Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vám nabídneme rozhovor s Petrem Pollákem, který se v předčasných volbách na Slovensku dostal do parlamentu. Řeč bude také o nucené sterilizaci romských žen a v závěru vám představíme studenta politologie a mezinárodních vztahů.
Bacht tumenge savorenge so šunen amaro vakeriben. Mangav tumenge šukar rati. Akan imar Gipsy.cz.
=[ Reportáž ]=
Do slovenského parlamentu byl zvolen romský poslanec
Teď ale už k výsledkům předčasných voleb na Slovensku, kterých se účastnili i Romové. Vedle dvaatřiceti kandidátů za stranu Rómská unie se o místo v Národní radě ucházelo dalších 25 Romů, kteří figurovali na kandidátkách jiných politických stran. Ale uspěl jen jeden z nich - vysokoškolský pedagog Peter Pollák, který kandidoval za stranu Obyčajný ľudia a nezávislé osobnosti. Podrobnosti zjišťoval Miroslav Strelec.
Do historie samostatné Slovenské republiky se zapíšete jako první Rom, který dostal vstupenku do parlamentu. Je to pro Vás jistým způsobem výzva?
„Je to pro mě obrovská výzva. Pro mě, pro Romy, ale i pro Slovensko, abychom konečně něco s romskou problematikou udělali, a nejenom o ní mluvili. I když to bude velmi složité, protože nebudu součástí koalice, ale opozice. Věřím, že se mi velkou koalici podaří přesvědčit, že tato problematika si žádá zodpovědnost a jakýkoli rozvoj Slovenska nemůže nastat bez toho, aniž bychom se zodpovědně postavili k romské problematice.“
Nemyslíte si, že je momentálně, tedy v roce 2012, poněkud pozdě na to začít řešit romskou problematiku?
„Samozřejmě, že je pozdě. Někteří se o řešení pokoušeli, také realizovali mnohé projekty v souvislosti s romskou problematikou. Na tuto oblast bylo vynaloženo enormní množství finančních prostředků. Podle mého názoru mnohé finanční prostředky do těchto komunit vůbec nedorazily, mnohé finanční prostředky se vykazují jako romské, ale nemají reálný dopad na Romy. Nepochybně k tomu přispělo i to, že mnozí lidé, kteří se o to pokoušeli, neměli o této problematice dostatek informací, které by směřovaly k tomu, aby se tato problematika pohnula kupředu.“
V jednom z rozhovorů jste říkal, že chcete bojovat za obyčejné lidi, obyčejné Romy a Romky. Jak konkrétně?
„Chci přesvědčit majoritní společnost, že ne všichni Romové žijí v osadách. Statistiky hovoří o tom, že 40 procent Romů žije v osadách a 60 procent Romů jsou lidé, kteří se integrovali mezi ostatní obyvatele. Předsudky a stereotypy, které jsou zakořeněné v majoritní společnosti, nejsou pravdivé. Mnozí Romové tvoří hodnoty pro tuto zemi, jsou součástí této země, pracují, ale tyto Romy prostě mnozí vnímají jako 'špinavé Cikány'.“
V parlamentě budete působit za stranu Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti). Očekáváte podporu této strany při prosazovaní lepšího života Romů na Slovensku?
„Očekávám, že všichni členové našeho klubu se budou hlásit k volebnímu programu, pod který jsme se všichni osobně podepsali.
, že se postaví k této problematice zodpovědně a podpoří všechno to, co navrhnu, tedy to, co bude součástí volebního programu. O tom, co bude nad rámec volebního programu, budu muset přesvědčit i své kolegy. Budu je muset přesvědčit o tom, že je potřebné přijmout návrh, který jsem předložil.“
Pane Polláku, vzdělávání, nezaměstnanost, sociální problematika – to vše se týká Romů. Máte plán, jak vyřešit právě tato témata?
„Chceme-li se zodpovědně zabývat romskou problematikou, musíme se k ní postavit komplexně. Jedině komplexní řešení jsou cestou vpřed. Když přijdeme do nějaké lokality, nemůžeme vyzdvihnout jen jedno téma a pracovat pouze na něm, například pouze vzdělávání. Musíme řešit i bytovou situaci, musíme jim nabídnout práci, musíme udělat všechno pro to, aby se zlepšil jejich zdravotní stav, musíme udělat všechno proto, aby tito lidé neměli existenční problémy. Jestli se nám toto nepodaří, s vysokou pravděpodobností neuspějeme.“
Před volbami se ozývaly hlasy, že politici na Slovensku za 22 let od pádu komunismu svým způsobem pro obyvatelstvo neudělali nic. Zajímal by mě Váš názor na to, co udělali za těch 22 let pro Romy.
