Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Dnes si řekneme o přelomového rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v
případu „D. H. a ostatní versus Česká republika, podíváme se do Přerova do
Škodovy ulice a navštívíme také Ostravu.
Tolik jenom namátkou z dnešního pořadu O Roma vakeren, který se samozřejmě
neobejde bez romských písní z domova i ze světa.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Uplynulo pět let od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva o
diskriminaci romských dětí v českém školství
V úterý uplynulo pět let od přelomového rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva v případu „D. H. a ostatní versus Česká republika". Rozsudek potvrdil,
že Česko diskriminuje romské děti tím, že je nadměrně posílá do praktických,
dříve zvláštních škol. Tento problém ale, bohužel, přetrvává doposud.
Nevládní organizace k pátému výročí rozsudku pořádají řadu akcí a jedna z
nich byla i na půdě Senátu. S informacemi se hlásí Jana Šustová.
Přesně pět let po vydání rozsudku se v Senátu uskutečnilo setkání mezi
účastníky případu D. H., romskými studenty, náměstkem ministra školství,
místopředsedkyní Senátu a komisařem pro lidská práva Rady Evropy, který
tento týden zjišťoval, nakolik česká vláda směřuje k nápravě situace. Kulatý
stůl uspořádala Nadace Open Society Fund Praha s cílem ukázat, že za
rozsudkem D. H. a ostatní versus Česká republika stojí konkrétní tváře, jak
říká ředitel nadace Robert Basch.
„My jsme chtěli, aby si jak zástupci ministerstva školství, tak i senátorka
Alena Gajdůšková i evropský komisař pro lidská práva vyslechli ty jednotlivé
osobní příběhy lidí, kteří byli postižení tou segregací, tou diskriminací ve
vzdělávacím systému. A stejně tak se toho kulatého stolu zúčastnili romští
studenti, kteří teď studují na vysokých nebo středních školách a chtěli jsme
ukázat, že romské děti jsou i na vzdory tomu diskriminačnímu systému schopny
dosáhnout dobrých výsledků a dostat se až na vysoké školy. Ale v každém tom
pozitivním příkladu je vždy jedna podmínka, že buď rodiče nebo konkrétní
učitel se postavili za to dítě a zabránili jeho přeřazení do zvláštní školy.
U každého z těch dětí, které se dnes toho kulatého stolu zúčastnily, byla
totiž snaha přeřadit ho do praktické školy, tzn. dostat ho ven z té běžné
základní školy. A ve chvíli, kdy se někdo postavil a vybojoval za to dítě,
že bude chodit do běžné základní školy, tak to dítě pak mohlo uspět.“
Úterní kulatý stůl byl pro mnohé lidí první příležitostí, jak se osobně
setkat s účastníky soudního procesu D. H. a ostatní versus Česká republika.
Hovoří první náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy Jiří
Nantl.
„Já bych chtěl velmi poděkovat paní místopředsedkyni Senátu za to, že
vytvořila prostředí pro toto setkání, které se možná mělo uskutečnit mnohem
dříve a bylo nepochybně velmi emocionální, protože jsme slyšeli celou řadu
příběhů, které by si běžný člověk možná jen velmi obtížně představoval a v
žádném případě by je nechtěl zažít. A slyšeli jsme i příběhy lidí, kteří
vyvinuli ohromné úsilí navzdory obtížným podmínkám, měli podporu svých
rodin, a někdy třeba také měli jenom štěstí, že narazili na dobrého
učitele.“
Debata se uskutečnila pod záštitou místopředsedkyně Senátu Aleny
Gajdůškové.
