Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin.
Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz nebo na facebookovém profilu pořadu na adrese facebook.com/oromavakeren
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes věnujeme pozornost kauze Břeclav, seznámím vás s dokumentem Národnost v pubertě a představím novou romskou miss Československo. Ve druhé polovině opět zavítáme k našim východním sousedům a podíváme se i do Mnichova. Tolik jenom namátkou z dnešního pořadu O Roma vakeren, který se samozřejmě neobejde bez romských písní z domova i ze světa.
Bact tumenge savorenge so šunen amaro romano vakeriben. Adadžives povakeraha pal oda so pes ačhiľa andro than Břeclav. Dodžanena pes savi romani čhaj hini najšukareder the savi buči keren pre Slovenskos. Mabisteraha pre amare romane paramisa. Akana imar banda Álom
=[ Reportáž ]=
Matka chlapce, který lhal o napadení Romy, se veřejně omluvila
Teď se vydáme do Břeclavi. Matka patnáctiletého Petra, který si vymyslel přepadení Romy v Břeclavi, se veřejně omluvila. Tamní romská komunita to ale nepovažuje za dostatečnou satisfakci. Romové zvažují právní kroky a chtějí vyčíslit náklady na smyšlenou kauzu. Jak se jim teď v Břeclavi žije zjišťoval den po odhalení pravdy Vladan Dokoupil.
Romové mají za sebou několik těžkých týdnů. Paní Alena Gronzíková mi za břeclavské Romy řekla, jak se Petrův případ odrazil v jejich životech:
„Romové se báli chodit po ulici, pouštět děti ven, nenávist vůči Romům se daleko zvětšila, a to nejen tady v Břeclavi, vnímala jsem to ale i při práci s klienty v Mikulově a jiných obcích, se kterými spolupracujeme,“ říká za Romy paní Alena Gronzíková a žádá satisfakci:
„Nic se, samozřejmě, nedá vzít zpátky. Myslím si ale, že Romové budou požadovat a požadují po matce Petra, tedy takzvaně napadeného, omluvu a určitě se domluvíme na tom, že podnikneme nějaké právní kroky. Budeme požadovat v součinnosti s městem, aby byly vyčísleny náklady, které tato akce stála.“
Necelých 24 hodin po odhalení lži v Petrově případu jeho matka, paní Oksana Zhyvachivska, skutečně vychází před své bydliště v domě na břeclavském sídlišti a omlouvá se:
„Když jsem se dozvěděla, jak se událost skutečně odehrála, nevěděla jsem, jestli se mám radovat z toho, že tu svou lehkovážnost přežil, nebo mám být naštvaná, že obelhal nejen mě, ale i celou zemi. Jsem tady, abych se omluvila v první řadě romské minoritě, Břeclavanům a všem, kterých se to dotklo. Chtěla bych říct, že jsem se jen chovala jako matka, nechtěla jsem nikomu ublížit. A nechtěla jsem nikomu uškodit.“
Jak se teď žije v Břeclavi? Ve městě je klid. Mezi Romy jsou ale teď po odhalení pravdy „horké hlavy“. Řekl mi to sociálnědemokratický starosta města, pan Oldřich Ryšavý:
„Když jsem se sešel s romskými předáky zde z Břeclavi,jednal jsem s nimi o situaci, která je. Upozorňovali mě na to, že jsou mezi nimi 'horké hlavy', které budou volat po tom, aby se jim dostalo jakéhosi zadostiučinění poté, co byli vystaveni výraznému mediálnímu tlaku, výraznému tlaku veřejnosti, který tu permanentně delší dobu fungoval. Požádal jsem je, a romští předáci mi to přislíbili, že na 'horké hlavy' v jejich komunitě budou silně působit, aby se ve městě Břeclavi nic nestalo, ať tady nemáme za týden, za 14 dní další pochod rozhořčených občanů či, nedejbože, nějakých extremistů.“
Starosta Oldřich Ryšavý mě potom ujišťuje, že břeclavská radnice dělá vše pro to, aby se kvalita soužití Romů a ostatních obyvatel města zlepšovala. Třeba k tomu přispěje i Petrův případ, tedy pokud se z něj lidé konečně poučí, říká za břeclavské Romy paní Alena Gronzíková:
