Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes si povíme o akcích, které se odehrály v naší metropoli v rámci
světového romského festivalu Khamoro. S romskou aktivistkou Andreou Bučkovou
si popovídáme o projevech anticiganismu na Slovensku.
Dále se zeptáme nakladatele Karla Holuba na knihy Mileny Hübschmannové,
pozveme vás na Zumbu a v závěru představíme vojenskou záchranářku. A
samozřejmě nebude chybět celá řada romských písní, které vám určitě
zpříjemní dnešní O Roma vakeren.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Projevy anticiganismu na Slovensku
Součástí světového romského festivalu Khamoro jsou každoročně také odborné
semináře. Letošní setkání odborníků však mělo velmi smutné téma: Nové tváře
anticiganismu v moderní Evropě. Hovořilo se o kořenech anticigamismu, o
historickém kontextu i o konkrétní situaci v zemích východní Evropy. Jak to
vypadá v tomto ohledu u našich slovenských sousedů, zjišťovala Jana Šustová.
Jedním z problémů, který se palčivě dotýká sociálně slabých Romů na
Slovensku, je otázka bydlení. Životní podmínky v romských osadách jsou velmi
ubohé, a navíc byly tyto osady často vybudovány na území takzvaně nikoho –
např. na hranici obcí. A právě na Slovensku se našli političtí vychytralci,
kteří se tohoto problému romských osad chopili po svém. Situaci popisuje
Mgr. Andrea Bučková, která je od roku 2010 ředitelkou odboru sociální
inkluze ve Fondu sociálního rozvoje, což je zprostředkovatelský orgán
slovenského Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny.
„Dlouhodobě bylo poukazováno na to, že nejsou vyjasněné ty pozemky, na
kterých ve většině případů jsou postavené romské osady a romské příbytky.
Jeden z představitelů pravicového extremismu, který dlouhodobě usiluje o
proniknutí do politické sféry, pan Kotleba a jeho hnutí, v současné době
získali (dá se říct, možná koupí nebo i bez zaplacení darem, protože ty
verze zprostředkované médii jsou velmi různorodé) několik pozemků, na
kterých jsou postavené obydlí v obci Krásnohorské Podhradie, což je východní
část Slovenska, kde je největší koncentrace obyvatel marginalizovaných
romských komunit.“
Marián Kotleba už dal i jasně najevo, co chce s romskými obydlími na svém
pozemku udělat:
„Chce to zbourat, už si byl svůj majetek i prohlédnut za průvodu médií,
protože je rád viděn a slyšen, takže těch odkazů na to, jaký má záměr, bylo
mnoho. Samozřejmě obyvatele nechce podporovat v tom smyslu, že by tam nějak
investoval, to se neslučuje s jeho charakterem a osobností. Takže toto je
velmi silný okamžik, který podtrhuje pozornost ve vztahu k politice, k
reprezentantům vlády, že je nejlepší čas začít systematicky a cíleně řešit
nevyjasněné pozemky, na kterých stojí ty komunity, osady atd., které jsou
tam více než 150 let a mnohé z nich ještě déle.“
Protiromské nálady na Slovensku dokonce provázely i letošní předvolební
kampaň.