„Ta debata kolem kulatého stolu byla velmi zajímavá a myslím si, že velmi
důležitá. Bylo by potřeba, aby ji viděli a slyšeli jak samozřejmě senátorky
a senátoři, tak i česká veřejnost, protože jsme měli možnost se setkat s
lidmi, kteří patří k romské komunitě a dnes mají vystudovanou střední školu
a studují vysoké školy, s lidmi, kteří mají své sny, své plány a jsou také
schopni je realizovat. A myslím si, že my jako společnost si nemůžeme
dovolit ten luxus ničit talenty kteréhokoliv člověka.“
Se svým osobním svědectvím v Senátu vystoupil například Julius Mika, který
byl jedním z osmnácti účastníků v případu „D. H. a ostatní versus Česká
republika.“ Jako dítě byl poslán do zvláštní školy po několikatýdenní
hospitalizaci s oboustranným zápalem plic. V současné době pracuje jako
pečovatel v léčebně dlouhodobě nemocných a stejně jako ostatní účastníci
soudního sporu by si rád dodělal maturitu.
„To je na tom nejsmutnější, že se to zatím nepodařilo ani jednomu. Místo aby
třeba vláda nebo ministerstvo školství napomohlo tím, že těm dětem poskytne
nějaké vzdělání, tak nabídlo odškodnění nějakou finanční částkou, čímž si
mysleli, možná to řeknu hrubě, že těm dětem zalepí oči. Ale ty peníze nejsou
na celý život! Myslím si, že kdyby radši nabídli vzdělání, tak by to bylo
lepší.“
S příběhy účastníků soudního sporu D. H. a ostatní versus Česká republika se
může seznámit i široká veřejnost – a to díky výstavě americké fotografky
Stephanie Sinclair. Zve na ní ředitel Nadace Open Society Fund Praha Robert
Basch:
„Celá výstava jsou fotografické portréty účastníků procesu D. H. a jejich
dětí. Snažíme se z jiné strany ukázat, co vlastně ten rozsudek D. H.
znamenal a poukázat na ty konkrétní dopady, které to mělo na jednotlivé
osoby zapojené v tom rozsudku. Chceme to přiblížit z jiné, laické stránky
věci, nejen jako odbornou diskuzi o vzdělávání takovém či onakém, ale chceme
poukázat na to, jaké to má konkrétní dopady. Výstava je přístupná každý den
do konce listopadu v pasáži Lucerna, je veřejně přístupná bez jakéhokoliv
vstupného. Kdokoliv může přijít, podívat se a seznámit se s těmi konkrétními
příběhy.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
O osudech ghetta v Přerově
Ve Škodově ulici v Přerově stávalo původně osm činžovních domů. Demolici má
za sebou polovina z nich. Většina obyvatel se odtud odstěhovala. Poslední
romské rodiny tady dnes žijí doslova uprostřed staveniště, obklopeny špínou
a prachem. Plánované přeměny lokality v moderní čtvrť, se kterou přišel
nový soukromý vlastník před pěti léty, se Přerované nedočkali. Proto se
radnice rozhodla odstoupit od kupní smlouvy a získat lokalitu zpět do svého
vlastnictví.
Obyvatelům, kteří prokázali, že nemají vůči městu žádné dluhy, nabídla
náhradní byty. Jak se lokalita v posledních letech měnila, kolegyni Janě
Zemkové popsal Josef Lacko. Ve Škodově ulici s rodinou prožil dlouhých
pětatřicet let.
Josef Lacko: „Býval jsem tady s vašimi lidmi. Byty patřily dráze.
Venku byla tráva po kolena, rostly tam tulipány, ředkvičky, všechno… Bylo
tady čisťounko. Lavičky tu byly. Ale prosím vás, jak se sem nastěhovali
Romové, tak to tady nezůstanu. Myslím si, že Romové dělají bordel. Proč
dávají Romy dohromady? Ať je dají každý zvlášť, aby chytli vaši kulturu, váš
postoj, tak by Romové byli lepší. Rozumíte mi?“
Vy mluvíte o Romech, jako o „nich“. Ale sám jste také Rom…
Josef Lacko: „Taky Rom, jistě, ano, já jsem Rom.“
Dobrý den, můžu za vámi? Já se přiznám, jít sem do toho bytu…
Jolana Makoňová: „Je to otřes. Víme. Nejste jediná, kdo má strach.
Jsou tu velcí potkani. A vidíte sama, jaký je tam bordel.“
To mi ani neříkejte… Jak dlouho už tady žijete?
