Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
"O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních
studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od
19:45 do 20:00 hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na
adrese
facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vám představíme jednu cateringovou firmu, která se hlásí k rovnému
zacházení se svými pracovníky – a to bez ohledu na jejich etnický původ.
Nabídneme profil někdejšího učitele angličtiny – dnes romského aktivisty
Stanislava Daniela. A řeč bude i o zítřejší české premiéře Requiem za
Osvětim, které zazní v pražském Rudolfinu.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adžives tumenge
anaha nevipena andl o romano dživipen.
Akana imar amare romane giľa.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Certifikát Ethnic Friendly zaměstnavatel získala i firma J+J školní jídelny
Ethnic Friendly zaměstnavatel je značka, o které jste v našem vysílání
určitě slyšeli. Uděluje ji sdružení IQ Roma servis nejrůznějším firmám.
Jednou z nich je i malá cateringová firma J+J školní jídelny, která vyrábí a
distribuuje hotová teplá i chlazená jídla. A jak se dozvíme od redaktorky
Jany Šustové, dbá nejen na kvalitu a chuť pokrmů, ale i na své zaměstnance.
Certifikát Ethnic Friendly zaměstnavatel mohou získat organizace, které ve
své personální praxi uplatňují princip rovného zacházení s lidmi odlišného
etnického původu. Toto ocenění se uděluje od roku 2007 a dosud ho získalo 56
zaměstnavatelů. Oceněná firma či společnost tím například získává právo
používat na svých materiálech logo projektu, kterým je kruh s černobílou
postavou podobnou figurce ze hry Člověče, nezlob se. Jednou ze sedmi
společností, které certifikát Ethnic Friendly zaměstnavatel získaly v říjnu,
je firma J+J školní jídelny. Ta provozuje čtyři školní jídelny, z nichž
jedna sídlí v centru Prahy a další tři v Říčanech. Slovo má ředitel Petr
Kotál.
„V současné době máme asi padesát zaměstnanců a z rozdílných etnik máme v
současnosti zaměstnance dva. Máme třeba ale také hluchoněmého kuchaře a v
průběhu času zaměstnáváme samozřejmě i víc lidí z etnických menšin.“
Co se týče zkušenosti s pracovníky romského původu, ředitel Petr Kotál
uvádí:
„Jak říkám, kdo chce pracovat, tak si u nás určitě svou pozici najde, máme
šikovné lidi a máme s nimi dobré zkušenosti
Slavnostního přebírání certifikátu Ethnic Friendly zaměstnavatel se za
společnost J+J školní jídelny zúčastnila i paní Mitáčková. A protože je
Romka, zeptala jsem se na její cestu k této práci.
„Dostala jsem se k této práci přes známou, práce mě baví, je tam slušný
kolektiv, hodný pan ředitel, jsem tam spokojená.“
Co konkrétně děláte?
„Pomáhám v kuchyni při vaření, co je potřeba. Je to taková kolektivní
práce.“
Bylo pro Vás těžké si najít práci?
„Ze začátku ano. Dříve jsem pracovala v Berouně, kde jsme bydleli, ale když
jsme se přestěhovali do Prahy, bylo těžké najít práci, proto jsem to měla
přes tu známou, která mě dostala sem k panu Kotálovi a už tam pracuji
čtvrtým rokem.“
Mluvila jste o těžkostech při hledání práce – setkala jste se někdy s
diskriminací?
„Ano, setkala jsem se s ní. Třeba mi řekli, že přijmou pracovníky, ale Romy
ne. Setkala jsem s tím. Bylo to dost časté, měli s tím potíže i moje děti.
Ale nakonec jsme se do té práce dostali.“
A jak dopadly Vaše děti?
„Moje dcera je vyučená, synové jsou také vyučení. Dcera je vyučená kuchařka
a také pracovala u pana Kotála, teď je na mateřské dovolené. K práci se
nakonec dostali dobře, takže jsme spokojení. Nakonec jsme tak nějak tu krizi
překonali, kdy nás nechtěli vzít, ale dostali jsme se k práci, jsme
spokojení.“
Pan Kotál zmínil se zmínil o tom, že máte i hluchoněmého kuchaře...
„Ano, přímo s ním pracujeme, je to šikovný kuchař. I si rozumíme, protože se
naučil krásně odezírat, takže si v té práci rozumíme, je to dobrý kuchař.“
Někdy mohou být v práci problémy s diskriminací nejen ze strany šéfů, ale i
ze strany kolegů – jak to vypadá ve Vaší firmě?
