Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vám přestavíme vysvěceného romského kněze Vojtěcha Vágaie, povíme si o
literární soutěži Romano Suno a hosty pořadu budou dnes Karel Gott a Antonín
Gondolán.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro vakeriben. Mangav tumenge šukar rati.
Adadžives tumenge palpeste povakerela o rašaj Vojtěch Vágai, džana amenca
pre Slovensko the tumenge romanes giľavela O Karel Gott the Antonín
Gondolám. Sam rado hoj san amenca.
=[ Reportáž ]=
Romský kněz Vojtěch Vágai se setkává s projevy rasismu
Tento týden jsme si připomněli Mezinárodní den za odstranění rasové
diskriminace. Své o ní ví i vysvěcený kněz Vojtěch Vágai. V bechyňské
farnosti Stádlec ale na něm oceňují něco úplně jiného, než barvu pleti. Více
už Mária Pfeiferová.
Lidé v bechyňské farnosti posuzují na farním vikáři jiné znaky než barvu
pleti. Vojtěcha Vágaie při mších rád poslouchá kostelník Stádlecké kaple
Jaroslav Řezáč:
„Nás pár, co sem chodíme, ho rádo poslouchá. Krásně mluví, má krásnou řeč.“
Jaká byla vaše cesta k tomu stát se knězem?
„Ke kněžství jsem postupně směřoval už od dětství. Největší vliv na mě mělo
prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Rodina a přátelé, kteří mi pomáhali být
citlivý k Božímu povolání, protože kněžství si člověk nevybere sám od sebe,
jako kdybyste se chtěli stát lékařem, ale to Bůh si vybírá konkrétní osobu.
On je ten, který povolává. U mě se nejednalo o jeden mimořádný okamžik, ale
postupně jsem k tomuto rozhodnutí, přesvědčení a poznání dozrával.“
Jak silně na vás působil vzor otce, který byl prvním romským duchovním v
České republice?
„Asi jako na kteréhokoliv jiného syna. Působil na mne jako ten, který se
snaží žít svůj život slušně, krásně. To, že byl romský duchovní, znamená, že
jsem měl blíže k Bohu, lépe jsem chápal jeho přínos v mém životě.“
Jak vás vnímají lidé? Setkal jste se někdy s projevy rasismu nebo zlovůle
kvůli tomu, že máte romské kořeny?
„České prostředí je opravdu jakýmsi romismem, nejen rasismem, prosycené, a
to i v křesťanských kruzích. S tím se člověk nějak potýká. Bohužel to někdy
zažívá. Často pociťuji jakési přehlížení. Na druhou stranu mě spousta lidí
jako Roma nevnímá. Ale i přesto jisté tendence k romismu v mém životě byly.“
Jeho slova jsou v rozporu s paní Kyliánovou, která je přesvědčená, že ve
Stádleci přijali Vojtěcha Vágaie dobře:
„No, nemá proti němu tady, myslím, nikdo nic. Protože na barvě pleti tak
nezáleží.“
A jaké jsou mše, které pan kněz slouží?
„Myslím si, že se všem líbí, i jeho ostatní obřady. Třeba jsme s ním zažili
pohřeb, který moc krásně vedl.“
Vojtěch Vágai popisuje konkrétní chvíle, kdy nepříjemně pocítil rasovou
nesnášenlivost:
„Někdy jsem byl obviněn, že jsem něco ukradl. Člověk přijde do obchodu,
nějakého prostředí a už je podezřelým, že by měl něco vzít, zcizit. Je na
očích, což je nepříjemné.“
Pokud trpíte rasismem nebo romismem, zkuste zajít na Bechyňsku na mši.
Třeba vás setkání s Vojtěchem Vágaiem změní.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Výstavy prezentují mladé i starší romské literáty
Nová škola, o. p. s., a Muzeum romské kultury v Brně nabízí putovní výstavu
obrázků a literárních děl mladých romských talentů Romano suno. Výběr z
toho, co od roku 1997 vytvořili školáci v rámci stejnojmenné soutěže, můžete
vidět společně s výstavou fotografií Lačho lav sar maro Lukáše Houdka, který
v ní představuje portréty romských autorů. Podrobnosti má kolega Ivan Holas.
