Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vám přiblížíme příběh sedmi romských rodin z Ostravy, představíme vám
zvolenské sdružení Quo Vadis a také nabídneme rozhovor se studentem HAMU.
Samozřejmě nezapomeneme ani na romskou hudbu, která vám určitě zpříjemní
dnešní O Roma vakeren.
=[ Reportáž ]=
Ostravský Centrom nabídl šanci na lepší bydlení
Drahé ubytovny anebo život ve vyloučené lokalitě – to je dilema, které
spojuje sedm romských rodin v Ostravě. Těm teď nabídl pomoc Centrom, což je
nezisková organizace, která získala do správy dům, kde nabízí bydlení
ohroženým rodinám. Noví nájemníci odpracovali stovky brigádnických hodin a
někteří z nich se do bytů už nastěhovali. Pokud bude dva roky všechno
klapat, dostanou vlastní dekret. Další informace má Silvie Mikulcová.
Lenka Bačová má pět dětí. Zatím žije na ubytovně, kde za dvoupokojový byt
platí 17 tisíc.
Lenka Bačová: „Už bych to finančně nezvládala. Když člověk musí, tak
musí. Děti bych nikdy nedala pryč. Udělala jsem si je proto, že jsem je
chtěla. Někteří majitelé ale jsou, jak se říká, takoví makoví.“
Jak se žilo dětem na ubytovně?
Lenka Bačová: „Děti to ještě moc nevnímaly. Viděly, že si mají, kam
lehnout, mají co jíst...“
V jakém to bylo stavu?
Lenka Bačová: „Některé ubytovny jsou dost hrozné, jako kriminál, jak
se říká. Dole jsou vrata, návštěvy mohou přijít jenom nahlášené. Člověk nemá
takovou svobodu, jako když chce pozvat návštěvu do vlastního bytu.“
Paní Lenko, máte teď v ruce smeták. Jsou tady ještě kolem nás samozřejmě
pytle, asi od malty, od cementu. Kolik práce jste tu odvedla? Co všechno
jste dělala?
Lenka Bačová: „Stěny. Podlahu.“
Bylo toho hodně?
Lenka Bačová: „Dost toho bylo.“
Když jste sem přišla poprvé, jaký jste měla dojem?
Lenka Bačová: „Zbořeniště.“
Zaklepala jsem teď u bytu, který už má nájemníky:
Irena Plachká: „Plachká Irena.“
Paní Ireno, Vy už máte úplně zabydleno?
Irena Plachká: „Už ano. Hotovo. Vše ještě není uděláno úplně na
čisto, ale zhruba hotovo.“
Pojďme si Váš byt popsat, jak je veliký?
Irena Plachká: „Jedna plus jedna.“
Kdo všechno tu bydlí?
Irena Plachká: „Já s dvanáctiletým synem.“
Nakoukneme teď... asi do obývacího pokoje a ložnice v jednom, že?
Irena Plachká: „Ano, ano. Přesně. Už mám sedačku, mám stěnu,
plovoucí podlahu. Bytová správa mi udělala i plastová okna. Jsem strašně
spokojená.“
Je to všechno evidentně čerstvě vymalováno, naklizeno, a to se v domě
ještě pracuje.
Irena Plachká: „Ano. Udržuju to pořád všechno od prachu, protože se
ještě všude víří.“
Kde jste bydlela před tím, než jste se dostala jsem?
Irena Plachká: „U bývalého manžela.“
Bylo to tedy asi dost psychicky náročné, že?
Irena Plachká: „Ano.“
Jak dlouho jste to musela snášet?
Irena Plachká: „Třicet let.“
Třicet let. Třicet let života v napětí?
Irena Plachká: „Ano, především kvůli alkoholu.“
Teď se Jiřího Kočaře z Centromu ptám na to, jak dům vypadal před tím, než
se tu začalo pracovat?
