Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes si povíme o pietním aktu v Letech u Písku, věnovanému obětem romského
holocaustu za druhé světové války, informujeme vás o pohřbu
devětatřicetiletého Martina Hospodi z východního Slovenska i o tom, že podle
Českého helsinského výboru roste u nás averze většinové populace vůči Romům.
Navštívíme také Idu Kelarovou, která nám představí svoje nové CD a
samozřejmě nebude chybět celá řada romských písní, které vám určitě
zpříjemní dnešní O Roma vakeren.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Romové, zástupci parlamentu i diplomaté uctili památku obětí romského
holocaustu
Romové, zástupci obou komor parlamentu, velvyslanci deseti evropských zemí a
Spojených států amerických položili květiny a věnce k uctění obětí romského
holocaustu. Pietní místo prošlo v uplynulých letech výraznými úpravami, ale
romské iniciativy se nesmířily s tím, že přímo na místě bývalého tábora
stojí vepřín.
Celkem internací ve zdejším táboře prošlo 1309 osob, 326 internaci
nepřežilo. Další čtvrtina vězňů byla propuštěna nebo utekla. Ostatní vězňové
skončili v koncentračním táboře v Osvětimi.
„A my stále upozorňujeme na vzrůstající protiromské nálady,“ řekl předseda
Výboru pro odškodnění romského holocaustu Čeněk Růžička, kterého u pomníku
oslovila Iveta Demeterová. „Právě tady pociťuji silnější averzi vůči nám.
Předsudky, nenávist. Nejvíce ji šíří chorobně postižení politikové. A pokud
něco řeknou veřejně, stává se to normou.“
Mezi přítomnými byl i předseda nově vzniklé politické strany, Strany
rovných příležitostí, Štefan Tišer, který řekl, že k vybudování politické
strany, která by hájila jejich zájmy, se Romové rozhodli loni na podzim, kdy
eskalovalo napětí na Šluknovsku. Strana podle svých zakladatelů nechce hájit
pouze zájmy Romů, ale obecně všech sociálně slabých lidí.
„Strana rovných příležitostí vznikla na popud současné situace. Romové
potřebovali, aby za ně někdo jednal. Zatím je to pouze o nás, bez nás.
Vytýkají nám, že zneužíváme dávky, finanční prostředky. My bychom chtěli
lidem ukázat, že to není pravda. Potřebujeme, aby naše děti byly vzdělané v
normálních školách, potřebujeme práci. Romové byli zvyklí za komunismu
dělat. I přesto jim dnes někdo předkládá, že museli, že byli nuceni! To není
pravda. Nevěděli, co jsou exekuční příkazy, nikdo je nevyháněl z práce. A my
teď chceme dávat jakýsi apel,“ říká předseda Strany rovných příležitostí
Štefan Tišer.
Mezi přítomnými byli i potomci zemřelých, kteří každoročně uctívají
kyticí a vzpomínkou památku svých blízkých.
„To je na památku, protože zde byla moje maminka, otec i sourozenci. Všichni
zahynuli. Ani nemůžu mluvit dál. Když sem přijedu, tak vždycky brečím.“
„Mně tady zemřel děda a strejdu ke konci tábora odvezli do Osvětimi, kde
zahynul.“
U mikrofonu mám senátora Tomáše Töpfera. Ve svém projevu jste velice
emotivně hovořil o své rodině, o Osvětimi...
„Můj tatínek byl z deseti dětí a šest jeho sourozenců včetně mé babičky,
jeho matky, zůstali v koncentračních táborech. Moje maminka byla z pěti
sester, z nichž dvě zahynuly, také v Osvětimi. Takže mě se na těchto místech
a na těchto pietních shromážděních hovoří velmi těžce. Naše rodina zažila,
co to je holocaust. A co se týče rasismu, nebo pocitu, že je člověk
vylučován z většinové společnosti, říkám, že se vždycky najde někdo, kdo vám
připomene, že jste Žid. Anebo že jste Romka. Proto v sobě tento pocit jakési
sounáležitosti mám hluboce, geneticky zakořeněný. Každý z nás se může chovat
tolerantně. Každý může poskytnou práci, pokud jí disponuje, nabídnout ji
těm, kteří ji potřebují. Nemusí to dělat okázale, ani veřejně. Když každý
začneme od sebe, tak to bude dobré. Všimněte si, že v dnešních projevech
mnohokrát zaznělo, že existuje pomyslný vztyčený prst, který ukazuje na ty
druhé a určuje, kdo vlastně za něco může. Někdy je dobré tento prst otočit
na sebe a zamyslet se, jestli i já pro věc dělám dost.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Karvinští Romové se rozloučili se zastřeleným Martinem Hospodi
Karvinští Romové žádají, aby podnikatel, který kuší smrtelně zranil jejich
známého, čelil obvinění z vraždy. Policie ho stíhá pro těžkou újmu na zdraví
s následkem smrti. Devětatřicetiletého Martina Hospodi postřelil šípem podnikatel z
Chotěbuzi. Podle jeho verze bránil dům proti zlodějům. Romové, kteří byli
na místě, to odmítají s tím, že jen hledali staré železo, které chtěli
odvézt do sběrny. Na smutečním obřadu se přišla se zastřeleným rozloučit
stovka lidí. Byla u toho i reportérka Andrea Čánová.
