Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Také dnes vás budeme informovat o situaci v Břeclavi, popovídáme si o
důchodech na Slovensku a řekneme vám, jak Česká televize chystá pořad pro
národnostní menšiny. Tolik na úvod z dnešního pořadu O Roma vakeren, který
se samozřejmě neobejde bez romských písní z domova i ze světa.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro vakeriben. Mangav tumenge šukar
sambat. Sam rado hoj san amenca.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Romové z Břeclavi nepodají trestní oznámení kvůli křivému narčení z útoku
Romové z Břeclavi nepodají kvůli případu chlapce, který si vymyslel brutální
útok, trestní oznámení. V pondělí 28. května se na tom se zástupci tamní
komunity dohodlo vedení Celostátní asociace Romů. Když policie oznámila, že
útok si patnáctiletý hoch vymyslel, vyvolal případ mezi lidmi z břeclavské
komunity silné emoce. Situace se ale údajně celkově zklidnila a asociace tak
nechá případu volný průběh. Více už zjišťovala Gabriela Grmolcová.
Připomeňme jen na začátek, že patnáctiletý Petr se zranil v dubnu při
nevydařeném gymnastickém cviku a lékaři mu pak museli v nemocnici odebrat
jednu ledvinu. Matce ale řekl, že jej zbili tři Romové, protože jim nedal
cigaretu. Nepravdivé informace o útočnících vyvolaly protiromské nálady, jež
vyústily na břeclavské demonstraci, která měla asi 2 tisíce účastníků. Z
jednání zástupců asociace Romů v Břeclavi vyplynulo, že první emoce, které
odhalení lži doprovázely, částečně vychladly a Romové mají zájem vše řešit
klidu a hlavně nechat veškerý další postup v rukou policie a státních
orgánů, jak řekl předseda asociace Romů Vladimír Galbavý:
„Podstatné je, že jsme našli shodu. Popsali jsme věci tak, jak se odehrály,
jakým způsobem byly prezentovány. Samozřejmě víme, že to poškodilo jak Romy,
tak hlavně břeclavské Romy. Dospěli jsme ale k tomu závěru, že záležitosti
dáme volnost. Police provedla příslušná šetření a objektivně se zjistila
pravda, čili podávat trestní oznámení nebudeme, čekáme na verdikt státu.“
Trestní oznámení a další jitření situace v Břeclavi by nepomohlo nikomu,
míní předseda asociace Galbavý:
„Neprospělo by to společnosti, ani samotným Romům. Domnívám se, že je pouze
třeba najít určitou shodu. Samozřejmě nás to ale trápí. Myslím si, a to
platí pro nás všechny, ať se jedná o média, státní zaměstnance, policii či
Celostátní asociaci Romů, že s podobnými výroky je třeba zacházet opatrně.
My jsme reagovali na to, co bylo, a teď, když se situace trochu zklidnila,
víme, že pokud se něco takového stane příště, měl by se volit jiný postup.“
Událost dala impuls novým jednáním, která se snaží vyvolat větší
komunikaci a spolupráci, jež by podobným rozepřím předcházela.
„Břeclavští Romové měli pochopitelně větší výhrady a já je chápu, tady byla
situace hrozivá. Shodli jsme se spolu se zástupci města na tom, že aby se
předcházelo podobným věcem, je potřeba lépe komunikovat. Hledat nové formy.
V Břeclavi se vytvoří rada Romů, která bude spolupracovat jak s městem, tak
se státními institucemi. Je třeba se připravovat dopředu a vyvarovat se
chyb. Nikdo by si nepřál, aby se to opakovalo. To, co si prožili břeclavští
Romové, jim vůbec nezávidím. Dotklo se to nejen jich, ale Romů v rámci celé
České republiky, proto je potřeba změnit zažitý názor a pohled na Romy.
