Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. "O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren

Názory žáků 2. stupně Základní školy při nemocnici v Kadani:

Dívka 1: „Určitě mi to něco dalo, některé věci jsem věděla, některé ne. Každý se chová jinak, takže ho musíme poznat.“

Chlapec: „Třeba nemůžu pochopit, jak v Indii může někdo žít na ulici a nejíst krávy a považovat krávu za posvátné zvíře. Ale kdybych tu kulturu pochopil, můžu to považovat za normální.“

Dívka 2: „Máme ve třídě taky Roma, takže jsme se kolikrát učili jejich vlajku.“

Dívka 3: „Podle mého byla ta přednáška dobrá, víme, že všichni nemusejí být stejní, že všichni Romové nekradou, můžou být úplně jiní, můžou být slušní, že i ‚bílí‘ kradou.“

Základní škola při nemocnici v Kadani byla jednou z těch, která se do projektu „MKV – 400x na českých školách“ zapojila. Hlavním pilířem byly především jednotlivé přednášky na školách. Mluvilo se buď o cizincích v České republice, nebo o romské hudbě a česko – romském soužití. Projekt zahrnoval ale i školení pro samotné pedagogy. Multikulturní výchova je sice jedním z průřezových témat rámcového vzdělávacího programu, ale ne všichni kantoři si vědí rady, jak výuku správně uchopit, říká Anna Mrázková ze sdružení Slovo 21:

„Pro učitele je to těžké nebo nevědí, kam přesně multikulturní výchovu zařadit. Vzhledem k tomu, že zahrnuje mnoho předmětů, jde o jazyk, jde tady o geografii, o historii, vlastně o všechno, takže je těžké to provázat. Multikulturní výchova by se měla vyučovat v rámci více předmětů. Zda ji vyčlenit zvlášť, to je těžké říct. Určitě tomu ale není věnován dostatečný prostor.“

Vysvětluje Anna Mrázková ze sdružení Slovo 21, která zároveň studuje pedagogickou fakultu. Do škol chodila přednášet společně s lektory z řad cizinců a Romů. A přiznává, že v mnohých třídách zažila i nepříjemné situace:

„Některé děti v některých školách byly hrubé, například na naše lektory, kteří byli cizinci a měli problémy s tím, že neumějí dobře česky. Byl velmi slyšet jejich silný přízvuk a některé děti na ně byly nepříjemné, posmívaly se jim. I z toho se nám ukázalo, že je třeba, aby byl přítomen i český lektor, který děti usměrňuje a vysvětluje jim, že není pro cizince jednoduché, aby se přizpůsobili České republice, aby zvládli jazyk a všechno si osvojili.“

Lektorský tým tvořili vedle Romů také cizinci ze zemí, jako je například Mongolsko, Bělorusko, Ukrajina, Bosna a Hercegovina, Kongo, Maroko nebo Indie. Žáci tak měli jedinečnou příležitost poznat cizince osobně a zeptat se na všechno, co je zajímá. Podle Renaty Horváthové ze sdružení Slovo 21, si žáci a studenti většinou výběr lektorů pochvalovali, vyplývá to ostatně i ze souhrnné publikace, která v tisícovém nákladu vyšla jako výstup celého projektu:

Renata Horvátová: „Mapuje celkový průběh projektu, a to včetně výsledku dotazníkové šetření, ze kterého vyplynulo, že přednášky byly na školách vnímány velmi pozitivně a považovány za jeden z těch efektivnějších nástrojů multikulturní výchovy. Myslíme si, že publikace je dobrým nástrojem pro pedagogy, ale také pro neziskové organizace, které se chtějí dál věnovat multikulturní výchově.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
09.04.2016	Díky projektu Jileha se romské ženy dozvídají o svých právech a možnostech	O Roma Vakeren
20.02.2016	Projekt Barvalipe: Roma Leadership Program se zaměřil na to, jak být vůdčí osobností	O Roma Vakeren
21.11.2015	Neziskové organizace Slovo 21 a Romea letos pomohly najít práci 25 nezaměstnaným Romům z Prahy	O Roma Vakeren
16.05.2015	Ženská romská skupina Manushe připravuje nový projekt Jileha – Srdcem	O Roma Vakeren
18.04.2015	Projekt Barvalipen Roma Leadership Program aneb Bez elit to nepůjde!	O Roma Vakeren
22.11.2014	Mladé Romky mají za sebou roční politický výcvik	O Roma Vakeren
13.09.2014	Romské vysokoškolské studentky se připravují na politickou kariéru	O Roma Vakeren
17.07.2014	Mami, tati, já chci do školy!	Zprávy ze života Romů
29.03.2014	Projekt Rom-Act prostřednictvím vzdělávání zlepšuje situaci romských žen	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)

