Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes se dozvíte, že Děčín má deset nových romských asistentů prevence
kriminality a povíme vám proč. Romské organizace vyzvaly k bojkotu pietního
aktu, který v Letech u Písku pořádá lidický památník a Úřad vlády. Na Moravu
zajedeme za fenoménem, který si říká Rytmus a samozřejmě nezapomeneme ani na
romskou hudbu, která vám určitě zpříjemní dnešní O Roma vakeren.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Městská policie v Děčíně má deset nových romských asistentů
prevence kriminality
Od počátku července má městská policie v Děčíně deset romských asistentů
prevence kriminality. Dohlížejí na klid a pořádek zejména v některých
problémových částech města. Poslední jejich prověrkou bylo školení s testy,
ve kterých měli adepti na asistentská místa prokázat své schopnosti řešit
konfliktní situace. Třeba i příhodami, které líčili lektorovi. Více v
reportáži Josefa Suka.
- Zažili jste nějaký konflikt?
„Ano, je to asi měsíc a půl nazpátek. Přítel sestry přišel domů opilý, vzal nůž a začal se podřezávat.“
- A co jsi dělal?
„Nůž jsem mu vzal a trochu jsem ho proplesknul, aby se vzpamatoval.
- A pomohlo to?
„Pomohlo, šel spát.“
- Skvělé! Výborně!
Lektor Zdeněk Pankrác připomněl i to, s čím se budoucí asistenti během školení seznamují:
„Právní minimum. Konkrétní úkony související s každodenní činností. Jednání s lidmi. Předcházení jakékoliv společensky nežádoucí činnosti.“
Zajímal jsem se také o to, jak působnost asistentů prevence kriminality hodnotí samotní obyvatelé Děčína. Považují jejich práci za přínos?
„Já si myslím, že ano. Kluci se snaží. Když vidí, že je nějaký problém, dokážou zakročit.“
„Dohlédnou na pořádek. Když je hluk, dokážou to mezi svými lidmi lépe domluvit. Myslím si, že pracují dobře a jsou potřeba.“
Šéfem asistentů městské policie v Děčíně je Milan Horvát. Jaké jsou jeho zkušenosti z uplynulého období?
„Během naší práce nemůžeme nikdy říct, že už je klid a že se tedy nemusíme o nic starat, že to tu stačí už jenom obcházet. To neexistuje. Nepořádek, šikana u školy, vzájemné potyčky dětí i dospělých. Při všem asistenti byli, to jsou moje zkušenosti. Během tří let se toho změnilo strašně moc.“
Od výběrové komise právě vyšel Marek Ferko. Jak moc vážně tuto práci myslíte?
„Chci udělat vše proto, aby se snížila romská kriminalita. Nechci, aby v tom moje děti vyrůstaly.“
Výběrové řízení mělo několik kritérií. Jedním z nich bylo zjišťování motivace uchazečů, jak říká Radek Jiránek z odboru Prevence kriminality ministerstva vnitra:
„Ta dobrá motivace je, že chci změnit svůj styl života, tzn. nechci být nezaměstnaný, nechci pasivně přijímat dávky, ale chci se zasloužit o mzdu stejně jako o zvýšení bezpečí a veřejného pořádku, aby se jak lidem v nebezpečných lokalitách, tak v celém Děčíně žilo lépe a bylo tady bezpečněji.“
Děčín má s působením asistentů prevence kriminality už tříleté zkušenosti. Jednoznačně převažují pozitiva, tvrdí ředitel městské policie Marcel Horák:
„Celou řadu problémů, se kterými jsme se setkávali v sociálně vyloučených lokalitách, se nám podařilo odstranit nebo alespoň eliminovat. Vidíme v tom proto do určité míry budoucnost zlepšování soužití romské a neromské komunity.“
Noví romští asistenti prevence kriminality pomáhají udržovat klid a pořádek především v panelových sídlištích Boletice a Bynov.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Pietní shromáždění organizované Památníkem Lidice v Letech u Písku některým
Romům vadí
Sedm romských sdružení a Strana rovných příležitostí vyzvala Romy, aby
bojkotovali pietu, kterou na místě někdejšího tábora pro Romy v Letech u
Písku organizoval toto pondělí lidický památník. Promluvil tam i premiér
Petr Nečas. Ten ve svém projevu přiznal, že vláda stále nemá peníze na to,
aby odkoupila vepřín, který stojí v blízkosti tábora. Autorům prohlášení
podle něj vadí to, že pietní shromáždění za romské oběti z Let organizuje
právě Památník Lidice. Více už Tomáš Bystrý.