Jiří Kočař: „Několik let nebyl obydlený, takže s tím spojené
vyrabované různé překlady, veškeré železo, které tu bylo. Různí lidé si tady
vzali dřevo a tak dále. V podstatě to byl tedy vybydlený dům.“
Byty má teď ve správě organizace Centrom, právě jí budou lidi platit
nájemné, které pak poputuje k majiteli domu, firmě RPG. Neziskovka tak za
dům ručí a s lidmi bude dál pracovat. Nedaleko má své centrum, dodává
vedoucí Centromu Ivana Neséthová:
Ivana Neséthová: „Sociální poradna, nízkoprahové zařízení pro děti a
mládež, centrum pro rodinu s předškolními dětmi. Potom samozřejmě také
výchova k rodičovství s dětmi ve věku do dvou let.“
RPG udává, že má ve vyloučených lokalitách v celém regionu asi 6 tisíc
bytů. S neziskovkami takto spolupracuje i jinde. Podle manažera Stanislava
Svobody je podstatné, že se na opravě podílejí samotní nájemníci:
Stanislav Svoboda: „Pokud dostanou všechno zadarmo, pokud se všechno
opraví, je velké riziko následné devastace. Pokud musí vzít lopatu, uklidit
si sklepy, pokud si vymalují vchody, úspěšnost projektů je mnohem vyšší.“
Když jsme teď před domem v Trnkovecké ulici, napadá mě zeptat se, jestli
se chystá aktuálně v Ostravě podobný projekt.
Stanislav Svoboda: „Plánujeme se statutárním městem Ostrava projekt
sociální inkluze v Ostravě. Tento projekt by měl v pilotní fázi zahrnovat
sociální komunitní podporu několika vybraných rodin. Naší ambicí samozřejmě
je, aby se pilotní projekt podpory několika rodin postupně rozrůstal. Rodin
máme mnohem více než desítky.“
Takzvaná sociální inkluze je ale teprve na začátku. To Centrom je dál.
Jak potvrdila jeho vedoucí Ivana Neséthová, chtějí další byty. Podle ní
totiž tento model funguje:
Ivana Neséthová: „Tvrdím mnoho let, že byty pro rodiny nebo
jednotlivce, kteří na byty na volném trhu nedosáhnou, nejsou. Bytová
politika tu není. Byty nejsou. Pokud rodina nemá kde bydlet, má děti, těžko
můžeme vyžadovat, aby chodily do školy, aby se rodiče starali a aby byli
něčím motivováni a žili na vyšší úrovni. Podmínkou samozřejmě je, aby se
zapojily rodiny samotné.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Občanského sdružení Quo Vadis ze Zvolena se zabývá vzděláváním romských dětí
Hlavní vizí občanského sdružení Quo Vadis ze Zvolena z dlouhodobého hlediska
bylo a stále je budování zařízení, zaměřeného na rozvoj romské a neromské
komunity prostřednictvím systematického vzdělávání, či osvětové činnosti.
Další informace zjišťoval Miroslav Strelec.
Občanské sdružení Quo vadis zřídilo v roce 2008 soukromou základní
uměleckou školu a centrum volného času pro děti z málo podnětného prostředí,
kde momentálně studuje kolem 70 procent romských dětí, z toho polovina z
nich je z marginalizovaného prostředí. Předsedkyně a programová manažerka
sdružení Ingrid Kosová:
„Snažíme se v první řadě o multikulturní nebo o interkulturní sblížení v
našich podmínkách.“
Daří se vám?
„Myslím si, že ze začátku to bylo těžké. Zpočátku jsem byla dost nešťastná z
toho, že jsme začínali mít ortel romské školy. Myslím si ale, že po pěti
letech existence Quo vadis začínáme mít opravdu dobré výsledky.“
V Quo vadis rozvíjejí talent romských i neromských dětí.
