Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes Vám nabídneme rozhovor s Vojtěchem Lavičkou, řekneme si, komu je určen
příspěvek na péči o osobu blízkou a zavítáme opět k našim sousedům na
Slovensko, kde monitorují dvacet let od separace k sociální inkluzi.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro vakeriben. Mangav tumenge šukar
sambat. Sam rado hoj san amenca.
Poslech celého pořadu v mp3
=[ Reportáž ]=
Vojta Lavička a Benga show
Hudebník, ale i televizní moderátor a dramaturg. Nejvíce ho pravděpodobně
proslavilo dřívější působení ve skupině Gipsy.cz. Teď vystupuje s novou
kapelou Benga show. Řeč je o Vojtěchovi Lavičkovi, se kterým zdaleka nejen o
hudbě mluvil kolega Tomáš Bystrý.
Každý vás patrně zná a považuje si vás zejména jako hudebníka skupiny
Gipsy.cz, ve které už ale nepůsobíte. Proč ta spolupráce skončila?
„To je dobrá otázka a odpověď na ni nebude nijak zvláštní ani překvapivá. Já
jsem byl v zásadě velmi unavený z cestování, už se mi nechtělo jezdit z
koncertu na koncert. Potom jsme se také trochu názorově rozešli s Radkem v
tom, kam by naše muzika měla směřovat dál. A tak jsme se normálně dohodli na
ukončení spolupráce.“
Vy jste teď založil nové hudební uskupení Benga Show. Jaké je?
„Benga Show vlastně není nové uskupení, my pořád jenom měníme názvy. Hrajeme
to stejné, co už celá léta, tedy hlavně balkán, kluci milují Gipsy Kings,
takže i disco-flamenko, plus pár autorských věcí.“
Plánujete nějakou píseň podobnou té, kterou jste s Gipsy.cz nazpívali o
Jiřím Čunkovi?
„Určitě ne, protože adeptů na takovou píseň je strašně moc. Za Čunka to bylo
lehčí, protože tenkrát jasně dominoval. Zato teď jich je opravdu hodně,
počínaje Radkem Johnem až po lidi z Parlamentních listů. Myslím si, že
kdybychom věnovali jednu píseň každému politikovi, klidně bychom natočili
tři cédéčka.“
Přestože vás většina lidí zná jako hudebníka, málokdo ví, že vy jste
autorem myšlenky terénních sociálních romských pracovníků. Bylo tehdy těžké
posadit tuto pozici?
„V zásadě ani ne. Já jsem nastupoval do Člověka v tísni někdy v roce 1998
nebo 99. Oznámili mi, že pro mě mají peníze na půl roku a seznámili mě s
myšlenkou, že by rádi něco dělali pro Romy, kteří žijí na nejnižší sociální
úrovni. Společně jsme potom začali vymýšlet, jak by to mohlo vypadat.
Projekt se nakonec, hlavně díky dobrému jménu Člověka v tísni, povedl.
Pracovali jsme na tom čtyři roky a když jsem končil, měl jsem tuším deset
lokalit a asi 19 pracovníků. Většina z nich přitom byli Romové žijící přímo
v krizových lokalitách, což bylo skvělé. Dnes je to zase trochu jinak. Více
se dbá na kvalifikovanost lidí, mají vysokoškolské vzdělání, tím pádem je
tam daleko méně Romů, ale to už je na posouzení někoho jiného, zda je to pro
projekt přínosné nebo ne.“
Kromě sociální práce a hudby jste dlouhou řadu let pracoval také v
médiích, především v České televizi. Také jste spoluzakládal naši romskou
redakci a pořad O Roma vakeren. Jaké byly začátky? Kdo první přišel s tímto
nápadem?
„Mám pocit, že s myšlenkou založit romskou redakci v Českém rozhlase přišla
Jarmila Balážová s Emilem Balážem. Já jsem nastupoval v den prvního
vysílání, což bylo 24. listopadu 1992. Tehdy začalo existovat vysílání
romské redakce. Vzpomínám na to hrozně rád, byla to úžasná zkušenost a část
mého srdce u toho zůstala.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Příspěvek na péči o osobu blízkou
Příspěvek na péči o osobu blízkou je pravidelná dávka pro občany, kteří jsou
pro svůj špatný zdravotní stav závislí na pomoci jiné osoby. Iveta
Demeterová o něm hovořila s Annou Chvalovou, která pracuje na Městské
části Praha 14.