Nemůžeme házet všechny do jednoho pytle. Jsou tady kultivovaní, vzdělaní
lidé, takoví, kteří se chtějí zapojit, integrovat se do společnosti. Je ale
potřeba, aby jim to většinová společnost umožnila. Proto vyzýváme jak
majoritu, tak město, k větší komunikaci a výměně názorů tak, aby se věci
řešily vážně.“
Celostátní asociace Romů chce mimo jiné v nejbližší době uskutečnit
několik schůzek se zástupci státu a navrhnout například zřízení funkce
zmocněnce přímo pro romskou problematiku v České republice. Podle vedení
asociace jde totiž mnoho peněz na projekty, které mají jen malý efekt a
často se romská problematika řeší bez samotných Romů.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
O situaci důchodců na Slovensku
Také vlády našich východních sousedů se snaží řešit důchody. V prohlášeních,
rozhodnutích a zákonech je vše jasné. Ale je tu životní zkušenost penzistů,
kteří každý den řeší, jak přežijí. O svých problémech nám poví manželé
Jonášovi z Banské Bystrice. Paní Helena je 12 let v důchodu. Pracovala 33
let v textilním podniku a 11 let na Odboru sociálních věcí Obvodního úřadu v
Banské Bystrici. Slovo má Robert Hoza.
„S výší důchodu nejsem spokojená, protože mám nadbytek odpracovaných let.
Když jsem šla před dvanácti lety do důchodu, měla jsem odpracováno 45 let.
Plat jsem měla rovněž slušný, ale průměrný důchod mi byl vypočítán podle
mého velmi nízko. O rok později se výpočty měnily a kdybych šla do důchodu
až v roce 2001, určitě bych měla nejméně o tisíc slovenských korun více.
Postupně, spolu s malými procenty, které nám k důchodu každoročně přidávají,
se mi důchod zvyšuje, stále to ale není hranice, která by odpovídala platu,
který jsem mívala, ani odpracovaným létům.“
Manžel paní Heleny Jonášové, Ľudovít, je důchodcem jedenáctý rok. 44 let
strávil prací u jednoho zaměstnavatele v Harmaneckých papírnách. Netají
finanční problémy, které s manželkou řeší:
„Dnes mám důchod 405 euro a když jsem nastupoval, měl jsem 330 nebo 340. Na
dnešní dobu je to málo. Například v naší domácnosti, pokud bychom v tomto
domě hospodařili sami, tak na to nestačíme. Ani s manželčiným a mým důchodem
dohromady. Tady se vytápí i vaří plynem, ohřívá se jím teplá voda a to stojí
obrovské peníze. Není čtvrt, půl rok, kdyby nepřišel nedoplatek 800 euro. To
je v přepočtu na koruny 24 tisíc.“
„Použijme za příměr můj důchod. Když jej spojím s manželovým, můžeme si
ještě poměrně slušně žít. Jak by ale žena zůstala sama, nevím, jak by vyžila
s důchodem 400 euro. Čím by zaplatila byt a všechny ostatní výdaje?
Například léky. Každý v našem věku je už nemocný a jen za léky je strašný
poplatek. Na živobytí pak doopravdy zůstávají 3 eura denně.“
Paní Helena Jonášová měla možnost pozorovat život důchodců ve Francii. V
rámci projektu týkajícího se péče o starší občany se zúčastnila poznávací
návštěvy v městě Angoulême v jihozápadní části Francie.
„To je něco obdivuhodného, jak se o ty lidi starají. I ten život, aktivní
stárnutí. To se se Slovenskem nedá srovnat. My máme vytipováno pár perliček,
které sledujeme. Objevila jsem několik luxusních zařízení, určitě ale i s
luxusním finančním příspěvkem. To se zkrátka nedá srovnat. Ukázali nám
servis pro lidi, kteří se výší důchodů řadí k těm ‘horním deseti tisícům‘, a
ti měli na objednání dostupné všechny služby. Kadeřnice přišla za klientkou
na pokoj, nemusela za ní chodit do přízemí, kde byly všechny služby, na
které měla nastavený telefon. Kromě toho měla ještě jeden pro rychlou
službu. Pravdou je, že to si mohli dovolit jen ti, kteří na to ten důchod
měli. Jenže když jsem je porovnala s naším bohatým důchodcem, tak ten se
nachází na úrovni jejich nejchudšího.“
Z příběhu manželů Jonášových je zřejmé, jak zranitelnou skupinou důchodci
v současnosti jsou. Závěrečná slova Ľudovíta Jonáše by měla vést k zamyšlení
a přehodnocení postoje vůči dlouhodobému problémovému stavu většiny důchodců
na Slovensku:
„Mám snahu žít jako člověk. Jde to, ale nejsem spokojený. Kdyby ten důchod
byl vyšší, vedl bych úplně jiný život. Nejsem nijak náročný, umím se
uskromnit, umím i leccos pochopit, jenže ta mince má dvě strany. Byl bych
spokojený, kdybych měl důchod alespoň 600 euro.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Česká televize chystá pořad pro národnostní menšiny
Česká televize v letech 1991 až 1999 vysílala magazín Romale. Od konce roku
1998 a v roce následujícím vysílala Česká televize v rámci cyklu Děti
okamžiku původní dvacetiminutové dokumenty o osobnostech a kultuře Romů
nejen v Čechách, ale i na Slovensku. V letech 2000-2001 produkovala
veřejnoprávní televize cyklus pořadů Amare Roma. Iveta Demeterová se za
posluchače O Roma vakeren zeptala Milana Fridricha, programového ředitele
České televize, zda bude anebo nebude vysílání pro Romy.
