Spisovatelka Agnesa Horváthová vzpomíná na Milenu Hübschmannovou
8. září uplyne sedm let od tragické smrti zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové. Narodila se v roce 1933 v Praze. Vystudovala hindštinu, urdštinu a bengálštinu na Filozofické fakultně Univerzity Karlovy v Praze. Jak sama vyprávěla, již během studia indologie si všímala nápadné podobnosti Romů s národy, jejichž jazyky si osvojovala. V roce 1991 prosadila otevření oboru romistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedla studia romštinyaž do své tragické smrti při autonehodě v Jihoafrické republice. Kolega Jan Josef Horváth navštívil spisovatelku Agnesu Horvátovou, která čerpala z talentu paní Mileny.
„S paní Hübschmannovou jsme se seznámily v roce 1982. Když přišla, vyprávěly jsme si zážitky a ona jenom poslouchala, a tak jsme dělaly, jako si naši tenkrát vyprávěli paramisa, co Cikáni dělali. A tak dále… A ona poslouchala a říká: 'Já se vám ale holky divím, proč to ani jedna nehodíte na papír? Proč to vyprávíte? Proč to nenapíšete? Všechno to napište tak, jak to teď vyprávíš, tak to tam dej.' A já říkám: 'Neumím to složit. Vyprávět, to je něco jiného, ale složit na ten papír.' 'Neboj se, napiš to a já ti to upravím a na nic už se neptej.' Tak to začalo, tím, že nás vyprovokovala, abychom začaly psát, já i Margita. Tím psaním to vlastně začalo.“
Vím, že píšete romsky. Jak to cítíte? Cítíte to víc od srdíčka?
„Tam, odkud pocházím, se Romsky nemluvilo, východniarsky, spíše hutorátsky. A když jsme se dali dohromady s manželem, tak tam se mluvilo romsky, tam jsem se naučila mluvit romsky. A tím pádem už jsem začala psát všechno romsky. Ale také jsem chodila na hodiny paní Hübschmannové, chodily jsme tam i s Margitou.“
A cítíte, když píšete v romštině, že to Romy víc oslovuje. Nebo myslíte, že čeština by pro ně byla pochopitelnější?
„Nevím, protože v dnešní době mladí vůbec romsky nemluví. A když na někoho mluvím, tak většinou tam nějaké slovo romsky proklouzne, zapomínám se a mluvím romsky. Kolikrát mi holka řekne: 'Babi, co jsi říkala?' Pro mě by to bylo hodně, kdyby bylo všechno romsky. Protože když zpíváš romsky, ten cit tam je, prostě to tam dáš a na ten papír to samé. Prostě romština ano, proč ne? Proč by to mělo být česky?“
Prvopočátek nápadu psát v romštině, napadlo to Vás nebo paní Hübschmannovou?
„My jsme jí ty 'frky' a paramisy říkaly v romštině, to je jasné, že to bylo automaticky. A ona uměla perfektně romsky, ještě nás opravovala, jak se píše a mluví. Díky ní, dej jí pánbůh lehkou zem, díky ní, opravdu. Vyhecovala všechny, jestli se to dá takto říct. Všechny. Protože říkala: 'Proč nepíšete?' A my jsme ji odpovídaly, že nejsme spisovatelky, že to neumíme. 'Nic. Pište! Opravím vám to. Já vás na to navedu, jak se to dělá.' A taky jo.“
Mohla byste nám prozradit, co bylo vydáno z Vaší prózy?
„Ještě když žila paní Hübschmannová, pomohla mi k tomu, aby vyšla taková menší 'Pal e Bari Ráni'. Příběh, dá se říct 'Pal e Bari Ráni'. Je to krásná, mladá žena, která si nechtěla vzít toho, koho jí dávali. Vzala si jiného a špatně to dopadlo v tom, že odešla od svého rodu. Je to tam v romštině i v češtině.“
Poslech v mp3
| 
„S paní Hübschmannovou jsme se seznámily v roce 1982. Když přišla, vyprávěly jsme si zážitky a ona jenom poslouchala, a tak jsme dělaly, jako si naši tenkrát vyprávěli paramisa, co Cikáni dělali. A tak dále… A ona poslouchala a říká: 'Já se vám ale holky divím, proč to ani jedna nehodíte na papír? Proč to vyprávíte? Proč to nenapíšete? Všechno to napište tak, jak to teď vyprávíš, tak to tam dej.' A já říkám: 'Neumím to složit. Vyprávět, to je něco jiného, ale složit na ten papír.' 'Neboj se, napiš to a já ti to upravím a na nic už se neptej.' Tak to začalo, tím, že nás vyprovokovala, abychom začaly psát, já i Margita. Tím psaním to vlastně začalo.“
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články