„Kampaně do parlamentních volem byly velmi různorodé stejně jako v
předchozích volbách. Tentokrát asi nejvýrazněji excelovala Slovenská národná
strana, která používala slogany typu ‘Doplácíme na Cigánov‘ a jiné
dehonestující a lživé výroky, které používala, aby získala místa v
parlamentu. Nakonec se do parlamentu nedostala, z čehož se já osobně
nesmírně raduji. A další věc je, že asi po týdnu jsem těch billboardů už tak
moc neviděla. Pokud někde byly, tak už to nebyla tak strategická místa,
která jsou na očích veřejnosti. Samozřejmě tyto kampaně, billboardy a letáky
atd. jsou častým nástrojem, který používají politické strany k tomu, aby
oslovily veřejnost, a zvláště k tomu, aby oslovili tím populistickým
slovníkem, který je asi uchu milý veřejnosti víc, než neschopnost mnohých
reprezentantů nastartovat ekonomiku.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Nakladatel Karel Holub vydal knihy Mileny Hübschmannové
Milena Hübschmanová byla průkopnicí a zakladatelkou české romistiky. Díky
svým hlubokým znalostem romštiny, romské kultury a Romů jako takových bývá
často mylně považována za Romku. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se
angažovala ve Svazu Cikánů-Romů, za což byla v období normalizace
perzekuována. V roce 1991 prosadila otevření oboru romistika na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy, kde vedla studia romštiny až do své tragické
smrti při autonehodě v Jihoafrické republice. Pomáhala začínajícím autorům s
jejich knihami a sama psala a překládala do romštiny. A právě o těchto
romských knihách více pověděl Marii Vrábelové nakladatel Karel Holub.
„Od roku 1991 do roku 1999, respektive do roku 2002, jsem měl nakladatelství Ars Bohemica, které se zaměřovalo na tzv. okrajové oblasti literárních útvarů. V určitou dobu jsme se zaměřili především na orální historii romské komunity, za pomoci doktorky Davidové, a bohužel zesnulé, Mileny Hübschmannové.“
V poslední době jste vydal dílo paní Hübschmannové...
„Byly to dva díly. První se jmenoval Čhajori romaňi (Romská dívenko), to jsme dělali ve spolupráci s doktorkou Davidovou i Hübschmannovou. Tato publikace vyšla i s notovým záznamem. Obdrželi jsme za ni v roce 2000 první cenu na mezinárodním festivalu romské kultury v Lanzarote. Publikaci jsme věnovali velikou péči, nejenom pokud jde o vnitřní strukturu textu a přesnost, ale hlavně pokud jde o celkový vzhled knihy, typografii. Chtěli jsme z toho udělat bibliofilské vydání, protože jsme se domnívali, že romská kultura si zaslouží i něco jiného než jenom novinový papír. Proto jsme to chtěli postavit na stejnou rovinu, na jaké vycházejí díla velikánů.“
V tomto případě asi nejde o knihy, které by se na trhu dobře prodávaly, že? Tyto knihy si nejspíš kupují takřka jedinci...
„Vyšlo to v nákladu 800 kusů, každý díl – první Dúral me avilem, druhý Čhajori romaňi. Obě knihy byly doprovázeny nahrávkami. Čhajori romaňi, byla doprovázena CDčkem, na kterém bylo zaznamenáno, jak romská hudební kultura ovlivnila velikány evropské hudby 19. století, ať už se jednalo o Dvořáka, Brahmse nebo jiné. Kniha Dúral me avilem, to byl záznam olašské poezie, byla doprovázena třinácti autorskými skladbami, polovina byla autorská, druhá polovina byly volné improvizace na odkaz Django Reinhardta, slavného jazzového hudebníka. To málokdo ví, že on jako Rom žijící ve Francii, v roce 1936 v podstatě uvedl do Francie jazz. Černošský jazz byl tedy uveden do Francie prostřednictvím Roma. Což je zajímavé, že? Minorita minoritě.“
Řekněte mi, proč jste se zaměřil na vydávání romských publikací, romských knih?
„Moje nakladatelství bylo zaměřeno na tzv. okrajové literární žánry.“
Tím ale asi moc nevyděláváte?
„Na tom se nikdy nemohlo vydělat, naopak se na tom hojně prodělávalo. To, co mě ale zarazilo bylo, že když jsme měli křest knihy Dúral me avilem v Senátu Parlamentu České republiky, domníval jsem se, že si alespoň každý druhý senátor v době toho velkého exodu na přelomu tisíciletí tu knihu koupí, nikdo si nic nekoupil. Koupili si ji tři a ještě to platili půl roku.“
Paní Hübschmannová už tu není. Myslíte si, že ji může někdo nahradit? Chystáte se něco vydat?
