Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes Vám nabídneme rozhovor s Annou Šabatovou, předsedkyní Českého
helsinského výboru, zajedeme do Břeclavi a podíváme se i k našim sousedům na
Slovensko. V druhé půlce vysílání si popovídáme s Rudolfem Dzurkem a
přiblížíme festival Hlasy Romů. A samozřejmě nebude chybět celá řada
romských písní, které vám, jak pevně věříme, zpříjemní dnešní O Roma
vakeren.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro vakeriben. Mangav tumenge šukar
sambat. Adadžives povakeraha so pes ačhiľa adre that Břeclav the džana
amenca pre Slovensko.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Řada evropských zemí se k Romům chová macešsky
Řada evropských zemí se k Romům chová tak, jako by to ani nebyli jejich
občané. Shodli se na tom účastníci valné hromady Evropské asociace na obranu
lidských práv, která byla koncem dubna v Brně. Podle předsedkyně Českého
helsinského výboru Anny Šabatové jde násilí na Romech napříč Evropou a
situace se zhoršuje. Další podobnosti uvedla Anna Šabatová v rozhovoru se
Zuzanou Kopuletou.
Z čeho plyne ta malá naděje na zlepšení?
„Náš pesimismus vychází ze skutečnosti, že jsme se sešli z mnoha zemí a
zjistili jsme, že situace je, pokud jde o práva Romů, špatná a zhoršuje se.
V nedávno publikované zprávě Evropské sítě proti rasismu bylo konstatováno,
že v souvislosti s ekonomickou krizí, kdy se velké skupiny obyvatel
dostávají do chudoby, se snižuje tolerance. To je známo, že když se lidem
daří dobře, tak jsou tolerantnější. Dále zaznělo, že existuje velké množství
předsudků, které se skutečně reprodukují. Jsou to určité historické
předsudky proti Romům, které situaci vůči Romům ovlivňují. Především jsou to
ale politiky vlád, které nejsou dostatečně důsledné. Místo aby Romy
chránily, dopouštějí se občas i institucionálního násilí.“
Můžeme uvést nějaký příklad?
„Všichni si asi vzpomeneme na velkou aféru z loňského roku, která se týkala
vyhošťování Romů z Francie. V době, kdy jsme měli seminář, tak se v
Bělehradě stala věc, která se bohužel děje i v jiných zemích, ale tady se
udála ve velkém rozsahu. 250 romských rodin bylo bez jakéhokoliv upozornění
vystěhováno z jejich domovů a doslova někam odsunuto. To je velmi nebezpečný
trend. Uvědomte si, že 250 rodin je několik set lidí!“
Proběhla také debata o tom, jak to udělat, aby Romové mohli důstojně bez
diskriminace žít v Evropě? Můžete shrnout hlavní body toho, co diskutéři
navrhovali?
„Pokud jsou Romové pouze předmětem sociální práce a sociální kontroly a není
jim dána žádná vyhlídka na důstojný život, pokud nejsou zapojeni do toho,
jak si svůj život představují, třeba jak by mohli něco společně vybudovat,
aby mohli žít v lepších podmínkách, na něčem se osobně podílet, tak potom ty
postupy dost často selhávají. Zazněly ale i optimistické příklady z dobré
praxe. Romové se zapojili do velmi pěkných projektů, jako je například
Vesnička soužití nebo Romské asistentky v Ostravě. Rozsáhlé pozitivní
projekty jsou známy ze Španělska, kde se Romové sami podíleli na přebudování
svých domů a komunitního života. Jde o to, aby se v daleko větší míře
realizovalo povzbuzování komunit, než aby byli Romové objekty nějaké péče a
jakéhosi regulování.“
Rok 2013 má být Rokem evropského občanství. Co z toho plyne pro romskou
otázku?