„Na Slovensku existuje mnoho stereotypních představ, že romské děti jsou
velmi nadané tanečně, ve zpěvu a že jsou velmi dobrými hudebníky. Není to
tak. Mnoho dětí z romského prostředí, které jsou u nás vzdělávané, se
vyrovná dětem z majoritní společnosti. A naopak. V jedné i druhé skupině je
opravdu velmi málo výjimečných talentů, stejně jako všude jinde na školách.
Vždy to záleží na tom, jakým způsobem je tento talent rozvíjený ve výchovném
prostředí, nejen u nás na škole, ale i v rodině.“
Tanec, hra na hudební nástroje, výtvarná výchova nebo dramatický kroužek.
Všechny zmiňované činnosti, ale i mnohé další, nabízí soukromá umělecká
škola, kterou v současné době navštěvuje kolem 500 dětí. Pokračuje Zuzana
Almáši Koreňová z občanského sdružení Quo vadis:
„Moje současné zkušenosti jsou takové, že romské děti právě proto, že
pocházejí z málo podnětného prostředí, jsou mnohem houževnatější, chtějí
toho mnohem více dosáhnout. Někdy naše snaha selhává na pochybení rodičů. Je
to obrovská škola, protože mnohé z těchto dětí by, podle mého názoru, neměly
chodit do speciální základní školy. Končí tím jakákoli jejich progresivní
budoucnost, protože po speciální základní škole nemají velké šance dále
studovat.“
Tým odborníků se začal dále zaměřovat i na individuální práci s dětmi.
Opět Ingrid Kosová:
„Vytipovali jsme si několik dětí, které jsou velmi talentované, a musíme je
postrčit na uměleckou úroveň, aby začaly studovat na konzervatoři. Máme tu
děvče, Anku, která sice není mentálně retardovaná, ale chodila na speciální
základní školu. Snažíme se ji motivovat k tomu, aby si udělala vyrovnávací
zkoušky a začala studovat na konzervatoři. Opravdu tedy s dětmi pracujeme
individuálně.“
Dalším záměrem sdružení je už v září tohoto roku otevřít soukromou
mateřskou školu fungující na principu pedagogiky Italky Marie Montessori,
která je založena na přístupu k dítěti jako rovnocennému partnerovi
dospělých. Neznamená to, že si děti můžou dělat, co chtějí. Naopak. Jsou
vedené ke zodpovědnosti za sebe i své okolí. Znovu Zuzana Almáši Koreňová:
„Naším cílem je integrovat romské děti z rodin, ve kterých mají jejich
rodiče zájem, aby se jejich dítě rozvíjelo a vzdělávalo. Budou vnímat jako
výhodu, že se dítě začleňuje do sociálního prostředí, že získává nějaké
sociální vazby, že získává základní schopnosti, ať již z pohledu hygieny
nebo grafomotoriky.“
Co je pro Vás takových největším výrazem díku od romského dítěte při Vaší
práci?
„Když romské děti vidí, že k nim přistupujete s láskou a respektem, a
dokážete si získat jejich důvěru, snesly by Vám nejradši i modré z nebe.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Tomáš Kačo - mladý romský klavírista, zpěvák a hudební aranžér
Teď vám představíme Tomáše Kača, který třetím rokem studuje klasický klavír
na pražské HAMU. Rodák z moravského Nového Jičína už ve svých třiadvaceti
letech zaranžoval pro smyčcový kvartet celé album. A jeho velkým přáním je,
aby se děti na základních uměleckých školách učily vedle klasiky také
romskou hudbu. Natáčel s ním Tomáš Bystrý.
Klavírista, hudební aranžér, skladatel, zpěvák. Co je Vám, Tomáši,
nejbližší?
„Klavírista. Za zpěváka se já osobně moc nepovažuju.“ (směje se)
V současné době studujete klasický klavír na pražské HAMU. Letos budete
obhajovat bakalářskou práci. Kolik času Vám zabírá studium na HAMU při těch
všech aktivitách, které máte?