Anna Chvalová: „Máte tady žádost, kterou jste podávali 7. 12.?“
Klient: „Ano.“
Klientka: „A asi před třemi lety jsme si podávali žádost, která nám byla
také zamítnuta.“
Klient: „A to jsem měl mezitím další operace ...“
Anna Chvalová: „Takže, já vám teď dám rozhodnutí a potřebovala bych, abyste
mi dozadu napsal, že jste jej dnes osobně převzal. A až budete psát
odvolání, nezapomeňte napsat ‚odvolávám se k nepřiznání příspěvku na péči z
rozhodnutí, číslo jednací‘ atd. A konkrétně k tomu vypište pádné argumenty,
protože čím více detailů napíšete, tím více se nad tím budou muset
zamyslet.“
Klient: „Dobře.“
Tak tedy vypadá vaše každodenní práce. Co jiného ještě řešíte?
„Když k nám přijdou rodiče s postiženými dětmi, zajímá je výše příspěvku,
jestli je možnost zvýšení. Důležité je, že pokud osoba pečuje o dítě
celodenně a nechodí do práce, tak je fajn, když jim ten příspěvek můžeme
navýšit.“
Koho se to konkrétně týká?
„Příspěvek na péči je pro cílovou skupinu dospělých a dětí, kteří se o sebe
nedovedou sami postarat. Musí se o ně starat jiná fyzická osoba. Mohou to
být starší lidé, mladí lidé po úrazu nebo s hendikepem. Všichni, kteří
nezvládají životní situace a potřebují, aby za ně někdo vyřizoval osobní
věci na úřadech, pomohl jim s hygienou, nákupy atd. U dětí je to specifické
v tom, že mají většinou nějaké postižení a rodič proto nemůže chodit do
práce a příspěvek na péči mu pomůže překonat krizové období.“
Takže když se někdo dostane do takto obtížné situace, přijde za vámi a
podá žádost.
„Na to má právo úplně každý. Podmínkou žádosti je, aby přiložil doklad
‚oznámení o poskytovateli péče‘. V tomto specifickém formuláři se vlastně
dozvíme, jestli ten člověk má uzavřenou smlouvu s registrovanou, ale i s
neregistrovanou sociální službou. Například dovoz obědů. A pokud to nemá a
pečuje o něj fyzická osoba – rodič, přítel, přítelkyně nebo někdo z
rodiny...“
Musí to tedy být někdo z rodiny?
„Není to podmínka, nemusí. Ve formuláři musí ale jasně popsat, o jaký se
jedná vztah. Nejdůležitější ale je, že o příspěvek na péči nemůže žádat ten,
kdo se o někoho stará, ale ten, kdo pomoc potřebuje. Vše je na základě
zdravotního stavu. A co se děje s žádostí dál? Založíme ji do našeho
elektronického systému. Potom osobně navštívím lidi v domácím prostředí a
zjišťuji, co všechno ze sociálního hlediska zvládají a v jakých úkonech
potřebují pomoci. Na základě našeho šetření pošleme zprávu na posudkovou
komisi, tedy Českou správu sociálního zabezpečení, která vždycky posuzuje
zdravotní stav klienta.“
Co se stane, když se, stejně jako v případě z úvodu reportáže, po
odvolání stejně dostanete k negativnímu výsledku a člověk příspěvek nezíská.
Má ještě šanci požádat o nějaký příspěvek?
„Zrovna jsem řešila jeden takový případ. V rozhodnutí od Ministerstva práce
a sociálních věcí bylo, že ihned nabývá právní moci. A proti tomu už se
nelze odvolat. Klient má pak ale další možnost, může počkat několik měsíců
anebo i obratem si podat novou žádost.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Jak úspěšné bylo začlenění slovenských Romů do společnosti?
Na Slovensku mají Romové statut národnostní menšiny. Teď se po 20 letech
hodnotí, jak úspěšná byla inkluze, tedy začlenění slovenských Romů do
společnosti. Chaotičnost, která charakterizuje současný stav řešení tzv.
romské otázky, se snažila zpřehlednit konference uspořádaná koncem února
Ministerstvem práce, sociálních věcí a rodiny SR ve spolupráci se Světovou
bankou. Slovo má Robert Hoza.