Ke studiu romštiny a romské kultury se přední česká romistka Milena Hübschmannová dostala vlastně náhodou. Ačkoli vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy hindštinu, o Indii si mohla nechat jen zdát. Státnice totiž skládala v 50. letech minulého století, tedy v době, kdy bylo téměř nemožné odjet do Indie a tak se upnula na Romy, kteří jí nejen barvou pleti připomínali Indy. V době Pražského jara stála u zrodu svazu cikánů – Romů, na jehož půdě vznikla pravidla slovenské romštiny, jež pomáhala vypracovat. Navíc se jí podařilo téměř nemožné, prosadila řadu romských psaných knih.

Pane Gorale, jak vznikla romistika?

Ladislav Goral: „To už je možná 150 let nazpátek. Byl tu profesor Leslie, který napsal romský slovník, a nevím, jestli byl ještě někdo před ním, určitě byli, je to těžké určit, jestli romistika začala roku 1800 nebo 1700. Díky Mileně Hübschmannové, která otevřela vzdělávání, protože romská otázka byla velmi palčivá po válce v 50. letech, kdy Romové neměli na růžích ustláno. Ona se o to začala víc zajímat a díky ní se romistika v Československu zvedla o 1000 procent. To byl první člověk, který dával úředníkům a městům, obcím a lidu československému najevo, že jsou Romové trošku jiní, ale jsou to lidé jako oni, a že neexistuje víc kast než žlutá, černá a bílá.“

Jak se stalo, že Milena přešla k romistice?

Ladislav Goral: „Tím, že studovala indologii... Také jsem měl to štěstí, že jsem dvakrát navštívil Indii a prošel jsem si cestu z Radžastánu do Pandžábu, což je skoro 2000 kilometrů, protože Indie je obrovská a nádherná země. A ona, protože studovala indologii, tam také byla, žila mezi nimi a říkala, že ti samí Romové, kteří jsou v Indii, žijí v Evropě, jen trošku lepším, jiným stylem.“

V 19. století byl student teologie Štefan Vali v Nových Zámkách, slyšel tam romské kopáče mluvit a podobná slova slyšel i u lidí z Pakistánu, kteří studovali právě na teologické fakultě. Podobný příběh měla i Milena Hübschmannová:

Ladislav Goral: „Měla, protože já jsem s Milenou prožil několik nádherných let, tak mě vtáhla do problému romistiky. Dnes jí za to musím poděkovat nahoru. Když začala chodit, cestovat po východním Slovensku, po osadách, když slyšela dialekty na východě, ve středním Slovensku, na jižním Slovensku, věděla, že Romové pocházejí z Indie, uvědomila si pak, že se do toho pustí. Protože o tom, co už málokdo věděl, začala potom bádat a stal se z ní obrovský a nádherný lingvista, který snad nemá vůbec v Evropě obdoby. To byl první člověk, který tehdy skládal abecedu i slovník romsko-český nebo romsko-československý.“

A teď už si připomeneme Milenu Hübschmannovou v rozhovoru z roku 2003, který natočila Iveta Demeterová:

Mileno, co Vám dělá radost?

Milena Hübschmannová „Moje potěšení je v tom hledat cesty pro to, aby ta krása romství pronikla za bariéru předsudků, stereotypů, za kterou je ještě pořád uvězněna.“

Co myslíte, co nám dnes chybí, co se mezi lidmi vytrácí?

Milena Hübschmannová „Aby byla úcta, protože úcta, to je to nejdůležitější. Protože nemusím s někým souznít, ale důležité je, když uznávám právo na to, že je takový, jaký je, a když si toho vážím a když se to snažím pochopit, proč to tak je.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
30.01.2016	Přihlašte se ke studiu romistiky na pražské Filosofické fakultě!	O Roma Vakeren
16.01.2016	Na pražské Filosofické fakultě se po čtyřech letech otevírá studijní obor romistika	O Roma Vakeren
20.09.2014	Projekt Prethodžipen navazuje na překladatelské dílny romistky Mileny Hübschmannové	O Roma Vakeren
14.09.2013	Milena Hübschmannová o setkání s Elenou Lackovou a kráse romských pohádek	O Roma Vakeren
07.09.2013	Milena Hübschmannová byla pro Romy motorem, inspirátorkou, hybatelkou, matkou i sestrou	O Roma Vakeren
13.09.2012	Spisovatelka Agnesa Horváthová vzpomíná na Milenu Hübschmannovou	Zprávy ze života Romů
21.07.2012	O situaci romštiny v Německu	O Roma Vakeren
09.06.2012	Nakladatel Karel Holub vydal knihy Mileny Hübschmannové	O Roma Vakeren
03.09.2011	Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy se zabývají analýzou jazykové situace Romů v České republice	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)