„Kauza se táhne celý měsíc. Myslím si, že nějakým 'horkým hlavám' těžko zabráníme v tom, aby něco udělali, stejně tak jako se to stalo při pochodu za Péťu. Taky nikdo nemohl zabránit tomu, že tam 80 lidí chtělo 'vlítnout' v podstatě na nevinné lidi a děti a chtěli napadat rodiny. Každopádně Romové nechtějí žádné odvetné akce. Chtějí žít v klidu, v bezpečí se svými rodinami. A doufají, že právě tato nedobrá zkušenost nás všechny posílí a ukáže nám cestu, jak spolu mluvit, domluvit se, prostě komunikovat. Myslím si, že každý z nás by měl jít do sebe a uvědomit si, že dělat nějaké předčasné soudy a závěry není cesta, která by vedla k toleranci a vzájemnému soužití bez nějakých konfliktů.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Příběh z cyklu Národnost v pubertě: Jak byla Jitka chudá
Následující minuty patří pořadu České televize Národnost v pubertě. Tento dokument divákům poodhalí, jak o Češích menšiny smýšlejí a také lépe prozkoumá zažité stereotypy. Vše je o to zajímavější, že hlavní aktéři snímků jsou teenageři ve věku od 13 do 19 let. Můžete tedy vidět kousek ze života vietnamské, muslimské, romské a ukrajinské komunity.
A o čem je příběh 'Jak Jitka byla chudá'? Roman, Jitka a Zdeněk jsou žáci 9.A, kteří bydlí na sídlišti Chánov. Všichni tři chtějí pokračovat ve studiu na střední škole a napsali filmový scénář o chudé dívce Jitce, jejíž touhou je studovat střední školu. Bohužel má velmi těžkou startovní pozici, její matka bere drogy. Roman, Jitka a Zdeněk problémy sídliště reflektují, nicméně nám ukazují, že špatné poměry na sídlišti Chánov se mění k lepšímu a že, jak sami říkají, nejsou všichni Romové takoví, jak se ukazuje v televizi.
Na základě vymyšleného scénáře a přispění žáků a učitelů Základní školy Chánov vznikl film spojující hranou a dokumentární formu. Oslovila jsem režisérku Rozálii Kohoutovou a hlavní hrdiny tohoto romského příběhu:
„To, že natočím film, který se bude věnovat romské minoritě, mi bylo svým způsobem přiděleno. Projekt vymyslela americká ambasáda. Následně do projektu vstoupila Česká televize. Tím, že jsem studovala romistiku a mám za sebou pár filmů s touto tematikou, oslovili mě, jestli bych nechtěla natočit romský díl. Lukáš Houdek mě doporučil redakci časopisu Romano Voďori v Chánově a vzal mě vlastně poprvé do Chánova, kde jsem se seznámila s Jitkou, Romanem a se Zdeňkem. A přišli mi natolik šikovní a to téma zajímavé, že jsem se rozhodla, že to natočím tam.“
Teď už tu mám hlavní protagonistku dokumentu – Jitku. Jak byste se zachovala v situaci, kdybyste musela žít život dívky, kterou představujete v dokumentu?
„Učila bych se a něčím bych se vyučila. Zařídila bych si život jinak než moji rodiče.“
Jitko, Vy teď končíte 9. třídu. Kam jdete po škole?
„Na střední zdravotní školu.“
Romane, Vy máte v dokumentu takovou rozvážnou roli. Jaký jste ve skutečnosti?
„Asi stejný.“
Romane, kam Vy si podáváte přihlášku?
„Po základce chci jít na střední školu, na obor: ekonomika a podnikání – peněžní manipulant.
Máte ambici jít potom ještě na vysokou školu?
„Jestli se mi podaří udělat si maturitu, tak chci ještě na vysokou školu.“
Zdeňku, co Vy budete dělat po základní škole?
„Jdu se učit na zedníka, do Bílovic.“
V dokumentu jste ten zlobivý. I ve skutečnosti jste takový buřič?
„Ne, to jsem jenom hrál, byla to role.“
Co si, Romane, myslíte, že je v dnešní době pro mladého Roma důležité. Co by měl začít?
