Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. "O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vám představíme projekt o. s. Slovo 21, který se jmenuje Multikulturní výchova - 400x na českých školách. Jaké měl výsledky, řekneme za chvíli. 8. září uplynulo 7 let od tragické smrti zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové. O její práci pohovoří významný romista. Povíme si také o dokončení dalšího kroku důchodové reformy a samozřejmě nezapomeneme ani na romskou muziku, která vám zpříjemní dnešní vysílání O Roma vakeren.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives vakerena čhave pal o multikultura, leperaha amara pheňa Milana Hübschmannovo, the šunena lakero hangos. Šunena romani paramisa the amare šukar romane gilora. Akana imar deladap.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Do projektu 'MKV - 400x na českých školách' se již zapojilo více než 8 tisíc studentů a žáků
Teď se věnujme vzdělávání dětí. Více jak 8 tisíc žáků a studentů celkem ze stovky škol se zapojilo do projektu občanského sdružení Slovo 21. Má název „MKV – 400x na českých školách“ a po dvou letech finišuje ve všech krajích České republiky kromě Prahy. Zaměřoval se na výuku multikulturní výchovy a přednášeli v něm jak cizinci, tak Romové. S jakými výsledky projekt skončil, zjišťoval Tomáš Bystrý.
Názory žáků 2. stupně Základní školy při nemocnici v Kadani:
Dívka 1: „Určitě mi to něco dalo, některé věci jsem věděla, některé ne.
Každý se chová jinak, takže ho musíme poznat.“
Chlapec: „Třeba nemůžu pochopit, jak v Indii může někdo žít na ulici a
nejíst krávy a považovat krávu za posvátné zvíře. Ale kdybych tu kulturu
pochopil, můžu to považovat za normální.“
Dívka 2: „Máme ve třídě taky Roma, takže jsme se kolikrát učili jejich
vlajku.“
Dívka 3: „Podle mého byla ta přednáška dobrá, víme, že všichni nemusejí být
stejní, že všichni Romové nekradou, můžou být úplně jiní, můžou být slušní,
že i ‚bílí‘ kradou.“
Základní škola při nemocnici v Kadani byla jednou z těch, která se do
projektu „MKV – 400x na českých školách“ zapojila. Hlavním pilířem byly
především jednotlivé přednášky na školách. Mluvilo se buď o cizincích v
České republice, nebo o romské hudbě a česko – romském soužití. Projekt
zahrnoval ale i školení pro samotné pedagogy. Multikulturní výchova je sice
jedním z průřezových témat rámcového vzdělávacího programu, ale ne všichni
kantoři si vědí rady, jak výuku správně uchopit, říká Anna Mrázková ze
sdružení Slovo 21:
„Pro učitele je to těžké nebo nevědí, kam přesně multikulturní výchovu
zařadit. Vzhledem k tomu, že zahrnuje mnoho předmětů, jde o jazyk, jde tady
o geografii, o historii, vlastně o všechno, takže je těžké to provázat.
Multikulturní výchova by se měla vyučovat v rámci více předmětů. Zda ji
vyčlenit zvlášť, to je těžké říct. Určitě tomu ale není věnován dostatečný
prostor.“
Vysvětluje Anna Mrázková ze sdružení Slovo 21, která zároveň studuje
pedagogickou fakultu. Do škol chodila přednášet společně s lektory z řad
cizinců a Romů. A přiznává, že v mnohých třídách zažila i nepříjemné
situace:
„Některé děti v některých školách byly hrubé, například na naše lektory,
kteří byli cizinci a měli problémy s tím, že neumějí dobře česky. Byl velmi
slyšet jejich silný přízvuk a některé děti na ně byly nepříjemné, posmívaly
se jim. I z toho se nám ukázalo, že je třeba, aby byl přítomen i český
lektor, který děti usměrňuje a vysvětluje jim, že není pro cizince
jednoduché, aby se přizpůsobili České republice, aby zvládli jazyk a všechno
si osvojili.“
Lektorský tým tvořili vedle Romů také cizinci ze zemí, jako je například
Mongolsko, Bělorusko, Ukrajina, Bosna a Hercegovina, Kongo, Maroko nebo
Indie. Žáci tak měli jedinečnou příležitost poznat cizince osobně a zeptat
se na všechno, co je zajímá. Podle Renaty Horváthové ze sdružení Slovo 21,
si žáci a studenti většinou výběr lektorů pochvalovali, vyplývá to ostatně i
ze souhrnné publikace, která v tisícovém nákladu vyšla jako výstup celého
projektu:
Renata Horvátová: „Mapuje celkový průběh projektu, a to včetně výsledku
dotazníkové šetření, ze kterého vyplynulo, že přednášky byly na školách
vnímány velmi pozitivně a považovány za jeden z těch efektivnějších nástrojů
multikulturní výchovy. Myslíme si, že publikace je dobrým nástrojem pro
pedagogy, ale také pro neziskové organizace, které se chtějí dál věnovat
multikulturní výchově.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Od tragického úmrtí Mileny Hübschmannové uplynulo již 7 let
Následující minuty vysílání věnujme Mileně Hübschmanové. V roce 1991 prosadila otevření oboru romistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedla studia romštiny až do své tragické smrti při autonehodě u města Kameeldrift v Jihoafrické republice. Milena Hübschmannová byla také zakladatelkou časopisu Romano Džaniben a spoluatorkou Romsko-českého, česko-romského slovníku, několika knih a řady článků o Romech. Více už Jan Josef Horváth, který oslovil romistu Ladislava Gorala.
