Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. "O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes se podíváme v prvních dvou příspěvcích do Ústí nad Labem a představíme vám novou knihu "Deset let po té". V druhé polovině našeho vysílání vám přiblížíme setkání romských studentů středních a vysokých škol a zavítáme do Liberce za Romodromem.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives amenca džana andre than Ústí nad Labem, povakeraha polo nevi gendi the vakeraha pol o sgelipen Romodrom. Som rado hoj amen šunen athe amenge irinen. Akana tumenge giľavel Ida Kelarová.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Dům v Předlicích je sice neobyvatelný, někteří nájemníci v něm však zůstávají
V ústecké městské části Předlice zůstaneme i v následujících minutách našeho vysílání. Shnilé trámy, houpající se podlaha, stropy na spadnutí, chybějící vstupní dveře. Tak vypadá jeden obydlený dům v Lounského ulici právě v Předlicích. Po chodbách a venku ještě minulý týden běhalo hodně dětí, na dvorku štěkali psi a chrochtalo prase. I přes zákaz úřadů tam stále několik lidí zůstává. Neodrazuje je zřejmě ani případ, kdy nedávno (19.9.) o kus dál spadlý strop zabil jednu ženu a jednu vážně zranil. Ruinu v Lounského ulici navštívila Gabriela Hauptvogelová.
Dům stále není prázdný. Někteří nájemníci zvědavě vykukují z oken, hned je zavírají. Zkusím jít dovnitř a zeptat se jich, proč tady ještě zůstávají...
V přízemí se tedy se mnou nikdo bavit nechce a přiznávám, že jít nahoru se přece jenom bojím. Je tu ale určitě míň lidí než minulé úterý, to sami nájemníci odhadovali, že jich je asi 80. Přitom podle rozhodnutí, o kterém se tehdy majitel i nájemníci dověděli od zástupce ředitele městské policie Jana Novotného, by tu už neměl být vůbec nikdo.
/Jan Novotný/
„Bezodkladné vyklizení objektu od všech osob, které se ve stavbě zdržují, a vyvedení zvířat, to je rozhodnutí našeho odboru. Tohle je posudek statika.“
/stavitel/
„Na koncích je to umělé a statik požaduje dát tam železná 'íčka'.“
/dělník/
„Shodím celou podlahu a dám tam nový trám.“
Klement Buncík, majitel domu, tehdy sliboval, že s opravami začne co nejdřív. Zatím se ale vůbec nic neděje. Stropy můžou kdykoli spadnout a kvůli dětem sem průběžně chodí sociální pracovnice. Podle nich se nedá spočítat, kolik lidí zůstává. Jeden den se někteří odstěhují a druhý je část z nich zpátky. Proč v nebezpečném domě ti lidé stále zůstávají, nechápou ani romské terénní pomocnice městské policie, které samy v Předlicích bydlí.
/Marcela Horvátová/
„Dlouhá léta jsou v tom baráku, asi nemají kam jít. Podle mě mají hodně dětí. Nevím, proč se neodstěhují. Osobně bych tam se svojí rodinou nikdy nemohla ani ‑přespat,“ to si myslí Marcela Horvátová. Co na to její jmenovkyně Michaela?
/Michaela Horváthová/
„Myslím si, že ta rodina už je na to zvyklá. Nemají kam jít a ani se nesnaží něco hledat.“
Proč jim to nevadí? Je to tím, že mají hodně dětí, jsou tam rodiny, které mají třeba 10 dětí, nebo tím, že mají takovou tu nálepku, je to Rom z Předlic?
/Michaela Horváthová/
„Je to i tak, jak to říkáte Vy, to zejména. Ale myslím si, že dneska je těžké něco si najít“
Povinnost najít náhradní bydlení má ale majitel domu. Klement Buncík už podle magistrátu jinde ubytoval dvě rodiny s 8 a 12 dětmi. Další rodina se 14 dětmi se odstěhovala do předchozího bydliště. Jiní lidé nabídku sociálního odboru na ubytovnu odmítli. Stropy jsou tam přitom poškozené už delší dobu. Podle statika se majitel o dům dlouho nestaral, potvrzují to i nájemníci.
/nájemník/
„Platím 6000 Kč za 1+1, mám 10 dětí.“
/nájemnice (1)/
„Platím 7500 Kč za 1+1, 6 dětí.“
Když platíte nájem, říkali jste mu to už dřív, že je potřeba opravit ty stropy?