„V této firmě toto není, všichni si rozumíme a žádná diskriminace tam není –
aspoň nepociťujeme, že by tam byla.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Pestré cesty zavedly Stanislava Daniela až do Romského vzdělávacího fondu
Ačkoliv mu je čerstvých dvaatřicet, životopis rodáka ze slovenské Skalice
Stanislava Daniela je plný pracovních zkušeností. Už ve dvaceti učil
angličtinu na jedné soukromé střední škole, později působil na ministerstvu
zdravotnictví Slovenska nebo Evropském centru pro práva Romů. Teď tráví
většinu času v Budapešti, působí totiž v tamním Romském vzdělávacím fondu.
To například nabízí stipendia i pro romské vysokoškolské studenty z Česka. K
mikrofonu ho pozval Tomáš Bystrý.
„Vyrůstal jsem v prostředí, které dodnes patří mezi ekonomicky
nejrozvinutější částí Slovenska, ale zároveň byla ta moje rodná Skalica
jedním z míst, kde byla nejvíc rozvinutá nově vznikající neonacistická
scéna. To mě určitým způsobem poznamenalo v dětství, že jsem byl nucený
řešit svou odlišnost. Jednoduše jsem to asi nikdy neměl potřebu skrývat,
zároveň jsem se ani nesnažil svoje romství, řekl bych, ‘prodat‘.“
Na střední škole byl Stanislav jediný Rom. V té době zrovna sílily
protiromské nálady. Mladý středoškolák si ale tehdy nechtěl připouštět, že i
on je součást skupiny, která se čím dál častěji stávala terčem neonacistů a
extremistických hnutí. Po maturitě ho bavila hlavně jeho práce – učení
angličtiny na střední škole.
„Byla to velmi zajímavá zkušenost právě i proto, že mi bylo 19 let. Studenti
stejně staří jako já, nebo jen o rok mladší, anebo o rok starší, mě
oslovovali ‚pane profesore‘, což pro mě bylo velmi vtipné. Pro mnohé jsem
byl jednoduše nějaký cizinec. Asi jsem nebyl vnímaný jako mladý Rom z
vedlejšího města, to tam nejspíš nebylo. A je to určitě jen další signál
toho, že společnost jednoduše není připravená na to, aby mladý Rom mohl učit
mladé ne-Romy angličtinu.“
Pak si ale mladý učitel uvědomil, že by raději než vzdělávat ostatní,
vzdělával dál sám sebe. I když měl v té době státní zkoušku z angličtiny,
studium na vysoké škole bylo teprve před ním. Nakonec se rozhodl pro Katedru
romské kultury na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře. V té době nastal
onen zlom, kdy se Stanislav Daniel začal zajímat o práva Romů.
„Po dobu studia jsem se účastnil různých vzdělávacích aktivit, poznával jsem
různé nové lidi. Využil jsem možností stáží, byl jsem na stáži v Radě Evropy
ve Štrasburku, pracoval jsem na poloviční úvazek na úřadu vlády, následně
jsem byl i na stáži v Evropském centru pro práva Romů v Budapešti, čili tyto
možnosti jsem celkem úspěšně využíval. Ale po tom všem, když jsem úspěšně
ukončil studium na vysoké škole, mě to táhlo nejvíc do terénu a napadlo mě,
že možná by bylo úplně nejlepší přestěhovat se někam do osady, anebo blízko
osady, a začít tam konkrétně pracovat a zkusit tam dělat právě i sociální
práci, které jsem se věnoval, zavést komunitní organizování a zkusit v
realitě změnit život nějakých lidí.“
A to se mu nakonec povedlo. Pracoval s romskou komunitou na východním
Slovensku. Zkušenosti, které získal v terénu, dnes využívá při práci v
romském vzdělávacím centru, které se snaží zejména odstranit segregaci
romských dětí ve školství.