„Aby něco dokázal, učit se. A nejenom vyjít školu, a pak dělat blbosti.“
Rozálie, když jsem shlédla i dokumenty Vašich kolegyň, v dokumentu o vietnamských děvčatech Lili a Mari jsme se podívali i k děvčatům domů, do práce, kde pracují rodiče. U Vás to bylo jen ve škole a o tom příběhu...
„Chtěla jsem, aby se Roman, Jitka i Zdeněk opravdu tvůrčím způsobem podíleli na příběhu filmu, aby to nebyl, řekněme, jen klasický dokument, že já přijedu s kamerou a natočím, jak žijí. Myslím si totiž, že plocha toho filmu rozhodně není dlouhá.“
S tím hlavním nápadem jste přišla, Jitko Vy, dlouho jste přemýšlela, co by bylo nejzajímavější?
„Romské děti se nechtějí učit. Něco jsem tedy napsala, a jim se to líbilo.“
Jitka říká, že romské děti se nechtějí učit. Nepodporuje to v divákovi zase ten předsudek?
„Myslím si, že ne, protože na konci dokumentu pak jak Jitka, tak Roman i Zdeněk, vlastně všichni tři, říkají, že oni se učit chtějí. My se bavíme i o tom, jak ten dokument vnímat, v takové té části 'making off', a Roman, myslím, říká, že by se to mělo přehánět, aby si lidé uvědomili, že tu jsou nějaké takovéhle problémy. Myslím si ale, že když pak vidíme ty tři reálné postavy, pochopíme, že oni si ten příběh vymysleli, přehnali ho a že oni v ničem takovém nežijí. Mají funkční rodiny. A všichni tři chtějí ve studiu pokračovat dál.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Letošní československou Miss Roma se stala Nikola Dudušová
Teď vás zvu do Hodonína. Tam se minulou sobotu uskutečnil dvanáctý ročník Miss Roma. Po dlouhé době se soutěž vrátila k původní myšlence, kdy o korunku soutěžily jak dívky z Čech a Moravy, tak také ze Slovenska. 12 dívek se předvedlo nejen v tradičních disciplínách, ale také například v tanci čardáš. Pokračování soutěže je ale do budoucna nejisté kvůli nedostatku financí. V Hodoníně byla Gabriela Grmolcová.
Jak se Vám líbí letošní ročník?
/respondentka 1/ „Myslím si, že úroveň to má celkem vysokou.“
/respondentka 2/ „Zatím dobrý.“
/respondent 1/ „Velice. A hlavně chlapi jsou tu pěkný.“
/ukázka ze soutěže, moderace Jana Čenského/
Večer se nesl ve slavnostním duchu za hlasitých projevů publika, které tvořili jak romští, tak neromští diváci. O doprovodný program se například postarala zpěvačka Martina Balogová. Poslední disciplínou byla přehlídka ve svatebních šatech.
/ukázka ze soutěže, moderace Jana Čenského, vyhlášení vítězky – Nikoly Dudušové/
„Je to krásný pocit. Určitě jsem to nečekala a jsem z toho strašně překvapená.“
A co bylo pro Vás nejtěžší z toho, co jste dnes zažila?
„Asi převlékání do šatů. To bylo něco.“ /směje se/
Chcete ještě studovat? Nebo co chcete dělat v životě?
„Určitě. Studuji třetím rokem na střední průmyslové škole v Bruntále. A určitě chci pokračovat dál,“ říká letošní vítězka Miss Roma Nikola Dudušová.
„Jiný byl v těch finalistkách,“ mluví o rozdílech mezi předchozími a letošním ročníkem asistentka prezidenta Miss Roma Jarmila Moosová: „V úrovni finalistek, protože letos se skutečně sešlo 12 děvčat, které byly velice šikovné.“
Celkově ale nad soutěží Miss Roma visí otazník. Není totiž jisté, jestli se akce uskuteční i příští rok, a to kvůli nedostatku sponzorů a krizi, které je údajně všudypřítomná:
„Záleží na tom, jak se bude celkově chovat ekonomika ve státě, a pak podle toho snad... Ale doufejme, doufejme, že to bude pokračovat, že tradice bude vzestupná a že se to povede.“
Úroveň soutěže přitom, i díky přibývajícím zkušenostem, podle mnohých narůstá.