Kolem kaple v karvinské části Staré Město jsou desítky lidí, děti i
důchodci. Proto, aby rodina vůbec mohla pohřeb uspořádat, udělali místní
sbírku. Pokračuje romská poradkyně Jarmila Szurmanová:
„Uspořádali jsme sbírku. Složilo se pár podnikatelů od nás z Karviné i z
Brna. Přispěli i lidé, kteří jsou opravdu sociálně slabí, částkami po
deseti, dvaceti korunách, což bylo velmi hezké. Cítili jsme to jako nutnost,
protože nejbližší rodina mrtvého není z Karviné.“
Eva Kropivnická, terénní pracovnice Magistrátu města Karviná: „Lidé brečeli,
dávali po deseti, po padesáti koruně. Překvapilo mě, že dávali i ti, kteří
mají šest, sedm dětí, i když sami nemají ani na chleba, bylo před dávkami.
Brali to jako povinnost, takové naše romství. My se složíme, i když nic
nemáme. Dáme i to poslední.“
Martin přijel do Karviné z východního Slovenska. Jeho rodiče nakonec na
synův pohřeb nedorazili.
„Oni se všichni zhroutili! My nejsme zase takoví boháči!“
Čili se omluvili, že nemohli přijet?
„Ano. Zavolali.“
Skupinka romských mužů, stojící opodál, diskutuje o tom, jak se to
všechno v Chotěbuzi vlastně seběhlo. Verzi podnikatele, který střílel z kuše
a tvrdí, že chránil svůj majetek před zloději, odmítají.
„Ani na pozemek mu nevlezli, byli na cestě.“
„Byli na cestě, u auta. A on nakonec vystřelil...“
„Utíkali do auta, protože viděli, že má něco v ruce a ten Martin už to
nestihl. Otevíral auto a najednou ho zasáhl šíp.“
„Já bych to řekl takhle. Bereme podporu tři tisíce čtyři sta na celý měsíc.
Z toho musíme platit nájem, něco dětem do školy, jídlo, něco na sebe. A to
je málo. Takže to byli lidé, kteří chodí sbírat šrot, ne krást, ale sbírat,
aby uživili děcka. A jeden nakonec přišel o život.“
Z kaple se najednou ozývá docela hlasitý projev. Martinův bratranec,
Gabriel Gujda, byl v Chotěbuzi, když se vše stalo.
„Já, Gabriel Gujda, jsem viděl na vlastní oči vraždu člověka!“
A neváhá před novináři dokázat, že není zloděj.
„Nebyli jsme ani obvinění! A za co také? Že jsme byli 15 vteřin venku? Kvůli
tomu máme být zloději? Proč? Já osobně mám čistý trestní rejstřík, nikdy
jsem nebyl trestaný, klidně vám ho můžu ukázat! Pořád ho sebou nosím,
podívejte se! Kdybych byl zloděj, tak v tomto papíru je to napsané. A co tu
stojí? Čistý rejstřík! Jsem tedy zloděj?“
Příchodem faráře se situace v kapli uklidňuje, lidé se modlí.
„Jestliže vám zesnulý pan Martin během života jakkoli ukřivdil, zarmoutil
skutkem, urazil slovem, prosím, abyste mu ze srdce, upřímně odpustili.“
Průvod s rakví doprovází tóny houslí a harmoniky.
„Tělo našeho bratra Martina položíme do země, neboť člověk je prach a v
prach se obrátí.“
„Jak pán, který zemřel, tak i pan střelec, oni oba jsou oběťmi té všeobecné
nálady ve společnosti. Jakmile se objeví Rom, hned vyvolává u majority
úzkost. A jakmile se z majority objeví někdo holohlavý, tak zase vyvolává
úzkost u Romů,“ říká romský aktivista Kumar Vishwanathan.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Podle Českého helsinského výboru u nás roste averze vůči Romům
Podle Českého helsinského výboru roste u nás averze většinové populace vůči
Romům. Průzkumy ukázaly, že za deset let stoupla asi ze 60 na 75 procent. Na
druhou stranu jsou tu však i značně pozitivní aspekty ve vývoji postoje
většinové společnosti vůči romské menšině. To řekl v rozhovoru Gabriele
Grmolcové člen Českého helsinského výboru Petr Uhl.