„Problémem v Česku je poměrně velké zastoupení romských dětí ve speciálních
vzdělávacích programech s redukovanými osnovami. V zemích více na Balkáně je
problém spíše se samostatnými romskými třídami a školami. Ideální model
bohužel asi nikde neexistuje, samozřejmě jsou různé druhy naplnění
jednotlivých inkluzivních principů. Smutné je, že v mnohých zemích jsme
úplně na začátku.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Requiem za Osvětim poprvé zazní v Česku
Requeim za Osvětim – to je název skladby, která zítra zazní ve Dvořákově
síni Rudolfina. Vůbec poprvé v Česku ji provede 75 romských hudebníků z
Romské a Sinti filharmonie z Frankfurtu nad Mohanem. V rámci mezinárodního
projektu byla skladba uvedena již v Amsterodamu a Tilburgu, po Pražanech ji
vyslechnou také Maďaři a Poláci. Více Jitka Benešová.
Requiem za Osvětim je typický mezinárodní projekt. Jeho cílem je připomenout
všechny oběti holocaustu, nejen z řad Romů. Dílo mělo světovou premiéru
letos v květnu v Amsterodamu. Po Tillburgu a Praze Requiem zazní 6.
listopadu v Budapešti.
Tuzemští sólisté věnovali přípravě hodně času. Například stálý host opery
Národního divadla – tenorista Martin Šrejma – zkoušel sám doma s klavírem. A
nejen to.
Martin Šrejma: „Máme samozřejmě k dispozici pianistu, který s námi tuto věc
připravuje, než se sejdeme u orchestru a s dirigentem. Mladík se jmenuje
Tomáš Kačo. Práce s ním je velice příjemná.“
Cílem organizátorů je spojit různá etnika a národy a vytvořit pomník z hudby
a slov…
„Dát dohromady amatéry s profesionály. Možná z tohoto důvodu jsem byl tedy
osloven i já.“
V Rudolfinu se dále představí operní pěvci Jana Wallingerová, Martin Bárta a
romská zpěvačka Pavlína Matiová – ji oslovil pořadatel.
Pavlína Matiová: „Organizace Slovo 21, která je partnerem tohoto projektu,
oslovila paní profesorku Evu Zikmundovou, která mě čirou náhodou učila na
konzervatoři. A oslovili ji, aby doporučila operní pěvce. Když se dozvěděla,
že to je Requiem za romský holocaust, napadlo ji: Proč by to nemohla zpívat
i Romka? Tak navrhla mě. A já ráda přijala.“
Pavlína bude zřejmě první českou Romkou zpívající ve Dvořákově síni.
Martin Šrejma: „Téma Osvětim asi nenechá nikoho chladným, a ačkoli v mé
rodině naštěstí nikdo v Osvětimi nebyl ani nezemřel, těch lidí, co tam byli
zmasakrováni… Byla to strašná událost.“
Sólisty doprovodí Kühnův smíšený sbor. Autentické texty pamětníků budou
recitovat herečka Taťána Medvecká a romský herec David Tišer. Rezervace na
koncert, kam je vstup volný, byly rozebrány už měsíc dopředu.
Doprovodné akce, například promítání dokumentárních filmů a výstavy,
probíhají v Praze v Kulturním centru Židovského muzea.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Strana rovných příležitostí chce hájit nejen zájmy Romů, ale všech sociálně
slabých vrstev
V lednu to bude rok od vzniku Strany rovných příležitostí, kterou zakládali
Štefan Tišer a Čeněk Růžička v návaznosti na nepokoje na Šluknovsku.
Uskupení chce hájit nejen zájmy Romů, ale všech sociálně slabých vrstev.
Usiluje především o větší pracovní možnosti pro lidi vedené na Úřadu práce,
omezení hazardu a potírání projevů diskriminace. Iveta Demeterová mluvila s
předsedou strany Štefanem Tišerem.
Štefan Tišer: „Jezdíme do Břeclavi. Udělali jsme tam pozitivní krok. Jedeme
na Karlovarsko do Janova, do Budějovic, do Větřní... Kam je potřeba, tam
jezdíme.“
Takže když jsou někde nepokoje, ohlášeny pochody… Obrací se na vás vedení
města nebo samotní Romové?
„Samotní Romové, kteří nás zavolají. Třeba v Sokolově jsme jim pomohli, teď
v Praze to samé. A kdekoli je jakákoliv akce, tak jsme tam nápomocni a
jdeme.“
Zeptám se na věkovou kategorii, která je ve vaší straně?