„Vzestupné je to snad v tom, že se nám podařilo přizvat pana Čenského, aby nám Miss Roma moderoval. Toto se nám tedy podařilo, zvýšit povědomí o tom, že Roma je tu hlavně proto, abychom se spojili a propojili.“
Je to tedy cíl celé akce? Trošku přiblížit Romy Čechům a Čechy Romům?
„To je první cíl.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Proč Romy, kteří žijí jako většina, majorita nevidí?
V následujících minutách se podíváme k našim východním sousedům. Proč nechceme vidět Romy, kteří žijí tak jako většina? To je jedna z mnoha otázek kampaně pod názvem „Syndróm Róm“, kterou na Slovensku organizuje Občanské sdružení Ľudia proti rasizmu. Její autoři chtějí pozitivně zviditelnit Romy integrované do společnosti. Slušných Romů je hodně, ale majorita je přehlíží. Další podrobnosti už má Miroslav Strelec.
Kampaň má například změnit mýtus o tom, že až 99 procent Romů žije na Slovensku v chatrčích, ve vesnických osadách, v rozbitých bytovkách či v městských ghettech.
Předsedkyně občanského sdružení Lidé proti rasismu (Ľudia proti rasizmu) Irena Bihariová:
„Proto je ambicí kampaně zviditelnit počtem větší část romského etnika, které je integrovaná, která v podstatě funguje jako kterýkoli jiný příslušník majority.“
Podle výsledků terénního průzkumu žije až 60 procent všech Romů na Slovensku tak, že splynulo s majoritou, tedy mimo osady a ghetta. Jen 16 procent romských domácností na Slovensku žije v nestandardních obydlích a příbytcích. Tvrdí to kampaň, ve které se může veřejnost blíže seznámit s romskou učitelkou, redaktorem, vojenským důstojníkem, bankovní úřednicí nebo vychovatelem.
Vysokoškolská studentka a učitelka angličtiny Denisa Samková:
„Kampaň jsem se rozhodla podpořit proto, že Romové jsou v médiích zobrazováni jako nějaká homogenní problematická skupina. Proto jsem se rozhodla svým příběhem demonstrovat to, že nejsme jenom světlá výjimka, ale že symbolicky zastupujeme masy Romů, kteří žijí tak jako my.“
Kampaň Syndrom Rom (Syndróm Róm) je koncipovaná jako série osobních příběhů integrovaných Romů, kteří vyprávějí svůj životní příběh. Ida Bihariová je živým důkazem toho, že majorita dokáže důvěřovat Romce zaměstnané ve finančním sektoru.
„Když jsem nastoupila do banky, někteří, popravdě, nevypadali nadšeně. Sám ředitel mi řekl, že nebyli spokojení s tím, že přijal Romku do banky. Říkali mu, jak to mohl udělat, že to v životě nikdo neviděl, aby Romka pracovala v bance. Ale po čase, když zjistili, že jsem přesná a pracovitá si mě celý kolektiv v bance velmi oblíbil a neměla jsem nikdy žádný pocit, že by mě kdokoli ponižoval. Nikdy ne.“
Tibor Horváth, který celý svůj život věnoval dětem, dennodenně dokazuje, že i Rom z průměrné rodiny dokáže zabezpečit sebe, svou rodinu a dát domov i jiným dětem, které ho potřebují.