„Já už se nechystám v této oblasti nic vydávat. S Evou Davidovou jsme ještě v roce 2002 udělali velkou výstavu fotografií v Praze na Novoměstské radnici. To bylo z jejího ohromně bohatého archivu. Tím moje aktivita skončila. Chtěl jsem dělat ještě třetí díl knihy, ale po těch zkušenostech finančních a zkušenostech s institucemi jsem už neměl odvahu do toho jíti.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
S choreografkou Constanzou Macras o romské rozmanitosti
Letošní světový romský festival Khamoro zakončilo tanečně-divadelní
představení Open for everything, které je mozaikou
obsahující romskou ústní lidovou slovesnost, legendy, obyčeje a tradice.
Světovou premiéru mělo toto představení v květnu ve Vídni a českým divákům
se představilo v úterý a ve středu na Nové scéně Národního divadla.
Podrobnosti má Jana Šustová.
Tanečně-divadelní projekt Open for everything inicioval pražský
Goethe-Institu, který k němu přizval proslulou argentinskou choreografku
Constanzu Macras. Práce na tomto představení pro ni byla prvním hlubším
setkáním s romskou menšinou, a tak nejprve dva roky strávila rešeršemi o
tomto národě a posléze pro své představení vybrala 17 romských hudebníků,
tanečníků a herců z Česka, Slovenska a Maďarska. O svých zkušenostech s Romy
říká:
“Nejvíc mě zaujalo to, že je to nezachytitelné téma, které všichni
zevšeobecňují. Když se mluví o Romech, lidé mají tendenci si myslet, že jsou
všichni stejní. Tak to vůbec není. Je to velmi rozmanitá skupina a tuto
rozmanitost je velmi obtížné postihnout. Člověk se nikdy nemůže považovat za
odborníka na toto téma. Myslím si, že samotní Romové toho také mnoho nevědí
o jiných romských kulturách, neví toho mnoho o zvycích jiných Romů. To je
moje zkušenost z práce s maďarskými a českými Romy, kteří toho někdy neměli
zas až tolik společného. Ve skutečnosti jsme hodně diskutovali o tom, jak
tančit folklór, jak zpívat. Nebylo to všechno jenom harmonie a porozumění
jenom proto, že jsme všichni Romové. Tak to chodí v každé menšině. Člověk si
myslí, že mezi lidmi v rámci jedné menšiny nejsou spory. To je lež. Je to
velká menšina, sama o sobě velmi rozmanitá, takže je velmi těžké ji nějak
definovat.“
V rámci tanečně-divadelního představení Open for everything zazněly i osobní
příběhy Romů z různých zemí. Nabízí se tedy otázka, jak se na celkové
koncepci představení podíleli samotní Romové? Houslový virtuóz Marek Balog,
který pochází ze Slovenska, na práci s Constanzou Macras vzpomíná takto:
„Malovala na plátno, co jí napadlo, opravdu umělecky dle svého vkusu.
Nejdřív nechala projevit se nás hudebníky, nechala projevit herce, kteří
vyprávěli své příběhy ze života a podle toho vytvořila program, celou
koncepci – podle těchto příběhů a podle toho, jak se sami herci
prezentovali, co umí, co mají za sebou ve svém životě, jaké mají zkušenosti
atd.“
Samotná choreografka Constanza Macras tvůrčí proces popisuje takto:
„Koncepci, po pravdě řečeno, řídím já. Vždycky. Nechávám účinkujícím hodně
osobního prostoru, ale koncepci a kontext držím pevně ve svých rukou. Lidé
nevědí, co se stane, tvoří součást filigránu, který jsem postupně utkala.
Ale samozřejmě toho dali představení hodně, své příběhy, je tam hodně
materiálu, který udělali společně s námi, s mými tanečníky. Prostřednictvím
toho díla došlo k osobnímu a uměleckému růstu. Jakákoliv konfrontace v
práci, soužití přispívají k růstu. Naučili se toho hodně, řekněme, z mého
materiálu, z moderního tance, od mých tanečníků. V tomto smyslu to bylo
velmi celistvé.“
A jak svůj životní příběh během představení vypráví houslista Marek
Balog?