„Mladá, střední, starší. V ústřední radě máme zastoupené národnostní
menšiny. Co je u nás gró, to je beztrestnost. Musejí mít čistý trestní
rejstřík, bezúhonnost, aby na nás nikdo nepřišel s tím, že najdou nějakou
špinavost na jakéhokoli člena, a to nechceme. Známe novináře, tak aby nás
neosočovali.“
Místopředsedou Strany rovných příležitostí je Čeněk Růžička, který předsedá
Výboru pro odškodnění romského holocaustu. Jeho snahou je, aby si lidé
zachovávali své tradiční romské hodnoty, aby měli úctu jeden k druhému.
Čeněk Růžička: „Důležité je také to, že v předsednictvu jsou opravdu starší
chlapi, starší Romové, kteří udržují tradice. To má svůj význam. My, ti
další, kteří jsou mladší, hlídáme, aby si tradice udrželi, a snažíme se to
dělat po celé republice, protože kam přijedeme, všude jsou nějaké problémy.
A zjišťujeme, že Romové ustupují od své hrdosti, od své hrdosti na romské
tradice, to nás hrozně moc pálí. Dokud tu hrdost, která v nás byla,
nezískáme zpět, tak
samozřejmě většinová společnost nás nebude brát vážně. My děláme tu úmornou,
tichou práci, jezdíme do lokalit, nemusí nás tam ani pozvat. Jedeme třeba za
něčím úplně jiným, ale po cestě víme, že je někde ghetto nebo někde bydlí
větší skupina Romů. Stavíme se tam, je to otázka hodiny, stavíme se, s lidmi
mluvíme, získáváme si jejich důvěru. Tu potřebujeme. Nutně potřebujeme
důvěru obyčejných Romů v republice.“
Zejate, Vy spolupracujete s panem Čeňkěm Růžičkou, se Štefanem Tišerem,
jezdíte s nimi po republice. Jak Vy vidíte jejich postavení? A jak Vy sám se
mezi Romy cítíte?
Zejat: „Mezi Romy se cítím docela dobře, některé znám už od školy. Problémy
s Romy jsem nikdy neměl. Neříkám samozřejmě, že se nenajdou mezi Romy špatní
lidé, ti se najdou v každé komunitě, proto jsem rád, že vznikla tahle
politická strana, a určitě něco takového bylo potřeba. Hodně to tady
scházelo. Máme problém s tím, že i levicové strany se začínají strašně
zaměřovat proti sociálně slabým lidem a proti Romům, a to je asi věc, která
mě tady hodně, hodně mrzí, že politika začíná být strašně populistická i od
levicových stran, což by vůbec být nemělo.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Spisovatelka Hilda Pášová píše knihu o válečné a poválečné historii své
rodiny
Hilda Pášová – učitelka češtiny, moderátorka a redaktorka romského
televizního vysílání i někdejší mluvčí Romské občanské iniciativy. Je ale
také spisovatelkou a právě v tuto chvíli píše novou knihu. Hlavními hrdiny
jsou členové její rozvětvené rodiny, kteří za 2. světové války žili na
Slovensku a po válce odešli za prací do Čech. Jana Šustová nechala autorku
zavzpomínat, jak se její rodiny dotkly válečné události.
Druhá světová válka zastihla rodinu Hildy Pášové v obci Vlčany. Ta se
nachází mezi Galantou a Novými Zámky – tedy na území jižního Slovenska,
které za války patřilo pod maďarskou správu. Právě tady děj připravované
knihy začíná.
„Vystupuje v tom strašně moc lidí. Snažím se do toho začlenit i Maďary,
kteří hodně zasáhli do života některých mých příbuzných. Ta jedna povídka
detailně popisuje příběh mojí sestřenice, která jako mladá šestnáctiletá
Romka byla strašně krásná a ve Vlčanech se do ní zamiloval moc bohatý Žid,
který byl majitelem kina, mlýna, opravdu byl strašně bohatý, ale byl ženatý.
Měli spolu románek a odjeli spolu do Budapešti. Takže takhle se prolíná ten
život v Maďarsku v Budapešti, kde popisuji tento milostný příběh, kdy tento
člověk už viděl, že to pro Židy vypadá moc špatně a chtěl, aby spolu odjeli
do Ameriky. Jenže ona byla natolik fixovaná na svoji rodinu, byla zvyklá na
to, že pořád měla kolem sebe svoji rodinu, svoje lidi, děti, tak s tím vůbec
nesouhlasila, odkládala to na později s tím, že to ještě není tak špatné, až
se tento člověk dostal do transportu a zahynul v koncentračním táboře. A ona
těsně po válce zjistila, že čeká jeho dítě.“
Tematikou 2. světové války se Hilda Pášová zabývala už ve své literární
prvotině, kterou napsala na popud zakladatelky české romistiky Mileny
Hübschmannové. Její první povídka má název Žít se musí a vypráví následující
příběh.