Vystoupení souboru Idy Kelarové Čhavorenge zahájilo 15. března v Muzeum
romské kultury výstavy hned dvě. Ovšem tematicky velmi úzce propojené.
Vezměme to tedy popořadě. V předsálí se u nejlepších prací soutěže Romano
suno (Romský sen) zastavíme s pracovnicí muzea Lenkou Grossmannovou:
„Jedná se o literární a výtvarnou soutěž pro děti ze základních a středních
škol, pro děti z dětských domovů ze všech koutů České republiky. Projekt je
významný tím, že děti píší příběhy ze svého života v romském jazyce.
Samozřejmě mají podporu u romských asistentů nebo prarodičů, protože se
jazyk často teprve učí. Letošním tématem je: Jak žije naše rodina. Víš, co
znamená slovo romipen? Co mě baví, jak se učím. Děti tvoří malé krátké
příběhy a jejich spolužáci k nim mohou vytvořit obrazové ilustrace, které
pak můžeme vidět u nás v muzeu. Ke krátkým povídkám jsou vytvořeny velice
krásné velkoformátové plakáty, expresivní, barevné, ukazující svět dětí a
jejich představivost.“
Soutěž vznikla v roce 1997 a zaštiťuje ji obecně prospěšná společnost
Nová škola. Kromě zadaných témat je možné vybrat si i téma volné a vedle
prózy napsat i báseň. Příspěvky pak posuzuje odborná porota.
„Soutěží se ve třech kategoriích – pro 1. až 3., 4. až 6. a 7. až 9. ročník.
Letos byla vyhlášena i soutěž pro studenty středních škol, bohužel se ale do
ní nepřihlásili žádní přispěvatelé. Ale i přesto má soutěž velký ohlas.
Letos nad ní převzal záštitu oblíbený český spisovatel Petr Šabach. Na konci
loňského října odborná porota, ve které zasedl právě z Petr Šabach,
spisovatel z romské komunity Emil Cina a spisovatelka Irena Obermannová,
vytvořila komplex výstavy, kterou u nás můžete vidět.“
A postupme dále, nejen v prostorách muzea. Na výstavu Romano suno
tematicky navazuje další, Lačho lav sar maro (Dobré slovo je jako chleba).
Ta ukazuje romské autory ve fotografiích Lukáše Houdka. Toho jsem se zeptal,
jestli se dá romský autor poznat podle témat či způsobu vyjadřování.
„U některý se to poznat dá, u některých ne. Někteří se pořád vrací do
minulosti, což je určitý trend zejména u starších autorů. Vzpomínají na
život v osadě a u prarodičů, snaží se vyzdvihovat kladné romské vlastnosti a
romipen, což je vlastně romství a soubor romských hodnot. Ale mladší, i
někteří starší autoři, se od minulosti odvracejí. V jejich povídkách třeba
vůbec Romové nevystupují. Snaží se sdělovat svoje pocity a člověk by vůbec
nerozeznal, že jsou sami Romové. Ani romsky nepíší, protože ne všichni
Romové svůj mateřský jazyk ovládají a už vůbec ne písemně, neměli si ho ani
kde pořádně osvojit.“
A jak na Romy vlastně působí jejich vlastní literární tvorba, tedy něco,
co ještě před půl stoletím více méně neznali?
„Paradoxem je, že literaturu ve větší míře čtou spíše ne-Romové, i v romské
verzi, protože spousta Romů není zvyklá romsky číst. Myslím si, že teprve v
dnešní době, s rozvojem internetu, se učí číst romsky, protože mají i
možnost se k tomu dostat. A právě fotky, které se tu dnes vystavují, vznikly
v rámci projektu, který publikoval romské texty na internetových stránkách
www.romea.cz a který
dělalo sdružení Romea a já jej koordinoval. Jejich
prostřednictvím se texty dostávaly i k Romům. V knižní podobě je ale v
dnešní době čtou zejména ne-Romové.“
Obě putovní výstavy, vítězné práce dětské literární soutěže Romano suno i
fotografie romských spisovatelů, můžete v Muzeu romské kultury vidět až do
27. května.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Romská mateřská centra na Slovensku pomáhají ženám v emancipaci
Romské ženy v Detve, Poltári, Žiaru nad Hronom a v Banské Bystrici se
pravidelně setkávají v mateřských centrech. Hlavním bodem náplně jejich
činnosti a nejdůležitějším tématem k přemýšlení je právě jejich emancipace.