Název konference, Sociální systém a marginalizované romské komunity, byl
všeobecný. Konkrétnější zaměření odhaloval obsah zaměřený na čísla, fakta a
zkušenosti proefektivní sociální politiky. Ty zatím nebyly ve větší míře
účinné. Důvody přibližují zmocněnec vlády Slovenské republiky pro romské
komunity Miroslav Polák a ředitel Odboru pro sociálně vyloučené lokality
ministerstva práce a sociálních věcí a rodiny Martin Vavrinčík:
„Například máme atlas o romských komunitách z roku 2004, ve kterém se
dozvíte o jejich počtech, o infrastruktuře osad a obcí. Co se nedovíme, je
rodinné postavení, o vzdělanostní nebo zdravotní situaci, apod. Pokud chcete
vyrábět nějaké akční plány o vzdělávání, o předškolní výchově nebo o zdraví,
tak o co se při diskuzi s ministrem budete opírat?“
„My nemáme odpovědi na základní otázku, a to kolik Romů v osadách vlastně
žije. Tedy, je tu naprostý nedostatek jakýchkoliv dat. My neustále narážíme
na to, že ať už něco řeší ministerstvo školství, zdravotnictví nebo práce,
nebo pokud úřad zmocněnce organizuje nějaké programy, neexistuje žádná
základní informace o tom, kolik je romských komunit, v jakém jsou stavu,
kolik lidí v nich žije. Zkrátka není.“
I z toho důvodu jsou na Ministerstvu práce a sociálních věcí a rodiny SR
očekávány aktualizované a doplněné výsledky zjišťované rozvojovým programem
OSN. Pokračuje Martin Vavrinčík:
„Samozřejmě, máme údaje ze sčítání obyvatelstva, ty ale ne úplně explicitně
a dobře dokážou uchopit tyto lidi žijící na okraji společnosti, v osadách, v
podstatě v podmínkách třetího světa. Takže UNDP představuje tento element,
nebo-li specializovaný výzkum podmínek života v romských osadách, na základě
velké statistické skupiny a na základě propracované metodiky, opakovaně
konfrontované se zkušenostmi ze zahraničí. Zjišťují, jak tito lidé žijí, k
čemu mají nebo nemají přístup, jaké sociální služby jsou jim dostupné, co
jim brání v lepším využívání sociálních služeb, proč děti nechodí do škol,
proč je nezaměstnanost tak vysoká, co mají za priority.“
Konference konstruktivně řešila i některé mýty rozšířené v majoritní
společnosti:
„Existuje jisté přesvědčení, že většina dávek směřuje do romských osad. A že
početné romské rodiny s deseti dětmi jsou těmi, kteří nejvíce benefitují a
parazitují na sociálním systému. Analýza odběratelů dávek v hmotné nouzi
vychází z údajů úřadů práce. Oni vědí, kdo o dávky žádá, mají ta data k
dispozici. A ukazují, že 63 procent odběratelů dávek v hmotné nouzi jsou
jednotlivci, ne starší 25 let. Toto je fatální zjištění pro naši společnost.
Otázka toho, zda se Romové začlení do společnosti, zda děti začnou chodit do
školy, dokončí ji a budou mít větší šanci najít si zaměstnání, není jenom v
zájmu dětí a Romů, ale prioritně je to v zájmu majoritní společnosti jako
celku. “
K zajímavým výstupům konference patří Světovou bankou vyjádřený
předpokládaný odhad kladného ekonomického dopadu, efektivního přístupu k
řešení problému slovenských Romů.