„Už dnes můžeme říct, že to nebude fungovat tak, jak si vláda usmyslela, protože ve světě je normální, že existuje tzv. první, druhý a třetí pilíř a každý z nich je úplně odlišný. A u nás bude existovat první pilíř, druhý pilíř a ještě jeden druhý pilíř. Ten, který je nazýván prvním, to je to, co v podstatě existuje právě teď. To znamená, že lidé, kteří normálně chodí do práce, odvádějí ze své mzdy určitý díl na tzv. sociální politiku. Výsledkem je, že přesně ty stejné peníze, které se v tom daném roce odvedou, se také v tom daném roce vyčerpají na důchody lidí, kteří už nejsou aktivní, kteří jsou důchodci.“

V současné době máme také možnost se tzv. penzijně připojistit. Zůstane nám i nadále tato možnost, anebo se chystají změny?

„Penzijní připojištění je zcela dobrovolné a každý si může odvádět do penzijního fondu, dá se říci, kolik peněz chce, to zůstane téměř beze změny. Jenom naznačím, že, podle mého názoru, ty změny budou směrem k horšímu, protože v současné době je například lidem garantováno, že jejich penzijní fond nemůže mít ztrátu. Nově ztrátu bude moci mít, takže se to všechno stane pro klienty penzijních fondů rizikovější.“

Co je ale úplně nové, je zavedení nového, tzv. druhého pilíře od ledna příštího roku…

„Je to něco, s čím přicházíme jako poslední ze středoevropských zemí, v Polsku, v Maďarsku i na Slovensku už to všude mají. Bohužel nutno říci, že s tím nemají takové zkušenosti, jaké chtěli udělat. Ve všech zemích, kde už druhý pilíř zavedli, se to moc nevyvedlo a neustále musejí ten druhý pilíř reformovat a reformovat jejich reformy. Podstatou druhého pilíře by mělo být, že lidé, napůl povinně a napůl dobrovolně, vstoupí do důchodového systému. Proč říkám napůl povinně a napůl dobrovolně? My se totiž můžeme zcela volně a dobrovolně rozhodnout, jestli do penzijního fondu vstoupíme, následně už ale možnost volby ztrácíme, protože už z něho nemůžeme nikdy vystoupit, a to je právě tím největším rizikem celého druhého pilíře. Problém je totiž v tom, kdyby se přihodilo něco velmi nepříjemného v ekonomice, nějaká opravdu bytelná recese, což většinou staví ekonomický systém na hlavu. Obyčejně máme v takovou chvíli touhu všechny naše peníze vybrat a utéci někam do bezpečí, peníze převést do zlata, do něčeho hmotného. V tomto plánovaném druhém pilíři by to nemělo být možné až do smrti. Dokonce si lidé často myslí, že vstupem do toho druhého pilíře jsou vázáni pouze do okamžiku dosažení důchodového věku, ani to ale není pravda, protože v okamžiku, kdy se z vás stanou důchodci, tyto peníze se začnou teprve postupně z fondu vyčerpávat, není možno je vybrat jednorázově. To znamená, že je člověk vlastně skutečně až do smrti v tomto druhém systému uvězněn.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
22.09.2012	Vyplatí se vstoupit do druhého pilíře penzijní reformy?	O Roma Vakeren

Do Německa zaválo Carmen Fernándezovou před pětadvaceti lety právě flamenco. Pochází z chudé, početné rodiny, je sedmá z jedenácti sourozenců. Nabídka vystupovat za hranicemi jako tanečnice flamenka tedy byla vítanou příležitostí, vypráví zpěvačka o svých začátcích.