„Já si myslím, že v české společnosti jsou dva proudy. Jeden považuji za
pozitivní a druhý za negativní. Pozitivní je, že stále více lidí chápe, že
Romové mají jednak plná občanská práva a za druhé, že mají i skupinová práva
jako etnická menšina. A stát je povinen tato práva naplňovat v rozumné
míře.“
Kromě jiného jde podle Petra Uhla o existenci občanských iniciativ,
včetně těch romských a proromských, které se na ochranu základních lidských
práv soustředí.
„Myslím si, že se vládní úsilí z dob Václava Klause, z roku 1997, dostalo
postupně níže, tzn. přes kraje na obce. A to je dobře. Aktivovala se
občanská společnost. Dnes je spousta organizací, které nějakým způsobem
konkrétně pomáhají se vzděláním, s integrací, se zaměstnáním, s bydlením, a
mají pozitivní výsledky a lidé to vědí.“
Druhou, podle Petra Uhla negativní stránkou, je rostoucí averze většinové
společnosti vůči Romům.
„Protiromské nálady jsou do značné míry spojeny s určitým ochuzováním a
upadáním do chudoby nejširších vrstev, a to především Romů, protože nemají
kvalifikaci, nemají práci. Je to takový začarovaný kruh. Čili, segregační
momenty ve společnosti jsou také vidět a je třeba je překonávat.“
I když v Česku roste počet příznivců neonacismu, většinově se lidé od
tohoto extremistického názoru distancují, jak říká člen Českého helsinského
výboru Petr Uhl:
„České obyvatelstvo není naštěstí neonacistické. Většinově k tomu lidé mají
dokonce odpor. Čili, právě na tom zneužívání sociálních problémů neonacisty
nebo pravicovými radikály je vidět, že lidé nejsou prosťáčkové Boží a
nenechají se jen tak poštvat. Alespoň ne všichni a ne úplně.“
Čím si tedy vysvětlujete zmíněnou averzi vůči Romům?
„Tady byla silná averze vůči Židům, těsně po první světové válce zde byla
silná averze vůči katolíkům, nebo alespoň vůči katolickému kléru. Vždycky je
zapotřebí hledat kolektivní vinu a odpovědnost. Je to dané také tím, že jsme
tu byli čtyřicet let tak trochu zadrátovaní a proto tu nežili žádní jiní
lidé, kteří vypadají jinak.“
A nepřipadá Vám, že štvavou kampaň trochu vedou i média? Jak to vidíte v
rámci vývoje různého podněcování k nenávisti?
„Nepřesnosti mívá i veřejnoprávní televize, ale ne třeba v oblasti
podněcování nenávisti, ale v jiných. V médiích jsou části života pouhým
sportovním zápasem, ničím jiným. Vždycky je tam jedna ekipa proti druhé a my
někomu fandíme.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Beata Berkyová založila v Poltáru dvě občanská sdružení
Městečko Poltár nedaleko Lučence, známé sklářským průmyslem, dnes prožívá
vážné problémy. V místních sklárnách pracovali i Romové, kterým se
nepříznivá situace nevyhýbá. V rámci svých možností jim pomáhá asistentka
terénního sociálního pracovníka městského úřadu v Poltáru Beata Berkyová.
Více už Robert Hoza.
„Romové zde byli zaměstnaní a byli to spokojení lidé, žádné problémy tu
nebyly. Neměli nic navíc, tak akorát na přežití. Měli co dát dětem. Platili
si všechno a nebyli to žádní dlužníci. Zkrátka, žili si.“
Beata Berkyová pochází z Kokavy nad Rimavicou. Vystudovala střední
odborné učiliště obchodní s maturitou a přes prvního zaměstnavatele se brzy
dostala k práci s mládeží.
„Souběžně s prací jsem se věnovala aktivitám, které on organizoval. Měl v
Poltáry na starosti mládež. Připravoval pro ně volnočasové aktivity. A mě to
zaujalo a začala jsem mu pomáhat při organizování miss, diskoték,
sportovních akcí. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem z jeho podnětu založila
občanské sdružení Klub romské mládeže, kde jsem se začala aktivněji věnovat
této problematice.“
V jakém stavu mládež byla ve chvíli, kdy jste začala organizovat vaše
aktivity a jaká je v současnosti?