Roman Makoň: „12 roků. Zůstali jsme tady jako platiči.“
Můžu se k vám podívat, jak to tady u Vás vypadá?
Jolana Makoňová: „Už máme něco zabaleného.“
Vy už máte zabaleno, že?
Jolana Makoňová: „Máme nějaké věci zabalené, a co máme na vyhození,
tak prostě…“
To znamená, že už se těšíte na nový byt.
Jolana Makoňová: „Abych vám řekla pravdu, těším se.“
Čím topíte?
Jolana Makoňová: „Dřevem.“
Funguje tu voda? Slyšela jsem, že tady prasklo potrubí, že jsou teď
problémy.
Jolana Makoňová: „No, však vidíte tu hadici?!“
Roman Makoň: „Ale i když jsou hadice, tak se nesmíme zas koupat.
Musel bych připojit hadice od splachovače k bojleru, a splachovat s kýblem.“
Jolana Makoňová: „Koupeme se tak, jak kdysi moje babička. Jenže moje
babička měla, pamatujete si, prádelku a tam byla železná vana, zatopilo se,
pustila se voda, a ani to tady ¬nemáme. Takže se musíme koupat – kluk
většinou v bazénu, a já s manželem si musím ohřívat vodu z hrnce, abychom se
vůbec vykoupali.“
Poslouchejte, jak moc už se těšíte na stěhování?
Jolana Makoňová: „Abych Vám pravdu řekla, těším se, ale kdybych měla
dobrou vodu, tak mě odsud nikdo nedostane.“
Proč?
Jolana Makoňová: z„Protože vím, co jsou ti lidi zač, žila jsem s
nimi, znám je odmalička. Takže to je z jednoho ghetta do druhého. Nemám
šanci, abych se konečně dostala například do nějakého zachovalého baráku s
plynem, abych také jednou vstala, zapnula si plyn a měla teplo.“
Jolana a Roman Makoňovi. V této rodině jsem se dnes ocitla a sem jsem se
přišla podívat, jak tady lidé ve Škodově ulici bydlí.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Ve zchátralých domech v Ostravě-Přívoze stále bydlí lidé
Stát dal vloni méně peněz na integraci Romů. Vyplývá to ze zprávy, kterou
projednala vláda. Právě Moravskoslezský kraj přitom patří k regionům, které
sociálně vyloučené lokality trápí nejvíce. Několik zchátralých domů, které
jsou obsazeny hlavně romskými nájemníky, je také v ostravské části Přívoz.
Přestože jsou z hygienického hlediska podle úřadů neobyvatelné a lidé je
měli opustit, několik rodin v nich přes zákaz nadále žije a vychovává děti.
Více informací má Iva Havlíčková.
„Zajišťujeme, aby byla na zimu zabezpečená okna. Nechceme to opustit, chceme
to nechat opravit.“
Drobný muž Jan Bandy má v domě číslo 8 funkci správce a právě se snaží
alespoň provizorně zakrýt dřevěnými deskami otvory v domě, kde kdysi bývala
okna. Žije tam už 30 let a pamatuje lepší časy:
„Nechci to rozvádět jako pohádku, ale bylo to jak pohádkách, věřte nebo
nevěřte, bylo tady krásně. Pro děti tady byly houpačky, byl tu park… Dokud
všechno nevymizelo, jak se říká. Začalo to dálnicí, potom nám přestala
fungovat kanalizace, vytlačovalo se to do spodních bytů.“
Ty jsou teď neobyvatelné a i několik dalších bytů je vybydlených. Nedávno
kvůli nezaplaceným účtům nefungovala ani elektřina a nešla voda, to se díky
pomoci neziskového sdružení podařilo zajistit, i když například voda tu teče
jen z jednoho kohoutku pro celý dům a lidé si ji domů nosí v kýblech. Starat
se musejí i o teplo.
„Lidi mají kamna, všude mají dost dřeva.“
Jan Bandy mě provádí jedním z prázdných bytů. Věří, že po menších
opravách by se tu dalo zase dobře žít.