Více už Robert Hoza.
Odvážné mladé romské matky vytvořením vlastních mateřských center
projevily touhu změnit stereotypní život ženy v romské společnosti. Hlavní
záměr existence center spočívá v uvědomělé práci romských žen na sobě
samých. Hovoří představitelka Unie romských mateřských center v Poltáry
Beata Berkyová:
„Pokud se romská žena vdá, tak už nevychází ven, zakuklí se. Upadne do
stereotypu – děti, vaření, domácnost – a na sebe úplně zapomene, přestane
jít za svým cílem.“
Bojovat s hluboce zakořeněným stereotypem vyžaduje velké odhodlání.
Podstata mateřských center spočívá v prosazování rodové rovnosti v romské
komunitě a rodinách.
„Dominantní úlohu má v rodině stále muž, on rozkazuje. A žena se opravdu
stará jen o děti, přestane na sobě pracovat. Většina žen má jen základní
školu, nikde přitom ale není napsané, že by si po svatbě nemohla dodělat
střední školu, že by se nemohla věnovat i jiným aktivitám, sociální sféře,
vypracovat se například na asistentku v romské škole nebo se uplatnit v
sociální práci a pomáhat tak i v jiných rodinách a komunitách.“
Romské ženy se konkrétně v Poltáry scházejí od roku 2008. Hovoří
předsedkyně mateřského centra Sluníčko Blažena Brandová:
„Na začátku nás bylo zhruba jedenáct a scházely jsme se po parcích. Řešily
jsme svoje problémy, konečně jsme se mohly někomu vypovídat.“
Jaké problémy?
„Šlo o naše problémy, rodinné, soukromé. Například moje byly dost vážné,
takže mi to osobně dost pomohlo.“
Vychází to z romské podstaty, že když se žena vdá, tak na sebe už
nemyslí?
„Ano, máme to v sobě zabudované. Například mluvit s cizím mužem byl dříve
hřích. Ale teď už máme odvahu.“
Kampaň Zdravá romská žena představovala zkušební projekt pro členky
mateřských center. Pokračuje Beata Berkyová:
„Nejprve nás odsuzovaly, co prý my je máme co upozorňovat, vždyť přece chodí
k doktorům a že víme všechno, že jsme snědly všechnu moudrost světa. Ale
tím, že jsme ženy navštěvovaly přímo u nich doma, jsme je trochu navnadily.
Začaly být zvědavé, přišly na setkání, zapojily se do kampaně. To, co by
matkám nedali v ambulancích, dostaly na setkání. Velmi to všem pomohlo.“
Romské ženy z unie nezapomínají ani na děti a dospívající mládež. Hovoří
Blažena Brandová:
„Připravily jsme pro ně přednášky, protidrogové, protirasistické, snažíme se
pořádat sportovní aktivity. Je pravda, že jinde by neměli šanci, jen u nás,
v našich mateřských centrech.“
Kritéria pro vznik romského mateřského centra jsou jednoduchá. Otázkou
zůstává, kolik žen - matek najde odvahu a dokáže překonat stín životního
stereotypu. Beata Berkyová:
„Chuť na sobě pracovat, jako na ženě. Vystoupit z řady obyčejných žen.
Počítat s tím, že se setkáte i s nepřáteli uvnitř komunity, protože jakmile
na sobě žena v komunitě začne pracovat, už je jiná.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Karel Gott a Antonín Gondolán vzpomínají na svá společná vystoupení
Mnohonásobný Zlatý slavík Karel Gott bude v České televizi moderovat vlastní
televizní pořad. Nejen o tom, ale i o spolupráci a krásných vzpomínkách si s
ním a s Antonínem Gondolánem povídala ve studiu Iveta Demeterová.