„Mládež z Poltár neměla žádné cíle, svůj volný čas trávili stereotypně –
chodili do školy, poflakovali se po městě, navštěvovali pohostinství. Když
viděli, že se tu něco děje, začali se o to zajímat. Založili jsme si soubor,
ve kterém jsem měla třicet dětí. Začali jsme nacvičovat, věnovali jsme se
jim a oni zpozorněli – někdo se o nás zajímá. Začali jsme chodit na různé
festivaly, taneční přehlídky a tím se mládež změnila a přestala se věnovat
dřívějším činnostem. Nakonec jsem pootevřela vrátka i sociální práci.“
Postupně přicházely nabídky na zvyšování kvalifikace při práci s mládeží.
V Banské Bystrici absolvovala kurz zaměřený na romského asistenta – učitele
a rok působila v této pozici na Základní škole Poltár.
„Pomáhala jsem jim v případech, kdy si učitel doopravdy nevěděl rady. Děti
byly někdy velmi hyperaktivní, nedávaly pozor, nenosily si pomůcky,
vyskytovalo se záškoláctví. Toto všechno jsme řešili. Navštěvovali jsme
rodiny, přibližovali jsme školu rodičům, vysvětlovali jim, jaké následky
vyplynou z toho, když děti nebudou pravidelně docházet do školy. Apelovali
jsme, aby se zlepšila příprava dětí na vyučování. Tím, jak jsem pracovala ve
škole a docházela do rodin, dostala jsem se i k tomu, že jsem naslouchala
jejich problémům, k tomu, jaké jsou problémy v komunitách. Rodiče se na mne
pak obraceli s problémy celé rodiny. Zvykli si na mne do té míry, že jakmile
bylo něco třeba zařídit na úřadech nebo na školách, chodili za mnou. Z mého
bytu jsem si zřídila takové malé komunitní centrum a byla jsem pro lidi z
Poltár zpovědnicí. A to mne přesvědčilo k otevření dalšího sdružení, kterým
je Unie romských mateřských center, ve kterém jsme pracovali přímo s
matkami.“
Po úspěšném zvládnutí konkurzu Beata Berkyová v současnosti pracuje na
pozici asistenta terénního sociálního pracovníka při Městském úřadě Poltár.
Ráda by si ale zvýšila kvalifikaci.
„V současné době zvažuji podat přihlášku na vysokou školu v Banské Bystrici,
obor sociální práce, protože pro moji činnost je to doopravdy potřeba.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Ida Kelarová vydala nové album Šunen savore - Poslouchejte všichni
Mezinárodně uznávaná zpěvačka a pedagožka Ida Kelarová a její Jazz famelia
vydala nové album Šunen savore - Poslouchejte všichni a na tomto nosiči
spolupracovala s jazzovým orchestrem. Na podrobnosti a zajímavosti se Idy
Kelarové zeptal Jan Josef Horváth.
„V podstatě se jedná o stejné seskupení, jako bylo na minulém cédéčku Aven
Bachtale. Jedná se o kapelu, kterou jsme nazvali Jazz Famelija. Je to tedy
jazzová kapela, romští muzikanti, jazzoví profesionálové. Šunen savore by
mělo být více věnováno písni, soustředili jsme se na to, aby více vynikla,
stejně jako vokály. Za hosty jsem si přizvala mladé romské talentované
zpěváky a ti se mnou momentálně velice úspěšně fungují. Jsou to Jan a Oto
Duždovi a teď přibyla mladá Leona Bikárová. Největší hvězdou na cédéčku je
Lelo Nika, který pochází ze Srbska a bydlí ve Švédsku a troufám si říct, že
to je jeden z nejlepších harmonikářů, který s námi hostuje a občas s námi
vyjede do světa na nějaký festival.“
Kolikáté toto cédéčko vlastně je?
„V podstatě druhé, přestože jsme natočili jedno jazzové DVD v Lucerně.“
Co vaše letní kurzy zpívání pro děti?
„S dětmi jsme secvičili úžasný, velký koncert, který produkujeme s
filharmoniemi. Měli jsme tu čest koncertovat s královéhradeckou filharmonií.
Teď jsme pozvaní do Zlína a dokonce máme možnost v září vystoupit na
festivalu Menuhin ve Švýcarsku, s romskou Sinti a Roma filharmonií
Frankfurt. Takže společně s tímto ansámblem budeme v září koncertovat.