Ke studiu romštiny a romské kultury se přední česká romistka Milena
Hübschmannová dostala vlastně náhodou. Ačkoli vystudovala na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy hindštinu, o Indii si mohla nechat jen zdát.
Státnice totiž skládala v 50. letech minulého století, tedy v době, kdy bylo
téměř nemožné odjet do Indie a tak se upnula na Romy, kteří jí nejen barvou
pleti připomínali Indy. V době Pražského jara stála u zrodu svazu cikánů –
Romů, na jehož půdě vznikla pravidla slovenské romštiny, jež pomáhala
vypracovat. Navíc se jí podařilo téměř nemožné, prosadila řadu romských
psaných knih.
Pane Gorale, jak vznikla romistika?
Ladislav Goral: „To už je možná 150 let nazpátek. Byl tu profesor
Leslie, který napsal romský slovník, a nevím, jestli byl ještě někdo před
ním, určitě byli, je to těžké určit, jestli romistika začala roku 1800 nebo
1700. Díky Mileně Hübschmannové, která otevřela vzdělávání, protože romská
otázka byla velmi palčivá po válce v 50. letech, kdy Romové neměli na růžích
ustláno. Ona se o to začala víc zajímat a díky ní se romistika v
Československu zvedla o 1000 procent. To byl první člověk, který dával
úředníkům a městům, obcím a lidu československému najevo, že jsou Romové
trošku jiní, ale jsou to lidé jako oni, a že neexistuje víc kast než žlutá,
černá a bílá.“
Jak se stalo, že Milena přešla k romistice?
Ladislav Goral: „Tím, že studovala indologii... Také jsem měl to
štěstí, že jsem dvakrát navštívil Indii a prošel jsem si cestu z Radžastánu
do Pandžábu, což je skoro 2000 kilometrů, protože Indie je obrovská a
nádherná země. A ona, protože studovala indologii, tam také byla, žila mezi
nimi a říkala, že ti samí Romové, kteří jsou v Indii, žijí v Evropě, jen
trošku lepším, jiným stylem.“
V 19. století byl student teologie Štefan Vali v Nových Zámkách, slyšel
tam romské kopáče mluvit a podobná slova slyšel i u lidí z Pakistánu, kteří
studovali právě na teologické fakultě. Podobný příběh měla i Milena
Hübschmannová:
Ladislav Goral: „Měla, protože já jsem s Milenou prožil několik
nádherných let, tak mě vtáhla do problému romistiky. Dnes jí za to musím
poděkovat nahoru. Když začala chodit, cestovat po východním Slovensku, po
osadách, když slyšela dialekty na východě, ve středním Slovensku, na jižním
Slovensku, věděla, že Romové pocházejí z Indie, uvědomila si pak, že se do
toho pustí. Protože o tom, co už málokdo věděl, začala potom bádat a stal se
z ní obrovský a nádherný lingvista, který snad nemá vůbec v Evropě obdoby.
To byl první člověk, který tehdy skládal abecedu i slovník romsko-český nebo
romsko-československý.“
A teď už si připomeneme Milenu Hübschmannovou v rozhovoru z roku 2003,
který natočila Iveta Demeterová:
Mileno, co Vám dělá radost?
Milena Hübschmannová „Moje potěšení je v tom hledat cesty pro to, aby
ta krása romství pronikla za bariéru předsudků, stereotypů, za kterou je
ještě pořád uvězněna.“
Co myslíte, co nám dnes chybí, co se mezi lidmi vytrácí?