„To je právě velmi zajímavé, protože co vlastně má být předmětem nebo
obsahem evropského občanství? Je nepřípustné, aby jednoho člověka, který
pochází ze státu Evropské unie, z jiného státu Evropské unie vyhošťovali. To
by se nemělo stát. Důležité ale je, aby součástí občanství nebylo jenom
politické právo, ale i minimální rámec sociálních práv, který umožní
občanství realizovat, tzn. bydlení, práce. Chtěla bych zdůraznit, že čím dál
tím víc je důležité vidět Evropu jako jeden celek a společným úsilím se
snažit věci měnit.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Břeclavští Romové odsuzují útok na mladého chlapce
Patnáctiletý chlapec, kterého v půli dubna napadla v Břeclavi trojice
útočníků, je už v domácím léčení. Petra podle lékařů dělilo po napadení jen
pár minut od smrti. Jak sám řekl – byla tma a neviděl útočníkům do tváře,
takže zda to byli Romové, nemůže s určitostí říci. Sami Břeclavští Romové
hned po incidentu útok odsoudili a žádají potrestání útočníků. Kolektivní
vinu však odmítají. Iveta Demeterová se tedy jela do Břeclavi podívat, kde
její průvodkyní byla Karolina Rejlková, vedoucí tamní pobočky IQ Roma
servis.
„V lokalitě, která byla často ukazována v médiích, je ze 70 rodin asi 10
romských. Problémem je, že inkriminovaný dvůr je otevřený.“
Jak vidím, je tu i pobočka městské policie.
„Lidé si stěžovali na hluk. Navíc tu působí asistent městské policie, romský
asistent. Jedním z jeho úkolů je komunikace s Romy a s romskou komunitou.“
Přijde mi, že momentálně je tu naprostý klid. Vy sama jste říkala, že tu
bydlí minimum romských rodin. Proč se tedy tato lokalita označuje za tu, kde
žijí většinou Romové?
„Když jsem na stejném místě poskytovala rozhovor před týdnem, tak tamhle
naproti vykoukl z rodinného domku pán a říkal: ‚Přijďte se podívat
odpoledne!‘ Je pravda, že když se začnou vracet děti ze školy, a to nejenom
ty, které tu bydlí, ale i příbuzní, tak se tu opravdu sejde hodně lidí.“
Ale jen sedí a povídají si.
„Já jsem nezažila nic jiného.“
Jak se zdá na první pohled, klidné místo. Ale na obyvatelích Rieglovy
ulice je vidět bezmoc a strach. I oni chtějí vědět, kdo 15letého chlapce
napadl. Chtějí znát viníky.
Paní Gorolová, jak dlouho bydlíte v Břeclavi?
„39 let. Celá ta věc vlastně utichla, takže my pořád nevíme, kdo to udělal.
Policie ani nedala žádné vyjádření. Vůbec nic nevíme.“
Dále mám u mikrofonu paní Dunkovou, břeclavskou rodačku.
„My si myslíme, že to ani Rom nebyl. Kdyby ano, tak už by ho dávno našli.
Břeclav je malá, to se tu hned roznese.“
„Toto místo se právě vykazuje tím, že tu žije zmiňovaných 11 romských
rodin...“
„Několikrát tu byli novináři a i oni se divili, proč se tady tomu tak říká!“
„... ale já se divím úplně stejně, paní Květo. Nazývá se to tu sociálně
vyloučená lokalita jenom proto, že je to název v rámci oboru sociální
práce.“
„Já to vím!“
Uráží vás to?
„Uráží! Podle mě sociálně vyloučená lokalita vypadá jinak. Chybí okna,
vchodové dveře... tady jsou jenom obouchané fasády.“
Svou práci zde vykonává i asistent prevence kriminality, se kterým jsou
místní velmi spokojeni. Nachází se zde i služebna městské policie, kde jsem
mluvila se zástupcem velitele:
Pane Nováku, vy dohlížíte na pořádek ve vyloučené lokalitě. Jaká je zde
situace po incidentu, kdy neznámí pachatelé napadli 15letého chlapce?
„Já bych především oponoval v tom, že v Břeclavi je nějaká vyloučená
lokalita. Dříve v Riegrově ulici byly problémy, vztahy mezi některými
obyvateli a zbytkem ulice se vyhrocovaly. Díky tomu, že zde před několika
měsíci začal působit asistent prevence kriminality, tak se podařilo nejen
vztahy uhladit. V minulých týdnech tu určitě byl rozvířen prach emocí, v
lidech to pumpovalo, cítili určitou míru frustrace z toho, co se stalo.