„Strašně málo se pomáhá Romům, kteří by si to zasloužili. Více se pomáhá Romům, kteří mají větší problémy a neumějí, nebo dokonce ani nechtějí, dát dětem vzdělání.“
S názory na Romy, spíš ale s negativními, se setkávají už i děti ve škole, což se smutkem v hlase popisuje Adriana Šarkoziová, asistentka terénního pracovníka na městském úřadě v Žiaru nad Hronom:
„Nejmladší syn, který chodí na základní školu, mi oznámil, že děti v jeho třídě mu dávají pocítit, že je jiný, a to chodí do matematické třídy, což je výběrová třída, a syn se učí velmi dobře. I přesto, že nechodí špinavý, nechodí smradlavý, že je jednoduše, myslím si, stejný jako ostatní děti, i přesto mu děti dají pocítit, že je Rom. Děti mu dělají to, že se ho nejdřív chytí, a náhle utíkají pryč a říkají, že mají na rukou 'cikánský smrad'. A tak se honí, dotýkají se jeden druhého a předávají si 'cikánský smrad'.“
Kampaň nechce hledat viníky na žádné straně, ani stavět veřejnost do pozice názorového oponenta. Naopak, samy příběhy integrovaných Romů jsou nejlepším důkazem toho, že bezkonfliktní soužití Romů a majority je možné.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Na výstavě ShowRom bylo vidět, jaké potraviny nesou v názvu slovo cikánský
Akana vakeraha palo romane nevipena andalo Mnichov. Nocí romské literatury v úterý v Mnichově vyvrcholil rozsáhlý pětitýdenní projekt Hlasy Romů, který našim bavorským sousedům představil romské umělce a vědce z mnoha evropských zemí. V příspěvku Jany Šustové se teď zaměříme na díla dvou romských výtvarníků, kteří žijí v Německu.
Cikánský salát, herinky v salse po cikánsku, různé cikánské omáčky nebo
třeba cikánská sekaná – takové produkty lze běžně zakoupit v německých
obchodech. Právě ony neunikly bdělému oku romského fotografa a novináře
Nihada Nino Pušiji, který pochází ze Sarajeva, ale žije v Berlíně, kde už si
z takzvaných cikánských potravin vytvořil slušnou sbírku. Část této sbírky
se stala i součástí výstavy ShowRom, kterou tento měsíc po tři týdny hostilo
mnichovské kulturní centrum Gasteig. Nihad Nino Pušija tam samozřejmě
nevystavoval jen lahvičky, sklenice a konzervy, ale také své četné
fotografie. Na některých z nich skombinoval takzvané cikánské potraviny s
portréty Romů. Ředitelka Českého centra v Mnichově Zuzana Jürgens o jeho
výstavě uvádí.
„Je třeba říct, že mimo jiné ta jeho instalace přispěla k tomu, že si určité
řetězce přeci jenom začaly trochu uvědomovat, co to znamená, když prodávají
masové kuličky v cikánské omáčce nebo cikánský guláš atd. Takže ten počet
pokrmů, což jsou většinou zmražená jídla nebo jídla v konzervách, které lze
koupit, se přece jenom redukoval. Ale on tehdy, když tu instalaci
připravoval, tak říkal, že procházel berlínskými obchody a supermarkety a ta
sbírka, kterou nashromáždil, je skutečně pozoruhodná. Většinou to jsou
jídla, která mají nějakou oranžovou nebo rajčatovou omáčku, jsou pálivá, což
odkazuje kamsi do Maďarska, a asi je zajímavé, že s romskou kuchyní to
samozřejmě nemá vůbec nic společného.“
Další díla z výstavy ShowRom byly grafiky Alfreda Ullricha, které vyšly v
českém překladu románu Sudba Ursitorů od prvního romského spisovatele Matéo
Maximoffa. Na jejich vernisáž vzpomíná Zuzana Jürgens takto:
„Zajímavé bylo, že Alfred Ullrich, který se narodil v Rakousku, ale už roky
žije blízko Mnichova u Dachau, mimo jiné velmi pěkně mluvil o Mileně
Hübschmannové, která pro něj byla jedním z iniciátorů jeho vstupu na českou
scénu, ale podle toho, jak jsem ho slyšela, možná i jednou z těch, která
přispěla k tomu, že se sám začal věnovat romskému tématu, resp. i své romské
identitě. On je grafik a grafice se věnoval řadu let, a teprve v posledních
asi 10-15 letech se v jeho pracích objevují čím dál silněji i romská témata.
A právě jedním z impulzů byly i ilustrace k českému překladu románu
francouzského autora Matéo Maximoffa, kde právě Milena Hübschmannová a čeští
romisté stojí v pozadí. To je, myslím, velká chvála na českou romistiku a
byla jsem moc ráda, že to v rámci té vernisáže zaznělo.“
Alfred Ullrich se na projektu Hlasy Romů v Mnichově podílel nejen výstavou
svých děl, ale také instalací RollingHome.