„Světová banka vypracovala, a to nejen u nás, analýzu toho, kolik vlastně
společnost stojí to, že zhruba 5 procent obyvatelstva, odhadujeme na 200
tisíc Romů, žije v sociálním vyloučení. Jakmile by se nám podařilo alespoň
část z těchto lidí začlenit, alespoň na úroveň dat o nezaměstnanosti
majority, tak by slovenské HDP skokem ročně vzrostlo o 6 až 11 procent.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
V největší sociálně vyloučené lokalitě v Pardubickém kraji vznikla přípravná
třída pro předškoláky
Za finanční podpory Pardubického kraje poprvé vloni na podzim otevřena
přípravná třída pro předškoláky a to v Základní škole praktické v Borku
Česká Třebová. V sídlišti, které je největší sociálně vyloučenou lokalitou v
Pardubickém kraji, nechodí prakticky žádné z předškolních dětí do mateřské
školy. Tak mají daleko horší start do základního vzdělání, než jejich
vrstevníci z městské části. Ovšem, výsledky jsou už viditelné, všichni malí
absolventi uspěli u zápisů a od září nastupují do základních škol. Více už
Víta Balcarová.
Redaktorka: Dobrý den!
Učitelka: „Děti, jak řekneme?“
Všichni: „Dobrý den!“
U mikrofonu je paní učitelka Petra Kumpoštová a s ní devět předškoláků.
Co zrovna probíráte?
„Zrovna probíráme téma „Duben – měsíc bezpečnosti“. Začali jsme si povídat o
dopravních značkách, opakujeme semafory, nacvičili jsme básničku a písničku,
takže děti už by měly všechno vědět.“
Vyzkoušíme si je?
„Můžeme si je vyzkoušet.“
Učitelka:Danuško, řekni nám, když na semaforu svítí červená, co musíš
udělat?
Danuška: „Tak stojím.“
Učitelka:Ano, zastavíš se. A počkáš na kterou?
Danuška: „Na zelenou.“
Redaktorka: Danuška je šikovná! A co kluci?
Učitelka: „Já si myslím, že by mohl zkusit třeba Patrik básničku. Co,
Patriku, řekneš?“
Patrik recituje: „Alenko stůj, auto houká, na něm v pytli bílá mouka. Auto
mouku rozváží, z velikého nádraží.“
Moc hezké! Paní učitelko, jaký děti udělaly od října pokrok?
„Toto je vlastně naše první přípravka. Dětem to hrozně moc pomohlo, udělaly
obrovský skok ve svých znalostech, dovednostech. Skvělé je, jak se naučily
spolupráci a veškerému režimu a řádu. Všichni byli u zápisu a když jsem si
potom obvolávala paní učitelky, tak mi řekly, že byli úspěšní a mohou
nastoupit do školy.“
Já musím říct, že i já jsme tu od října zaznamenala velký pokrok. Když
jsem sem posledně přišla, tak jsme je nemohly dát vůbec dohromady! Povídaly,
křičely, běhaly... No a dneska tady sedí devět úžasných dětí, drží pozornost
a já z nich mám velkou radost.
- Kam půjdete do školy, do první třídy?
1. dítě: „Já jdu do města.“
2. dítě: „Já na Nádražku.“
Bude tě tam vodit maminka?
2. dítě: „Ano.“
Slyšela jsem, že se už o vaší přípravce hodně povídá a že je na příští
rok zase velký zájem.
„Můžeme přijmout zase jenom patnáct dětí do přípravné třídy. A protože je
zájemců téměř dvacet, uvažujeme, že zažádáme o možnost otevření dvou
oddělení, ale nevíme, jestli nám Pardubický kraj bude moct vyjít vstříc.“
Já sama bych se velice přimlouvala o podporu, protože vím, že tato třída
má opravdu smysl.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Odkud pochází světoznámá dechovka Fanfare Ciocărlia
V pondělí večer bylo v pražském Paláci Akropolis hodně nabito, což svědčí o
tom, že čeští posluchači už si očividně oblíbili nejrychlejší dechovku na
světě Fanfare Ciocărlia. Tato skupina dvanácti romských muzikantů pochází z
Rumunska, dosud vydala osm alb, vystupovala v několika filmech a odehrála
přes dvanáct set koncertů. Klarinetista a vynikající saxofonista skupiny
Oprică Ivancea je hostem Jany Šustové.
Můžete mi říct, kdy a jak vznikla vaše skupina?