„Také si myslím, že politici pro Romy za posledních 22 let neudělali nic. Příkladem toho je skutečný, reálný stav v romských osadách. Dnes máme více osad, více nevzdělaných lidí, více lidí bez bydlení, bez zaměstnání. Toto je důsledkem toho, že politici nedělali s Romy nic. Nechci říct, že se někteří politici tímto tématem vůbec nezabývali, výsledek je ale takový, že v romských komunitách žádná změna nenastala, naopak, problém se prohloubil.“
Nepochybně bude romská problematika prioritním tématem, kterému se budete chtít věnovat, předpokládám ale, že to nebude jen romská problematika...
„Ano. Určitě se budu krom romské problematiky věnovat i sociální politice, sociálním službám, je to mým profesním zaměřením. A samozřejmě, již několik let působím i ve třetím sektoru, zabývám se projektovým managementem. Budu se tedy snažit nějakým způsobem přinést do parlamentu také téma eurofondů a jejich efektivního využívání na Slovensku tak, aby byly přístupnější pro místní žadatele.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Vláda by měla odškodnit neprávem sterilizované ženy, je mezi nimi i mnoho Romek
Rada vlády pro lidská práva doporučila vládě odškodnit všechny ženy, které v letech 1972 až 1991 lékaři neprávem sterilizovali, a to bez ohledu na promlčení. Informovala vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková. Návrh mechanismu odškodnění by měl vzniknout do konce roku 2013. Odškodnění navrhoval v minulosti i někdejší ombudsman Otakar Motejl, na kterého se se stížností do konce roku 2005 obrátilo asi osm desítek hlavně romských žen. Více už Iveta Demeterová, která oslovila vládní zmocněnkyni pro lidská práva Moniku Šimůnkovou.
„Usnesením, které přijala Rada vlády pro lidská práva jako poradní orgán vlády, je doporučení vládě, že by měla přijmout usnesení, že vláda odškodní dvě skupiny nezákonně sterilizovaných žen, a uloží určitým ministerstvům, v čele s ministerstvem zdravotnictví, že by mělo vypracovat mechanismus odškodnění. Podnět bude nejprve podepsán a schválen panem premiérem, poté půjde do připomínkového řízení, v rámci toho bude tento proces nějaký ten týden trvat. Až bude připomínkové řízení ukončeno, rozpory vypořádány, materiál by mohl jít na vládu. Já osobně to vidím tak na dva až tři měsíce.“
Doporučení Rady vlády pro lidská práva vládnímu kabinetu odškodnit ženy, které lékaři neprávem sterilizovali, vítá jedna z takto poškozených žen – Elena Gorolová. Právě ona je od roku 2006 v čele spolku nedobrovolně sterilizovaných žen, který vznikl pod vedením nevládního sdružení Vzájemné soužití v Ostravě:
„Určitě budeme muset bojovat, protože to není úplně vše. Půjde to ještě do připomínkového řízení na jednání vlády.“
Vypadá to, že výsledek se dozvíme někdy za tři až čtyři měsíce...
„Když už jsme vydržely těch sedm let, vydržíme i čtyři měsíce. A uvidíme, jak si s tím vláda poradí.“
Byla jste při jednání, při kterém byla sdělena výše odškodného?
„Při jednání jsem byla, přímo na radě /pozn.ed. Radě vlády pro lidská práva/, kde se toto usneslo.“
Jaká částka by byla adekvátní tomu, jak se v současné době cítíte?
„Mohu mluvit i za ostatní ženy, zatím jsme žádnou částku sami neřekly. Hlavně chceme, aby vše dopadlo dobře, i odškodnění. Jsou ale i další cíle. O jakou částku by se mělo jednat, jsme samy zatím neřekly.“
Jak byste jednaly, kdyby výše částky byla naprosto symbolická?
„Myslím si, že už jsme udělaly kus práce. Já bych to určitě brala. Teď nemohu mluvit za ostatní ženy, ale já osobně bych to brala, protože i vláda se nám omluvila. Víme také, že přístup v porodnicích k nedobrovolné sterilizaci je nyní jiný, že už lékaři nepostupují tak, jak postupovali. Nemohu to ale říct že všechny ženy.“
Paní Gorolová, tehdy Vám bylo jednadvacet let, a chtěla jste mít ještě další děti. Můžete nám jenom ve zkratce zrekapitulovat, jak to bylo tehdy na porodním sále?
„Stalo se mi to ve 21 letech. Měla jsem podstoupit druhý císařský řez. Na porodním sále vznikly komplikace, nemohla jsem porodit.“
Byly to komplikace, které ohrožovaly Váš život?