„Vidíte, to se bude opravovat, tady se bude natahovat voda, ... Vidíte, že
je to velký byt. Myslím, že lidé, kteří budou platit nájem, přijdou, protože
to budou krásné byty, vymalované, pěkné.“
Jeho žena pracuje v průmyslové zóně u pásové linky, on je už řadu let bez
výplaty. Funkce domovníka je neplacená.
„Musí se hodně šetřit, když to dokážeme my, tak ostatní taky.“
Nějak zvlášť si ale nestěžuje, pochválit stihne ještě svého sedmiletého
syna.
„Dobře se učí, měl vyznamenání. Tohle je zrovna můj synek.“
Syn: „Pepík.“
Čím se bavíš odpoledne, když přijdeš ze školy?
Syn: „Jím, chodím ven a hraju si s hračkami.“
Jsi tu spokojený, máš tu kamarády?
Syn: „Ne.“
V ghettu se teď Pepík potuluje už často sám. Před třemi měsíci totiž
úřady přikázaly, že se lidé odtud musí vystěhovat. Někteří uposlechli a
odešli hlavně do ubytoven, jiní ale o ubytovnách nechtějí ani slyšet a jsou
odhodláni zůstat, třeba jako Jan Bandy.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Novináři přispívají k negativnímu pohledu na Romy
Přispívají také čeští novináři k negativnímu pohledu na Romy? Pokud ano – co
by se s tím mělo dělat? Nejen o těchto otázkách diskutovali tento týden
studenti na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Debata, která se
zabývala vlivem médií na obraz Romů ve společnosti, byla součástí tzv.
Romského týdne. Za jeho organizací stojí Pražská univerzitní skupina Amnesty
International. Více už Tomáš Bystrý.
Romský týden chce především upozornit na to, že je stále hodně romských
dětí neprávem zařazováno do základních praktických škol, a tím se jim
uzavírá cesta k lepšímu uplatnění. Akce připomíná také 5. výročí rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva v tzv. případu D. H. a ostatní versus
Česká republika, v němž se rozhodlo, že v Česku dochází k systémové
diskriminaci dětí k přístupu ke vzdělání.
„Iniciovala jsem vznik kvůli tomu, že studuji na Pedagogické fakultě a
¬častokrát se tam setkávám s takovým názorem, až bych řekla, na
vysokoškolského studenta nepromyšleným. Například dokumenty, které čtou
pedagogové, vyzývají k tomu, aby byli tolerantní k různým kulturám, a potom
slyšíte takové hlášky od budoucích učitelů, jako, 'tak ať si zajedou do
Chomutova, tam uvidí, že nebudou mít tenhle názor. ' Člověka tohle šíleně
šokuje, a proto jsem si myslela, že toto téma je na Pedagogické fakultě
důležité, protože je tam spousta lidí, kteří se budou setkávat s romskými
žáky.“
Říká autorka myšlenky pořádání Romského týdne na nejstarší české
univerzitě Karolína Chloubová z pražské univerzitní skupiny Amnesty
International. Ta funguje už druhým rokem a snaží se upozorňovat na
porušování lidských práv ve světě. Ačkoliv původně organizátoři směřovali
Romský týden na studenty Pedagogické fakulty, druhý ročník akce se nevěnoval
pouze inkluzivnímu vzdělávání, ale také vlivu médií na obraz Romů ve
společnosti, o něm se debatovalo na Fakultě sociálních věd, kde se studují
také mediální obory.
„To jsou lidi, kteří budou pravděpodobně v budoucnosti v médiích psát nebo
rozhodovat o tom, co se bude psát, a přijde mi zásadní a důležité upozornit
lidi, kteří budou v budoucnosti na vysokých pozicích a budou o něčem
rozhodovat, na to, že tohle téma tady je a že je problematické a že by měli
přemýšlet a dvakrát měřit, a až pak napsat článek.“
Říká David Hájek z Pražské univerzitní skupiny Amnesty international. Ta
na debatu původně chtěla pozvat šéfredaktora Mladé fronty DNES Roberta
Čásenského, ten se ale nakonec omluvil a poslal za sebe Patrika Bangu,
administrátora blogu na serveru idnes.cz.