„Ti příbuzní ve Vlčanech si sami zhotovovali kryty hned u těch svých
domečků. Jeden kryt byl hned na začátku osady a ten dostal přímý zásah
dělostřeleckým granátem a celá rodina tam kompletně zahynula, asi 12 lidí,
otec s matkou, všechny děti. Takže to byla velmi citelná rána, byla to moje
teta, můj strýček a všichni bratranci a sestřenice. Takže to je obsahem té
povídky Žít se musí. Jsou to věci, které se skutečně udály, slýchávala jsem
je, o tom si povídali ti žijící příbuzní, kteří často vzpomínali na tyto
události.“
Hilda Pášová přistupuje ke své nové knize velmi pečlivě, a tak je těžké
říct, kdy dílo vyjde:
„Těžko to můžu odhadnout, protože právě s přibývajícím věkem jsem stále hůře
mobilní a neumím si představit to hledání po archivech, kdy bych musela
hledat hlavně záznamy na Slovensku. Nevím, kdy se tam dostanu, jestli mi to
třeba v létě zdraví dovolí. Nebo bych to musela obejít, abych tato fakta
nemusela používat, ale ono to dost dobře nejde, protože v tom ději to být
musí. Úplně jiné podmínky měli třeba slovenští Romové, kteří byli vyhnáni z
osad a bydleli většinou v lesích, což se vůbec netýkalo Romů právě třeba z
toho jižního Slovenska, kde jsme i nadále bydleli v osadách. A vím, že i
některé moje sestřenice jezdily docela volně do Budapešti za prací. Takže ty
rozdíly byly obrovské a já bych potřebovala zjistit všechny ty souvislosti,
jak to skutečně bylo, protože v těchto věcech nemůžu fantazírovat, to musí
být fakta.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za malou chvíli už bude 21 hodin, O Roma vakeren Vám přeje krásný večer a
naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu
a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Mangav tumenge lači řači. Klidný večer vám přeje Tomáš Bystrý.
| 
Certifikát Ethnic Friendly zaměstnavatel mohou získat organizace, které ve
své personální praxi uplatňují princip rovného zacházení s lidmi odlišného
etnického původu. Toto ocenění se uděluje od roku 2007 a dosud ho získalo 56
zaměstnavatelů. Oceněná firma či společnost tím například získává právo
používat na svých materiálech logo projektu, kterým je kruh s černobílou
postavou podobnou figurce ze hry Člověče, nezlob se. Jednou ze sedmi
společností, které certifikát Ethnic Friendly zaměstnavatel získaly v říjnu,
je firma J+J školní jídelny. Ta provozuje čtyři školní jídelny, z nichž
jedna sídlí v centru Prahy a další tři v Říčanech. Slovo má ředitel Petr
Kotál.
Související články
„Vyrůstal jsem v prostředí, které dodnes patří mezi ekonomicky
nejrozvinutější částí Slovenska, ale zároveň byla ta moje rodná Skalica
jedním z míst, kde byla nejvíc rozvinutá nově vznikající neonacistická
scéna. To mě určitým způsobem poznamenalo v dětství, že jsem byl nucený
řešit svou odlišnost. Jednoduše jsem to asi nikdy neměl potřebu skrývat,
zároveň jsem se ani nesnažil svoje romství, řekl bych, ‘prodat‘.“
Requiem za Osvětim je typický mezinárodní projekt. Jeho cílem je připomenout
všechny oběti holocaustu, nejen z řad Romů. Dílo mělo světovou premiéru
letos v květnu v Amsterodamu. Po Tillburgu a Praze Requiem zazní 6.
listopadu v Budapešti.
Štefan Tišer: „Jezdíme do Břeclavi. Udělali jsme tam pozitivní krok. Jedeme
na Karlovarsko do Janova, do Budějovic, do Větřní... Kam je potřeba, tam
jezdíme.“
Druhá světová válka zastihla rodinu Hildy Pášové v obci Vlčany. Ta se
nachází mezi Galantou a Novými Zámky – tedy na území jižního Slovenska,
které za války patřilo pod maďarskou správu. Právě tady děj připravované
knihy začíná.
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články