Bylo to velmi příjemné setkání. Oba pánové mi dokonce společně zazpívali
píseň Duj, duj. Zeptala jsem jich, kdy naposledy spolu spolupracovali, kdy
naposledy se setkali na podiu.
Gott: „To byla radost! Ani ne tak 'spolupráce', jako 'spoluradost'.
Když se Věra vrátila po dlouhé době z Austrálie, tak jste udělali takový jam
session v Redutě, na který jste mě pozvali. To byla ta radost, o které
mluvím. Pak jste mě pozvali na jeviště, s čímž jsem nepočítal. Zeptali jste
se ‘co si dáme?‘a já řekl ‚pojďme si dát třeba Fly me to the moon‘, což jste
samozřejmě znali. Velká radost a naše poslední setkání. Poprvé ale byl,
ještě před Semaforem a před divadlem Apollo, cyklus malých koncertů v
městských divadlech, jakási osvěta o jazzu. Napsal to Ivan Štědrý. Píseň
Cotton fields in Louisiana, se kterou jsem já vstupoval na jeviště, začíná
basovým grifem (oba pánové notují). No a já jsem k tomu pak měl zpívat:
‚When I was a little baby, my mama would rock me in the cradle...‘. A hned
v tom mém vstupu Toníkovi praskla struna! Takže na to samozřejmě nemůžu
zapomenout.“
Gondolán: „Já jsem překvapený, co si Karel všechno pamatuje. Já mám
zafixované, že jsme se sešli na jevišti ve společnosti s Rudou Roklem,
Jirkou Kyselkou a dalšími lidmi v Semaforu, s Ferdou Havrlíkem, samozřejmě.
To si vybavuji velmi dobře. A ještě víc si pamatuji na městskou knihovnu, s
divadlem Apollo...“
Gott: „Nešpory se ta hra jmenovala.“
Gondolán: „Ano.“
Gott: „Některé ty věci se nedají zapomenout. Já, když na tebe ve
společnosti přijde řeč, což se stává dost často... ale opravdu jen v
pozitivním, věř tomu (smích)! Jednou, až budu psát knihu o tom, jak to
opravdu všechno bylo, tak Toníkovi bude patřit velmi dlouhá kapitola. Mohl
bych mluvit o spoustě věcí, které si pamatujeme, má to ale nevýhodu v tom,
že devadesát procent příběhů se nedá vyprávět do média!“
Vy jste, pane Gotte, v úvodu říkal, že to nebyla 'spolupráce', ale
'spoluradost'. Když jsem porovnávala znamení Blížence a Raka, tak by je mělo
spojovat duchovní pouto a jejich spolupráce má být založena na přátelství a
porozumění. Dá se takto charakterizovat i váš vztah?
Gondolán: „Byla to především radost. Nikdy jsme takto nepřemýšleli.
Kdykoliv se s Karlem sejdeme, dnes pochopitelně s větším odstupem, máme si
vždy co vyprávět a je to vždy velmi příjemné.“
Gott: „Já musím zdůraznit, že bez Toníka bych nepoznal, jak proniknout
chápáním a vnímáním cikánských písní. S velkým úspěchem jsme bodovali s
písněmi, které jsi mě naučil.“
Například Duj duj?
(oba zpívají první sloku v romštině)
Gott: „A druhá sloka začala Hin man rakľi – což už je tak trochu
Indie, že?“
Hin man rakľi znamená, že máte nějakou paní, ženu.
Gott: „To bylo tolik radosti! Tenkrát jsme jeli autobusem na zájezd
a přitom jsme se bavili tím, že jsme zpívali cikánské písně. Zpíval jsem je
dokonce i v Las Vegas, což pro mě otevřelo zase novou hudební dimenzi.“
Jak vnímáte současnou romskou muziku? Myslíte si, že má místo v současné
hudbě? Zúčastnil jste se nejmenovaných soutěží, kde jste se setkal s
romskými zpěváky, například s Monikou Bagárovou, nebo určitě znáte
Gypsyho.cz. Jak na vás působí?