„Podstatnou část mého času zabírá klavír, je to spojeno s cvičením na tento
nástroj. Samotné studium není moc náročné, myslím tím časově. Nemusím být ve
škole každý den. Nedá se říct, že bych měl hodně předmětů. Je to spíš
založeno na individualitě. Člověk sám se musí přinutit k tomu, aby cvičil.
Zaměřeno je to čistě na cvičení hry.“
Už několik let spolupracujete nebo jste spolupracoval s romskou zpěvačkou
Idou Kelarovou, která se kromě jiného věnuje i talentované romské mládeži.
Ostatně právě i s Idou Kelarovou a se Škampovým kvartetem jste natočil
poměrně úspěšné album 'Romská balada'. Vy se v něm představujete jako
hudební aranžér, klavírista a zpěvák. Bylo natočení onoho alba právě tím
momentem, kdy jste si řekl: 'Ano, tady začíná moje kariéra.'?
„Něco na tom asi bude. Jakmile jsem totiž dostal od paní Kelarové tento
úkol, ucítil jsem strašnou zodpovědnost, protože jsem věděl, že když to
vyjde, budou to lidé poslouchat. A navíc Škampovo kvarteto má už své jméno.
Byla to tedy pro mě strašná zodpovědnost. Věnuju se klavíru, nevěnuju se
skladbě. Byla to tedy první věc, kterou jsem aranžoval a psal pro smyčcový
kvartet.“
Kolik Vám bylo?
„Je to, mám dojem, už dva roky staré. Takže třiadvacet. Dlouho jsem
přemýšlel o tom, jestli do toho vůbec půjdu, jestli si natolik věřím.
Nevěřil jsem si. Strašně dlouho jsem nevěřil tomu, že to zvládnu. Ida mě
podržela. Věřila mi od začátku. Nakonec to tedy dopadlo tak, jak to
dopadlo.“
Skládáte často písničky?
„Musím říct, že teď ano. Skládám teď docela často.“
Jsou romské?
„Ano, romské.“
O čem jsou?
„Tak různě. O lásce. Asi většinou o lásce.“
Právě i jedna z těch, které jste složil pro album 'Romská balada', je o
lásce. Jmenuje se 'Bares tut kamav', v překladu 'Moc tě miluji'. Pojďme si
teď poslechnout alespoň ukázku.
(ukázka písně 'Bares tut kamav')
Jak vznikala tahle písnička?
„Pamatuji si přesně, jak vznikla. Začátek téhle skladby jsem složil v
rakouském Linci. Byl jsem tam s paní Kelarovou a s panem Duždou na nějakém
workshopu. Pak jsem ji dodělal v Praze na koleji. Složil jsem ji pro jednu
dívku, do které jsem byl strašně zamilovaný. Tak to tedy vzniklo.“
Čili to se skládá potom samo...
„Skládá se to samo, to je jasné...“ (směje se)
Co je tou nejvyšší metou, které byste chtěl dosáhnout?
„Mým životním cílem je dotáhnout romskou hudbu na vyšší úroveň, než na jaké
je teď. Dnes hrají děti na základní umělecké škole Smetanu, české tance nebo
různé jiné skladby. Chtěl bych, aby se za nějakých pár let na základní
hudební škole hrály romské tance.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
S Jánem Herem o vzdělávání romských dětí, kariéře, víře a lásce
Ján Hero vede osmileté gymnázium Zefirína Jiméneza Malli pro nadané romské
děti v Kremnici na Slovensku. Chlapec z vesnice Medovarce, ležící mezi
Krupinou a Šahami, překročil svůj stín a dosáhl pozoruhodných výsledků. Jeho
příběh je příkladem toho, co se dá dosáhnout propojením lásky, odhodlání a
víry. Více už Robert Hoza.