„Můj jediný příběh je vyprávěn houslemi, takže je tam celý průřez romskou
hudbou a zeměmi, kterými Romové putovali. Takže neopomenu také Bollywood,
hudbu Indie, odkud Romové pocházejí, dokonce i zpívám jednu skladbu Leča,
leča z oblasti bollywoodské hudby. Pak je tam klasická hudba, romská hudba,
prvky jazzu a to je vlastně můj životní příběh, protože jak nabírám
zkušenosti, studuji a učím se dobře vnímat hudbu a být jaksi inteligentním
hudebníkem, tak se na své cestě životem setkávám s těmito žánry, které v
této hře najednou zazní.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Vojta Lacko a vášeň pro tanec
Teď vám představíme Vojtu Lacka, instruktora Zumby, pro kterého je tanec a
pohyb láskou a životem. Narodil se na Moravě, v Přerově, kde získal své
první pohybové zkušenosti v tehdejší taneční skupině Bludičky. Kolega Jan
Jozef Horváth se ho zeptal, jak dlouho se tanci věnuje.
„Tančím už 27 let, i s osmi, devítiletou přestávkou. Původně jsem dělal street dance, hip hop, studoval jsem balet. Měl jsem svoji taneční školu, ale ze zdravotních důvodů jsem musel přestat. Pak jsem po nějakém čase zjistil, že bych se mohl znovu začít hýbat a tancovat. Tím, že jsem přibral, potřeboval jsem nějak zhubnout, vyzkoušel jsem tedy zumbu. Díky ní jsem zhubnul. Pak mě to donutilo si udělat i licenci. Instruktorem zumby jsem teď už rok a půl.“
Snoubí se, podle Vás, dobře romský temperament a zumba?
„Myslím si, že ano. Spousta prvků se používá v dnešní době i v romském tanci. Mám choreografii s prvky paso doble, tangem, myslím si, že to do romského tance tak trochu patří. Je to i v zumbě. Teď mám například flamenco choreografii, salsu a tak dále. Spousta latinskoamerických tanců, které se používají v zumbě, jsou součástí i romského tance.“
Kde si Vás mohou naši posluchači najít?
„Stačí, když si do vyhledávače napíšete 'zumba s Vojtou', a určitě najdete moje stránky. Jak jsem říkal, pohybuji se různě po Praze, od Prahy 1, až po Prahu 5. Cvičím v dopoledních hodinách, odpoledních hodinách
Dostalo se ke mně, že jste spolupracoval občas i se známými osobnostmi, namátkou jmenuji Karla Gotta a Lucii Bílou...
„Kromě tancování i podnikám, mám už asi 15 let zprostředkovatelskou agenturu. Pořádám tedy různé VIP večírky, kulturní programy, koncerty, vystoupení a tak dále. Moje zprostředkovatelská agentura funguje tak, že když mi někdo zavolá a potřebuje na nějakou akci Karla Gotta, Lucii Bílou nebo kohokoli, jsem schopný to zařídit.“
Kdyby potřebovali romští umělci, jste schopný se o ně postarat?
„Samozřejmě ano. Momentálně mám rozjednanou akci s romskou kapelou Romano Stilo. Měli by v prosinci vystupovat na jedné firemní akci. Mám je tedy v nabídce. Momentálně jsou známí a jejich hudba se mi líbí.“
Co se kuje ve Vašem romském srdci? Vaše cíle, sny...
„Svým způsobem jsem si jeden ze svých snů splnil, tím je tanec. Mým dalším cílem, co se týče romství, je zpěv. Snad každý Rom umí zpívat. Mám rád zpěv. Původně jsem se chtěl hlásit na pěveckou konzervatoř, nakonec jsem šel na taneční. Zpěv mě ale láká. Miluji karaoke. Mým cílem je tedy ještě něco kolem zpívání. Nemusím být slavný, ale mohl bych zpívat v nějaké romské kapele nebo i jiné kapele, jezdit různě po večírcích, bavit lidi, nejenom zpěvem, ale i tancováním. To je můj další cíl.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Vojenská záchranářka Marie Džudžová
Když se řekne vojenský záchranář a vojenská knížka, tak si vybavíte silného
a odolného muže, který se nebojí riskovat a je vždy tam, kde je ho potřeba.