Milena Hübschmannová „Aby byla úcta, protože úcta, to je to
nejdůležitější. Protože nemusím s někým souznít, ale důležité je, když
uznávám právo na to, že je takový, jaký je, a když si toho vážím a když se
to snažím pochopit, proč to tak je.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
S Markétou Šichtařovou o chystané důchodové reformě
Na začátek příštího roku chystá vláda dokončení jejího dalšího kroku, který bude znamenat zásadní změny v systému dobrovolného spoření na stáří. Zatím má důchodová reforma dva pilíře, ale od 1. ledna 2013 by měla mít pilíře tři. Navštívila jsem proto Markétu Šichařovou, ředitelku nezávislé poradenské společnosti Next Finance, se žádostí o vysvětlení.
„Už dnes můžeme říct, že to nebude fungovat tak, jak si vláda usmyslela,
protože ve světě je normální, že existuje tzv. první, druhý a třetí pilíř a
každý z nich je úplně odlišný. A u nás bude existovat první pilíř, druhý
pilíř a ještě jeden druhý pilíř. Ten, který je nazýván prvním, to je to, co
v podstatě existuje právě teď. To znamená, že lidé, kteří normálně chodí do
práce, odvádějí ze své mzdy určitý díl na tzv. sociální politiku. Výsledkem
je, že přesně ty stejné peníze, které se v tom daném roce odvedou, se také v
tom daném roce vyčerpají na důchody lidí, kteří už nejsou aktivní, kteří
jsou důchodci.“
V současné době máme také možnost se tzv. penzijně připojistit. Zůstane
nám i nadále tato možnost, anebo se chystají změny?
„Penzijní připojištění je zcela dobrovolné a každý si může odvádět do
penzijního fondu, dá se říci, kolik peněz chce, to zůstane téměř beze změny.
Jenom naznačím, že, podle mého názoru, ty změny budou směrem k horšímu,
protože v současné době je například lidem garantováno, že jejich penzijní
fond nemůže mít ztrátu. Nově ztrátu bude moci mít, takže se to všechno stane
pro klienty penzijních fondů rizikovější.“
Co je ale úplně nové, je zavedení nového, tzv. druhého pilíře od ledna
příštího roku…
„Je to něco, s čím přicházíme jako poslední ze středoevropských zemí, v
Polsku, v Maďarsku i na Slovensku už to všude mají. Bohužel nutno říci, že s
tím nemají takové zkušenosti, jaké chtěli udělat. Ve všech zemích, kde už
druhý pilíř zavedli, se to moc nevyvedlo a neustále musejí ten druhý pilíř
reformovat a reformovat jejich reformy. Podstatou druhého pilíře by mělo
být, že lidé, napůl povinně a napůl dobrovolně, vstoupí do důchodového
systému. Proč říkám napůl povinně a napůl dobrovolně? My se totiž můžeme
zcela volně a dobrovolně rozhodnout, jestli do penzijního fondu vstoupíme,
následně už ale možnost volby ztrácíme, protože už z něho nemůžeme nikdy
vystoupit, a to je právě tím největším rizikem celého druhého pilíře.
Problém je totiž v tom, kdyby se přihodilo něco velmi nepříjemného v
ekonomice, nějaká opravdu bytelná recese, což většinou staví ekonomický
systém na hlavu. Obyčejně máme v takovou chvíli touhu všechny naše peníze
vybrat a utéci někam do bezpečí, peníze převést do zlata, do něčeho
hmotného. V tomto plánovaném druhém pilíři by to nemělo být možné až do
smrti. Dokonce si lidé často myslí, že vstupem do toho druhého pilíře jsou
vázáni pouze do okamžiku dosažení důchodového věku, ani to ale není pravda,
protože v okamžiku, kdy se z vás stanou důchodci, tyto peníze se začnou
teprve postupně z fondu vyčerpávat, není možno je vybrat jednorázově. To
znamená, že je člověk vlastně skutečně až do smrti v tomto druhém systému
uvězněn.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Na letošním ročníku festivalu Khamoro vystoupila i představitelka flamenkového zpěvu Carmen Fernándezová
Flamenco - hudba a tanec španělských Romů - je stále populárnější i v českých krajích. Na letošním ročníku festivalu Khamoro jste ho mohli zažít přímo v samotném centru Prahy během tradičního defilé účastníků. Své pěvecké umění zde předvedla Carmen Fernándezová, pocházející z kolébky flamenkového zpěvu – andaluského města Utrera. Romská zpěvačka, žijící dnes v německém Mannheimu, vydává v těchto dnech své třetí album. Více už Jana Šustová.