Gott: „S Gypsym jsem se v poslední době často viděl, protože pro mě
bude něco psát. Slyšel jsem, ale jenom z doslechu, že i Toník pro mě něco
připravuje?“
Gondolán: „Především chystáme koncert v Lucerně, 22. října, a
plánujeme, že bys mohl být mým hostem a něco se mnou zazpívat. A já už vím
co! (notuje) Prší prší, len sa leje ...“
Posloucháte romskou muziku?
Gott: „No jistě!“
Ale mimo pana Gondolána!
Gott: „Ano. Mimo Toníčka poslouchám třeba Věru a její album.“
Gondolán: „Velice rád ji poslouchám od dobrých hudebníků, třeba
maďarských, a přiznám se, že z toho i čerpám. Lépe se mi ale zpívá v české
verzi. V textu je myšlenka, je to trochu obohacené, například ‚slepice se v
kotli vaří, řekni, komu se tak daří‘. To jsou zkrátka rýmy, které se dobře
zpívají a jsou srozumitelné jak pro jednu vrstvu, tak i pro druhou. Kdyby se
zpívalo jenom romsky, tak by 85 procent publika nerozumělo.“
Pane Gotte, vy jste renesanční osobnost a když jste vstoupil na půdu
rozhlasu, stali jsme se vlastně kolegy. Vy moderujete svůj pořad, který nese
název...?
Gott: „Zpátky si dám tenhle film. Na Dvojce Českého rozhlasu, každou
sobotu v devět hodin, v neděli je opakování.“
Gondolán: „Krásné!“
Pořad jsem poslouchala a moc se mi líbil.
Gondolán: „Já to poslouchám a jsem úplně nadšený.“
Gott: „Ano?“
Gondolán: „Doopravdy. Musím říct, že úplně jinak zní, i mluví jinak.
Moderuje tak, že i posluchač, který není hudebníkem, ho bude poslouchat,
protože je to jinak podáno. Podstatou je hezká muzika a tím pádem se k tomu
člověk vyjadřuje úplně jinak, než když se to bere po odborné stránce. Já
tyhle odborné věci moc neberu. Buď je to hezké a hezky se to poslouchá ...“
Gott: „Já jsem právě chtěl pravý opak, aby to nebylo jako přednáška,
ale jako vyprávění zpěváka, který s těmi lidmi něco prožil. Většinou jsou to
autoři nebo někdo, s kým jsem se někdy setkal a můžu proto o něm vyprávět. “
A co vám moderování přineslo do života?
Gott: „Já chtěl moderovat už v době, když mi bylo 26, 27 let. I mí
přátelé mi tehdy říkali ‚hele, ty nás tak rád doma pořád obtěžuješ s
deskama‘. Doslova jsem lidi otravoval! Tohle si musíš poslechnout!“
Gondolán: „Na to si také vzpomínám! (směje se).“
Gott: „A pak říkali, že musím počítat s tím, že až mi bude 30, tak
že už nebudu moct zpívat, že mě ženské publikum rychle vymění za nového
idola, přijdou čerství a dynamičtí kluci a já že budu muset se zpíváním
skončit. No a tehdy jsem skutečně vážně přemýšlel o tom, že bych pracoval v
rozhlase. Mělo to ale malý zádrhel. V době, když mi bylo třicet, bych jen
těžko mohl pouštět to, co dnes rád pouštím. To by mi řekli: ‚Toho anglického
zpěváka tam, chlapče, pustit nemůžeš. Maximálně jednu, pak to vyvaž našimi
sovětskými autory.‘ Zajímavé bylo, že Itálie, Francie jim nevadily.“
Takže je vlastně dobře, že jste se dostal k mikrofonu až v této době.
Gott: „Ano.“
Vy ale nemáte jenom pořad v Českém rozhlase, připravujete i novinku pro
Českou televizi. Půjde o vaši hodinovou relaci s názvem Kávu si osladím,
pojmenované podle jedné z vašich krásných písní.