„Myslím si, že už tam byla inspirace od již nežijícího pana učitele Emila
Múčovského, který velmi zajímavě mluvil o budoucích profesích. Vím, že už
tehdy jsem se ho ptal, jestli je slovenský kosmonaut. Velmi mě povzbuzoval,
řekl mi na to, že já můžu být prvním slovenským kosmonautem (směje se). Bylo
to ale velmi inspirující.“
Životní cesta Jána Hera je provázena, poeticky řečeno, příznivým svitem
hvězd drobných zázraků. V sedmé třídě základní školy se musel vyrovnávat s
tragickou ztrátou matky. Jána si vzala do pěstounské péče sestra jeho matky,
paní Alžbeta Vicianová, žijící v městečku Šahy, která určila důležité
směřování chlapce.
„Vždycky mi říkala, že se budu muset hodně učit. Dala mi vzor, když mi
řekla, že budu muset jít na všechny školy, na které půjde syn primáře,
později ředitele nemocnice v Šahách.“
Středoškolské vzdělání absolvoval Ján Hero na strojnické průmyslovce ve
Zvoľeně. Studium na Strojnické fakultě Vysoké školy technické v Bratislavě
ukončil s titulem inženýr jaderných a energetických strojů a zařízení.
Získal i pedagogické minimum, které ho opravňovalo k vyučování odborných
předmětů. Následovalo působení v Bratislavě, v Západoslovenských
energetických závodech a Výzkumném ústavu energetickém. Pro Jána Hera to
znamenalo vstup do jiné dimenze.
„Jako romský chlapec jsem měl pocit, že můžu patřit do této společnosti
lidí, můžu zastávat nějakou odbornost a věcně komunikovat.“
Změnu v profesionálním směřování Jána Hera přinesla společenská situace
po roce 1989.
„V roce 1991 ti, kteří věděli, že jsem z romské komunity, přátelé a známí,
se dozvěděli, že je výběrové řízení na ministerstvu školství na obsazení
pozice referenta pro výchovu a vzdělávání romských dětí. Nakonec jsem
výběrové řízení na obsazení tohoto místa vyhrál. Byl to pro mne přelomový
moment, jít pracovat na Ministerstvo školství Slovenské republiky. Považoval
jsem to za velice důležité.“
Důležitou úlohu v životě Jána Hera sehrává i víra. Vše se to začalo
odvíjet díky mámě.
„Zařídila, že jsem přijal všechny svátosti. Svátost křtu, svátost prvního
svatého přijímání, biřmování. Je to nejspíš můj nejsilnější zážitek s mámou,
že mě táhla za sebou, hodně jí na tom záleželo, a já jsem pouze cupkal za
ní. Byla vyšší, měla dlouhé nohy, tahala mě za sebou a zařizovala to.“
A pokračovalo v naplnění partnerské lásky.
„Tam jsem pochopil, jak je Pán Bůh dobrý. Láska je v životě člověka
důležitá. Potvrdil mi, že mám dobrou manželku, protože jsem byl spokojený. A
pak to ještě dvakrát zpečetil, protože se nám narodila ještě Terezka a Marie
Magdaléna.“
Máte tedy pět dětí.
„Ano, pět dětí.“
Od roku 2004 Ján Hero působí v Kremnici.
„Rozhodl jsem se, pro mě jako chlapa, muže ne příliš výhodně, ale rozhodl
jsem se dát přednost rodině. Běžel tu projekt Přes děti k rodině, který je
zaměřený na pomoc lidem žijícím na okraji společnosti.“
Osobně za historický moment považuje skutečnost, že:
„Romští rodiče posílají svoje děti, aby se vzdělávaly. Mám velkou víru, že i
když je vůči tomu vždy velká averze a říká se, že se nedá nic dělat, něco se
dělat dá. Nyní zažíváme pocit, že když se hledá způsob, najde se.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Parno Graszt - úspěšná kapela za zapadlé východomaďarské vesnice
Teď nahlédneme do života a úspěchů členů kapely Parno Graszt. Všichni
pocházejí z neznámé vesnice ve východním Maďarsku, společně začali hrát před
dvaceti pěti lety, ale hudební tradice Romů z této vesnice je ještě daleko
delší. Na přelomu tisíciletí její kouzlo objevila i široká veřejnost. Na
podrobnosti se vedoucího kapely Józsefa Oláha zeptala Jana Šustová.