„Ohrožovaly můj život i život miminka, protože mi vyletěla pupeční šňůra. Ležela jsem na porodním sále, měla jsem velké bolesti, kolem mě stálo více lékařů a sestřiček a chtěli mě připravit na císařský řez. V tom momentu mi dali dva papíry. Měla jsem říct jméno pro holčičku a pro chlapečka. Druhý papír mi dali se slovy, že ho musím podepsat. Ani jsem to v té chvíli nečetla. Vzala jsem prostě tužku a podepsala jsem to. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. Potom mě vzali na operační sál, udělali mi císařský řez, a přitom byla provedena i sterilizace. Když jsem se pak probudila na pooperačním pokojíku, ptala jsem se pouze, jestli mám holčičku, nebo chlapečka. Sdělili mi, že mám chlapečka. Dostala jsem další injekce a spala jsem. Následující den mě dali na pokoj, kde byly i ostatní maminky. Při vizitě mi primář řekl, že mi byla provedena sterilizace. Ptala jsem se, co to znamená. On mi vysvětlil, že už nikdy nebudu mít děti. Nikdo mě na to předtím nepřipravil, nic jsem o tom nevěděla. Hlavou se mi honily různé myšlenky.“
Vy jste se toho lékaře neptala, proč k tomu kroku přistoupili?
„Ptala jsem se. Odpověděl mi, že to bylo ze zdravotního hlediska, že po dvou císařských řezech se musí provést sterilizace.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Jak funguje systém prostupného bydlení?
V následujících chvílích ale bude řeč o systému prostupného bydlení, který se už osvědčil v některých českých městech. Na čem tento systém stojí, a jak vypadá v praxi, zjišťovala Marie Vrábelová.
/Martin Šimáček/: „Kromě velkých měst je obrovský převis nabídky bytů oproti poptávce, především ve většině menších města a v chudších regionech. Byli bychom moc rádi, aby se lidé, kteří jsou dnes vyloučeni z trhu s byty, mohli na ten trh vrátit, aby byli pro majitele bytů zajímavými zákazníky, respektive klienty. Takovými vyloučenými lidmi jsou zejména Romové, často z naprosto absurdních důvodů. Za účelem navrácení těchto lidí na trh s byty se snažíme vybudovat jakýsi vícestupňový model bydlení, ve kterém jsou lidé, ať už Romové či nikoli, zachyceni na prvním stupni, v jakémsi krizovém bydlení, dostanou čas se po nějakou krátkou dobu mobilizovat, zajistit si trvalejší příjem, a pak postupují do dalšího stupně, do tréninkového bydlení. Zde si nacvičí, jak v takovém bytě bydlet, aby toto byla jakási garance nebo záruka toho, že pak zvládnou v normálním bytě standardně fungovat a platit své závazky. Věříme, že záruka těchto dvou stupňů bude zajímavou zárukou i pro majitele bytů. Uvidí, že člověk prošel během roku nebo dvou nějakým procesem, a ten je pro ně zárukou, že takového člověka rád ubytuje. Daří se nám to rozeběhnout. Funguje to už několik měsíců, v podstatě rok, v Litvínově, před startem je to v Chebu a vyjednáváme s dalšími městy o podobném modelu. Chtěli bychom, aby se stal nikoli pilotním, ale jakýmsi systémovým opatřením ve městech, kde agentura funguje.“
To znamená, že ti lidé nebydlí pohromadě, například v jednom paneláku?
/Martin Šimáček/: „To, co zmiňujete, tedy rozptýlení chudých lidí nebo Romů do bytů po městě, je důležitá součást celé té věci. Když bydlí Romové pohromadě, často to znamená, že se na ně většinová populace dívá skrz prsty. Myslí si o nich, že jsou to lidé, kteří mají jiný životní styl. Říkají si, ať si žijí v té vyloučené lokalitě. Je to důležité i prakticky, protože lidé fungují na občanském principu, normálně. V tom je to optimální, řekněme, pro systematickou činnost ve vztahu k vyloučeným lokalitám, pro jakési rozpuštění vyloučené lokality. Když se těm, kteří zvládnou normálně bydlet, podaří tu lokalitu opustit a budou fungovat v tržním nájemním bydlení, jedni v bytech na jednom konci města, dalším na druhém konci města, bude to nejméně zatěžovat společnost a ostatní lidé si toho v podstatě nevšimnou.“
Několik otázek jsem položila také Janu Snopkovi, analytikovi pro oblast bydlení:
Často se říká, že Romové žijí v ghettech někde na okraji společnosti. Myslíte si, že se to dá nějakým způsobem řešit?