Projekt se jmenuje Čavorenge. Jedná se o 60 romských dětí z různých konců
republiky. Soustředíme se především na vysokou úroveň prezentace romské
kultury a to se nám daří.“
Co Svojanov? Lidé ho měli rádi, kam se poděl?
„Za prvé se stal malým. On se sice úspěšně rozkřiknul, ale začalo na něj
jezdit tolik lidí, že už jsme se tam docela mačkali. Tedy to byl jeden z
důvodů, proč jsem s tím skončila. Potom to byly pochopitelně finance,
kterých se ani jeden rok nedostávalo. A třetí, asi největší důvod je, že se
tam vyměnilo několik kastelánů a hrad se proto zaměřil úplně jinak, dnes už
se tam podobné festivaly v podstatě nedají dělat. Momentálně, protože se nás
na to hodně lidí ptá, jezdíme a hledáme jiný hrad, na kterém bychom to mohli
od příštího roku obnovili. Myslím si ale, že prací, kterou dělám, zároveň
zviditelňuji romskou kulturu. Kolem mě jsou vynikající muzikanti a úžasné,
talentované děti, takže to naše krédo ‘měnit svět‘ děláme svojí cestou. Z
mého pohledu mohou být umělci silnější než politici.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za chvíli bude 21 hodin, O Roma vakeren s datem 19. května už patří
minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách
Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
| 
Celkem internací ve zdejším táboře prošlo 1309 osob, 326 internaci
nepřežilo. Další čtvrtina vězňů byla propuštěna nebo utekla. Ostatní vězňové
skončili v koncentračním táboře v Osvětimi.
Mezi přítomnými byl i předseda nově vzniklé politické strany, Strany
rovných příležitostí, Štefan Tišer, který řekl, že k vybudování politické
strany, která by hájila jejich zájmy, se Romové rozhodli loni na podzim, kdy
eskalovalo napětí na Šluknovsku. Strana podle svých zakladatelů nechce hájit
pouze zájmy Romů, ale obecně všech sociálně slabých lidí.
Mezi přítomnými byli i potomci zemřelých, kteří každoročně uctívají
kyticí a vzpomínkou památku svých blízkých.
Související články
Kolem kaple v karvinské části Staré Město jsou desítky lidí, děti i
důchodci. Proto, aby rodina vůbec mohla pohřeb uspořádat, udělali místní
sbírku. Pokračuje romská poradkyně Jarmila Szurmanová:
„Já si myslím, že v české společnosti jsou dva proudy. Jeden považuji za
pozitivní a druhý za negativní. Pozitivní je, že stále více lidí chápe, že
Romové mají jednak plná občanská práva a za druhé, že mají i skupinová práva
jako etnická menšina. A stát je povinen tato práva naplňovat v rozumné
míře.“
„Romové zde byli zaměstnaní a byli to spokojení lidé, žádné problémy tu
nebyly. Neměli nic navíc, tak akorát na přežití. Měli co dát dětem. Platili
si všechno a nebyli to žádní dlužníci. Zkrátka, žili si.“
„V podstatě se jedná o stejné seskupení, jako bylo na minulém cédéčku Aven
Bachtale. Jedná se o kapelu, kterou jsme nazvali Jazz Famelija. Je to tedy
jazzová kapela, romští muzikanti, jazzoví profesionálové. Šunen savore by
mělo být více věnováno písni, soustředili jsme se na to, aby více vynikla,
stejně jako vokály. Za hosty jsem si přizvala mladé romské talentované
zpěváky a ti se mnou momentálně velice úspěšně fungují. Jsou to Jan a Oto
Duždovi a teď přibyla mladá Leona Bikárová. Největší hvězdou na cédéčku je
Lelo Nika, který pochází ze Srbska a bydlí ve Švédsku a troufám si říct, že
to je jeden z nejlepších harmonikářů, který s námi hostuje a občas s námi
vyjede do světa na nějaký festival.“
„S dětmi jsme secvičili úžasný, velký koncert, který produkujeme s
filharmoniemi. Měli jsme tu čest koncertovat s královéhradeckou filharmonií.
Teď jsme pozvaní do Zlína a dokonce máme možnost v září vystoupit na
festivalu Menuhin ve Švýcarsku, s romskou Sinti a Roma filharmonií
Frankfurt. Takže společně s tímto ansámblem budeme v září koncertovat.
Projekt se jmenuje Čavorenge. Jedná se o 60 romských dětí z různých konců
republiky. Soustředíme se především na vysokou úroveň prezentace romské
kultury a to se nám daří.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články