Nejlepší bude, až budou pachatelé dopadeni a jejich jména budou známa a oni
budou potrestáni. To, že tady není hluk a neválí se tu odpadky, je právě
zásluha našeho asistenta, který na to dbá. Jemu se podařilo pořádek zajistit
i uvnitř nemovitostí. Co jsem osobně viděl, tak v domech i sklepích je
mnohdy větší pořádek než třeba na některých sídlištích.“
Stojím před břeclavským kostelem Nanebevzetí Panny Marie a ptám se
místních obyvatel, jak vidí soužití majority a Romů:
„Mohlo by být lepší, mnohem lepší. Můj názor je takový, že by měli být
vstřícnější a ohleduplnější.“
„Ono je nejlepší si jich nevšímat, víte. Dělat, že je nevidíte. Jak na ně
zle pohlédnete ...“
„...je zle.“
„No. Oni chodí ve skupinkách a to by se jich člověk bál.“
„Nic moc.“
Vy sám jste říkal, že máte Romku za manželku?
„Jenom ji. A ani já, ani ona se s nikým dalším nestýkáme.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Slovensko a sterilizace romských žen
Půl roku uplynulo od vyhlášení rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v
kauze paní V.C. versus Slovenská republika. Evropský soud uznal, že
sterilizace byla v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Případ je
komplikovaný a týká se podle nevládních organizací ještě vyššího počtu
slovenských romských žen. Slovo má Robert Hoza.
Zrekapitulujme si, o co vlastně šlo. Hovoří právnička Centra pro výzkum
etnicity a kultury v Bratislavě, doktorka Jarmila Lajčáková:
„Ženu, která přišla ráno roku 2010 do porodnice v Prešově s porodními
bolestmi vystrašili tím, že by další těhotenství mohlo ohrozit život její i
život dítěte. Stalo se tak hodinu před tím, než udělali císařský řez. Tedy,
tato žena, která nebyla při úplném vědomí, byla k souhlasu se sterilizací v
podstatě donucena.“
Jak měl lékařský tým v daném případě podle práva postupovat?
„V žádném případě neměl ženu nutit ke sterilizaci. Měli udělat císařský řez
a poučit ji o tom, že její další těhotenství může být rizikové a doporučit
jí vhodnou antikoncepci. Jednalo se o dvacetiletou, mladou ženu, která ještě
děti mohla mít. Evropský soud pro lidská práva se nezabíral stížností, ve
které stálo, že paní B. byla sterilizována násilně, protože byla Romka. To
je velmi silně odlišné stanovisko od soudkyně Mijovič, která si všimla, že v
záznamech paní B. bylo uvedeno, že je Romka. Ona si všimla toho, že
ošetřující lékař ve své výpovědi uvedl, že si na tento konkrétní případ
nepamatuje a myslel si, že se jednalo o běžný případ. Všimla si toho, že
byla umístěna na oddělený pokoj a že jí bylo naznačeno, aby používala i jiné
toalety, určené pro Romské ženy. Na základě těchto údajů a v kontextu
politiky, která existovala za komunismu, usoudila, že se jedná o jednu z
nejhorších forem diskriminace.“
Za Fakultní nemocnici s poliklinikou Jána Adama Reimana v Prešově
reagovala na uvedené téma tisková mluvčí Renáta Cvinková:
„Fakultní nemocnice s poliklinikou Jána Adama Reimana v Prešově poskytuje
stejnou zdravotní péči všem pacientům bez ohledu na jejich rasu, etnickou
příslušnost či náboženské vyznání. Prešovská nemocnice na svých odděleních
přistupuje k pacientkám, které patří k romskému etniku, ve stejném rozsahu a
se stejným přístupem personálu jako k ostatním pacientkám na daném oddělení,
které k romskému etniku nepatří. Při poskytování zdravotní péče ve Fakultní
nemocnici Prešov v žádném případě nedochází k segregaci žen romského původu.
K výše uvedenému případu se má dnes vyjádřit Ministerstvo spravedlnosti.
„Ono je to v podstatě hodně dávno, proto případ přešel na Ministerstvo
spravedlnosti. Navíc se dostal před Evropský soud pro lidská práva. Myslím
si proto, že veškerou agendu proto na ministerstvu mají.“
Doktorka Jarmila Lajčáková polemizuje i s návrhem zákona Ministerstva
práce a sociálních věcí a rodiny SR o sociálně vyloučených společenstvích,
který je momentálně po změně Vlády SR odložený. Návrh zákona by se měl týkat
reprodukčního zdraví žen v tom smyslu, že stát by přispíval na antikoncepční
prostředky nebo sterilizaci žen v takových případech, ve kterých by prvotní
impulz vzešel ze strany samotných žen ze sociálně vyloučených lokalit.
