Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. "O Roma vakeren" se vysílá také v regionech, na VKV (FM) regionálních studií si pořad pro daný region můžete naladit vždy v úterý a ve čtvrtek od 19:45 do 20:00.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vám řekneme, co způsobila reportáž televize JOJ o údajně bezdůvodném odebírání dětí ve Velké Británii, řekneme vám o novém romském webu a představíme novoborské sdružení Rodina. V druhé půlce vysílání si popovídáme s mladým romským redaktorem ostravského vysílání a opět si poslechnete vyprávění a vzpomínky na druhou světovou válku. A jako vždy nebude chybět celá řada romských písní.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives šunena so pes del duma andre Anglia hoj romane dajenge kamen te odlel cikne čhavore. Dodžanena tumen pal o nevo romano webos, the vakeraha pal o romano sgelipen andre than Nový Bor.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Někteří Romové začali opouštět Velkou Británii na základě reportáže televize JOJ
Teď ale k Velké Británii. Tu opustilo několik stovek Romů. Vyděsila je totiž reportáž slovenské televize JOJ, která informovala o bezdůvodném odebírání dětí z romských rodin. Případy odebraných dětí jsou přitom staré už několik let a teprve teď dospěly k soudnímu líčení. Řada Romů se ale domnívá, že jde o cílenou kampaň. O situaci ve Velké Británii a o atmosféře, která tam v romských rodinách panuje, mluvil s tamním zpravodajem Českého rozhlasu Tomáš Bystrý.
Jiří, můžu v tuto chvíli říct, že panika, která se šířila kvůli údajně bezdůvodnému odebírání českých a slovenských dětí, včetně těch romských, byla, řekněme, bezdůvodná? Že šlo o případy staré několik let a že až teď dospěly k soudnímu líčení?
„No, ono je velmi těžké zmapovat situaci v celé Velké Británii. Troufám si říct, že se situace může lišit město od města, tady či onde, i v závislosti na velikosti romské komunity. Mám pocit, že se ta situace malinko uklidnila, protože skutečně všichni čerpají informace primárně z reportáží slovenské televize JOJ, kde byly velmi zavádějící právě časové údaje o jednotlivých případech. Celé to vyvolalo mylný dojem, že teď, v tuto chvíli, běží na území celé Británie jakási kampaň, organizovaná kampaň, v rámci níž sociální pracovníci za asistence policie podnikají jakési razie v domovech českých a slovenských občanů a bezdůvodně jim odebírají děti. Tohle je skutečně věc, která je v demokratické, vysoce demokratické zemi jako je Velká Británie prakticky nemyslitelná.”
Vy jste, Jiří, mluvil osobně s nějakými Romy o této situaci? Věří vůbec tamním úřadům, že v žádném případě nemají právo jim děti odebrat bez rozhodnutí soudu?
„Mluvil jsem s několika představiteli romské komunity. Musím říct, že hlavní problém se jmenuje jazyková bariéra. Vím o případu, kdy si romská rodina myslela, že dostala dopis týkající se toho, že se sociální pracovníci skutečně chystají odebrat jim jejich děti... A přitom obsah dopisu byl přesně odlišný – britská sociální péče jim naopak nabízela účast v poměrně velkorysém programu, nabízela jim de facto pomoc.”
Za jakých podmínek může být dítě z rodiny odebráno?
„Je to několika stupňový proces. Rozhodně to neprobíhá tím způsobem, že by na základě nějakého udání sousedů, kteří zaslechnou dětský křik a pošlou udání nebo informují policii, okamžitě dostavila na místo sociální péče, odebrala dítě a umístila ho do pěstounské péče. Tady ve Velké Británii nejsou dětské domovy nebo kojenecké ústavy. Takto ta procedura rozhodně neprobíhá. Sociální péče samozřejmě může podniknout, dejme tomu, inspekci, kdy zhodnotí situaci té které domácnosti z hlediska péče o děti. Poté se případně zahájí řízení, na jehož konci, a tam dávám několik vykřičníků, může následovat odebrání dítěte a samozřejmě existují nejrůznější opravné prostředky, které rodiče proti tomuto rozhodnutí mohou vznést. A potom případ může skončit u soudu, což se teď v několika případech, které se týkají slovenských Romů, také děje.”
Jak už jste říkal, s případem se pojí řada dezinformací, které odstartovala slovenská televize JOJ. Ony kolovaly dokonce zprávy o britských rodinách platících za adopci romských dětí, nebo dokonce o obchodování s orgány. Mluví někdo, například sociální pracovníci, s těmi rodinami a vysvětluje jim, že se jedná skutečně o poplašné zprávy?