Výbor pro odškodnění romského holocaustu v čele s Čeňkem Růžičkou organizuje pietní setkání už od roku 1995, kdy byl 13. května odhalen zdejší památník. A právě 13. květen je od té doby dnem, kdy se na místě koncentračního tábora v Letech u Písku scházejí Romové uctít památku zesnulých. Lidický památník, který má správu letského tábora na starosti, ale zorganizoval, spolu s úřadem vlády, setkání o dva měsíce později. Podle organizátorů nebyl tento den vybrán náhodně. 10. července totiž uplynulo 70 let od vydání rozkazu generálního velitele neuniformované protektorátní policie, na jehož základě byly zřízeny cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Podle Čeňka Růžičky je hlavním důvodem výzvy k bojkotu pondělní piety nespokojenost s tím, že ji pořádal právě lidický památník.
„Když se zvažovalo, kdo bude letský památník spravovat, měli jsme o to samozřejmě eminentní zájem. Vycházelo to z toho, že jsme se do té doby o místo bývalého koncentráku starali snad jenom my. Na základě doporučení pana Kocába jsme tehdy do lidického památníku jeli a nakonec se domluvili na spolupráci, která spočívala v tom, že při zadávání prací na zpietnění pohřebiště bude v zadávacím řízení klauzule o tom, že výkopové práce provedou Romové. Tím jsme jednak sledovali jistou symboliku a dále nám šlo o to, že v tamním regionu je devadesáti procentní nezaměstnanost Romů,“ vysvětluje Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění obětí romského holocaustu.
Podle Růžičky navíc památník Lidice nemá dost zkušeností a cit pro organizování romské tryzny. S tím ale ředitel památníku v Lidicích, Milouš Červencl, zcela nesouhlasí:
„Myslím si, že zkušenosti z piet máme. Jestli zrovna z romských, to nevím. Pravdou je, že my jsme se po dohodě s panem Růžičkou, kromě té první před třemi roky, už dalších nezúčastňovali a organizuje si je Výbor pro odškodnění obětí romského holocaustu sám. Myslím, že je to jejich záležitost, mají tam své předky a já to akceptuji,“ říká ředitel památníku v Lidicích Milouš Červencl.
Podle něj byla počáteční spolupráce s předsedou Výboru pro odškodnění romského holocaustu, Čeňkem Růžičkou, plodná.
„Zlom nastal ve chvíli, kdy romské iniciativy chtěly spolupracovat na samotné stavební rekonstrukci kulturní památky. Já to v žádném případě neodmítal, naopak jsem to vítal, bral jsem to jako dobrou výzvu. Nicméně jsme vázáni, ostatně jako každá státní organizace, určitými zákonnými pravidly. Tzn. dostanu-li na rekonstrukci prostředky, což tady bylo asi 19 milionů korun, musíme vypsat veřejné výběrové řízení, a to má svá pravidla. Přihlásilo se 17 organizací, z nich bohužel ani jedna romská.“
K bojkotu pondělní piety v Letech u Písku se přes média vyjádřil i bývalý ministr, později zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb. Považuje ho za nedorozumění a nepochopení odkazu dějinné tragédie. Navrhuje, aby se termín uctění památky Romům zahynulých v koncentračním táboře v Letech u Písku sjednotil.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Patrik Vrbovský alias Rytmus
Hudbě se věnoval odmalička, ale i tak se nakonec vyučil číšníkem. Své
povolání však nikdy nevykonával. Zlom nastal v roce 2001, kdy Rytmus potkal
repery Ega a DJ Aneše. Společně založili hiphopové trio Déjavu, které
později přejmenovali na Kontrafakt. Jeho hvězdný start započal díky sólovému albu Bengoro, které ho vyneslo na
dráhu nejprodávanějšího a nejhranějšího interpreta na Slovensku. V roce 2006
založil Rytmus vlastní vydavatelství „Tvoj tatko records“. Poslední album mu
vyšlo v roce 2010 a má název Král. Více kolegyně Iveta Demeterová.