„On přijel na prostranství před ten Gasteig s obytným vozem, ve kterém je
celý týden k dispozici a poskytuje informace o různých romských
iniciativách, o Romech a Sintech vůbec a poslední dva dny tam přicházela i
Tamara Moyzes, která je v Mnichově na stipendijním pobytu, a u karavanu
věštila budoucnost z karet. Takže je to takový multifunkční obytný vůz.“
Během deseti dní s karavanem zažil Alfred Ullrich i řadu paradoxních
situací. Hodně lidí mu vyprávělo svůj životní příběh, jiní ho poučovali o
tom, jak to s Romy a Sinty doopravdy je, a leckdo si neušetřil poznámku, že
jeho starý Ford Granada z 90. let nemá zelenou ekologickou nálepku a tudíž
nemá právo ke vjezdu do centra Mnichova.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
O Roma vakeren s datem 26. května už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz nebo na facebook.com/oromavakeren.
Šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge lači rati the šukar kurkeskero džives. Aven saste the bachtale. The žutimmnel tumen o Del.
Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.
| 
Romové mají za sebou několik těžkých týdnů. Paní Alena Gronzíková mi za břeclavské Romy řekla, jak se Petrův případ odrazil v jejich životech:
Související články
A o čem je příběh 'Jak Jitka byla chudá'? Roman, Jitka a Zdeněk jsou žáci 9.A, kteří bydlí na sídlišti Chánov. Všichni tři chtějí pokračovat ve studiu na střední škole a napsali filmový scénář o chudé dívce Jitce, jejíž touhou je studovat střední školu. Bohužel má velmi těžkou startovní pozici, její matka bere drogy. Roman, Jitka a Zdeněk problémy sídliště reflektují, nicméně nám ukazují, že špatné poměry na sídlišti Chánov se mění k lepšímu a že, jak sami říkají, nejsou všichni Romové takoví, jak se ukazuje v televizi.
Jak se Vám líbí letošní ročník?
Kampaň má například změnit mýtus o tom, že až 99 procent Romů žije na Slovensku v chatrčích, ve vesnických osadách, v rozbitých bytovkách či v městských ghettech.
Cikánský salát, herinky v salse po cikánsku, různé cikánské omáčky nebo
třeba cikánská sekaná – takové produkty lze běžně zakoupit v německých
obchodech. Právě ony neunikly bdělému oku romského fotografa a novináře
Nihada Nino Pušiji, který pochází ze Sarajeva, ale žije v Berlíně, kde už si
z takzvaných cikánských potravin vytvořil slušnou sbírku. Část této sbírky
se stala i součástí výstavy ShowRom, kterou tento měsíc po tři týdny hostilo
mnichovské kulturní centrum Gasteig. Nihad Nino Pušija tam samozřejmě
nevystavoval jen lahvičky, sklenice a konzervy, ale také své četné
fotografie. Na některých z nich skombinoval takzvané cikánské potraviny s
portréty Romů. Ředitelka Českého centra v Mnichově Zuzana Jürgens o jeho
výstavě uvádí.
„Je třeba říct, že mimo jiné ta jeho instalace přispěla k tomu, že si určité
řetězce přeci jenom začaly trochu uvědomovat, co to znamená, když prodávají
masové kuličky v cikánské omáčce nebo cikánský guláš atd. Takže ten počet
pokrmů, což jsou většinou zmražená jídla nebo jídla v konzervách, které lze
koupit, se přece jenom redukoval. Ale on tehdy, když tu instalaci
připravoval, tak říkal, že procházel berlínskými obchody a supermarkety a ta
sbírka, kterou nashromáždil, je skutečně pozoruhodná. Většinou to jsou
jídla, která mají nějakou oranžovou nebo rajčatovou omáčku, jsou pálivá, což
odkazuje kamsi do Maďarska, a asi je zajímavé, že s romskou kuchyní to
samozřejmě nemá vůbec nic společného.“
Další díla z výstavy ShowRom byly grafiky Alfreda Ullricha, které vyšly v
českém překladu románu Sudba Ursitorů od prvního romského spisovatele Matéo
Maximoffa. Na jejich vernisáž vzpomíná Zuzana Jürgens takto:
Alfred Ullrich se na projektu Hlasy Romů v Mnichově podílel nejen výstavou
svých děl, ale také instalací RollingHome.
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články