„Přibližně před měsícem byl jmenován kreativní producent, který by se právě
měl starat o vysílání týkajícího se národnostních menšin. Měl by přinášet
náměty a návrhy na nové pořady. Program ČT2 je otevřený k tomu, aby se na
něm objevilo vysílání v podobě, kterou teď nemohu přesně specifikovat. Česká
televize by měla přispět k tomu, aby se zbouraly určité předsudky a aby se
informovalo a posilovala se soudržnost mezi občany napříč menšinami nebo
většinou.“
Pořad by byl o všech menšinách, nebo by Romové měli svůj vlastní?
„To je právě věc, kterou vám v této chvíli nemohu říct, protože dosud
neproběhla ona klíčová debata o tom, jak uchopíme celé vysílání o menšinách
v České republice. Zda vytvoříme jeden speciální pořad pro Romy nebo o
Romech. V tom je velký rozdíl. Prvně si musíme definovat, jestli je to pořad
o životě Romů, na který se Romové sice budou dívat, ale bude to určeno spíše
většinové společnosti, anebo to bude čistě romské vysílání, specifikováno
pro Romy. Ta první varianta je z mého pohledu důležitější. Mělo by to být
romské vysílání, které bude bavit Romy, ale zároveň bude bavit i většinovou
společnost. Během léta budeme mít jasnou strukturu a strategii, jak chceme
vysílání o menšinách a pro menšiny uchopit.“
Cítíte tedy tu absenci podobného programu v České televizi?
„Cítím absenci toho, že by ten program plnil svůj účel. Máme pořad Babylon,
který se těmto otázkám pravidelně věnuje. Jenže asi to v minulosti nebylo
uchopeno dost efektivně – což není kritika vůči lidem v ČT, ani vůči těm,
kteří se tomu věnují. Řadu věcí se nepodařilo vysvětlit, popsat pravdivě,
anebo společnost více stmelit. To se týká celé Evropy. Nemůžete být spokojen
ve chvíli, kdy se objevují sociální tlaky v různých částech republiky a kdy
se lehce vytvářejí viníci a oběti, apod. Toto je v jistém smyslu na médiích,
aby zprostředkovala pravdivější obraz.“
Vy jste říkal, že během léta budete mít určité věci vyjasněné. Pokud se
to bude týkat Romů, budete oslovovat odborníky z jejich řad?
„Zcela určitě to nebude tak, že bychom si to namalovali na papíře a nebavili
se o tom s lidmi, kteří problematice skutečně rozumí. V tomto ohledu se může
jednat o Romy, o Vietnamce, ale i o odborníky z řad akademické obce.“
Nestane se tedy, že po určitých jednáních tuto problematiku smetete ze
stolu a odložíte ji o rok, o dva?
„Celé jednání o strategii má vést k jasnému cíli, tedy ke zlepšení vysílání.
Nikoliv k tomu, abychom si řekli, že nejsme ničeho schopni, anebo že to celé
odložíme. To se nestane. Optimální představa je, že od začátku příštího roku
bychom měli zásadním způsobem změnit vysílání o menšinách, čili právě jsem
vám dal konkrétnější datum, leden 2013.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Slovenská vláda prosazuje internátní školy pro děti z osad
Otázka vzdělávání romských dětí je na Slovensku stále aktuální už několik
let. Tyto dlouhodobé problémy Romů žijících v osadách by v budoucnu mohly
vyřešit internátní školy. Model prosazuje hlavně slovenská vláda, neziskové
organizace ale nesouhlasí. Říkají, že by to izolovalo děti od rodin. Další
podrobnosti má Miroslav Strelec.