Za velkého aplausu byl na romském festivalu v Karviné přivítán Rytmus, aneb Patrik Vrbovský. Byl úžasný a měl ohromný úspěch.
Rytmus se snaží, aby jeho hudba měla respekt a srdce. Jak říká, cítí se více jako Cikán. Čím je starší, tím více je hrdý na svůj původ. Na Moravě na něj přišlo přes dva tisíce fanoušků. Oslovila jsem ho jen pár minut před vystoupením a zeptala jsem se ho na otázku, kterou nám poslal náš posluchač. Kde se Patrik seznámil s Egem?
„Setkali jsme se na sídlišti, protože tam byl i DJ z naší skupiny. DJ Anys.“
Přemýšlel jste o tom, že byste se k sobě vrátili, nebo že byste se vrátil ke skupině Kontrafakt?
„My jsme pořád spolu. Stále vlastníme vydavatelství Tvoj Tatko Rekords. Ať už vydávám já sólo, nebo kdokoli jiný, vždycky si navzájem hostujeme, koncertujeme spolu. Vyrábíme různé projekty, akorát že když teď budeme dělat nové album Konktrafaktu, lidé se budou ptát, kdy zase vydám Rytmus sólo. Momentálně má Kontrafakt ve studiu pauzu, ale stále jsme spolu – točíme klipy, koncertujeme a setkáváme se.“
Vaše texty jsou vypovídající. Vždycky máte příběh a chcete, aby měl dopad na vašeho posluchače. Fanoušci vám určitě píší. S čím se na vás nejvíce obrací?
„Nikdo se ke mně nedostane. Možná, že někam píšou, ale určitě to nevyřizuji já. Já si s nikým nedopisuju, ani nechci. Nanejvýš mám facebookovou stránku, o které vím jen to, že tam občas přidám nové video nebo článek, ale to je asi tak všechno. S nikým si nepíšu.“
Patriku, jak vnímáte to, že rok od roku jste pro lidi na čím dál tím vyšší úrovni? Na YouTube jste jeden z nejstahovanějších zpěváků.
„Jak to vnímám? Z nuly jsem začal tvořit, dělám toho víc a víc a je samozřejmé, že pokud na sobě člověk pracuje, tak značka, kterou léta buduje, je známější, základy jsou pevnější, nedá se to jen tak lehce vymazat. Když člověk něco vytvoří a stále v tom pokračuje, může jít jenom nahoru.“
Patriku, plánujete rodinu?
„Jasně! (směje se) Stejně jako každý jiný. V ničem se neliším. Mám rád svoji holku, stejně jako svůj klid, hudbu, rád se bavím, pracuju... Jsem jedním z obyčejných lidí.“
Posluchači, ale i lidé, kteří sem dnes přišli na váš koncert, obdivují, že jste sice stále výš a výš, ale o to blíž k lidem.
„No, setkal jsem se už i s jinými názory. Ale když to říkáte, jsem rád. A jenom mě to utvrzuje v tom, že je to v pohodě.“
Je období dovolených. Plánujete nějaký relax?
„Tak já mám relax i teď, odpočívám celý rok. Mě prostě baví vystupovat a brát za to peníze. Je to určitá forma odpočinku. Dělám to, co mě baví a mám to navíc zaplacené. Sedím v autě, koukám na filmy, poslouchám muziku. Tak si představuju relax. Dovolená je pro mne ztráta času.“
Dokázal byste si představit, že byste nezpíval, nepředával něco ze sebe ostatním? Dokážete si představit, že byste vykonával něco jiného?
„Jasně. Odpracoval jsem si asi osm let nočních, když jsem dělal krupiéra. Vždycky se umím přizpůsobit době. Když to nebude hudba, musím dělat něco jiného, abych vydělal peníze. Nemůžu se spoléhat na to, jestli se bude celý život dařit, vždycky je se třeba přizpůsobit, srovnat si to v hlavě – dělej co máš a netlač se do nějaké jiné pozice.“
Ano a přesně o tom jsou vaše písničky.