/Jan Snopek/: „Určitě máme k dispozici celou řadu nástrojů, byť žádný z nich nefunguje sám o sobě. Vždy je třeba využívat je komplexně, kombinovat nástroje bytové politiky spolu s nástroji sociálních služeb a dalšími opatřeními.“
Uvedla bych několik příkladů: Ubytovny, které jsou předražené a podmínky v nich jsou téměř neslučitelné s hygienickými předpisy a službami vůbec.
/Jan Snopek/: „To jste uvedla věc, která nás velmi trápí. Problém je daný tím, že ubytovatelé mohou dávat cenu tak vysokou proto, že je jim nájemné uhrazeno z doplatku na bydlení, který sice byl od letošního roku v souvislosti se sociální reformou do jisté míry zastropován. Stále se ale stává, že čtyřčlenná rodina může za jednu místnost platit 12 tisíc i více.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Robert Tonelli: Nechtěl jsem nosit jméno někoho, kdo mě nevychovával
Teď vám představíme zajímavou osobnost. Sedmadvacetiletý Robert Tonelli vyrůstal bez biologických rodičů a do sedmi let žil v dětském domově. Přesto všechno je úspěšným studentem politologie a mezinárodních vztahů na pražské Metropolitní univerzitě, stojí ve vedení sítě soukromých škol managementu a práva a také začíná podnikat. Zeptal jsem se ho, zda děti z dětských domovů musejí zdolávat daleko větší překážky než ty, které mají běžnou rodinu – takovou, jak si ji všichni představujeme.
„Určitě musejí a myslím si, že to jsou hodně velké překážky. Když malé dítě vyrůstá v dětském domově, je zvyklé na určitý režim. Pro mě to byla celou dobu psychologická otázka. Vyrůstal jsem v prostředí, ve kterém jsem byl zvyklý na nějakou mentalitu, jinou, odlišnou od té naší romské. Byl jsem zvyklý na jiný humor, na jinou životní úroveň, úplně na všechno. Když si mě adoptovala moje máma, bylo to stejné. Měl jsem doma pozitivní vzor. Věděl jsem, že moje máma ráno vstává do práce a že odpoledne přijde, uvaří nám, uklidí, bude se s námi učit a připravovat nás do školy a tak dále. Když jsem pak nastoupil na romskou školu v Kolíně, v té době se to ještě jmenovalo romská škola, najednou jsem se ocitl mezi Romy. Tam jsem viděl úplně jiné chování, jinou mentalitu, jiné zvyky, jinou kulturu, než na co já jsem byl zvyklý.“
Jak se s tímhle člověk vypořádává?
„Bylo to těžké. Na jednu stranu jsem byl totiž vizuálně Rom a Češi mě, v uvozovkách, odmítali
Na druhou stranu mě odmítali i Romové, protože jsem měl typickou českou povahu. Až postupem času, když jsem byla na škole čtyři roky, našel jsem odpovědi na mnoho otázek.“
Souvisí s hledáním Vaší identity i to, že máte jméno Robert Tonelli. To není úplně romské jméno. Vy jste se přejmenoval?
„Ano, přejmenoval jsem se z jednoho prostého důvodu. Moji rodiče mě nevychovávali. Proč bych měl tedy nosit příjmení a rod někoho, koho vůbec neznám? Vím sice, kde jsou, ale nechtěl jsem nosit jejich příjmení. Po mámě jsem si příjmení také nevzal, protože to už bych nebyl já.“
Jste absolventem Střední sociální školy v Kolíně, kterou založil a později v dalších městech vybudoval Emil Ščuka. Vy jste poměrně záhy po maturitě působil jako zástupce ředitele v síti těchto škol. Řekněte mi, jak se stalo to, že absolvent školy se poměrně záhy stane zástupcem jejího ředitele?
„Nebylo to brzy. Bylo to až po několika letech. Začínal jsem v podstatě od píky v kanceláři. Nejdříve jsem pomáhal s papírováním, pomáhal jsem kopírovat. Dělal jsem ty nejzákladnější práce. Pak jsem pracoval jako náborář, posléze koordinátor náborů. V podstatě jsem se vypracoval, nebylo to ze dne na den, ale až po několika letech.“
Server romea.cz v listopadu loňského roku zveřejnil rozhovor s Vámi. Říkáte v něm mimo jiné, že byste vznik nové romské politické strany uvítal a podporoval byste ji. Proč je podle Vás, tedy z pohledu studenta politologie a mezinárodních vztahů, potřeba, aby v Česku existovala taková politická partaj?