Příčinou špatných výsledků romských dětí jsou podle školních inspektorů
problémy s docházkou, dále nedostatečné podmínky na domácí přípravu či
nezájem rodičů. Jen těžko se dá určit, kolik dětí žije ve více jak 690
romských osadách bez elektřiny či pitné vody. Rada mimovládních organizací
romských komunit podle jejího předsedy Ladislava Richtera jednoznačně vítá
zřízení dobrovolných internátních škol pro sociálně vyloučené, zejména
romské děti:
„Kdyby se jen 10 procent žáků integrovalo nebo alespoň dokončilo základní
školu a pokračovalo na střední, byl by to přínos pro vládu a celé Slovensko.
Už by totiž vytvářeli nějaké hodnoty.“
V současném systému se podle Ladislava Richtera romské děti nemají šanci
uplatnit na trhu práce a jsou celoživotně odkázány na podporu státu.
„Internátní škola je jednou z možností, jak dítě dostat do školy. Samozřejmě
i to prostředí by jim pomohlo, protože v osadách, v těch chatrčích, nemají
šanci.“
Komunitní pracovník Marián Ikri tvrdí, že projektu musí předcházet
osvěta. Před zřízením internátu považuje za nezbytné vysvětlit Romům
filozofii takovéhoto počínání:
„Určití lidé by měli osady navštívit a přesvědčit cílovou skupinu o výhodách
internátních škol. Jakmile dítě vystuduje a získá zaměstnání, bude moci
pomáhat své rodině.“
Vzdělávání dětí z romských osad je podle učitelů náročnější a vyžaduje
osobitý přístup.Vícero nevládních organizací v minulosti upozornilo, že část
romských dětí končila v soukromých školách. Při vypracovávání postupu
internátních škol by se měl zohlednit postoj expertů, kteří by například
doporučili, od kdy a do jaké školy může dítě jít. Poslankyně slovenského
parlamentu Věra Tomanová:
„Nikdy nedokážete zastoupit domácí prostředí, ale je potřeba dětem umožnit,
aby měly dobrou přípravu a dobrou šanci do života. Je třeba dát jim i dobrou
zdravotní a preventivní péči.“
Proromský parlamentní poslanec Peter Polák odmítá internátní školy jako
způsob řešení romského problému na Slovensku. Jeho řešením je povinná
předškolní výchova a zavedení celodenního výchovného systému pro děti, které
pocházejí z rodin v hmotné nouzi.
„Tento systém umožňuje dítěti přijít o půl osmé do školy, například v pět
hodin ukončit činnost a vrátit se domů. Tímto řešení nezpřetrháme vazby žáka
s rodinou. Bude to humánní a podstatně levnější řešení, než jaké navrhuje
současná vláda. Zřízení internátních škol bude stát daňové poplatníky
strašně moc peněz. My navrhujeme o dost lepší, lacinější a humánnější
řešení, za které nás do roka neodsoudí.“
O tom, jestli celodenní vzdělávání přinese požadovanou změnu pro romské
děti, bude známé ještě letos. Od září spustí ve 200 školách s více jak 2
tisíci žáky výchovný systém, který zdrží děti většinu dne ve škole. Tam se
jim budou věnovat osvětoví pracovníci, pedagogové a vychovatelky. Národní
koordinátorka projektu Edita Kovářová:
„Základním kritériem výběru základních škol je, že škola musí mít minimálně
20 procent žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí. Do tohoto počtu patří
všechny děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, děti ve speciálních
třídách, pokud na škole podobné třídy existují.“
Na každé ze 200 škol přibudou dva pedagogičtí asistenti. Děti si budou
moci vybrat i nové volitelné předměty. Opět poslanec Peter Polák:
„Nepotřebujeme další budovy, ani děti obléci či stravovat celý den. A to je
zásadní rozdíl mezi ekonomickými výhodami a nevýhodami mezi internátními
školami a celodenním systémem.“
Projekt má trvat nejméně do roku 2015 a stát 27 milionů eur.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Festival Khamoro zakončí představení Open for Everything choreografky Constanzy
Macras
V těchto chvílích právě v pražském klubu SaSazu galakoncertem vrcholí
hudební část 14. ročníku Světového romského festivalu Khamoro. Ale festival
ještě nekončí - v úterý a ve středu od 20 hodin vystoupí na Nové scéně
Národního divadla pestrá národnostní směsice umělců z různých zemí světa.
