Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vás zavedeme do malé činorodé firmy v Praze, seznámíme vás s novou
publikací Kláry Samkové a svůj příběh nám povypráví Marek Berky ze
Slovenska. Tolik jenom namátkou z dnešního pořadu O Roma vakeren, který se
samozřejmě neobejde bez romských písní z domova i ze světa.
Bacht tumenge savorenge. So šunen amaro vakeriben. Mangav tumenge šukar
sambat. Adadžives pale peskeri genďi povakerela Klára Samková. Džana amenca
pre Slovensko, šunena romani paramisa. Akana imar romani giľori.
=[ Reportáž ]=
Malá činorodá firma na třídění odpadu získala certifikát Ethnic Friendly
zaměstnavatel
Zaměstnavatelé, kteří dlouhodobě zaměstnávají například Romy, se od roku
2007 mohou ucházet o certifikát Ethnic Friendly zaměstnavatel. Udělují ho
neziskové organizace IQ Roma servis, Romea a Charita Olomouc. Certifikát
dosud získalo 46 zaměstnavatelů a jednoho z nich vám teď představí Jana
Šustová. Jde o Martina Sysla, jehož firma získala certifikát koncem loňského
roku.
Mohl byste představit vaši firmu? Jak se jmenuje a čím přesně se zabývá?
„My jsme firma Martin Sysel – třídění odpadů a zabýváme se právě touto
činností, tedy tříděním odpadů pro firmy a soukromé osoby. Když někdo
potřebuje něco zlikvidovat, snažíme se z odpadu udělat ještě něco, co by se
dalo využít.“
Kde přesně sídlíte?
„Sídlíme na Praze 3 – Žižkov, konkrétně na Nákladovém nádraží Žižkov, kde
máme blízko centra třídírnu. Z centra svážíme odpad a přetváříme jej na jiné
věci tak, aby se ještě využily.“
Kolik má vaše firma zaměstnanců?
„To je různé podle zakázek. Přibližně se pohybujeme od dvou do pěti
zaměstnanců, buď formou brigády, kmenově nebo se jedná o práci na zakázku.“
Jste tedy malá firma, ale získali jste certifikát Ethic friendly
zaměstnavatel. Z jakých etnik jsou vaši zaměstnanci?
„Vlastně akorát z romského. S ostatními zatím zkušenosti nemám.“
A jaké máte zkušenosti s Romy jako se zaměstnanci? V naší společnosti
přeci jenom panuje proti nim hodně předsudků, například že nechtějí pracovat
atd. Jaký je názor člověka, který s nimi pracuje?
„Já v tom nevidím žádný rozdíl. Zkušenosti jsou stejné, ať jsou lidé tmaví
nebo bílí, dobrý nebo špatný, práce míň nebo víc, nevidím v tom rozdíl.
Jedná se tedy čistě o moji zkušenost, nevím jak je to u ostatních. Já to
vidím tak - bez rozdílu.“
Kolik hodin denně vaše práce obnáší? Je to spíše nárazové?
„Zase je to proměnlivé podle toho, kolik máme práce. Některé činnosti jsou
pravidelné a pak u těch nárazových je dobré, když mám v záloze někoho, komu
můžeme zavolat, aby nám přišel pomoct. Někdy se dělá šest hodin, někdy
dvacet.“
Ještě bych se zeptala vašeho zaměstnance - jak se jmenujete a jak dlouho
u této firmy pracujete?
„Jmenuji se Kováč, u Martina pracuji třetím rokem a jsem tu spokojený.
Sháněl jsem práci, ale nikde nebyla. Pak jsem procházel internet a najednou
vidím, Martin Sysel. Říkám si, půjdu se zeptat a když jsem přišel, Martin že
mě nejdřív vyzkouší. Zkouška proběhla, vyšlo z ní, že makat umím a tak mě
vzal. A já u něj zůstal.“
Jak zkouška vypadala? Co jste všechno dělal?