„Politická strana je už přeci jen nějakou silou, její názor musí být akceptován a respektován, protože má i moc.“
Nemyslíte si, že by Romové byli respektováni daleko více, kdyby kandidovali v rámci velkých politických stran.
„To si nemyslím. Domnívám se, že i romská politická strana, která je, ač se to někomu nemusí líbit, založena na etnickém principu, může mít respekt. Konec konců i z historie to víme, ROIka, Romská občanská iniciativa, která byla respektována.“
Ale skončila fiaskem...
„Skončila fiaskem, kvůli nekompetentním lidem, kteří to neuměli.“
Dokázal byste vyjmenovat pět lidí, pět Romů, kteří by dokázali dnes dobrým způsobem řídit politickou romskou stranu?
„Myslím si, že v České republice máme spoustu vzdělaných lidí, kteří se i o politiku kdysi zajímali a zajímají se o ni, jako je Emil Ščuka, Karel Holomek, paní Klára Samková, i pan Veselý svým způsobem dělal politiku.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
Poslech:
RealAudio ~ Download
|
|
Do historie samostatné Slovenské republiky se zapíšete jako první Rom, který dostal vstupenku do parlamentu. Je to pro Vás jistým způsobem výzva?
Poslech:
Související články
„Usnesením, které přijala Rada vlády pro lidská práva jako poradní orgán vlády, je doporučení vládě, že by měla přijmout usnesení, že vláda odškodní dvě skupiny nezákonně sterilizovaných žen, a uloží určitým ministerstvům, v čele s ministerstvem zdravotnictví, že by mělo vypracovat mechanismus odškodnění. Podnět bude nejprve podepsán a schválen panem premiérem, poté půjde do připomínkového řízení, v rámci toho bude tento proces nějaký ten týden trvat. Až bude připomínkové řízení ukončeno, rozpory vypořádány, materiál by mohl jít na vládu. Já osobně to vidím tak na dva až tři měsíce.“
/Martin Šimáček/: „Kromě velkých měst je obrovský převis nabídky bytů oproti poptávce, především ve většině menších města a v chudších regionech. Byli bychom moc rádi, aby se lidé, kteří jsou dnes vyloučeni z trhu s byty, mohli na ten trh vrátit, aby byli pro majitele bytů zajímavými zákazníky, respektive klienty. Takovými vyloučenými lidmi jsou zejména Romové, často z naprosto absurdních důvodů. Za účelem navrácení těchto lidí na trh s byty se snažíme vybudovat jakýsi vícestupňový model bydlení, ve kterém jsou lidé, ať už Romové či nikoli, zachyceni na prvním stupni, v jakémsi krizovém bydlení, dostanou čas se po nějakou krátkou dobu mobilizovat, zajistit si trvalejší příjem, a pak postupují do dalšího stupně, do tréninkového bydlení. Zde si nacvičí, jak v takovém bytě bydlet, aby toto byla jakási garance nebo záruka toho, že pak zvládnou v normálním bytě standardně fungovat a platit své závazky. Věříme, že záruka těchto dvou stupňů bude zajímavou zárukou i pro majitele bytů. Uvidí, že člověk prošel během roku nebo dvou nějakým procesem, a ten je pro ně zárukou, že takového člověka rád ubytuje. Daří se nám to rozeběhnout. Funguje to už několik měsíců, v podstatě rok, v Litvínově, před startem je to v Chebu a vyjednáváme s dalšími městy o podobném modelu. Chtěli bychom, aby se stal nikoli pilotním, ale jakýmsi systémovým opatřením ve městech, kde agentura funguje.“
„Určitě musejí a myslím si, že to jsou hodně velké překážky. Když malé dítě vyrůstá v dětském domově, je zvyklé na určitý režim. Pro mě to byla celou dobu psychologická otázka. Vyrůstal jsem v prostředí, ve kterém jsem byl zvyklý na nějakou mentalitu, jinou, odlišnou od té naší romské. Byl jsem zvyklý na jiný humor, na jinou životní úroveň, úplně na všechno. Když si mě adoptovala moje máma, bylo to stejné. Měl jsem doma pozitivní vzor. Věděl jsem, že moje máma ráno vstává do práce a že odpoledne přijde, uvaří nám, uklidí, bude se s námi učit a připravovat nás do školy a tak dále. Když jsem pak nastoupil na romskou školu v Kolíně, v té době se to ještě jmenovalo romská škola, najednou jsem se ocitl mezi Romy. Tam jsem viděl úplně jiné chování, jinou mentalitu, jiné zvyky, jinou kulturu, než na co já jsem byl zvyklý.“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články