„Tak to jste právě odpověděla za mě.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Dva slovenští poslanci navštíví romské osady
Stále ještě nevíte, kam na dovolenou? A co takhle romské osady? Nabídku sice
nenajdete v žádné cestovní kanceláři, ale že to za pokus stojí, to si řekli
dva poslanci slovenského parlamentu. V pondělí 16. července odcestují na
východ Slovenska, aby postupně během pěti dní navštívili několik romských
osad. Proč se tak rozhodli, zjišťoval Miroslav Strelec.
Poslanci Národní rady, Igor Matovič a Aloiz Hlina, oba ze strany Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti, jsou přesvědčení, že není možné se na romskou problematiku dívat z poslanecké lavice, ale že je třeba se vypravit rovnou na místo. Drží se hesla je „lepší jednou vidět a zažít než o tom stokrát slyšet“. Pokračuje Igor Matovič:
„Myslím si, že je to tak vážný problém, že bychom ho měli poznat zblízka a osobně. Proto se chceme vypravit do romských osad, promluvit si se všemi stranami, vyzkoušet si to na vlastní kůži. Potom budeme mít větší právo k tématu něco navrhovat a pokusit se problémy řešit.“
Výlet nemá být jenom o bezcílném potloukání se po romských osadách. Poslanci plánují zájezd do škol, chtějí promluvit s představiteli osad a večer si s nimi i zazpívat nebo zatancovat při ohni. Druhý poslanec, Aloiz Hlina:
„Být co nejblíže, začlenit se hluboko do osady a do problematiky.“
Poslanci si na svoji odvážnou cestu chtěli pronajmout karavan, to se ale neobešlo bez problémů. Jak říká Igor Matovič, když se v jedné z půjčoven zmínili, do jakých destinací plánují cestovat, nechtěli jim karavan půjčit.
„Tím, že se to dopředu medializovalo, tak když teď někam voláme, ptají se nás v půjčovnách, jestli náhodou nechceme jet do osad a potom nám řeknou, že bohužel. Zažíváme tedy takový malý rasismus, ale však my něco seženeme.“
Matovič a Hlina momentálně finišují s přípravami.
/Hlina/: „Určitě to bude náročné, ale vyloženě se těším.“
Trasu po osadách jim pomohl sestavit Peter Polák, poslanec Obyčajných ľudí, který se hlásí ke svému romskému původu. Jediného Roma v parlamentu, stranického kolegu, sebou ale neberou. Polák chce, aby si Matovič a Hlina o situaci Romů vytvořili obrázek sami.
„Chceme se zodpovědně zabývat romskou problematikou a proto se jí musíme komplexně postavit. Jedině taková řešení jsou cestou vpřed. Nemůžeme spolupracovat s Romy jen na úrovni vzdělávání. Musíme řešit i jejich bytovou situaci a musíme jim nabídnout práci. Dělat všechno proto, aby se zlepšil jejich zdravotní stav. Udělat vše proto, aby neměli existenční problémy. Pokud se nám toto nepodaří, s největší pravděpodobností neuspějeme a komunita zůstane ve stavu, v jakém je dnes. Možná i v horším.“
Podle Poláka vnímá majoritní společnost Roma na Slovensku jako člověka, který je parazitem krajiny. Je špinavý a páchá trestnou činnost.