Do Německa zaválo Carmen Fernándezovou před pětadvaceti lety právě flamenco. Pochází z chudé, početné rodiny, je sedmá z jedenácti sourozenců. Nabídka vystupovat za hranicemi jako tanečnice flamenka tedy byla vítanou příležitostí, vypráví zpěvačka o svých začátcích.
„Můj tatínek tančil, moje maminka zpívala. Ale kdysi bylo velmi obtížné živit se jako umělec. Člověk musel mít velké štěstí nebo být v pravý okamžik na tom správném místě. Moji rodiče umělci nikdy nebyli, ale věnovali se flamenku. Takže pro mě to bylo velmi jednoduché, protože doma se každý druhý den něco slavilo. Flamenco je něco, co si člověk nese v sobě, protože to zažil doma. Líbil se mi tanec, dlouho jsem se mu věnovala, ale když jsem přišla do zahraničí, začala jsem se zajímat o zpěv. A teď ze všeho nejraději zpívám.“
Flamenco se jí stalo profesí, ale jako malá holčička se chtěla stát pouliční čističkou bot.
„V mém rodném městě byl pán, který tu práci dělal. Nevím, jestli mě zaujalo to, co měl na sobě, nebo ta rychlost a radost, s jakou čistil boty, přestože to bylo tak chudé řemeslo, nebo to, jak si při práci zpíval. Je pravda, že jsem vždycky chtěla tančit. Ale pak jsem začala s flamenkovým zpěvem a jediné, co teď chci, je ukázat ho co nejvíce lidem, navštěvovat nejrůznější místa a zpívat.“
Carmen Fernándezová je samouk. Zpívat se učí doma tak, že si několikrát za sebou pustí do sluchátek flamenkového zpěváka v originále a poslouchá. Flamenco je její život, čerpá z něj sílu, ale experimentovala i s jinými hudebními žánry, jak se svěřila.
„Pracuji s klasickou orchestrální hudbou, s představením na skladbu Čarodějná láska Manuela de Falla jsem už navštívila celou řadu míst. Mám moc ráda klasickou hudbu. Líbí se mi jakákoliv hudba, která je dobrá. Zúčastnila jsme se také akce, kde se flamenco mísilo s arabskou hudbou, což je také velmi zajímavé, protože z této oblasti pocházíme i my. Dělám cokoliv, co vychází zevnitř, co se dotkne mého nitra, protože mám prostě ráda hudbu.“
Zpěvačka flamenka zatím nahrála dvě desky a nyní připravuje třetí.
„První album byla nahrávka naživo. Druhá deska byla také bez jakýchkoliv úprav, ale vznikla už ve studiu, byl to tradiční flamencový zpěv a kytara. Třetí album bude na mé texty, zpěv s doprovodem klavíru, houslí a bicích. Postupem času jsem si uvědomila, že flamenco se dá zahrát na jakýkoliv nástroj. A protože znám velmi dobré a uznávané hudebníky, řekla jsem si, že to ukážu na své nové desce.“
A jak Carmen Fernándezová pečuje o svůj hlas?
„Vždy je třeba se starat o svůj nástroj. Já musím děkovat Bohu, že mám hlas usazený na svém místě, nikdy jsem s ním naštěstí neměla problémy. Hodně a dobře spím, to znamená osm, devět hodin, pokud je to možné. Piju hodně vody a nikdy nic studeného. Snažím se nedělat nic, co by působilo na mé tělo jako šok, adaptuji se na vnitřní teplotu v sále. Hlasová cvičení jako jiní dělat nemusím. Člověk na sebe jednoduše musí dávat pozor.“
Zpěvaččino rodné Španělsko nyní prožívá obtížné období. Špatná hospodářská situace doléhá i na flamencové umělce, ale Carmen Fernándezová věří, že se vše obrátí k lepšímu.