Mnozí z nich jsou Romové a Jana Šustová nám teď prozradí více.
Pod hlavičkou festivalu Khamoro a zároveň v rámci tříměsíčního projektu
„Divadlo národů - Romové na Nové scéně“ se uskuteční tanečně-divadelní
představení Open for everything, které režíruje argentinská choreografka
Constanza Macras. Projekt inicioval český Goethe-Institut ve spolupráci s
instituty v Maďarsku a na Slovensku. Jeho tisková mluvčí Klára Konečná o
představení říká:
„Je to spíše mozaika jednotlivých příběhů. Každý z těch umělců tam má svůj
vlastní výstup, dějová linka tam pozorovatelná není, jde spíš o výklad
jejich životních postojů, životních situací, kde se zrovna nachází, a líčí
tam opravdu ve velmi, místy i srdceryvných momentech, své životní příběhy a
vášně.“
Představení bude s anglickými a českými titulky.
„Je pravda, že to bude velmi pestrá mozaika jazyků. V romštině se tam objeví
určité pasáže - samozřejmě hlavně pěvecké, uslyšíme tam maďarštinu,
slovenštinu a jazyky všech těch umělců, kteří se účastní toho představení.
Je třeba i podotknout, že vedle těch romských tanečníků se na scéně objeví i
mezinárodní soubor DorkyPark Constanze Macras, jehož členové pochází z
Izraele, Německa, Nizozemska a Jižní Korey, proto máme jako spojovací řeč
alespoň ty anglické a české titulky, aby to bylo srozumitelné českému a
mezinárodnímu publiku.“
Klára Konečná popisuje i počátky projektu Open for Everything.
„Tento projekt napadl našeho pana ředitele, čili pražského ředitele
Goethe-Institutu, Heinricha Blömekeho, protože samozřejmě v Praze žije už
třetím rokem a nemohl si nevšimnout toho, jak se společnost staví k
minoritní skupině Romů.“
O provedení projektu požádal Goethe-Institut argentinskou choreografku
Constanzu Macras.
„Je potřeba říct, že to je pro ní vůbec první setkání s romskou menšinou,
takže ona se do toho pak ty poslední dva roky položila a dělala opravdu
velké rešerše. Samozřejmě je to argentinská choreografka žijící v Berlíně,
takže má jisté zkušenosti s různými menšinami, ale ta romská ještě pro ni
byla zcela neprobádaná.“
Po rešerších začala Constanza Macras pro své představení hledat romské
umělce. Castingy proběhly v Česku, na Slovensku a v Maďarsku.
„Českou republiku reprezentují zpěvačka a tanečnice Iveta Milerová a její
žačka Monika Peterová a dále pak pětičlenná kapela bratrů Surmajů, Marka
Baloga, Milana Demetera a Milana Kroky, kteří propojují tradiční romskou
hudbu s jazzem, funkem a etnem až po balkánskou dechovku.“
Kromě představení se příští týden můžeme těšit i na zajímavé povídání.
„Posluchače bych ještě ráda pozvala na diskuzi, která proběhne hned po tom
prvním představení 5. června a zúčastní se jí tvůrci představení, samotná
choreografka Constanza Macras a za Českou republiku se na pódiu určitě
objeví Iveta Milerová.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
O Roma vakeren s datem 2. června už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20té hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také
na internetové adrese romove.cz.
Romale, šunaha pes pro aver kurko. Ma bisteren - amenca pes dodžanena
buteder. Mangav tumenge lačhi raťi the šukar kurkeskero džives.