„Sterilizace je určitou formou antikoncepce a podle mého by měla být
dostupná, je ale velmi důležité, aby ženy měly možnost svobodné volby. A
proto je například nápad ministerstva práce, tedy zavést bezplatné
sterilizace pro chudé ženy, problematický právě v tom, že pro ženy, které
žijí v osadě, je ve většině případů možnost rozhodnout se výrazně odlišná
než pro ženy, které žijí v neromské střední třídě.“
Za Ministerstvo práce a sociálních věcí reaguje ředitel odboru pro
sociálně vyloučené komunity Martin Vavrinčík:
„Návrh spočívá v tom, že každý jednotlivec by měl mít právo rozhodnout se o
svém reprodukčním zdraví a o tom, kolik dětí bude mít. Z našeho pohledu je
problematické, jak toto právo realizovat, čistě z ekonomických důvodů.
Dnešní realita je taková, že 15 z 27 členských států Evropské unie ženám
proplácí nebo jiným způsobem přispívá na antikoncepci.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Obrazy Rudolfa Dzurka vyprávějí celé příběhy
Nyní představíme sedmdesátiletého romského malíře a sochaře Rudolfa Dzurka,
který za více než třicet let vytvořil jedinečnou kolekci obrazů z barevné
skleněné drti a celou řadu soch ze dřeva a z kamene. Hlavním námětem
Dzurkových obrazů jsou příběhy a vzpomínky ze života Romů jeho dětství, ale
i příběhy, které zažil a zažívá na vlastní kůži. Výtvarníka na jeho zahradě
navštívil kolega Jan Josef Horvát.
Vy tu máte dvorek, kam chodíte na mlíčí. Pro koho jej sbíráte?
„Pro ptáčka. Kanárka.“
A jak se jmenuje?
„Pepík.“
Také vidím, že máte krásnou zahrádku.
„Ta teprve bude. Jak vidíte ty natažený nitě, tak po nich se plazí
bolivijsko-mexické papriky.“
A tu pěstujete a rovnou ji vaříte?
„Ne, to se nevaří! To se jí syrové.“
Rudolfe, já se vás zeptám na vaši technologii tvoření skleněných obrazů.
V čem to spočívá?
„Nejdříve si udělám rám. Pak do něj zasadím tabulové sklo, upravené na
velikost obrazu. Když je veliký, tak sklo rozřežu na pěti až deseti
centimetrové štráfy a ty založím a podlepím je izolepou. Teprve potom
upevňuji napevno. Z druhé strany všechno odmastím různými prostředky a celé
to zaleji lepidlem. Jakým, to je moje tajemství, které už si asi vezmu do
hrobu, protože moje děti to dělat nebudou. A nechám to zaschnout. No a pak
si nakreslím asi to, co chci dělat, i když to pak udělám stejně jinak.
Nakonec vznikne něco úplně jiného. Protože něco jiného je dělat se sklem,
sypat to lžičkou od kafe... Já mám jednu lžičku už 40 let a jak ji nemám,
třeba ji nemůžu najít, říkám si, že už nebudu moct dělat obrazy. Jinak jich
mám snad padesát, ale jen tahle jedna jediná umí dělat dobré obrazy.“
„Nasypu to, ale ne najednou. Nejdřív to jen tak přesypu, nechám to
zaschnout. Pak to postavím a rejžovým kartáčem srazím, co jde, dolů a začnu
znovu.“
Takže tedy vrstvená technologie?
„Vrstvená, plastická. Teď už teda plasticky moc nedělám, ale dělal jsem, to
obraz vyčníval nad rámem i osm až deset centimetrů. To byly těžké obrazy.“
A když máte všechny vrstvy nalepené, čím to dokončujete? Mimo toho
očištění kartáčem...
„No to pak ještě dosypu tam, kde se nedostalo nebo nedrželo, ale jinak jsou
to obrazy, které můžete koupat. Když jsou zaprášené, hodíte je do vany,
svrchu polijete jarem a sprchou sjedete a jsou zase čisté. A prach je pryč.
Třeba tady ten velký obraz, co máte za sebou, až půjde na výstavu, tak ho
musím vzít do vany. Jenže to už budu muset na to mít lidi.“
A jak se ten obraz jmenuje?
„Prodej mi ty housle, anebo Neprodávej mu ty housle. To byl ten strýček
Pali, který měl housle a v nich byl čert.“
K tomu se tedy váže nějaká povídka?