Fanfare Ciocărlia [Fanfara Čokarlia] vznikla v roce 1996. Všichni pocházíme
z malé vesnice ze severovýchodního Rumunska, která se jmenuje Zece Prăjini
[Zeče Pražin] a leží v župě Jasy. Nejdřív jsme byli kamarádi z dětství,
vyrůstali jsme spolu, pak jsme hráli v různých sestavách na svatbách, pak
přišel manažer a v roce 1996 jsme se rozhodli, že založíme Fanfare
Ciocărlia.
Odkud pochází Váš manažer, který stál u zrodu skupiny?
Manažer je z Německa. Navštěvoval kláštery. V Rumunsku je hodně klášterů a
náhodou se dostal do naší vesnice, Zece Prăjini. Slyšel hudbu, protože ve
vesnici žijí jenom muzikanti, cikánští muzikanti. A pořád je slyšet hudba, v
každou chvíli. Přijel, slyšel a řekl: „Hoši, chci s vámi udělat projekt.“
Víte, jak to chodí s projekty? A on to celé založil. Měl nápad, my jsme
nevěděli… Tak vznikla Fanfare Ciocărlia. Nejdřív proběhl výběr a tak jsme
udělali Fanfare Ciocărlia.
Jak vypadá vaše vesnice? Žije tam víc Rumunů nebo Romů?
Ve vesnici žije 98 % Cikánů - muzikantů. Je tam i pár smíšených manželství,
ale moc jich není. Vesnice je krásná, protože je moje, tak je krásná. Teď
nevím, jestli tam někdo jezdí. Ale obvykle tam jezdí návštěvníci, protože
Ciocărlia je známá v zahraničí. Přijíždějí lidé z Japonska, aby viděli,
odkud je Ciocărlia. Přijíždějí z Německa – jeden se tam i oženil. Přijel tam
i Francouz, aby viděl, odkud pochází Ciocărlia, a našel tam taky někoho.
Není jich moc, ale tři čtyři smíšená manželství tam teď jsou. Vesnice vypadá
dobře, je krásná.
Jak tam Romové žijí a čím se živí?
Máme blízko město Roman, které patří do jiné župy, a za Ceauşesca do roku
1990 tam všichni dělníci dojížděli za prací. Ráno odjeli vlakem, večer se
vlakem vrátili. Byl tam závod, který dával lidem práci. Do roku 1990 u nás
žili lidé z práce a z hudby. Po roce 1990 začal rumunský průmysl upadat a
lidé se začali věnovat zemědělství. Poté, co jsme my odjeli s hudbou do
ciziny, tam ještě zůstaly dvě tři menší kapely. Jinak hodně mladých odešlo
do zahraničí za prací, jako všude na Balkáně. Odešli do Španělska, Francie,
Itálie… A ve vesnici teď lidé žijí z hudby a práce v zemědělství.
Jak se změnil váš život po založení skupiny?
Samozřejmě se změnil, to je normální. Začali jsme koncertovat, vydělávat
více peněz, procestovali jsme svět. Vedeme lepší život, dali jsme děti do
škol. Ano, náš život se v té době výrazně změnil. Pak začala růst i vesnice.
My jako hudebníci jsme také začali zvelebovat vesnici a i další, mladí,
kteří odjeli za prací, se vrátili a postavili si domy. Ale pro nás jako
hudebníky se hodně změnilo k lepšímu.
Pobýváte víc doma v Zece Prăjini nebo jste víc v zahraničí?
Tak půl na půl. Polovinu roku jsme na cestách, to je nutné a polovinu roku
jsme s rodinou. Teď je krize, takže jezdíme o trochu méně, ale dřív to bylo
tři čtvrtě roku v zahraničí a čtvrt roku doma v Rumunsku. Teď je to v
průměru půl na půl.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena. Ma bisteren -
amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge lači rati the šukar kurkeskero
džives. Aven saste the bachtale. The žutimmnel tumen o Del.
Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.
| 
Každý vás patrně zná a považuje si vás zejména jako hudebníka skupiny
Gipsy.cz, ve které už ale nepůsobíte. Proč ta spolupráce skončila?
„Benga Show vlastně není nové uskupení, my pořád jenom měníme názvy. Hrajeme
to stejné, co už celá léta, tedy hlavně balkán, kluci milují Gipsy Kings,
takže i disco-flamenko, plus pár autorských věcí.“
Přestože vás většina lidí zná jako hudebníka, málokdo ví, že vy jste
autorem myšlenky terénních sociálních romských pracovníků. Bylo tehdy těžké
posadit tuto pozici?
