Jak evangelíci vnímají zbožnost Romů
„Těch, kdo se k Ježíšovi neumějí dostat jinak než přes dotek, přes zážitek,
přes rozjitřené smysly, je mezi Romy nepoměrně víc než mezi námi, co to
bereme takříkajíc přes rozum“ - to jsou slova z jarního čísla časopisu Český
bratr, které se zaměřilo na víru a zbožnost Romů. Na to, jaké zkušenosti s
Romy mají členové Českobratrské církve evangelické, která tento časopis
vydává, se zaměřila Jana Šustová.
„Boží slovo se k nim sype spíš necestami než cestami“ – to jsou slova
vězeňského kaplana Českobratrské církve evangelické Pavla Kočnara, který
působí ve věznici ve Vinařicích, kde si odpykává trest řada Romů. Své
zkušenosti s nimi popsal v časopise Český bratr, jehož šéfredaktorka Daniela
Ženatá k tomu říká:
„Na konci uvádí, že tak jako mnoho Cigánů je výborných muzikantů a umí hrát
a zpívat, aniž by znali noty, tak podobně mu připadá, že ta cigánská víra je
trošku někde jinde, že aniž by se zabývali nějakými biblistickými vědami
nebo Písmo nějak podrobně četli, tak víru mají a prožívají ji třeba trošku
jinak, než je obvyklé v českých církvích, ale rozhodně intenzivně.“
Českobratrská církev evangelická dokáže být očividně i velmi sebekritická,
protože v časopise Český bratr uvádí i důvody, které mohou Romům bránit v
zapojení se do jejího společenství. Patří k nim například velké nároky na
znalosti o Bibli a o církvi, málo vřelosti, vysoká potřeba sebekontroly či
uzavřenost sborů. Co se týče touhy Romů po vřelosti, výmluvně ji popisuje
výše zmíněný článek:
„Ten vězeňský kaplan Pavel Kočnar si všímá specifické věci, jak ti
odsouzení, pokud to jsou Romové, jako že jich chodí na ty biblické hodiny
tady píše až přes 90 %, tak jsou velmi dychtiví po doteku. To co v naší
trošku strojené nebo takové chladné evangelické církvi není vůbec zvykem,
tak tam stačí, když vůbec kaplan projde chodbou a on tady píše, že se ježí
les rukou těch, kteří mu tu ruku chtějí podat nebo se ho dotknout, že to je
něco takového zvláštního.“
Inspiraci k tomu, aby se celé jedno číslo měsíčníku Český bratr zabývalo
romskou tematikou, zavdaly loňské nepokoje na Šluknovsku. Během nich
evangelíci vystupovali proti projevům nenávisti a zorganizovali řadu
přínosných projektů. Daniela Ženatá uvádí tento příklad:
„Když byly ty nepokoje na Šluknovsku na konci loňského roku 2011, tak se
velmi angažoval jeden evangelický farář z Rumburka, Filip Šimonovský se
svojí ženou, také farářkou, a tam to dokonce došlo tak daleko, že vytvořili
takové romské komunitní centrum, které začali budovat, a dnes tam funguje
smíšená romsko-česká školka, která od dubna začala svojí činnost se vším
všudy a dělají tam velmi dobrou práci směrem ke smíření, aby právě se šířil
také pokoj.“
Členové Českobratrské církve evangelické působí mezi Romy i v jiných částech
naší republiky. Ve Vsetíně se dokonce Diakonie této církve přímo zaměřuje na
práci s romskými dětmi a mládeží a na pomoc rodinám se školními dětmi.
| 
„Těch, kdo se k Ježíšovi neumějí dostat jinak než přes dotek, přes zážitek,
přes rozjitřené smysly, je mezi Romy nepoměrně víc než mezi námi, co to
bereme takříkajíc přes rozum“ - to jsou slova z jarního čísla časopisu Český
bratr, které se zaměřilo na víru a zbožnost Romů. Na to, jaké zkušenosti s
Romy mají členové Českobratrské církve evangelické, která tento časopis
vydává, se zaměřila Jana Šustová.
„Na konci uvádí, že tak jako mnoho Cigánů je výborných muzikantů a umí hrát
a zpívat, aniž by znali noty, tak podobně mu připadá, že ta cigánská víra je
trošku někde jinde, že aniž by se zabývali nějakými biblistickými vědami
nebo Písmo nějak podrobně četli, tak víru mají a prožívají ji třeba trošku
jinak, než je obvyklé v českých církvích, ale rozhodně intenzivně.“
„Ten vězeňský kaplan Pavel Kočnar si všímá specifické věci, jak ti
odsouzení, pokud to jsou Romové, jako že jich chodí na ty biblické hodiny
tady píše až přes 90 %, tak jsou velmi dychtiví po doteku. To co v naší
trošku strojené nebo takové chladné evangelické církvi není vůbec zvykem,
tak tam stačí, když vůbec kaplan projde chodbou a on tady píše, že se ježí
les rukou těch, kteří mu tu ruku chtějí podat nebo se ho dotknout, že to je
něco takového zvláštního.“
„Když byly ty nepokoje na Šluknovsku na konci loňského roku 2011, tak se
velmi angažoval jeden evangelický farář z Rumburka, Filip Šimonovský se
svojí ženou, také farářkou, a tam to dokonce došlo tak daleko, že vytvořili
takové romské komunitní centrum, které začali budovat, a dnes tam funguje
smíšená romsko-česká školka, která od dubna začala svojí činnost se vším
všudy a dělají tam velmi dobrou práci směrem ke smíření, aby právě se šířil
také pokoj.“
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články