Klidný večer vám přeje Tomáš Bystrý.
| 
Připomeňme jen na začátek, že patnáctiletý Petr se zranil v dubnu při
nevydařeném gymnastickém cviku a lékaři mu pak museli v nemocnici odebrat
jednu ledvinu. Matce ale řekl, že jej zbili tři Romové, protože jim nedal
cigaretu. Nepravdivé informace o útočnících vyvolaly protiromské nálady, jež
vyústily na břeclavské demonstraci, která měla asi 2 tisíce účastníků. Z
jednání zástupců asociace Romů v Břeclavi vyplynulo, že první emoce, které
odhalení lži doprovázely, částečně vychladly a Romové mají zájem vše řešit
klidu a hlavně nechat veškerý další postup v rukou policie a státních
orgánů, jak řekl předseda asociace Romů Vladimír Galbavý:
Související články
„S výší důchodu nejsem spokojená, protože mám nadbytek odpracovaných let.
Když jsem šla před dvanácti lety do důchodu, měla jsem odpracováno 45 let.
Plat jsem měla rovněž slušný, ale průměrný důchod mi byl vypočítán podle
mého velmi nízko. O rok později se výpočty měnily a kdybych šla do důchodu
až v roce 2001, určitě bych měla nejméně o tisíc slovenských korun více.
Postupně, spolu s malými procenty, které nám k důchodu každoročně přidávají,
se mi důchod zvyšuje, stále to ale není hranice, která by odpovídala platu,
který jsem mívala, ani odpracovaným létům.“
„Přibližně před měsícem byl jmenován kreativní producent, který by se právě
měl starat o vysílání týkajícího se národnostních menšin. Měl by přinášet
náměty a návrhy na nové pořady. Program ČT2 je otevřený k tomu, aby se na
něm objevilo vysílání v podobě, kterou teď nemohu přesně specifikovat. Česká
televize by měla přispět k tomu, aby se zbouraly určité předsudky a aby se
informovalo a posilovala se soudržnost mezi občany napříč menšinami nebo
většinou.“
Příčinou špatných výsledků romských dětí jsou podle školních inspektorů
problémy s docházkou, dále nedostatečné podmínky na domácí přípravu či
nezájem rodičů. Jen těžko se dá určit, kolik dětí žije ve více jak 690
romských osadách bez elektřiny či pitné vody. Rada mimovládních organizací
romských komunit podle jejího předsedy Ladislava Richtera jednoznačně vítá
zřízení dobrovolných internátních škol pro sociálně vyloučené, zejména
romské děti:
„Kdyby se jen 10 procent žáků integrovalo nebo alespoň dokončilo základní
školu a pokračovalo na střední, byl by to přínos pro vládu a celé Slovensko.
Už by totiž vytvářeli nějaké hodnoty.“
„Internátní škola je jednou z možností, jak dítě dostat do školy. Samozřejmě
i to prostředí by jim pomohlo, protože v osadách, v těch chatrčích, nemají
šanci.“
„Nikdy nedokážete zastoupit domácí prostředí, ale je potřeba dětem umožnit,
aby měly dobrou přípravu a dobrou šanci do života. Je třeba dát jim i dobrou
zdravotní a preventivní péči.“
O tom, jestli celodenní vzdělávání přinese požadovanou změnu pro romské
děti, bude známé ještě letos. Od září spustí ve 200 školách s více jak 2
tisíci žáky výchovný systém, který zdrží děti většinu dne ve škole. Tam se
jim budou věnovat osvětoví pracovníci, pedagogové a vychovatelky. Národní
koordinátorka projektu Edita Kovářová:
Pod hlavičkou festivalu Khamoro a zároveň v rámci tříměsíčního projektu
„Divadlo národů - Romové na Nové scéně“ se uskuteční tanečně-divadelní
představení Open for everything, které režíruje argentinská choreografka
Constanza Macras. Projekt inicioval český Goethe-Institut ve spolupráci s
instituty v Maďarsku a na Slovensku. Jeho tisková mluvčí Klára Konečná o
představení říká:
Představení bude s anglickými a českými titulky.
„Tento projekt napadl našeho pana ředitele, čili pražského ředitele
Goethe-Institutu, Heinricha Blömekeho, protože samozřejmě v Praze žije už
třetím rokem a nemohl si nevšimnout toho, jak se společnost staví k
minoritní skupině Romů.“
Po rešerších začala Constanza Macras pro své představení hledat romské
umělce. Castingy proběhly v Česku, na Slovensku a v Maďarsku.
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články