„Můj tatínek tančil, moje maminka zpívala. Ale kdysi bylo velmi obtížné živit se jako umělec. Člověk musel mít velké štěstí nebo být v pravý okamžik na tom správném místě. Moji rodiče umělci nikdy nebyli, ale věnovali se flamenku. Takže pro mě to bylo velmi jednoduché, protože doma se každý druhý den něco slavilo. Flamenco je něco, co si člověk nese v sobě, protože to zažil doma. Líbil se mi tanec, dlouho jsem se mu věnovala, ale když jsem přišla do zahraničí, začala jsem se zajímat o zpěv. A teď ze všeho nejraději zpívám.“

Flamenco se jí stalo profesí, ale jako malá holčička se chtěla stát pouliční čističkou bot.

„V mém rodném městě byl pán, který tu práci dělal. Nevím, jestli mě zaujalo to, co měl na sobě, nebo ta rychlost a radost, s jakou čistil boty, přestože to bylo tak chudé řemeslo, nebo to, jak si při práci zpíval. Je pravda, že jsem vždycky chtěla tančit. Ale pak jsem začala s flamenkovým zpěvem a jediné, co teď chci, je ukázat ho co nejvíce lidem, navštěvovat nejrůznější místa a zpívat.“

Carmen Fernándezová je samouk. Zpívat se učí doma tak, že si několikrát za sebou pustí do sluchátek flamenkového zpěváka v originále a poslouchá. Flamenco je její život, čerpá z něj sílu, ale experimentovala i s jinými hudebními žánry, jak se svěřila.

„Pracuji s klasickou orchestrální hudbou, s představením na skladbu Čarodějná láska Manuela de Falla jsem už navštívila celou řadu míst. Mám moc ráda klasickou hudbu. Líbí se mi jakákoliv hudba, která je dobrá. Zúčastnila jsme se také akce, kde se flamenco mísilo s arabskou hudbou, což je také velmi zajímavé, protože z této oblasti pocházíme i my. Dělám cokoliv, co vychází zevnitř, co se dotkne mého nitra, protože mám prostě ráda hudbu.“

Zpěvačka flamenka zatím nahrála dvě desky a nyní připravuje třetí.

„První album byla nahrávka naživo. Druhá deska byla také bez jakýchkoliv úprav, ale vznikla už ve studiu, byl to tradiční flamencový zpěv a kytara. Třetí album bude na mé texty, zpěv s doprovodem klavíru, houslí a bicích. Postupem času jsem si uvědomila, že flamenco se dá zahrát na jakýkoliv nástroj. A protože znám velmi dobré a uznávané hudebníky, řekla jsem si, že to ukážu na své nové desce.“

A jak Carmen Fernándezová pečuje o svůj hlas?

„Vždy je třeba se starat o svůj nástroj. Já musím děkovat Bohu, že mám hlas usazený na svém místě, nikdy jsem s ním naštěstí neměla problémy. Hodně a dobře spím, to znamená osm, devět hodin, pokud je to možné. Piju hodně vody a nikdy nic studeného. Snažím se nedělat nic, co by působilo na mé tělo jako šok, adaptuji se na vnitřní teplotu v sále. Hlasová cvičení jako jiní dělat nemusím. Člověk na sebe jednoduše musí dávat pozor.“

Zpěvaččino rodné Španělsko nyní prožívá obtížné období. Špatná hospodářská situace doléhá i na flamencové umělce, ale Carmen Fernándezová věří, že se vše obrátí k lepšímu.

„Lidé se dále věnují hudbě, ale vydělávají méně. Ti nejlepší, kteří už mají jméno, zabírají místa těm, kteří začínají hrát, zpívat, tančit. Ti musí pracovat v nějakém zapadlém baru za 30 eur za celou noc. Když mají štěstí, dostanou se ven. V zahraničí díky Bohu pořád hledají flamenkové skupiny. Z toho pak žijí. Kultura je na tom dnes ve Španělsku velmi špatně, bohužel. Ale to se změní.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
23.06.2012	Zpěvák Segundo Falcón měl odmališka prostřednictvím flamenca úzké vztahy s Romy	O Roma Vakeren
19.02.2002	Uhry	Hudba
24.10.1997	Praha	Zprávy ze života Romů
17.10.1997	Praha	Zprávy ze života Romů

Zkusme se přesunout o těch více než 60 let nazpět a odpovědět nejprve na otázku, proč se vlastně ty transporty Romů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi tehdy konaly?

