
Robert Basch: „Myslím si, že je to jen taková kosmetická změna, že ten systém jako takový
se v zásadě na těch školách nezměnil. A to, že ty děti, když tu základní
školu praktickou vycházejí, jsou vzděláním někde na úrovni nějaké šesté –
sedmé třídy, takže je pro ně v zásadě nemožné dostat se na jakýkoliv učební
obor, jsou v tu chvíli vyloučené z budoucího uplatnění na trhu práce. Ta
situace je úplně stejná nezávisle na tom, jestli to byly zvláštní nebo
praktické školy.“
Jak chce v nejbližší době proti segregaci romských žáků postupovat
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, popisuje jeho první náměstek
Jiří Nantl:
Jiří Nantl: „Těch změn je celá řada. Podle mě nejzásadnější z nich je to, že se chceme
velmi důkladně podívat na status a podobu části vzdělávacího programu pro
základní školy, která se obecně týká žáků s lehkým mentálním postižením a že
chceme revidovat diagnostické postupy, které v řadě případů vedly k tomu, že
mylně byli mnozí žáci zařazeni. Ale samozřejmě je to věc, kterou musí za
svou vzít do jisté míry i rodiče, kteří nesmí podlehnout pokušení poslat to
dítě na jednodušší cestu.“
A kdy se ministerstvo chystá uvést plánované změny do praxe?
Jiří Nantl: „Některé z nich hned během tohoto školního roku, jiné jsou datovány třeba k
1. 1. 2014. A v rámci diskuse o financování regionálního školství bychom
chtěli přenastavit ten systém tak, aby běžné školy byly motivovány brát si
žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí a starat se o ně, protože by jim
to přineslo stejné peníze, jako dnes dostávají ty školy zvláštní nebo
praktické.“
K 5. výročí rozsudku D. H. versus Česká republika se nedávno v Ostravě
uskutečnila konference, při níž se setkali ředitelé základních, praktických
i speciálních škol, zástupci neziskových organizací a představitelé
ministerstva školství a české školní inspekce. Karin Marques z Nadace Open
Society Fund Praha popisuje, v čem účastníci této konference vidí největší
problém při vzdělávání romských dětí.
Karin Marques: „Za asi největší problém tam označili to, že asistenti pedagogů nejsou
ukotveni v legislativě a není na ně stabilní financování. Jsou rozpočtováni
jen buď z projektů nebo nějakým dočasným způsobem, nikdo neví, jestli příští
školní rok škola bude mít asistenty a všichni považovali asistenty pedagoga
za obrovské plus, za to, že to je to řešení a to je ta cesta, která vede ke
zlepšení vzdělávání všech dětí.“
Problém spočívá nejen v nedostatečném počtu romských asistentů.
Karin Marques: „Není jich dost, ale spíš je problém v tom, že jejich pozice je vratká. Oni
poukazovali na to, že je potřeba je legislativně zakotvit jako další
pedagogické pracovníky, a potom samozřejmě bude i jejich stabilní
financování a jejich pozice bude lepší a řešení také bude lepší.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Ve Velké Británii začalo vysílat romské rádio
Romská komunita ve střední Anglii soustřeďuje poslední dobou pozornost na
rozhlasovou frekvenci 102,5. Právě na ní začalo před měsícem vysílat romské
rádio. Zatím nemá ani název ani jasno o své náplni. Má ale velký potenciál,
protože základna pro výměnu informací v početné ostrovní komunitě českých a
slovenských Romů vyloženě chyběla. Jiří Hošek netradiční vysílání ve městě
Leicester „zblízka" zažil a docela si to prý s Jankem, Tiborem a Dominikem
užil…
„Abychom dělali něco pro Romy, aby se zviditelnili ve světě, aby se o tom
vědělo.“
Co se ti teď honí hlavou? Přemýšlíš nad dalším vstupem? Jsi trošičku
nervózní?