„Můj strýček Pali byl největším muzikantem na Slovensku, což mu daroval
čert! Ale musel, vždycky než začal hrát, hodit do houslí jídlo, jak chodil
hrát na svatby. Jenže on to jednou neudělal a z nich vyskočil čest a začal
ho mlátit. A housle už potom nehrály.“
Mají vaše obrazy jména?
„Dávám jim to podle sebe. Například Jak jsme jedli pod stromem. Ještě si k
tomu trochu přimyslím. Moje Mirka tomu dá jméno a já si říkám, no jo, vždyť
to je jasný.“
Protože asi máte s Mirkou propojené duše.
„To jo.“
Je třeba podotknout, že Mirka je vaše přítelkyně.
„No samozřejmě, už pětadvacet let.“
Mirko, já bych se vás zeptal – čím si myslíte, že to je, že vám to tak
krásně klape? Vy víte okamžitě, jak pojmenovat mistrův obraz!
„Já jeho obrazy čtu. Mám vlastní fantazii, také trochu píšu. Třeba tenhle
obraz. Dvojice, pán hraje na basu, pod stromem, tak on ho nazve Hraje jí na
basu. A já ten obraz nazvu od kořene život, od kořene píseň a utýraný kůň.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Na Noci romské literatury v Mnichově vystoupí i dvě romské spisovatelky z
Česka
V úterý 22. května se v Mnichově uskuteční Noc romské literatury,
kterou vyvrcholí několikatýdenní kulturní projekt Hlasy Romů. V jeho
závěrečném večeru zazní díla pěti romských spisovatelů ze čtyř různých zemí,
mezi hosty budou i dvě autorky z Česka. Podrobnosti má Jana Šustová.
Od 19. dubna do 22. května je Mnichov dějištěm zajímavého projektu Hlasy
Romů, který představuje soudobé romské umění. K jeho hlavním organizátorům
patří Městská knihovna v Mnichově, kde se uskuteční závěrečná akce projektu
– Noc romské literatury. Během ní svá díla veřejnosti představí autoři,
kteří pocházejí z různých zemí, z Česka například přijede Irena Eliášová a
Erika Oláhová. Jak takový večer bude vypadat po jazykové stránce, popisuje
Zuzana Jürgens, ředitelka Českého centra v Mnichově, které je jednou z
pořádajících organizací:
„My jsme si byli vědomi toho, že díla romských autorů ve velké většině
nejsou přeložena do němčiny, takže jsme počítali s tím, že se budeme potýkat
už od počátku s jistými komunikačními problémy. Na druhou stranu nám velmi
záleželo na tom, aby tak, jak se celý projekt jmenuje Hlasy Romů, i v
případě toho večera věnovaného literatuře aby zazněly skutečně originální,
původní hlasy Romů. To znamená, že počítáme s tím, že ty texty budou jejich
autoři číst i v romštině (pokud tedy je v romštině napsali, protože ne
všichni z nich píší v romštině). Pak samozřejmě zazní i překlad do němčiny,
v případě Eriky Oláhové a Ireny Eliášové vznikly překlady přímo pro tuto
příležitost ve spolupráci se studenty místní slavistiky, což mě velmi těší.“
Další z autorů Tamás Jónás [Tamáš Jonáš] přijede z Maďarska a představí
dílo, které už v němčině vyšlo. O dalších dvou spisovatelích Zuzana Jürgens
říká:
„V případě Jovana Nikoliće z Kolína, který se zúčastnil už té zahajovací
diskuse, ale přijede i na Noc literatury, vycházejí jeho knihy také v
němčině, ale jeho původním jazykem a jazykem, ve kterém píše, je srbština.
Posledním pozvaným je Yanko Weiss Reinhardt, který v současné době žije na
Kostarice, ale, což je také zajímavé, narodil se v Československu, z něhož
se svými rodiči potom ale odešel do Německa. On píše své texty částečně v
němčině a částečně v romštině.“
Spisovatelka Irena Eliášová v Mnichově představí svůj první román, který
napsala v romštině. Má název Slunce zapadá ráno a autorka pro něj čerpala
námět ze svých vzpomínek z dětství, které prožila v romské osadě na
jihozápadním Slovensku.