„Byli jsme trošku zklamaní, že to není šéfredaktor, protože si myslíme, že
to je ten člověk, který o něčem rozhoduje. Myslím si, že systémově by to
bylo zajímavější s někým z manažerské pozice než přímo s redaktorem. Na
druhou stranu, redaktor si může dovolit mluvit více otevřeně, protože
nezastupuje přímo vedení, takže jsme se dozvěděli konkrétnější informace o
tom, jak funguje samotné psaní článků nebo následná práce s debatou pod
články.“
To rozkryl právě jeden z panelistů Patrik Banga. Kromě toho mluvil i o
tom, jak je složité dostat do médií pozitivní příklady Romů, těch, kteří se
dokázali prosadit v nejrůznějších oborech:
„Při debatě jsem hovořil například o Pavlovi Berkym, který měl velký
mezinárodní úspěch v Brně. Média o tom nepsala, a to si myslím, že je taky
úplně špatně, protože máme spoustu dobrých vzorů, které by zasloužily
medializaci, aby nepanoval stereotyp, že Rom rovná se nepřizpůsobivý Rom,
rovná se někdo, kdo nic nedokázal. Máme tady opravdu novou generaci mladých
lidí, kteří jsou úplně normální, úspěšní, funkční, jako všichni ostatní.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Den romského jazyka v Olomouci přilákal řadu návštěvníků
Romský jazyk, zvyky a kulturu si tento týden připomněli v Olomouci. Den
romského jazyka zorganizovalo Středisko Khamoro pro etnické menšiny Charity
Olomouc, ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Palackého. Na
nádvoří olomoucké Zbrojnice zněly romské písně, tančilo a slavilo se. A
přišli nejen Romové. Akce přilákala studeny i mnoho kolemjdoucích. Více už
nám řekne Radka Kvasničková.
Právě teď zpívá školák Jiří Sonsí. na scénu se pomalu chystají malí
romští tanečníci a já jdu mezitím ke stánku s propagačními materiály. Jsou
tady romské pohádky, recepty, romská abeceda i písničky. A se mnou je tady
Pavlína Šarajová. Co říkáte na to, že se dnes slaví 'Den romského jazyka'?
„Lidé se o nás dozvědí, poznají naši kulturu, co všechno děláme pro rodiny,
děti, takže je to moc dobré.“
Co romský jazyk a mladá generace? Mluví hodně nebo už se to vytrácí?
„Staří Romové mluví mezi sebou hodně romsky, ale mezi mladou generací už
jenom málo. Rozumějí, ale neumějí mluvit. Je to škoda, ale co se nadělá.“
„Já jsem manžel. Šaraj, Antonín.“
Máte rád romský jazyk?
„Mám, protože jsem taky Rom.“
Učili jste svoje děti romštinu?
„Neučili právě proto, že by jim to dělalo problémy ve škole. Ale chceme, aby
se dorozuměly v rodině, aby něco věděli, nějaká základní slovíčka, co by
potřebovaly k životu, člověk nikdy neví.“
Pavlína Šarajová: „Děti rozumějí, ale neumějí romsky mluvit.“
A co romské písničky?
„Romské písničky zpíváme pořád, tancujeme, zpíváme, to máme v krvi, už od
dětství, takže ano, to máme moc rádi.“
Teď právě tančí romské děti a obecenstvu se jejich dynamické představení
velmi líbí. Paní Sónsíová, Vy cvičíte s těmi dětmi. Trénujete je?
Paní Sónsíová: „Jo, ještě musím jít na sambu. Hned se vám budu
věnovat…
Převlékáte sukýnku…
„Je zima, to víte, nemůžou se do těch živůtku převléct.“
Moc pěkně tančíš, jak se jmenuješ?
„Kristýna.“
A baví tě to, Kristýnko?
„Jo, hodně.“
Paní Sónsíová: „Pojď taky říct, jak se jmenuješ...“
„Adélka.“
Paní Sónsíová: „Od třech roků tančí.“
Moc pěkné…
Právě je pauza a já jdu za kapelou, která dnes hraje. Zpěváka a
baskytaristy Martina Gábora se ptám, jaké vlastně hrajete písně?