Gott: „To bude jenom jednorázová show, ne na pokračování. Protože v
případě, že by to mělo nečekaný úspěch, dalo by se uvažovat o tom, že bych
si zval hosty. Bylo by krásné, kdybych pomáhal zpěvákům, představoval je.“
Že byste jim trochu ulehčil cestu?
Gott: „No to zase nevím. Tak nafoukaný nejsem, že bych měl pocit, že
bych jim mohl něco ulehčit. Ale ti, kteří soutěžili a dostali se do finále a
buďto zvítězili a není o nich slyšet, anebo vypadli, podle mého názoru,
příliš brzy, ty bych rád prezentoval. Rád bych si s nimi povídal nebo si s
nimi i zazpíval duet.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech:
RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 24. března už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na
internetové adrese romove.cz.
Šunaha pes pro aver kurko kana tumenge anaha aver nevipena. Ma bisteren -
amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge lači rati the šukar kurkeskero
džives. The žutimmnel tumen o Del.
Klidný večer vám přeje Iveta Demeterová.
| 
Lidé v bechyňské farnosti posuzují na farním vikáři jiné znaky než barvu
pleti. Vojtěcha Vágaie při mších rád poslouchá kostelník Stádlecké kaple
Jaroslav Řezáč:
Poslech:
Související články
Vystoupení souboru Idy Kelarové Čhavorenge zahájilo 15. března v Muzeum
romské kultury výstavy hned dvě. Ovšem tematicky velmi úzce propojené.
Vezměme to tedy popořadě. V předsálí se u nejlepších prací soutěže Romano
suno (Romský sen) zastavíme s pracovnicí muzea Lenkou Grossmannovou:
Soutěž vznikla v roce 1997 a zaštiťuje ji obecně prospěšná společnost
Nová škola. Kromě zadaných témat je možné vybrat si i téma volné a vedle
prózy napsat i báseň. Příspěvky pak posuzuje odborná porota.
A postupme dále, nejen v prostorách muzea. Na výstavu Romano suno
tematicky navazuje další, Lačho lav sar maro (Dobré slovo je jako chleba).
Ta ukazuje romské autory ve fotografiích Lukáše Houdka. Toho jsem se zeptal,
jestli se dá romský autor poznat podle témat či způsobu vyjadřování.
A jak na Romy vlastně působí jejich vlastní literární tvorba, tedy něco,
co ještě před půl stoletím více méně neznali?
„Paradoxem je, že literaturu ve větší míře čtou spíše ne-Romové, i v romské
verzi, protože spousta Romů není zvyklá romsky číst. Myslím si, že teprve v
dnešní době, s rozvojem internetu, se učí číst romsky, protože mají i
možnost se k tomu dostat. A právě fotky, které se tu dnes vystavují, vznikly
v rámci projektu, který publikoval romské texty na internetových stránkách
Odvážné mladé romské matky vytvořením vlastních mateřských center
projevily touhu změnit stereotypní život ženy v romské společnosti. Hlavní
záměr existence center spočívá v uvědomělé práci romských žen na sobě
samých. Hovoří představitelka Unie romských mateřských center v Poltáry
Beata Berkyová:
Bylo to velmi příjemné setkání. Oba pánové mi dokonce společně zazpívali
píseň Duj, duj. Zeptala jsem jich, kdy naposledy spolu spolupracovali, kdy
naposledy se setkali na podiu.
Gott: „Některé ty věci se nedají zapomenout. Já, když na tebe ve
společnosti přijde řeč, což se stává dost často... ale opravdu jen v
pozitivním, věř tomu (smích)! Jednou, až budu psát knihu o tom, jak to
opravdu všechno bylo, tak Toníkovi bude patřit velmi dlouhá kapitola. Mohl
bych mluvit o spoustě věcí, které si pamatujeme, má to ale nevýhodu v tom,
že devadesát procent příběhů se nedá vyprávět do média!“
Gott: „A druhá sloka začala Hin man rakľi – což už je tak trochu
Indie, že?“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články