„Britové tu situaci takto nevnímají. Je si toho vědoma sociální péče ve městech nebo místech s vyšší koncentrací českých a slovenských občanů. Ale ze strany Britů to opravdu v tuto chvíli není vnímáno jako nějaký velký problém, který by se měl řešit centrálně.”
Čili ani tamní romští sociální pracovníci… Nevíte o tom, jestli navštěvují romské rodiny a mluví o tom, vysvětlují jim, že opravdu jsou to poplašné zprávy?
„To se děje. Skutečně probíhá velmi čilá emailová a telefonní komunikace, návštěvy u rodin, kdy v podstatě aktivisté nejrůznějších romských sdružení, komunitních center a podobně, se snaží rozptýlit obavy a uklidňovat situaci. A mám pocit, že i díky nim, nebo hlavně díky nim, se situace snad v dohledné době zklidní.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Pražský Goethe-Institut spustil na svém webu rubriku Romové a umění
Následující minuty našeho vysílání ale budou patřit pražskému Goethe-Institutu. Ten má od léta na svých internetových stránkách rubriku Romové a umění, která je součástí Česko-německého magazínu. Autoři jednotlivých příspěvků pocházejí z Německa i z Česka a jejich texty jsou k dispozici v obou jazycích. S podrobnostmi se hlásí Jana Šustová.
Internetová rubrika Romové a umění je letos už druhým výrazným počinem pražského Goethe-Institutu v oblasti romské kultury. Tím prvním byl tanečně divadelní projekt Open for Everything, který vytvořila světoznámá argentinská choreografka Constanza Macras spolu s romskými hudebníky, tanečníky a herci ze střední Evropy, a také s profesionálními tanečníky ze souboru DorkyPark. Jak říká webeditor stránek Goethe-Institutu Martin Nejezchleba, oba projekty spolu úzce souvisí:
„Stránky jsme začali vytvářet v návaznosti na divadelní a taneční projekt Open for everything, který měl premiéru v květnu tady v Praze a který se připravoval hodně dlouho a zahrnoval rešeršní cestu režisérky v regionu. Takže my jsme to vzali jako impuls a pracovali jsme na tom asi dva měsíce, kdy jsme různě zadávali ta témata. A celý ten tanečně-divadelní projekt je pořád na cestách v regionu střední a východní Evropy až asi do konce září, takže tak dlouho budeme ještě rozšiřovat tu nabídku, kterou na webu máme, budeme ještě dál psát a mapovat tu tematiku.“
A co konkrétně rubrika Romové a umění v Česko-německého magazínu nabízí?
„Jde o výtvarné umění, o romskou literaturu nebo o literaturu o Romech, jde o divadlo, máme tam příspěvek o romské hudbě především v Německu, kde byla velká vlna takzvaných Balkan Beats, která před pěti lety hodně prorazila v Berlíně a byla hodně oblíbená. Snažili jsme se na tom webu zmapovat uměleckou tvorbu Romů v Německu i v Česku.“
Stránky pražského Goethe-Institutu se mimo jiné zabývají srovnáváním českého umění s německým. A podle webeditora Martina Nejezchleba je v literatuře těchto dvou národů patrný jeden rozdíl.
„Z toho, co se na tom webu psalo, mám pocit, že je jeden hlavní rozdíl v tom diskursu, který je v Německu i tady, ten, že se romští i neromští autoři v Německu zabývají v literatuře hlavně holocaustem, což tady a v celém regionu střední a východní Evropy je spíše téma okrajové. V Německu je to hlavní téma a málo se najde třeba v literatuře autorů, kteří by zpracovávali individuálnější nebo současnější témata.“
Články do rubriky Romové a umění píší především romisté nebo kurátoři umění z Česka i z Německa. A co například webeditora stránek nejvíc zaujalo?
„Já jsem byl třeba překvapený českým příspěvkem, který psal Lukáš Houdek a tematizoval roli internetu. Já jsem se tam dozvěděl, že romští autoři hodně používají internet jako platformu ke komunikaci s jinými autory, protože, jak jsem se dočetl, neexistuje tady žádná platforma, publikovat mohou jen v nízkém nákladu a neexistují místa, kde by se scházeli a kde by se o jejich dílech diskutovalo. Takže internet se pro ně stal novým prostorem, kterým se hodně učí, navzájem se podporují, kritizují si své texty a to se mi připadá jako hodně zajímavý prvek, o jehož existenci jsem předtím netušil.“
Rubriku Romové a umění najdete na adrese goethe.de/praha.