„Bereme je od jiných skupin, ale někdy složíme i sami svoje písničky.“
Baví Vás romská hudba?
„Ano, až moc.“
A Vy Martine, mluvíte romsky?
„No, trošičku.“
Ptám se, protože tady si starší lidé, ne snad přímo stěžovali, ale
říkali, že ten jazyk tak trošku mizí, že mladší generace už tak nemluví jako
ti starší. Je to taky tak u Vás?
„No, ano je to pravda. Mladší spíš spolu chodí ven a nebudou se přece venku
bavit romsky, ale starší generace mluví už tak romsky mezi sebou, jsou
zvyklí.“
Ale asi rozumíte, že?
„Ano, Samozřejmě.“
Den romského jazyka se v Olomouci vydařil a všichni se už těší, že se
uvidí opět za rok.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za chvíli bude 21 hodin, O Roma vakeren s datem 17. listopadu už patří
minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách
Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
| 
Přesně pět let po vydání rozsudku se v Senátu uskutečnilo setkání mezi
účastníky případu D. H., romskými studenty, náměstkem ministra školství,
místopředsedkyní Senátu a komisařem pro lidská práva Rady Evropy, který
tento týden zjišťoval, nakolik česká vláda směřuje k nápravě situace. Kulatý
stůl uspořádala Nadace Open Society Fund Praha s cílem ukázat, že za
rozsudkem D. H. a ostatní versus Česká republika stojí konkrétní tváře, jak
říká ředitel nadace Robert Basch.
Úterní kulatý stůl byl pro mnohé lidí první příležitostí, jak se osobně
setkat s účastníky soudního procesu D. H. a ostatní versus Česká republika.
Hovoří první náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy Jiří
Nantl.
Debata se uskutečnila pod záštitou místopředsedkyně Senátu Aleny
Gajdůškové.
Se svým osobním svědectvím v Senátu vystoupil například Julius Mika, který
byl jedním z osmnácti účastníků v případu „D. H. a ostatní versus Česká
republika.“ Jako dítě byl poslán do zvláštní školy po několikatýdenní
hospitalizaci s oboustranným zápalem plic. V současné době pracuje jako
pečovatel v léčebně dlouhodobě nemocných a stejně jako ostatní účastníci
soudního sporu by si rád dodělal maturitu.
S příběhy účastníků soudního sporu D. H. a ostatní versus Česká republika se
může seznámit i široká veřejnost – a to díky výstavě americké fotografky
Stephanie Sinclair. Zve na ní ředitel Nadace Open Society Fund Praha Robert
Basch:
Související články
„Zajišťujeme, aby byla na zimu zabezpečená okna. Nechceme to opustit, chceme
to nechat opravit.“
„Vidíte, to se bude opravovat, tady se bude natahovat voda, ... Vidíte, že
je to velký byt. Myslím, že lidé, kteří budou platit nájem, přijdou, protože
to budou krásné byty, vymalované, pěkné.“
Romský týden chce především upozornit na to, že je stále hodně romských
dětí neprávem zařazováno do základních praktických škol, a tím se jim
uzavírá cesta k lepšímu uplatnění. Akce připomíná také 5. výročí rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva v tzv. případu D. H. a ostatní versus
Česká republika, v němž se rozhodlo, že v Česku dochází k systémové
diskriminaci dětí k přístupu ke vzdělání.
Právě teď zpívá školák Jiří Sonsí. na scénu se pomalu chystají malí
romští tanečníci a já jdu mezitím ke stánku s propagačními materiály. Jsou
tady romské pohádky, recepty, romská abeceda i písničky. A se mnou je tady
Pavlína Šarajová. Co říkáte na to, že se dnes slaví 'Den romského jazyka'?
„Neučili právě proto, že by jim to dělalo problémy ve škole. Ale chceme, aby
se dorozuměly v rodině, aby něco věděli, nějaká základní slovíčka, co by
potřebovaly k životu, člověk nikdy neví.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články