Související články
Anna Chvalová: „Máte tady žádost, kterou jste podávali 7. 12.?“
Název konference, Sociální systém a marginalizované romské komunity, byl
všeobecný. Konkrétnější zaměření odhaloval obsah zaměřený na čísla, fakta a
zkušenosti proefektivní sociální politiky. Ty zatím nebyly ve větší míře
účinné. Důvody přibližují zmocněnec vlády Slovenské republiky pro romské
komunity Miroslav Polák a ředitel Odboru pro sociálně vyloučené lokality
ministerstva práce a sociálních věcí a rodiny Martin Vavrinčík:
„My nemáme odpovědi na základní otázku, a to kolik Romů v osadách vlastně
žije. Tedy, je tu naprostý nedostatek jakýchkoliv dat. My neustále narážíme
na to, že ať už něco řeší ministerstvo školství, zdravotnictví nebo práce,
nebo pokud úřad zmocněnce organizuje nějaké programy, neexistuje žádná
základní informace o tom, kolik je romských komunit, v jakém jsou stavu,
kolik lidí v nich žije. Zkrátka není.“
„Existuje jisté přesvědčení, že většina dávek směřuje do romských osad. A že
početné romské rodiny s deseti dětmi jsou těmi, kteří nejvíce benefitují a
parazitují na sociálním systému. Analýza odběratelů dávek v hmotné nouzi
vychází z údajů úřadů práce. Oni vědí, kdo o dávky žádá, mají ta data k
dispozici. A ukazují, že 63 procent odběratelů dávek v hmotné nouzi jsou
jednotlivci, ne starší 25 let. Toto je fatální zjištění pro naši společnost.
Otázka toho, zda se Romové začlení do společnosti, zda děti začnou chodit do
školy, dokončí ji a budou mít větší šanci najít si zaměstnání, není jenom v
zájmu dětí a Romů, ale prioritně je to v zájmu majoritní společnosti jako
celku. “
K zajímavým výstupům konference patří Světovou bankou vyjádřený
předpokládaný odhad kladného ekonomického dopadu, efektivního přístupu k
řešení problému slovenských Romů.
Redaktorka: Dobrý den! 
Můžete mi říct, kdy a jak vznikla vaše skupina?
Manažer je z Německa. Navštěvoval kláštery. V Rumunsku je hodně klášterů a
náhodou se dostal do naší vesnice, Zece Prăjini. Slyšel hudbu, protože ve
vesnici žijí jenom muzikanti, cikánští muzikanti. A pořád je slyšet hudba, v
každou chvíli. Přijel, slyšel a řekl: „Hoši, chci s vámi udělat projekt.“
Víte, jak to chodí s projekty? A on to celé založil. Měl nápad, my jsme
nevěděli… Tak vznikla Fanfare Ciocărlia. Nejdřív proběhl výběr a tak jsme
udělali Fanfare Ciocărlia.
Ve vesnici žije 98 % Cikánů - muzikantů. Je tam i pár smíšených manželství,
ale moc jich není. Vesnice je krásná, protože je moje, tak je krásná. Teď
nevím, jestli tam někdo jezdí. Ale obvykle tam jezdí návštěvníci, protože
Ciocărlia je známá v zahraničí. Přijíždějí lidé z Japonska, aby viděli,
odkud je Ciocărlia. Přijíždějí z Německa – jeden se tam i oženil. Přijel tam
i Francouz, aby viděl, odkud pochází Ciocărlia, a našel tam taky někoho.
Není jich moc, ale tři čtyři smíšená manželství tam teď jsou. Vesnice vypadá
dobře, je krásná.
Samozřejmě se změnil, to je normální. Začali jsme koncertovat, vydělávat
více peněz, procestovali jsme svět. Vedeme lepší život, dali jsme děti do
škol. Ano, náš život se v té době výrazně změnil. Pak začala růst i vesnice.
My jako hudebníci jsme také začali zvelebovat vesnici a i další, mladí,
kteří odjeli za prací, se vrátili a postavili si domy. Ale pro nás jako
hudebníky se hodně změnilo k lepšímu.
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články