„Lidé se dále věnují hudbě, ale vydělávají méně. Ti nejlepší, kteří už mají jméno, zabírají místa těm, kteří začínají hrát, zpívat, tančit. Ti musí pracovat v nějakém zapadlém baru za 30 eur za celou noc. Když mají štěstí, dostanou se ven. V zahraničí díky Bohu pořád hledají flamenkové skupiny. Z toho pak žijí. Kultura je na tom dnes ve Španělsku velmi špatně, bohužel. Ale to se změní.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Vzpomínky na válku: Transport Romů do Osvětimi
I dnes pro vás máme další díl z naše cyklu Vzpomínky na válku. Soustředíme se na Romy z Čech a Moravy. V březnu roku 1943 odvezli z Brna více než tisíc lidí do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Do konce 2. světové války transportům neuniklo přes pět a půl tisíce Rómů, ze kterých se domů vrátila jen asi desetina. Na téma romský holocaust na území Protektorátu Čechy a Morava si s historikem Muzea romské kultury Michalem Schusterem povídal Michal Záboj.
Zkusme se přesunout o těch více než 60 let nazpět a odpovědět nejprve na
otázku, proč se vlastně ty transporty Romů do vyhlazovacího tábora v
Osvětimi tehdy konaly?
„Transporty, které byly vypraveny během roku 1943, byly součástí závěrečné
fáze toho všeho, co se chystalo, můžeme říci, už od poloviny 30. let, kdy se
Hitler dostal k moci a kdy bylo v komentářích k Norimberským zákonům napsáno
v překladu něco takového: ‘Vedle Židů mají v Evropě cizí krev také
Cikáni.‘ Tím byli jasně stanoveni dva základní nepřátelé, Židé a ti
tzv. Cikáni a cikánští míšenci. Potom během 30. let se Hitler a nacistická
moc obrátila právě i proti Romům. Všechny zákony a nařízení, které do té
doby platily v Německu, se jaksi zkopírovaly i pro Protektorát, po vzniku
Protektorátu v roce 1939, takže jejich kroky postupně směřovaly ke
‘konečnému řešení‘ té tzv. cikánské otázky. No a tím posledním krokem byl
Osvětimský výnos ze 16. prosince 1942, kterým vůdce SS Heinrich Himmler
vyhlásil, že všichni Cikání a cikánští míšenci z Německem okupovaných zemí
mají být koncentrováni, transportováni na jedno místo. A k tomuto účelu byl
vybrán právě koncentrační tábor Osvětim II - Březinka, kde byl vytvořen u
místního tábora speciální blok, který měl označení B2E, a to byl ten
cikánský rodinný tábor.“
To, co vadilo nacistickému režimu na židovském obyvatelstvu, to ponechme
pro tuto chvíli stranou. Proč ale vlastně byli pronásledováni Romové?
„Šli na to už od poloviny 30. let z rasového hlediska, protože v roce 1936
byl zřízen rasově – hygienický institut v Berlíně, v jehož čele stál vědec
dr. Ritter. Tento ústav měl sbíráním nejrůznějších informací o jednotlivých
romských rodech, o jejich rodokmenech pseudovědecky dovodit, že Cikáni a
cikánští míšenci jsou rasově méněcenní.“
První transport do Osvětimi vyjel z Brna 7. března roku 1943, neuniklo mu
více než 1000 lidí. Dá se vůbec popsat atmosféra, která na místě panovala?
„Obecně se dá říct, že transportům předcházely vždycky nějaké soupisy těch,
kteří budou do transportů vzati. Byla určená sběrná místa, kde se tyto osoby
nebo celé rodiny měly shromažďovat. Většinou to byly Sokolovny, nějaké haly
u nádraží, odkud byl transport vypraven. Tady v Brně bylo místo vybráno,
byly to stáje bývalé jízdní policie v Masné ulici, kde byli Romové v jarních
měsících shromažďováni a kde museli čekat i několik měsíců na transport.
Hromadně tam tedy čekali v chladném počasí bez nějakých dobrých životních
podmínek. Transporty pak byly vypraveny 7. března.“
Dodnes ale žijí také lidé, kteří byli očitými svědky tehdejších událostí.
Jednou z nich je také paní Emílie Machálková, která na transport vzpomíná
takto:
„Dva roky už jsem pracovala jako totálně nasazená. Když jsme ještě ten večer
jeli rychle do Svatobořic, tak to na mě tolik nedolehlo. Až když jsem viděla
své bratrance a sestřenice, jak tam leží, mají vytřeštěné oči, teta seděla,
měla bílé vlasy, zešedivěla, měla 34 let a zešedivěla, a jak se strýc loučil
s dětmi, s jedním po druhým.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
O Roma vakeren vám přeje krásný večer a nebo dobrou noc. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.
Šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge lači rati the šukar kurkeskero džives. Aven saste the bachtale. The žutimmnel tumen o Del
Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.
|
|