/nájemnice (2)/
„Ano, říkala.“
Jaká byla reakce?
/nájemnice (2)/
„Nedělal si z toho nic. Že přijde a stále to odkládal měsíc od měsíce.“
V krajním případě může podle zákona stavební úřad vystěhování nařídit a město by pak náklady mohlo vymáhat po majiteli. Úředníci ale zatím vyčkávají, čekají, až majitel splní svou povinnost. A asi se také modlí, aby na někoho, kdo v domě stále zůstává, nespadl strop.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Na pořádek v Předlicích budou dohlížet romští asistenti
Ještě se vrátíme do Předlic. Dohlédnout na pořádek, zlepšit pověst této ústecké městské části, snížit napětí mezi starousedlíky a přistěhovalci - to chtějí čtyři romští asistenti strážníků v této čtvrti. Do ulic vyšli minulý týden a byla u toho opět Gabriela Hauptvogelová.
/Jan Novotný/
„ Místní znalosti máte, jste ze spořádaných rodin, vy byste měli být do budoucna příklad pro všechny ostatní. Podstatné je pro vás okolí školy: děti, kouření, aby nedocházelo k tomu, co se tu stalo, kdy nám tady někdo rozebral barák a pak to na někoho spadlo. Pokud něco uslyšíte, ihned volejte. Takže, ať se vám daří, přátelé!“
Slyšeli jsme prvních pár slov od zástupce městské policie Jana Novotného. Já budu ulicemi procházet s Michaelou Horváthovou a Josefem Dančem: Co vás vůbec vedlo k tomu, že jste se na tuhle práci dali?
/Michaela Horváthová/
„Ten nepořádek.“
/Josef Dančo/
„Je tady nepořádek. Lidé sem nechtějí chodit, koukají na nás jinak, chceme to změnit.“
Vy jste mladí lidé. Prozradíte, kolik vám je?
/Josef Dančo/
„Mně je 19 let.“
/Michaela Horváthová/
„Mně je 22 let.“
Je to o tom, že nová generace, která tady v Předlicích vyrůstá, opravdu chce se špatnou pověstí něco udělat?
„Myslím si, že ano. Když trošku něco změníme, tak se na nás lidé budou koukat jinak a myslím, že to ocení. Jde o to, že máme podporu i u rodičů, přistěhovalci jsou tady menšina, takže když s nimi budeme mít nějaký problém, nějaký konflikt, určitě zasáhnou i další z rodin, nejenom my.“
Další dvojici tvoří Marcela Horvátová a Marek Husák. Počítáte i s tím, že třeba někde narazíte, že vás lidé nebudou chtít poslouchat?
/Marek Husák/
„Určitě. Počítáme s tím, ale budeme to řešit.“
/Marcela Horvátová/
„Když to nepůjde po dobrém, tak to budeme muset řešit jinak – zavolat hlídku.“
Co bude asi nejčastější náplní vaší práce?
/Marek Husák/
„Hlídat rozbité baráky, hlavně aby tam nelezly děti a taky aby to ‑nerozkrádali feťáci.
Aby to zase na ně nespadlo…
/Marek Husák/
„Aby to nespadlo.“
/Marcela Horvátová/
„Oni nejsou ani odsud, jsou úplně z jiného města, z jiného okolí a prostě sem lezou, dělají nám tady ostudu, nám, těm místním, kteří tady žijí slušně.“
Pomocníky ze svých řad místní obyvatelé vítají, ale na mikrofon moc mluvit nechtěli.
/respondent (1)/
„Aspoň tady bude jednou pořádek od těch, s prominutím, feťáků. Jak nemají na drogy, tak rozbourají barák.“
/respondent (2)/
„Je to dobře, aspoň tady nejsou žádné katastrofy.“
Jsou to mladí lidé, myslíte si, že budou mít autoritu?
/místní pošťačka/
„Doufejme, že ano, že si ji vybudují. Lidé je znají, jsou tady odsud z komunity, takže časem určitě,“ doufá místní pošťačka. Město má ovšem na romské asistenty peníze jenom do konce roku, od ministerstva vnitra dostalo 275 tisíc korun. Co bude dál, není vůbec jasné.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
S Gwendolyn Albert o problematice segregace a desegregace Romů ve školství
Zveme Vás na akademickou půdu. V pondělí se na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy uskutečnila debata nad novou knihou „Deset let poté; Historie desegregace Romů ve školství ve střední a východní Evropě.“ Publikaci vydal Romský vzdělávací fond a zatím je k dispozici pouze v angličtině. Podrobnosti o ní zjišťovala Jana Šustová.