„Ano, jsem nervózní, neboť mi píšou lidé, neumějí naladit tuto stanici. Jsou
v Londýně. Odepisujeme jim, že frekvence je 102,5 FM – Radio EAVA, rádio
minorit. Stále zkoušíme.“
Ján Dunka, původem z Prešova, 31 let. Otec tří dětí, dobrá duše
originálního rozhlasového projektu je v Británii od roku 2004. Janko
vystřídal všechny možné profese, dělal uklízeče, dělníka nebo asistenta a
vzdělávacího poradce ve škole. Teď, podotýkám že zdarma, fušuje do
rozhlasové práce.
„Neslyšel jsem, že by existoval nějaký strašně dobrý romský moderátor,
snažím se být první.“
Trojice moderátorů má zatím v rozhlasové abecedě dost mezery: Kdy
stáhnout reproduktory před živým vstupem, kdy vyjet znělku, a na co na
mixážním pultu radši vůbec nesahat – s tím jim radí DJ Umrao, manažer rádia
minorit EAVA.
DJ Umrao: „Přísně zakázané jsou jakékoli projevy rasismu nebo
politicky nekorektní výroky. V Leicesteru a okolí žije spousta etnických
komunit, domorodci jsou někdy vystrašení, když se do jejich blízkosti
přistěhuje nová národnostní menšina, proto je pochopení jiných kultur
naprosto klíčové. A není lepší prostředek, jak tyhle myšlenky šířit, než je
rozhlas.“
Na tomhle rádiu, kde pouštějí i košilaté fórky, je zvláštní snad úplně
všechno. Patronem vysílání je policejní stanice Spinney Hill v Leicesteru.
Strážník Randžít Sonigra se na romské „chalany“ přišel podívat a tváří se
navýsost spokojeně:
Randžít Sonigra „Slovenští Romové dosud neměli žádný prostředek
hromadné komunikace, snad všechny ostatní menšiny tady v Leicesteru měly
vlastní rozhlasové vysílání, tak bylo načase podat Romům pomocnou ruku. Je
to skvělá věc a mám na rozhlasové vysílání vážně dobré reakce.“
Máš pocit, že čeští a slovenští Romové, kteří si to rádio naladí, ocení,
že se mluví čistě romsky, a že tam je v podstatě minimum češtiny a
slovenštiny?
Denisa Pšeničková: „Myslím si, že ano. Romové mezi sebou mluví
romsky, slovenštinu a češtinu používají jenom jako oficiální jazyk.“
Denisa Pšeničková, olašská Romka, absolventka práv z univerzity v
Leicesteru. Věří, že by brzy mohla mít na 102,5 FM svoji právní poradnu.
„Komunitu tohle spojuje. Všichni lidé sem můžou volat a můžou se na něco
zeptat. Dejme tomu, že jim to můžeme zodpovědět zase příští týden.“
Janko, Tibor a Dominik zatím pouštějí do éteru těžké věci jen hudebního
rázu, až se pořádně zakousnou do problémů romské komunity, možná jim hodina
vysílání týdně přijde zatraceně málo.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
S Ivankou Mariposou Čonkovou o divadle a praktických školách
V následujících minutách si budeme povídat s Ivankou Mariposou Čonkovou. Z
Chebu se přestěhovala do Prahy, kde vystudovala obor herectví se zaměřením
na autorskou tvorbu a pedagogiku na pražské DAMU. V současné době je na
volné noze a ve svém novém projektu vysvětluje rodičům, že není dobré
souhlasit s přestupem dětí ze základní školy do speciální. Organizuje
workshopy romského tance v tanečním centru Druna. Iveta Demeterová se jí
zeptala, zda odmalička měla prostor pro své nápady.