„Pod každým článkem je možnost přidat komentář, je tam i mailová adresa, na kterou se mohou čtenáři obrátit s otázkami nebo s novými impulsy a určitě budeme rádi za další příspěvky nebo impulsy.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Sociálně slabším v Novém Boru pomáhá sdružení Rodina v centru
Zveme Vás do Nového Boru. Sdružení Rodina tam funguje už několik let a snaží se pomáhat sociálně slabším lidem. Nejnovější kroužek nabízí volnočasové aktivity pro děti, které žijí se svými rodiči na ubytovně. Jednou z pracovnic, která se dětem ze sociálně vyloučených rodin věnuje, je mladá Romka, Nikola Tancošová.
„Od března tohoto roku jsme rozjeli takový menší projekt, zaměřený na ubytovny v Novém Boru. Zatím máme pod svými křídly jenom jednu ubytovnu, a to tu největší v Boru. Je to ubytovna v Severní ulici, kde žije asi 61 rodin. Máme tam prostory pro naši hernu. Zatím tam docházíme jednou týdně,” popisuje pracovnice občanského sdružení Rodina v centru Nikola Tancošová a dodává, jaké aktivity nabízejí rodinám a jsou tak odsouzené k životu na ne zrovna pěkné a komfortní ubytovně:
„Mezi aktivity, které s dětmi provádíme, patří výtvarné dílničky, zpívání, pohybové aktivity…”
Speciální péči věnuje Nikola se svými kolegyněmi například předškolním dětem, které letos v září půjdou poprvé s aktovkou do školy:
„Učíme je základům, které by měly už ve svém věku znát – poznání barev, počítání, rozpoznání základních tvarů atd.”
Program je ale připravený také pro ty nejmenší, nejen pro předškoláky:
„S těmi menšími rozvíjíme jejich dětskou kreativitu.”
Zájem o bezplatný kroužek na ubytovně zatím není příliš velký:
„Každý pátek dojde přibližně 6 až 7 dětí, maminek je míň, ale jsme i za ně rády. V budoucnu bychom rády navázaly větší spojení s rodiči a více maminky zapojily do aktivit.”
Každý, kdo se volnočasové aktivity účastní, má možnost nejen si pohrát v herně, ale také vyrazit ven.
„Byly jsme s nimi v divadle na dětském představení, moc se jim to líbilo. Vlastně si uvědomujeme, že je to pro ně něco navíc, co jim hodně dá, protože znají jenom prostory v ubytovně, což pro děti není moc dobré.”
Děláte i další aktivity, třeba tady v centru nebo ještě někde ve městě pro děti nebo i maminky ze sociálně ohrožených rodin?
„Mezi naše další sociální aktivity patří práce s pěstounskými rodinami. Pro pěstounské rodiny jsme momentálně zajistili například doučování. Dalšími aktivitami pro pěstounské rodiny jsou například 'výlety zelených tátů'. Tyto výlety spočívají v tom, že tátové stráví se svými dětmi den nebo víkend.”
Nikola získala díky tomu, že pomáhá lidem na okraji společnosti, práci. Sama zaměstnání předtím neměla a je za možnost pracovat ráda. Tato konkrétní práce ji navíc velmi baví a doslova se v ní prý našla:
„Momentálně je to moje hlavní aktivita, kterou si beru i domů. A ráda.”
V Novém Boru by měla do budoucna vyrůst zdravá jídelna, kterou chce také provozovat sdružení Rodina v centru. I tam by měly práci najít nezaměstnané romské ženy. Otevření zdravé jídelny ale zatím neschválilo novoborské zastupitelstvo.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Martin Grinvalský, moderátor jediného televizního magazínu o Romech v Česku
Romaňi luma – to je romský svět. A také název televizního pořadu, na který jste už možná někdy narazili. Už druhým rokem ho připravuje ostravské studio České televize a informuje o životě Romů nejen v Česku, ale i v zahraničí. Od počátku romský magazín moderuje pětadvacetiletý Martin Grinvalský, kterého zpovídal Tomáš Bystrý.
Byla novinařina tím oborem, o který jste se zajímal už od dětství a který jste chtěl jednou v budoucnu vykonávat?