O tom, že to není jen povolání pro muže, vás přesvědčí Marie Džudžová,
žatecká rodačka, kterou oslovila Iveta Demeterová.
„Hned po dostudování jsem nastoupila na vojenský útvar v Kutné Hoře jako vojenský záchranář.“
Když byl výjezd, byla jste vyslána s jednotkou...
„Vojenská záchranná služba jako taková není. Sloužili jsme v Kolíně, na záchranné službě. Vždy tam byla jen jedna z nás, já jako voják plus civilní sestřička – záchranářka a řidič – záchranář. Když jsem nejezdila se záchrankou, byla jsem na útvaru, normálně v maskáčích a v kanadách. Dokud chodili kluci na základní vojenskou službu, učila jsem je tam základům první pomoci.“
Musela jste mít speciální vojenský výcvik?
„Ano, samozřejmě. Výcvik jsem absolvovala na vojenské lékařské akademii.“
Můžete nám prozradit, co například obnášel takový výcvik?
„První měsíc jsem opravdu brečela snad každý den a volala jsem vždycky rodičům, že tam nechci být. Měli jsme totiž budíček v šest ráno, měli jsme šest kilometrů běh, pak jsme posilovali, pak znovu zpátky šest kilometrů běh. Je to obrovská budova, myslím si že 15-ti patrová, bydlela jsem ve 13. patře. Museli jsme tam na čas vybíhat schody.“
Je to obvyklé povolání žen?
„V dnešní době už určitě ano.“
Maruško, Vy máte vojenskou knížku?
„Ano, mám vojenskou knížku. Mám dokonce vojenský řidičák, a to na osobní automobily, ale také na tank.“
Jezdila jste tankem?
„Ano, jezdila jsem. A opravdu mě to bavilo.“
Maruško, když jste nastoupila k útvaru, kolik žen tam bylo s Vámi?
„Přímo na praporu, kde jsem sloužila, jsem byla já jediná. Bylo to v době reorganizace v armádě, kdy museli nastupovat vojenští záchranáři. Když jsem se tam dostala, nastupovala jsem tam jako sama jediná ženská.“
Byla to výhoda?
„Určitě. Obrovská výhoda. Kluci si mě tam vážili a hýčkali. Bylo to určitě fajn.“
K žádnému nedorozumění tedy nedošlo?
„S těmi, kteří tam byli na základní vojenské službě, byl občas problém. Zkoušeli to na mě, mysleli si asi, že když jsem ženská, bude to se mnou snazší. Velmi brzy ale poznali, že jsem byla horší než chlap. Potom to už tedy nezkoušeli.“
To tedy znamená, že ovládáte bojové umění?
„Ano. Bojové umění, které ovládají všichni vojáci, profesionální vojáci – musado.“
Když byste tedy šla večer sama a někdo Vás přepadl, dokázala byste se ubránit...
„Určitě dokážu, ale nemohla bych použít tohle bojové umění, protože to prostě nelze.“
Devět let jste tuhle práci vykonávala, a potom jste šla na mateřskou?
„Ne. Potom se stala jedna z nejhorších věcí v mém životě, umřel mi tatínek. Musela jsem se vrátit domů k mamince, která následně zemřela také. Ač jsem tedy nechtěla, musela jsem vojenskou službu ukončit.“
V současné době jste na mateřské dovolené, vykonáváte jinou práci. Čemu se věnujete?