„Neříkám, že mezi námi nejsou zlí lidé. Stejně jako jsou mezi neromy, najdeme je i mezi Romy. Jenže rozdíl mezi nimi je v tom, že u neromů mají tito lidé svá jména, kdežto Romové jsou pro všechny cikány.“
Dvojice poslanců, která absolvuje poměrně netradiční dovolenou, pozvala do romských osad i další kolegy z parlamentu. Nepřidal se ale nikdo. Neznamená to však, že problémy Romů na Slovensku nesledují. Europoslankyně Monika Flašíková-Beňová například tvrdí, že větší integrace romského etnika do společnosti si vyžaduje nový přístup a řešení:
„Do budoucna bychom měli uvažovat o celkové změně strategie a přestat mluvit o romské problematice, protože tím jen zvyšujeme nevraživost mezi většinovou skupinou obyvatelstva a Romy. Možná bychom měli mluvit o sociální skupině ve společnosti, která je nepřizpůsobivá a neoznačovat ji hned jako čistě romskou, protože se to týká i neromů.“
Podobnou celotýdenní cestu po romských osadách plánuje dvojice Matovič a Hlina i v srpnu, kdy chtějí navštívit Hladové doliny.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Prešovská Zeď nářků odděluje Romy od ostatní populace
Ve vysílání O Roma vakeren zbývá ještě pár minutek, tak se vydejme ke Zdi
nářků. Ovšem ne k té světoznámé do Jeruzaléma, ale do Prešova. Slovenská Zeď
nářků má stejnou funkci jako naše proslulá zeď v ústecké Matiční ulici:
oddělit obyvatele rodinných domků od jejich převážně romských sousedů.
Jenomže zatímco zeď v Matiční ulici zbourali v roce 1999 po šesti týdnech
své existence, prešovská Zeď nářků stojí dodnes. Podrobnosti přináší Jana
Šustová.
Od září roku 2010 stojí ve slovenském městě Prešov panelová zeď, která
odděluje ulici s rodinnými domy od lokality Stará tehelňa, kde v panelácích
žijí převážně Romové. Je osm metrů dlouhá a dva metry vysoká. Několik dní po
dostavbě se na ní objevil velký nápis „Zeď nářků“ a pod ním stížnosti typu
„Otrávili mi psa, Rozbili mi plot, Okradli mě, Fetují“ a podobně. Prešovskou
situaci popisuje Andrea Bučková, ředitelka odboru sociální inkluze ve Fondu
sociálního rozvoje, což je zprostředkovatelský orgán slovenského
Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny.
„Město Prešov, jak už jeho název naznačuje, je v Prešovském kraji, což je
jeden ze tří regionů, který je známý velmi silnou koncentrací
marginalizovaných romských komunit co do počtu romských osad. A tato Zeď
nářků odděluje část této romské koncentrace od obyvatelů z řad majority.
Samozřejmě i z pohledu laika, člověka, který nemusí být úplně zasvěcený do
práva, právní terminologie atd., je to zrcadlo, které odráží cílenou
segregaci.“
Prešov rozhodně není prvním místem na Slovensku, kde stojí zeď oddělující
Romy od ostatních obyvatel. Betonová zábrana vyrostla v září 2009 i ve
východoslovenské obci Ostrovany a v prosinci téhož roku ve městě Michalovce.
Ve vztazích mezi Romy a majoritou se však na Slovensku odehrávají i mnohem
vyhrocenější situace. Z letošního roku uveďme například to, že parlamentní
volby provázely různé proticigánské slogany, že šéf lidové strany Naše
Slovensko Marián Kotleba chce zbourat romskou osadu v Krásnohorskom
Podhradí, protože se mu podařilo získat pozemek pod touto osadou, nebo že
minulý měsíc městský policista, který nebyl ve službě, zastřelil nelegálně
drženou zbraní tři Romy ve městě Hurbanovo. Když se magistra Andrea Bučková,
která sama pochází z romské komunity, ohlíží za projevy anticiganismu na
Slovensku po roce 1989, popisuje své pocity takto:
„Dotýká se mě to. Při těch prvních kauzách v 90. letech, kdy byl upálený
Mário Goral, jsem měla pocit, že se nacházím v nějaké zemi úplně mimo
všechny standardy, které dělají společnost společností – zákony, právo atd.
Potom přišlo období, kdy jsem byla hodně aktivní, v rámci různých iniciativ
Slovenského helsinského výboru jsme monitorovali různé fyzické útoky páchané
na Romech a na Romkách. Ta doba začíná eskalovat, nabírá neskutečnou
dynamiku, je to v různých formách a o to je to náročnější. A samozřejmě bez
ohledu na to, kde žiji, bez ohledu na to, že pracuji, mám pocit, že
perzekuce a pogromy tady začínají nabírat na intenzitě. Těžko se s tím
vnitřně vyrovnávám.“
Zároveň Andrea Bučková dodává, že Romové na Slovensku žijí ve velkém strachu
– a to i ti, kteří sami na vlastní kůži projevy anticiganismu nepocítili.