Nová kniha Deset let poté se zabývá odstraňováním segregace romských dětí ve školství v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Česku a na Slovensku. Situaci v České republice v knize popsala Gwendolyn Albertová, která o nové publikací říká:
„Kniha se jmenuje Deset let poté, protože vyšla deset let od doby, kdy se v Bulharsku snažili provést desegregaci školství a zařídit, aby romské děti chodily do školy se všemi ostatními dětmi. Zahrnuje jednak příspěvky, kde se probírá, jak během posledních deseti let vypadala vzdělávací politika v těch zemích, a já jsem napsala příspěvek o České republice, odpověděla jsem na otázky redaktorů. A druhá část knihy obsahuje rozhovory s romskými aktivisty, což je také zajímavé. Z České republiky je tam rozhovor s panem Ivanem Veselým.“
Kniha Ten years after – Deset let poté je zatím k dispozici pouze v angličtině.
„To je něco, o čem si myslím, že se to musí změnit, protože tyto informace se týkají hlavně zemí střední a východní Evropy. Je pravda, že třeba akademici sice umí anglicky, ale také ne všichni, takže doufám, že to někdy vyjde i v překladu. Myslím si, že by to opravdu za to stálo.“
Na pondělní debatě na pražské Fakultě sociálních věd bylo také připomenuto, že 13. listopadu letošního roku uplyne už 5 let od vydání verdiktu Evropského soudu pro lidská práva v kauze „D. H. a ostatní proti České republice.“ Rozsudek odsoudil náš stát za diskriminaci romských žáků v přístupu ke vzdělání a zavázal jej k realizaci efektivních nápravných opatření. A co se od té doby událo?
„Je velice zajímavé pozorovat, jak se lidé diskutující o změně systému snaží neměnit ten princip etnické diskriminace, že to, co se stalo těm dětem v případě D. H., bylo na základě jejich etnického původu – a to se tady dlouho nechtělo připustit. Teď se to začíná připouštět, sice málo, ale začíná. Asi zhruba před deseti dny byl celodenní panel, kde se o tom diskutovalo, byl tam pan ombudsman, paní Šimůnková a lidé z ministerstva. A tam poprvé, pokud vím, oficiálně přiznali, že averze k romským žákům v Česku existuje. To je podle mě opravdu průlomové. A teď jde o to přiznat, že to existuje, a vyvíjet různé nástroje, aby se to mohlo eliminovat, protože je další problém.“
Že se ani pět let po vydání rozsudku u nás nic nezměnilo, potvrzuje podle Gwendolyn Albertové i nedávný výzkum ombudsmana, který zjistil, že 35 % žáků praktických škol tvoří Romové. Navíc je podle ní u nás potřeba bojovat i s dalším problémem:
„Existuje i druhý typ segregace, a to je ten, můžeme říct, občanský, kdy rodiče nechtějí poslat děti do škol, kde je více než 25-30 % romských žáků. Tím, že si mohou vybrat, posílají své děti jinam, a to znamená, že tady začínají být základní školy s větší koncentrací romských žáků. Lidově se jim říká romská škola, což samozřejmě není kategorie, kterou uznává ministerstvo školství, ale takhle lidé o těch školách mluví: tato škola je romská, tamta škola není. Takže to je pak ta druhá fáze toho boje, aby tady všichni šli do školy spolu.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Co může romská identita přinést mladé generaci?
Romští studenti středních a vysokých škol z celého Česka by se měli navzájem potkávat, motivovat se a vyměňovat si zkušenosti - to je názor nadace Open Society Fund a občanského sdružení Slovo 21. Rozhodly se proto zorganizovat toto už druhé jejich setkání. Řeč byla především o romské identitě a o tom, co může přinést dnešní mladé generaci. V Choceradech nedaleko Prahy se této akce zúčastnil i Tomáš Bystrý.
Interaktivní hry, diskuse, přednášky – to všechno čekalo účastníky druhého setkání romských studentů středních a vysokých škol. První se konalo v červnu, další mají být každé tři měsíce, říká Magdaléna Karvayová z Open Society Fund:
/Magdaléna Karvayová/
„Byla bych ráda, abychom si mezi námi studenty vychovali takovou skupinku lidí, která by byla schopna na určité věci reagovat, například když vyjde nějaký článek, kde se bude psát o tom, že Rom je kriminálník a nebo se objeví zas nějaká kauza, která bude mystifikovat, tak aby společně, jako skupinka studentů, byli schopni na to reagovat.“
Studenti se na čtyřdenním setkání setkali s řadou romských osobností, například módním návrhářem, televizním moderátorem nebo učitelkou angličtiny. Anna Dudiová, maturantka na Střední obchodní jazykové škole v Českých Budějovicích, která sní o ‑ studiích na právnické fakultě, si výběr hostů z řad romských intelektuálů a umělců chválí.