„Příběh vypráví osud jedné ženy z poválečné doby. Je to silně věřící žena,
matka a manželka a má velký respekt před svým mužem. I přesto se vzdorovitě
vymaní z jeho moci a místo žebrání, což činí všechny ženy z osady, se
rozhodne jít pracovat k sedlákovi. Nehledě na to, že všichni Romové a rodina
ji odsuzují. Mária, což je hrdinka příběhu, má nelehký osud: dvě děti na
krku, manžela, který chlastá a počastuje ji bitím. Hledá v práci u sedláka
možnost výdělku a zlepšení finanční situace, ale nenajde jen to – pozná
lásku, kterou od manžela neznala. Námět jsem čerpala ze svého dětství, sama
jsem v takovém prostředí žila a vyrůstala. Hrdinku jsem znala jako malá a
slýchávala o ní doma hovořit. Hrdinku příběhu, jméno i charakterové
vlastnosti jsem popsala podle své maminky – věrnost, oddanost, píli a
neskonalou lásku a péči k dětem.“
Pustit se poprvé v životě do psaní románu v romštině nebylo pro Irenu
Eliášovou snadné. A jak říká, velmi ji v tom povzbudila romistka Karolína
Ryvolová.
„Můžu Vám říct, že to bylo dost těžké. Je mi moc líto, že tu romštinu
neovládám tak, jak bych ji měla ovládat. A měla jsem s tím docela i
problémy. Mám romsko-český slovník a každou chvíli jsem do něj musela
koukat. To mě hodně bolí, protože jsem sice romštinu úplně nezapomněla, ale
nemluvím doma mezi dětmi romsky a tím se ta romština poněkud ztrácí, což mě
velmi mrzí. Ale dopsala jsem ten román a poslala ho paní Karolíně Ryvolové,
jestli by to takto stačilo, jak píšu. A ona mě obrovsky potěšila, když
řekla, že ano, že to postačuje. A ona jej bude i překládat, za což jsem
velmi ráda.“
Doufejme, že dalším povzbuzením pro romské spisovatele, bude i noc
literatury v Mnichově.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Za chvíli bude 21 hodin, O Roma vakeren s datem 12. května už patří
minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách
Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena. Ma bisteren -
amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge lači rati the šukar kurkeskero
džives. Aven saste the bachtale. The žutimmnel tumen o Del
Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.
| 
Z čeho plyne ta malá naděje na zlepšení?
Související články
„V lokalitě, která byla často ukazována v médiích, je ze 70 rodin asi 10
romských. Problémem je, že inkriminovaný dvůr je otevřený.“
Zrekapitulujme si, o co vlastně šlo. Hovoří právnička Centra pro výzkum
etnicity a kultury v Bratislavě, doktorka Jarmila Lajčáková:
Vy tu máte dvorek, kam chodíte na mlíčí. Pro koho jej sbíráte?
Od 19. dubna do 22. května je Mnichov dějištěm zajímavého projektu Hlasy
Romů, který představuje soudobé romské umění. K jeho hlavním organizátorům
patří Městská knihovna v Mnichově, kde se uskuteční závěrečná akce projektu
– Noc romské literatury. Během ní svá díla veřejnosti představí autoři,
kteří pocházejí z různých zemí, z Česka například přijede Irena Eliášová a
Erika Oláhová. Jak takový večer bude vypadat po jazykové stránce, popisuje
Zuzana Jürgens, ředitelka Českého centra v Mnichově, které je jednou z
pořádajících organizací:
„Příběh vypráví osud jedné ženy z poválečné doby. Je to silně věřící žena,
matka a manželka a má velký respekt před svým mužem. I přesto se vzdorovitě
vymaní z jeho moci a místo žebrání, což činí všechny ženy z osady, se
rozhodne jít pracovat k sedlákovi. Nehledě na to, že všichni Romové a rodina
ji odsuzují. Mária, což je hrdinka příběhu, má nelehký osud: dvě děti na
krku, manžela, který chlastá a počastuje ji bitím. Hledá v práci u sedláka
možnost výdělku a zlepšení finanční situace, ale nenajde jen to – pozná
lásku, kterou od manžela neznala. Námět jsem čerpala ze svého dětství, sama
jsem v takovém prostředí žila a vyrůstala. Hrdinku jsem znala jako malá a
slýchávala o ní doma hovořit. Hrdinku příběhu, jméno i charakterové
vlastnosti jsem popsala podle své maminky – věrnost, oddanost, píli a
neskonalou lásku a péči k dětem.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články