„Pro každého Roma nebo Romku z komunity – a i já sama pocházím z romské
komunity, je to ještě o to náročnější, že to jsou lidé, z nichž se mnozí
ocitají ve velmi těžkých životních krizích a potřebují opravdu velmi
systematickou a cílenou intervenci. A proto je pro ně asi přirozené, že
spíš řeší současný aktuální problém, který se jich bezprostředně týká, než
to, co se děje například o 20 nebo 50 kilometrů dál. Ale samozřejmě tím, že
mnohé komunity jsou rodinně spřízněné a mají třeba o 20 nebo 30 kilometrů
dál strýčky, tety, sestřenice atd., tak to naladění je o velkém strachu, tak
bych to pojmenovala.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za chvíli bude 21 hodin, O Roma vakeren s datem 14. července už patří
minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách
Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.
Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
| 
- Zažili jste nějaký konflikt?
Související články
Výbor pro odškodnění romského holocaustu v čele s Čeňkem Růžičkou organizuje pietní setkání už od roku 1995, kdy byl 13. května odhalen zdejší památník. A právě 13. květen je od té doby dnem, kdy se na místě koncentračního tábora v Letech u Písku scházejí Romové uctít památku zesnulých. Lidický památník, který má správu letského tábora na starosti, ale zorganizoval, spolu s úřadem vlády, setkání o dva měsíce později. Podle organizátorů nebyl tento den vybrán náhodně. 10. července totiž uplynulo 70 let od vydání rozkazu generálního velitele neuniformované protektorátní policie, na jehož základě byly zřízeny cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Podle Čeňka Růžičky je hlavním důvodem výzvy k bojkotu pondělní piety nespokojenost s tím, že ji pořádal právě lidický památník.
Za velkého aplausu byl na romském festivalu v Karviné přivítán Rytmus, aneb Patrik Vrbovský. Byl úžasný a měl ohromný úspěch.
Poslanci Národní rady, Igor Matovič a Aloiz Hlina, oba ze strany Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti, jsou přesvědčení, že není možné se na romskou problematiku dívat z poslanecké lavice, ale že je třeba se vypravit rovnou na místo. Drží se hesla je „lepší jednou vidět a zažít než o tom stokrát slyšet“. Pokračuje Igor Matovič:
Od září roku 2010 stojí ve slovenském městě Prešov panelová zeď, která
odděluje ulici s rodinnými domy od lokality Stará tehelňa, kde v panelácích
žijí převážně Romové. Je osm metrů dlouhá a dva metry vysoká. Několik dní po
dostavbě se na ní objevil velký nápis „Zeď nářků“ a pod ním stížnosti typu
„Otrávili mi psa, Rozbili mi plot, Okradli mě, Fetují“ a podobně. Prešovskou
situaci popisuje Andrea Bučková, ředitelka odboru sociální inkluze ve Fondu
sociálního rozvoje, což je zprostředkovatelský orgán slovenského
Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny.
Prešov rozhodně není prvním místem na Slovensku, kde stojí zeď oddělující
Romy od ostatních obyvatel. Betonová zábrana vyrostla v září 2009 i ve
východoslovenské obci Ostrovany a v prosinci téhož roku ve městě Michalovce.
Ve vztazích mezi Romy a majoritou se však na Slovensku odehrávají i mnohem
vyhrocenější situace. Z letošního roku uveďme například to, že parlamentní
volby provázely různé proticigánské slogany, že šéf lidové strany Naše
Slovensko Marián Kotleba chce zbourat romskou osadu v Krásnohorskom
Podhradí, protože se mu podařilo získat pozemek pod touto osadou, nebo že
minulý měsíc městský policista, který nebyl ve službě, zastřelil nelegálně
drženou zbraní tři Romy ve městě Hurbanovo. Když se magistra Andrea Bučková,
která sama pochází z romské komunity, ohlíží za projevy anticiganismu na
Slovensku po roce 1989, popisuje své pocity takto:
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články