„Nejvíc času samozřejmě věnuji svému synovi, kterému je rok a půl. Pracuju, díkybohu z domova. V dnešní době prostě nelze, aby člověk nic nedělal. Nyní pracuji v reklamní agentuře jako obchodní zástupce.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za chvíli bude 21 hodin, O Roma vakeren s datem 9. června už patří
minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách
Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz. Klidný
večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
| 
Jedním z problémů, který se palčivě dotýká sociálně slabých Romů na
Slovensku, je otázka bydlení. Životní podmínky v romských osadách jsou velmi
ubohé, a navíc byly tyto osady často vybudovány na území takzvaně nikoho –
např. na hranici obcí. A právě na Slovensku se našli političtí vychytralci,
kteří se tohoto problému romských osad chopili po svém. Situaci popisuje
Mgr. Andrea Bučková, která je od roku 2010 ředitelkou odboru sociální
inkluze ve Fondu sociálního rozvoje, což je zprostředkovatelský orgán
slovenského Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny.
Marián Kotleba už dal i jasně najevo, co chce s romskými obydlími na svém
pozemku udělat:
Související články
„Od roku 1991 do roku 1999, respektive do roku 2002, jsem měl nakladatelství Ars Bohemica, které se zaměřovalo na tzv. okrajové oblasti literárních útvarů. V určitou dobu jsme se zaměřili především na orální historii romské komunity, za pomoci doktorky Davidové, a bohužel zesnulé, Mileny Hübschmannové.“
Tanečně-divadelní projekt Open for everything inicioval pražský
Goethe-Institu, který k němu přizval proslulou argentinskou choreografku
Constanzu Macras. Práce na tomto představení pro ni byla prvním hlubším
setkáním s romskou menšinou, a tak nejprve dva roky strávila rešeršemi o
tomto národě a posléze pro své představení vybrala 17 romských hudebníků,
tanečníků a herců z Česka, Slovenska a Maďarska. O svých zkušenostech s Romy
říká:
“Nejvíc mě zaujalo to, že je to nezachytitelné téma, které všichni
zevšeobecňují. Když se mluví o Romech, lidé mají tendenci si myslet, že jsou
všichni stejní. Tak to vůbec není. Je to velmi rozmanitá skupina a tuto
rozmanitost je velmi obtížné postihnout. Člověk se nikdy nemůže považovat za
odborníka na toto téma. Myslím si, že samotní Romové toho také mnoho nevědí
o jiných romských kulturách, neví toho mnoho o zvycích jiných Romů. To je
moje zkušenost z práce s maďarskými a českými Romy, kteří toho někdy neměli
zas až tolik společného. Ve skutečnosti jsme hodně diskutovali o tom, jak
tančit folklór, jak zpívat. Nebylo to všechno jenom harmonie a porozumění
jenom proto, že jsme všichni Romové. Tak to chodí v každé menšině. Člověk si
myslí, že mezi lidmi v rámci jedné menšiny nejsou spory. To je lež. Je to
velká menšina, sama o sobě velmi rozmanitá, takže je velmi těžké ji nějak
definovat.“
„Malovala na plátno, co jí napadlo, opravdu umělecky dle svého vkusu.
Nejdřív nechala projevit se nás hudebníky, nechala projevit herce, kteří
vyprávěli své příběhy ze života a podle toho vytvořila program, celou
koncepci – podle těchto příběhů a podle toho, jak se sami herci
prezentovali, co umí, co mají za sebou ve svém životě, jaké mají zkušenosti
atd.“
„Tančím už 27 let, i s osmi, devítiletou přestávkou. Původně jsem dělal street dance, hip hop, studoval jsem balet. Měl jsem svoji taneční školu, ale ze zdravotních důvodů jsem musel přestat. Pak jsem po nějakém čase zjistil, že bych se mohl znovu začít hýbat a tancovat. Tím, že jsem přibral, potřeboval jsem nějak zhubnout, vyzkoušel jsem tedy zumbu. Díky ní jsem zhubnul. Pak mě to donutilo si udělat i licenci. Instruktorem zumby jsem teď už rok a půl.“
„Hned po dostudování jsem nastoupila na vojenský útvar v Kutné Hoře jako vojenský záchranář.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články