„Musím velice poděkovat svojí mamince, protože mě podporovala v čemkoli, co
jsem chtěla udělat. Když jsem doma potřebovala tančit, protože jsem prostě
měla chuť tančit, tak jsem si dala všechno z jedné místnosti do druhé a
nikomu to nevadilo, nebyl to problém a mohla jsem je večer volat, ať se jdou
koukat na moje představení do obýváku. Podpora tedy byla asi to hlavní. Měla
jsem otevřený prostor pro to, abych mohla dělat to, co jsem chtěla a na co
jsem měla chuť.“
Takže když jste potom doma řekla: „Mami, tati, chci být herečkou…“
„Když jsem šla na DAMU, věděla jsem, že nechci být herečka. Proto jsem si
nevybrala činohru, ale vybrala jsem si autorské herectví a pedagogiku. Šlo
tam především o rozvoj mě samotné. Prošla jsem výcvikem psychosomatických
disciplín v oblasti hlasu, řeči a pohybu, prošla jsem ne-disciplínou Ivana
Vyskočila ‘dialogické jednání‘. Cílem školy nebylo, abychom adaptovali
divadelní hry a jako skupina si něco vybrali, tak jak to dělá klasická
činohra nebo alternativní herectví.“
Chystáte se někam do angažmá?
„Ne.“
Vy si jedete to své…
„Momentálně pracujeme s Jéňou Horváthem pro organizaci Slovo 21 na projektu
‚Techniky divadla Fórum‘, kde ve čtyřech krajích České republiky mělo dojít
k setkání romských žen, které už mají děti nebo by mohly mít děti, které
půjdou do školy. Téma našich setkání je: ‚Nedávejte děti do speciálních
škol‘. A na tohle téma jsme připravili sérii divadelních situací, kde
předehráváme konkrétní život.“
Pracujete s maminkami, které by měly vědět: ‘Nemám podepisovat přestup
mého dítěte ze základky do speciálních škol.‘
„Přesně tak. Forma divadla umožňuje, že lidé sami vidí důsledky svého
jednání, děláme střihy, časové skoky, a tím ukážeme v horizontu dítěte třeba
následujících 10, 15 nebo 20 let. Následně je vyzveme k tomu, aby do té
situace vstoupili a řekli, jak se zachovat jinak, a potom jim to odehrajeme,
jak by to mohlo vypadat.“
Vrátím se tedy zpátky k vám, vy jste říkala, že vás rodiče maximálně
podporovali v tom, co chcete dělat. A to všechno asi vychází z domova, z
domácího prostředí?
„Naprosto.“ (smích)
Byla jste i trošku rebelka?
„Byla jsem hodně rebelka. Měla jsem morální hranice, které v nás máma, ve
mně a bráchovi, vypěstovala.“
Cítíte v sobě to romství?
„Pořád ho hledám. Je to asi dva roky, co jsem se k tomu začala aktivně
hlásit, přišlo to prostřednictvím tance, hudby a zpěvu. Na škole jsem
dostala otevřený prostor k tomu se takhle vyjadřovat. Spontánně se to
vyvolalo, protože táta s námi hrál, zpíval, tancoval.“
Takže s tatínkem jste byli pořád v kontaktu?
Jo, i když ne nějak často, ale byli. Nikdy na nás cikánsky nemluvil, ani
když jsme byli hodně malí. Ani na své nové děti, které teď má, romsky
nemluví.“
A s rodinou po tatínkovi jste v kontaktu?
„Jo, s nimi jsem v kontaktu. Jsou v Chebu, tak se vídáme. Cítím v sobě
romství a cítím se jako Romka, protože jsem byla vždycky vnímaná jako jiná.
Hlavně kvůli jménu – Čonková – docházelo k neporozumění. Celou základní i
střední školu bylo jasné, podle toho jména, kam patřím.“
Vy si říkáte Ivanka Mariposa Čonková. Mariposa, vysvětlete nám to?