/Anna Dudiová/
„Teď jsem tu potkala třeba Pavla, návrháře, který mě hrozně překvapil, netušila jsem vůbec, že něco takového je. Věděla jsem, že máme žurnalisty, věděla jsem, že se tady specializují na romistiku, lidská práva, ale že i návrhářství, to mě vůbec mě nenapadlo, že bychom mohli něco takového mít, což je ale super.“
Všichni pozvaní hosté figurovali jako pozitivní vzory. Měli ukázat, že ačkoliv patří do marginalizované skupiny, jsou ve svém oboru úspěšní a zároveň se nebojí na plnou pusu kdekoliv a komukoli říct, že jsou Romové. S romskou identitou právě romští vysokoškolští studenti mnohdy bojují. Své o to ví i Filip Sivák, student 2. ročníku informatiky na ČVUT.
/Filip Sivák/
„Pro mě je to všechno nové. Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme žádnou romskou kulturu nepěstovali, nic jsem nezdědil, je to pro mě nové. Zjistil jsem, co je to Romipen a snažím se v tom zorientovat. Romipen, to je vlastně to romství, všechny romské vlastnosti, ty dobré vlastnosti jako rodina a držení pospolu a všechno, co k tomu patří.“
Podle Magdalény Karvayové z nadace Open Society Fund je důležité mladým Romům ukazovat, že není třeba, aby se za své romství styděli.
/Magdalena Karvayová/
„Bylo vidět, že romská identita je skutečně něco, na čem potřebujeme všichni pracovat, protože nemůžeme dělat advokační činnost bez toho, aniž bychom mi sami byli vnitřně posílení. Takže tento program zahrnuje formou her historii, co to znamená Romipen, pativ, co to vlastně znamená být Rom.“
Na dalších setkáních romských studentů středních a vysokých škol by už mělo být jasné, co konkrétního by mohli mladí lidé udělat pro lepší obraz Romů v Česku. Uvažuje se údajně o informační kampani. Na její podobě se romští studenti můžou domluvit už na následujícím setkání.
/Magdalena Karvayová/
„Jestli uděláme kampaň týkající se vzdělání nebo jestli uděláme průchod Prahou, s tím že budeme mít třeba cedulky 'Studuji medicínu a jsem Rom', ... Ať je to cokoli a v jakékoli formě, bude to záležet na samotných studentech.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Občanské sdružení Romodrom už působí i v Liberci
Severočeské muzeum v Liberci a občanské sdružení Romodrom v minulém týdnu nabídlo veřejnosti přednášky o dějinách Romů, ukázku tradičních romských řemesel a ochutnávku tradiční romské kuchyně. Vše bylo v rámci vzdělávacích projektů pro děti a mládež a terénní sociální práce, které se nově v Liberci Romodrom věnuje.
/přednášející/
„Vítám vás tady v Severočeském muzeu v Liberci. Jmenuji se Patrik Kotar a budu vám přednášet dějiny Romů. Romové za svou pravlast považují Indii, odtamtud potom ve velkých skupinách šli přes Persii a Arménii do Egypta, do Ruska a dále do celého světa.“
„Kolik toho víte o Romech a o jejich kultuře?“ – to byl název přednášky, kterou měli možnost si poslechnout návštěvníci Severočeského muzea v Liberci na „Dni romské kultury“. Akci pořádalo romské sdružení Romodrom a právě v Liberci otevřelo svou další pobočku. Občanské sdružení Romodrom působí v různých oblastech podpory a pomoci lidem ohroženým nepříznivými životními situacemi a sociálně vyloučeným. Marie Gajlová, která před 11 lety sdružení zakládala, si nikdy nepomyslela, že by její sdružení mohlo pomáhat celé republice. A stalo se. Dnes pro Romodrom pracuje 100 zaměstananců. Jako jedni z mála mají i vězeňský program „Přerod“, což je prevence recidivy osob propuštěných z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody formou podpory rodinného zázemí, a jak Marie říká, naši pomocnou ruku nikomu nenutíme. Vím, že majorita nás kritizuje, ale ti, co dělají špatné věci, jsou i v řadách majority, jsou na obou stranách. Ale nikdy nesuďme na základě etnika nebo na základě barvy pleti. Člověk nikdy neví, do jaké situace se dostane, kdy může nastat zvrat v jeho životě, přijde o práci, o rodinu a dostane se do dluhů, do exekucí a ocitne se na ulici.