„Určitě jsem si představoval, že bych jednou mohl moderovat. Byl to spíše takový můj neuskutečnitelný sen. Jako dítě jsem s tím nedělal nic, protože jsem neměl dostatečné vzory, až pak jsem viděl romské moderátory v televizi, to mě motivovalo víc. Pamatuji si, že jsem viděl pořad 'Romale', kde byla Jarmila Balážová, to mě hodně motivovalo. Když jeden romský člověk se dostal na obrazovky… Byl tam Ondřej Giňa, a pak Richard Samko, takže bylo více lidí, a to mě utvrdilo v tom, že to určitě uskutečnit lze, a proto jsem využil nabídky na kurz, který pořádalo občanské sdružení Romea. Byl to kurz žurnalistického minima, a potom přišla velice zajímavá nabídka ostravského studia České televize, kde jsem nyní díky kurzu, který jsem absolvoval, na pozici moderátora a redaktora pořadu.“
Pokud si správně vzpomínám, první díly byly v češtině, pak jste najednou přešli na romštinu. Proč ta změna?
„Změna přišla z vedení, ale pro mě je určitě přirozenější hovořit v romštině, i když romsky nehovořím každý den. Je to náročnější, protože texty překládá předkladatel a já se je učím nazpaměť. Ale opravdu mi přijde, že se to do magazínu hodí, vypadá to lépe, když se to moderuje romsky.“
Pořad 'Romaňi luma' je jediným pořadem pro romskou menšinu v rámci televize veřejné služby. Myslíte si, že tento jediný pořad stačí pro takovou menšinu, jakou je ta romská v České republice?
„Osobně si myslím, že Romové by určitě měli mít větší prostor ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Pořad 'Romaňi luma' je důkazem toho, že se to pomalu buduje a že prostor se určitě v budoucnu bude zvětšovat. Každopádně to určitě nestačí a Romové by měli mít vlastní média, protože média jsou hlídacím psem demokracie. A myslím si, že média u Romů jsou strašně důležitá proto, aby vytvářela nějakou platformu mezi majoritou a romskou menšinou.“
Jak se Vy, jakožto pracovník média veřejné služby, díváte na mnohdy ne příliš objektivní referování českých novinářů o Romech? Mám na mysli třeba kauzu Břeclav a další.
„Média jsou podniky, jsou to firmy a musí prodávat. To znamená, že se jim hodí do krámu, když prodají, a oni vědí, že prodají určitý materiál. Mají k tomu kapacity, aby to jejich zaměstnanci zpracovali tak, jak to chce slyšet veřejnost. Ale je to také o určité mediální kultuře, která tady nikdy nebyla a která se, doufám, postupem času nějak vytvoří.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Osudy českých Romů za druhé světové války
Před druhou světovou válkou žily na území české republiky dvě skupiny Romů. Co měly společného a v čem se lišil způsob jejich života, na to nám odpoví Čeněk Růžička z Výboru pro odškodnění romského holocaustu.
/Č. R./ „Romové mají v českých zemích svoje 600-leté kořeny a do roku 1942 byli na českém území ještě původní čeští Romové, tzv. Romové, kteří se nazývají 'Sinti'. To jsou Romové původem z Německa. Jak víme, žili tady až do roku 1942, kdy došlo ke genocidě Romů a kdy drtivá většina z nich skončila v nacistických koncentračních táborech, včetně táboru Lety a na Moravě, to byli moravští Romové, v koncentračním táboře v Hodoníně u Kunštátu. Ze sta procent se jich z koncentračních táborů, těch původních českých Romů a Sintů, vrátila sotva desetina. V té době to tady bylo tak, že Romové, kteří měli informace, věděli, že na Slovensku byl jakoby profašistický stát a že tam mají větší možnost se zachránit. Někteří z nich tak emigrovali na Slovensko. A byla tady v té době taky, bohudík, možnost se takzvaně z protektorátu vyplatit. Někteří čeští protektorátní úředníci kriminální policie byli úplatní. Víme, za jaké částky se dal ten který původní český Rom nebo Sinto vyplatit, adekvátně ve zlatě, když třeba neměl finanční hotovost. Ale byla to úzká skupina lidí, která o tom nechtěla zeširoka mluvit, nedávala to vědět dalším, protože se obávali, že se to prozradí a že se ten pramen přestřihne. Proto taky třeba rod Růžičků nebo Čermáků a další, mohl bych je jmenovat, o této možnostih nevěděli a téměř všichni zahynuli v koncentračních táborech.“
V Letech u Písku, v bývalém koncentračním táboře, lidé umírali, ale někteří se i narodili. Jan Vrba je jeden z těch, kteří se narodili v táboře. V Letech mu zemřela starší sestra a dědeček. Jan Vrba vzpomíná na vyprávění rodičů:
/J. V./ „Vyprávěli maminka i tatínek, ale nejvíc maminka, tatínek, ten o tom nechtěl mluvit. Chránili mě do 18-ti let, báli se o mě, jak mi tady umřela sestra. Narodila se v Plavsku a tady zemřela. Byla to první oběť. Vždy, když bylo vyřazování, dávali je na stranu. Tatínek vždy říkal, že tam přišli nějací gestapáci a pozorovali obličeje, měřili a vybírali. Já nemám v rodném listě ani národnost, nic. Oni nevěděli, jaké byli národnosti, protože si uvědomili, že umějí číst, psát a nekočovali. Měli trvalý pobyt stále v Plavsku. Děda byl pochovaný v lese, byl jsem tam s otcem. Roztřásl se tam a řekl, že musí jít pryč. Jeho vzpomínky na to byly špatné.“
Jedna z pamětnic, která prožila určitou část života v táboře v Letech u Písku, přežila jako jediná z celé své rodiny, vzpomíná:
„Měla jsem 5 nebo 6 roků. Byl tu tatínek i maminka. Znám všechno z papírů, vše, co jsem zjistila. O rodině jsem nevěděla vůbec nic, protože zemřeli. Maminka a její maminka zemřely v Osvětimi, ostatní zemřeli tady. Měla jsem sestřičku, a tu prý hodili do vody, zemřela tady. Táta bydlel v Praze, jeho maminka se jmenovala Josefa Čermáková a tatínek Josef Čermák. Maminka se jmenovala Karolína Růžičková. Hledala jsem rodinu v Praze, ale nikde nikdo. Všichni zůstali tady a v Osvětimi.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
O Roma vakeren vám přeje krásný večer a nebo dobrou noc. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.
Šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge lači rati the šukar kurkeskero džives. Aven saste the bachtale. The žutimmnel tumen o Del.
Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.
| 
Jiří, můžu v tuto chvíli říct, že panika, která se šířila kvůli údajně bezdůvodnému odebírání českých a slovenských dětí, včetně těch romských, byla, řekněme, bezdůvodná? Že šlo o případy staré několik let a že až teď dospěly k soudnímu líčení?
Související články
Internetová rubrika Romové a umění je letos už druhým výrazným počinem pražského Goethe-Institutu v oblasti romské kultury. Tím prvním byl tanečně divadelní projekt Open for Everything, který vytvořila světoznámá argentinská choreografka Constanza Macras spolu s romskými hudebníky, tanečníky a herci ze střední Evropy, a také s profesionálními tanečníky ze souboru DorkyPark. Jak říká webeditor stránek Goethe-Institutu Martin Nejezchleba, oba projekty spolu úzce souvisí:
„Od března tohoto roku jsme rozjeli takový menší projekt, zaměřený na ubytovny v Novém Boru. Zatím máme pod svými křídly jenom jednu ubytovnu, a to tu největší v Boru. Je to ubytovna v Severní ulici, kde žije asi 61 rodin. Máme tam prostory pro naši hernu. Zatím tam docházíme jednou týdně,” popisuje pracovnice občanského sdružení Rodina v centru Nikola Tancošová a dodává, jaké aktivity nabízejí rodinám a jsou tak odsouzené k životu na ne zrovna pěkné a komfortní ubytovně:
Byla novinařina tím oborem, o který jste se zajímal už od dětství a který jste chtěl jednou v budoucnu vykonávat?
/Č. R./ „Romové mají v českých zemích svoje 600-leté kořeny a do roku 1942 byli na českém území ještě původní čeští Romové, tzv. Romové, kteří se nazývají 'Sinti'. To jsou Romové původem z Německa. Jak víme, žili tady až do roku 1942, kdy došlo ke genocidě Romů a kdy drtivá většina z nich skončila v nacistických koncentračních táborech, včetně táboru Lety a na Moravě, to byli moravští Romové, v koncentračním táboře v Hodoníně u Kunštátu. Ze sta procent se jich z koncentračních táborů, těch původních českých Romů a Sintů, vrátila sotva desetina. V té době to tady bylo tak, že Romové, kteří měli informace, věděli, že na Slovensku byl jakoby profašistický stát a že tam mají větší možnost se zachránit. Někteří z nich tak emigrovali na Slovensko. A byla tady v té době taky, bohudík, možnost se takzvaně z protektorátu vyplatit. Někteří čeští protektorátní úředníci kriminální policie byli úplatní. Víme, za jaké částky se dal ten který původní český Rom nebo Sinto vyplatit, adekvátně ve zlatě, když třeba neměl finanční hotovost. Ale byla to úzká skupina lidí, která o tom nechtěla zeširoka mluvit, nedávala to vědět dalším, protože se obávali, že se to prozradí a že se ten pramen přestřihne. Proto taky třeba rod Růžičků nebo Čermáků a další, mohl bych je jmenovat, o této možnostih nevěděli a téměř všichni zahynuli v koncentračních táborech.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články