(smích) „Mariposa znamená španělsky motýl, To jméno jsem dostala.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Jannete Maziniová v knize vypráví o tom, jaké to je být na Slovensku Cigánkou
Jannete Maziniová vypráví literární formou o svých životních zkušenostech a
o pohledu romské ženy na svou vlastní komunitu. Jaké to je být na Slovensku
Cigánem – to je podtitul knihy s názvem „Cigánka“. Podrobnosti přináší
kolega Robert Hoza, který spisovatelku Jannet Maziniovou oslovil.
„Zjistila jsem, že čtenost je neskutečná hlavně od lidí, kteří jsou z
romského světa. Bylo to pro mě nakopnutí, protože jsem si říkala, že je asi
načase pracovat i s druhou skupinou. Je hodně lidí, kteří pracují s Romy a
dělají skvělou a namáhavou práci, ale jako by neexistoval nikdo, kdo by
druhé straně vysvětlil, proč věci fungují v naší komunitě tak, jak fungují.
V roce 2009 získala paní Maziniová novinářskou cenu za otevřenou zpověď
Romky o tom, jak fungují věci v romské a neromské komunitě. Konzultantkou se
při psaní knihy částečně stala její máma.
„Ptala jsem se jí na věci, které jsem chtěla vědět. Zná můj život, a ta
kniha je právě o mém životě, a máma tam vstupuje ve velmi důležitých fázích.
Právě na jejím konání a chování je pěkně vidět, jaké jsou vztahy v
komunitách, co je pro ně důležité, a jak funguje rodinná soudržnost. Snažila
jsem se i ukázat, jak to je pro mě, jako pro dceru, velmi těžké vidět, že
moje máma nedokáže vystoupit z hranic romské mentality, z komunity a jakým
způsobem mi to ztížilo poznávání ‘gadžovského‘ světa.“
V knize nejsou popisované události fiktivní, z mnohých uveďme vyrovnávání
se autorky s vlastním závažným zdravotním stavem.
„Dost se tam věnuji tomu, jak jsem procházela zástupem lékařů, kteří měli
pocit, že není potřeba mi věnovat velkou pozornost. Musela jsem bojovat se
stereotypy a předsudky lékařů, aby byli schopni a ochotni ke mně přistupovat
jako k pacientce. Dlouho neřešili můj stav, a když už to začali řešit, bylo
pozdě a už byli ve fázi, kdy mi říkali, že mám možná pár týdnů života před
sebou. A tehdy mi bylo 23 let.“
Bipolarita životního příběhu se objevuje i tehdy, kdy už jako matka byla
konfrontovaná s rovněž závažným zdravotním stavem svého dítěte.
„Na jedné straně jsou neskutečné city a neskutečná láska k dítěti a na druhé
se snaží dítě vychovat pro budoucí život. Najednou přijdou do puberty a tam
má pocit, že ztrácí všechno to, co mu v dětství dala a v pubertě to nevidí,
tak je to pro ni těžké.“
Kniha má vyšší ambici než jen popisovat životní příběh paní Maziniové.
„Je určena zejména ‚gadžům‘, aby pochopili, jak je důležité vidět člověka za
komunitou, ne komunitu, a tam někde ztraceného člověka.“
V případě nabídky zfilmovat literární „Cigánku“ by autorčin postoj nebyl
negativní:
„Určitě bych chtěla mít poradní nebo podpůrný hlas, protože v knize se
nedalo popsat úplně všechno a stačí, když to dostane do ruky člověk, který
má svou vlastní vizi, jak vykreslit situaci, a už se to může táhnout úplně
někam jinam.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
K čemu slouží sKarta
Ministerstvo práce a sociálních věcí zavedlo novou sKartu na výplatu dávek.
Právní poradce Matouš Blažek vysvětlí, jakou funkci bude plnit a zda-li má
význam. Ptala se jej Marie Vrábelová.
Nově zaváděná sKarta – komu je vlastně určená?
„sKarta je určená příjemcům sociálních dávek.“
V čem je problém, kdyby si ji někdo nepřevzal?