„Transporty, které byly vypraveny během roku 1943, byly součástí závěrečné fáze toho všeho, co se chystalo, můžeme říci, už od poloviny 30. let, kdy se Hitler dostal k moci a kdy bylo v komentářích k Norimberským zákonům napsáno v překladu něco takového: ‘Vedle Židů mají v Evropě cizí krev také Cikáni.‘ Tím byli jasně stanoveni dva základní nepřátelé, Židé a ti tzv. Cikáni a cikánští míšenci. Potom během 30. let se Hitler a nacistická moc obrátila právě i proti Romům. Všechny zákony a nařízení, které do té doby platily v Německu, se jaksi zkopírovaly i pro Protektorát, po vzniku Protektorátu v roce 1939, takže jejich kroky postupně směřovaly ke ‘konečnému řešení‘ té tzv. cikánské otázky. No a tím posledním krokem byl Osvětimský výnos ze 16. prosince 1942, kterým vůdce SS Heinrich Himmler vyhlásil, že všichni Cikání a cikánští míšenci z Německem okupovaných zemí mají být koncentrováni, transportováni na jedno místo. A k tomuto účelu byl vybrán právě koncentrační tábor Osvětim II - Březinka, kde byl vytvořen u místního tábora speciální blok, který měl označení B2E, a to byl ten cikánský rodinný tábor.“

To, co vadilo nacistickému režimu na židovském obyvatelstvu, to ponechme pro tuto chvíli stranou. Proč ale vlastně byli pronásledováni Romové?

„Šli na to už od poloviny 30. let z rasového hlediska, protože v roce 1936 byl zřízen rasově – hygienický institut v Berlíně, v jehož čele stál vědec dr. Ritter. Tento ústav měl sbíráním nejrůznějších informací o jednotlivých romských rodech, o jejich rodokmenech pseudovědecky dovodit, že Cikáni a cikánští míšenci jsou rasově méněcenní.“

První transport do Osvětimi vyjel z Brna 7. března roku 1943, neuniklo mu více než 1000 lidí. Dá se vůbec popsat atmosféra, která na místě panovala?

„Obecně se dá říct, že transportům předcházely vždycky nějaké soupisy těch, kteří budou do transportů vzati. Byla určená sběrná místa, kde se tyto osoby nebo celé rodiny měly shromažďovat. Většinou to byly Sokolovny, nějaké haly u nádraží, odkud byl transport vypraven. Tady v Brně bylo místo vybráno, byly to stáje bývalé jízdní policie v Masné ulici, kde byli Romové v jarních měsících shromažďováni a kde museli čekat i několik měsíců na transport. Hromadně tam tedy čekali v chladném počasí bez nějakých dobrých životních podmínek. Transporty pak byly vypraveny 7. března.“

Dodnes ale žijí také lidé, kteří byli očitými svědky tehdejších událostí. Jednou z nich je také paní Emílie Machálková, která na transport vzpomíná takto:

„Dva roky už jsem pracovala jako totálně nasazená. Když jsme ještě ten večer jeli rychle do Svatobořic, tak to na mě tolik nedolehlo. Až když jsem viděla své bratrance a sestřenice, jak tam leží, mají vytřeštěné oči, teta seděla, měla bílé vlasy, zešedivěla, měla 34 let a zešedivěla, a jak se strýc loučil s dětmi, s jedním po druhým.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech v mp3

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
01.08.2017	Došlo k obratu - stát by mohl vepřín v Letech koupit už září	Zprávy ze života Romů
06.08.2016	Vyvěšení vlajek, hudba i vzpomínky připomněly oběti romského holocaustu	Zprávy ze života Romů
28.05.2016	Vláda intenzivně jedná s majitelem vepřína v Letech u Písku o jeho odkoupení	O Roma Vakeren
12.03.2016	Holocaust přežila jen desetina českých a moravských Romů	O Roma Vakeren
12.03.2016	Veronika Gronzárová se narodila v zajišťovacím táboře v Dubnici nad Váhom	O Roma Vakeren
12.03.2016	Hra Cikánský boxer připomíná osudy boxerské hvězdy Johanna Trollmanna	O Roma Vakeren
30.01.2016	Krátký dokument o romském holocaustu najdete na webu Moderní dějiny a na DVD ke knize Holocaust a jiné genocidy	O Roma Vakeren
16.01.2016	Mezinárodní kampaň podpoří odstranění vepřína na místě bývalého nacistického tábora v Letech u Písku	O Roma Vakeren
15.08.2015	Pietní akt v Památníku SNP v Banské Bystrici připomněl holocaust Romů	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)