Máte mezi sebou také nějaké příbuzenské vztahy?
Máme, protože všichni pocházíme ze stejné vesnice, ve skutečnosti jsme jedna
velká rodina a máme hodně blízké rodinné vztahy. Asi nejvzdálenějším
rodinným členem je moje teta, ale je tady i můj syn, můj starší bratr, moje
švagrová, švagr, takže jsou tady opravdu hodně blízké rodinné vztahy. Taky
všichni bydlíme stále na stejném místě v Paszabu, takže naše
společné hnízdo ještě existuje.
Na některých vašich koncertech promítáte takový starý černo-bílý film z
počátku existence vaší skupiny. Kdy ten film vznikl a koho to vlastně
napadlo něco takového natočit?
To je zajímavá věc, protože při příležitosti jednoho z našich koncertů nám
to ukázali ještě na začátku a tehdy vyšlo najevo, že film byl natočen v roce
1956 o babičkách některých z nás a prarodičích jiných z nás... Prostě na
filmu jsou naši předci, kteří tancují a ke konci zpívají. Takže nakonec je
to ve skutečnosti jedna velká sbírka. Tato nahrávka vznikla docela brzy a
jsme rádi, že jsme ji našli a dostali.
Skládáte vlastní písně nebo spíš hrajete tradiční romskou hudbu? Pokud
tvoříte vlastní skladby, skládají je jednotliví lidé nebo vznikají nějak
kolektivně?
Většinou se vždy snažím, abychom na koncertech hráli vlastní tvorbu. Ale
samozřejmě hrajeme i tradičnější hudbu, která je velmi-velmi stará. Také
jsme dostali i zvukový materiál k té nahrávce z roku 1956 a z toho jsme taky
čerpali. Většinou já sám píšu hudbu, pro mě je to veliká výzva, ale já to
zbožňuji dělat. Naštěstí ještě vždy dopadly písničky, které jsem psal já,
dobře. Když to už nahráváme na CD, vyslechnu si doporučení a připomínky ode
všech o tom, v čem máme být lepší, co udělat, aby to bylo ještě lepší a
ještě více triumfálnější, a měli to lidé ještě více rádi. Takže nakonec je
to podle mě zásluha všech členů kapely, že písničky nahráváme v této konečné
formě, že jsou tak oblíbené a mají tak blízko k šlágrům.
BBC o Vás natočilo dokument – kdy tento film vznikl, jak je dlouhý a co
všechno se z něj dozvíme?
To je dobrá otázka, protože to sám nevím. Podle mě je možné ho najít na
internetu pod názvem „Ünnepek és hétköznapok” (Svátky a všední dny).
Myslím si, že byl natočený 60
minutový dokumentární film. A asi v roce 2002. Ano, v roce 2002, protože
poté, co vyšlo naše CD v roce 2001, skončilo ve World Music Chart [Word
mjúzik čart] na takovém místě, na jakém se to ještě žádné maďarské kapele
nikdy nepodařilo. My jsme byli první, kdo skončil na 7. místě. Je to
stanice, kde hrají world music a myslím si, že si vybírají z tisíce kusů a z
toho pak sestavují žebříček. A navíc jsme kapela, která přišla odnikud. Kde
je Paszab? Nikdo neví, kde je Paszab. A tato kapela vydala
svoje album a dostalo se ven. A najednou piff-paff a začali hrát jejich
hudbu v rádiích po celém světě. Podle mě si BBC řekla: „Tak
podívejme se na ně. Kdo jsou ty lidičky z východního Maďarska?“ Na základě
toho byl natočen jeden šedesátiminutový dokumentární film, který, doufám,
najdete na internetu.
Překlad z maďarštiny: Katarína Leczová
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech: RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 31. března už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na
internetové adrese romove.cz.
Klidný večer vám přeje Jaroslav Sezemský.
|