„Problém je v tom, že Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo pokyn,
podle kterého má být lidem, kteří odmítnout převzít sKartu, zastavena
výplata dávek.“
Původně se říkalo, že každý může odmítnout vyzvednout si sKartu, je to
tak?
„Takové zprávy sice v tisku proběhly, ovšem metodický pokyn ministerstva je
jasný a zavazuje úředníky ministerstva. Chtěl bych k tomu dodat, že tento
pokyn nezavazuje běžné občany. Běžní občané musí činit jenom to, co je
stanoveno zákonem, a jelikož taková povinnost v zákoně není, ani z něho
nevyplývá, tak do té doby, než kartu převezme, musí být občanovi vyplaceny
dávky původním, stávajícím způsobem. V zákoně je dokonce napsáno ‚do doby
vydání sKarty‘, vydáním se myslí převzetí uživatelem. Pokud se rozhodnu
sKartu nepřevzít, tak v takovém případě mi musejí být pořád vypláceny dávky
stávajícím způsobem.“
V čem jsou problémy s sKartou? Jak nám zkomplikují život?
„sKarta zkomplikuje život někomu více, někomu méně. Více zkomplikuje život
hlavně tělesně postiženým, znevýhodněným osobám, matkám pečující o děti, ale
i dalším. Zkomplikuje život zejména tím, že si musí tuto sKartu převzít na
úřadu práce, potom budeme všichni platit poplatky za přeposílání z tzv. účtu
sKarty od České spořitelny. Pokud jsme byli dosud zvyklí, že budeme dostávat
sociální dávky poštou, tak to teď končí, budeme je dostávat pouze, pokud si
zaplatíme České spořitelně. Stejně tak, pokud jsme byli zvyklý, že dostáváme
dávky na bankovní účet, tak přeposílání bude také něco stát.“
Můžu se někde odvolat, že třeba nemám přístup k bankomatu, a že skutečně
tu sKartu nemohu použít?
„V případě, že bych se chtěl bránit proti sKartě, musel bych se soudit se
státem, potažmo s ministerstvem. Tím pádem spíše doporučuji, aby lidé kladli
obstrukce v přijetí karty, ne aby ji výslovně odmítali. Je lepší klást
obstrukce. Nejdřív mi přijde obyčejné psaní, samozřejmě můžu říkat, že jsem
žádné takové psaní nedostal, to doporučuji, pak se na mě obrátí s
doporučeným dopisem. U doporučeného dopisu je určitá lhůta, do které si můžu
tento dopis vyzvednout, takže doporučuji počkat do konce lhůty, až poté v
poslední, předposlední den lhůty, si jít zásilku vyzvednout, a potom mám
termín, abych si tu sKartu vyzvedl. A já se půjdu omlouvat, například z
důvodu, že jsem nemocný, že o někoho nemocného pečuji, že jsem současně
někde v zahraničí, a tak podobně. Tím budu oddalovat přijetí sKarty. A je
možné, že do té doby se situace zlepší a ministerstvo přistoupí na právní
výklad, který si myslím, že je opravdu správný, že občan nemá povinnost
převzít sKartu, protože by musela být stanovena zákonem, a to není.“
A v čem je vůbec výhoda sKarty?
„Stát tvrdil, že výhodou sKarty bude zjednodušení systému a ušetření
finančních prostředků. Zjednodušení to rozhodně není, protože nám přibývá
další krok, peníze jdou na sKartu, až potom si je můžeme přeposílat na náš
bankovní účet, nebo si je nechat posílat složenkou, takže tím se to o
několik dní zdrží, protože to jde všechno přes Českou spořitelnu. Také se to
zpoplatní, takže budeme nést poplatky. Dalším účelem, kterého stát chtěl
dosáhnout, bylo zamezit zneužívání dávek, což se ovšem samozřejmě nepodaří,
protože s sKartou, můžu platit i v supermarketu, kupovat si alkohol,
cigarety a podobné věci.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
O Roma vakeren s datem 1. prosince už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na
internetové adrese www.romove.cz. Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
|