/Marie Gajlová/
„Začínala jsem jako terénní sociální pracovnice na Praze 22, kde se mi během půl roku podařilo za pomoci městského úřadu zrušit ghetto. To byl začátek. Tam jsem si uvědomila, že vlastně to, co dělám, je málo, a že je potřeba víc pomoct naší komunitě, a tak jsem založila občanské sdružení. A v podstatě jsme v sedmém kraji České republiky. Teď jsme otevřeli Liberec, protože tu byla poptávka a potřeba po takových službách.“
Kdo vás oslovil?
/Marie Gajlová/
„Město nás oslovilo samo. Jsme, dá se říct, na takové úrovni, že když město potřebuje pomoc a znají Romodrom, volají nás.“
A s jakými problémy se potýkají Romové v Liberci nejvíce?
/Marie Gajlová/
„Zadluženost, nezaměstnanost a samozřejmě bydlení. Je to v podstatě ve všech krajích stejné. Situace se dramaticky zhoršuje, obrázek Romů, převážně špatný obrázek Romů, tvoří média. Je mi líto, že to říkám, protože s některými mám velice dobré vztahy. Média, často i neprávem, dávají na venek kauzu, kterou nemají ani ověřenou, a to budí v majoritní společnosti nenávist vůči nám. A málokdo se zajímá o to, kde se udělaly nějaké pokroky, kolik dětí už studuje, to nikdo netočí, nikoho to nezajímá, protože samozřejmě velice zajímavé je, že Rom někoho okradl, že Rom někomu namlátil. To je to, co mě štve, protože Češi jako takoví, jsou mírumilovný národ a dobrý národ, ale samozřejmě jestliže nás neznají a mají o nás tento obrázek, potom je strašně těžké se propojovat. Nám se to daří malými krůčky, jako dneska tady v libereckém muzeu, začali jsme spolupracovat, což je nenásilná forma integrace. Nemám ráda tohle slovo, ale řeknu ho, nenásilnou formou propojovat Romy s majoritní společností, jak zábavou, tak naučně, jako prohlédnout si muzeum. Pro děti to může to být velice přínosné a pro dospělé vlastně taky. Proč se nepropojovat a proč nedělat společné akce, když to jde? Je to jenom otázka vůle.“
U mikrofonu už mám Antonína Gábora, který 11 let působí coby terénní sociální pracovník v Liberci…
/Antoním Gábor/
„Zaměřujeme se na sociálně slabé lidi, nemusí to být jen Romové. Chodíme do rodin, zjišťujeme, jaká je jejich situace, jestli jim můžeme něčím pomoct, poradit.“
A vy klienty vyhledáváte nebo oni dochází za vámi?
/Antoním Gábor/
„V podstatě je to na bázi toho, že my si je sami vyhledáváme, chodíme do těch lokalit, ptáme se, co je potřeba, jak jim pomoct. U těchto lidí člověku musí získat nějakou důvěru, pak to začíná fungovat.“
Paní Evo, s čím se obracíte na terénní sociální pracovníky?
/paní Eva/
„S problémy, které se týkají třeba exekuce, aby mi vyřídili splátkový kalendář. Teď konkrétně jsem řešila zvýšení alimentů, požádala jsem soud, aby znovu otevřeli případ kvůli Natálce, aby určili biologického otce.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
O Roma vakeren vám přeje krásný večer a nebo dobrou noc. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz
Šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena. Irinen amwngw kas kamen te šunel. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge lači rati the šukar kurkeskero džives. Aven saste the bachtale. The žutimmnel tumen o Del.
Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.
| 
Dům stále není prázdný. Někteří nájemníci zvědavě vykukují z oken, hned je zavírají. Zkusím jít dovnitř a zeptat se jich, proč tady ještě zůstávají...
Související články
Nová kniha Deset let poté se zabývá odstraňováním segregace romských dětí ve školství v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Česku a na Slovensku. Situaci v České republice v knize popsala Gwendolyn Albertová, která o nové publikací říká:
/Filip Sivák/
/přednášející/
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články