„Všechno, co ostatní zaměstnanci. Co bylo potřeba. Muselo se něco vyklidit,
tak jsme vyklízeli, potřebovalo se něco přivést, tak jsme to přivezli,
vyložili, roztřídili, no a podobně. Dá se říct, že dnes jsem už v důchodě.
Ale pořád sem chodím a přivydělávám si další peníze, protože těch není nikdy
dost. Chodí sem mladí kluci na výpomoc, na brigádu, přivydělat si, taky
Romáci. Je jich pět nebo šest. A nejsou s nimi žádné problémy. Já, jako Rom,
nemám problém. Můžu jít kam chci. Nevím, co všichni mají, já nikdy problémy
neměl.“
Myslíte problémy s diskriminací? Nebo že by vám někdo nadával, mlátil vás
...
„To se mi ještě nestalo! Je mi už hodně let a ještě jsem to nezažil. Aby mi
někdo nadával do Cikánů? Neexistuje. Nikdy. Já u jednoho podniku vydržel 40
let. A s nikým jsem potíže neměl. Řídil jsem stavbu, která měla 150
zaměstnanců.“
A ani když jste hledal práci vás nic zlého nepotkalo?
„Ne. Všude, kam jsem přišel, ať mě přijímal muž nebo žena, to bylo bez
komplikací. Potřebujete práci? Kde jste dělat? Máte papíry? Všechno v
pořádku. Já mám ještě tři bratry a ani oni žádné potíže nemají, a to pořád
ještě pracují.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Psychologické důvody sociálního vyloučení Romů
Romská otázka s podtitulem Psychologické důvody sociálního vyloučení Romů –
tak se jmenuje odborná publikace právničky Kláry Samkové. Autorka v ní mimo
jiné odpovídá na otázky, jaká je sociální frustrace Romů v českém prostředí,
jaký je jejich vztah ke vzdělání, nebo třeba proč se Romové bojí osamělosti.
Na podrobnosti se autorky knihy ptala Marie Vrábelová.
„Musím říct, že psát vědeckou práci ve vědeckém oboru, který není mým
vlastním, je jedna z nejtěžších věcí, ke kterým jsem se dosud v životě
propracovala. Dva a půl roku jsem nedělala nic jiného, než že jsem četla.
Skutečně jsem přečetla stovky knížek.“
Ovlivnila vás skutečnost, že jste byla provdaná za Roma?
„Určitě to mělo naprosto zásadní vliv. Dnes, když se dívám na svoje
manželství s Ivanem Veselým, vidím, že nedopadlo úplně nejlépe, po sedmnácti
letech skončilo rozvodem. Pohybovala jsem se v romské komunitě, která mi
zprostředkovala řadu osobních a velice emotivních zážitků. V podstatě mi
bylo dopřáno prožít ty vnitřní pocity v romském společenství. A přitom, ač
sama nejsem Romka, jsem měla možnost je, doufám objektivně, analyzovat.“
Jak byste charakterizovala romskou komunitu?
„Je strašně prodchnutá utrpením, které se táhne po stovky let a ani oni sami
nejsou dost dobře schopni si to uvědomit. Tato moje útlá, 120 stránková
knížečka, by měla sloužit nejenom Čechům, aby se zorientovali v romské
problematice a v tom, jací Romové skutečně jsou a hlavně proč takoví jsou.
Také si myslím, že by si ji měli přečíst Romové, aby sami nad sebou začali
přemýšlet a aby se pokusili začít sami sobě rozumět.“
Myslíte si, že to je hlavní důvod sociálního vyloučení Romů?
Psychologický aspekt? Nebo se Romové chtějí separovat a tím se chránit?
„Oni se svým způsobem chtějí separovat, a to proto, že neví, jakým jiným
způsobem by mohli ochránit svoji vlastní duši. Oni si samozřejmě své romství
nevybrali a není to lehký úděl. Ale když už Romy jsou, musí se s tím nějakým
způsobem vypořádat. Nikdy si nikdo nepoložil otázku, proč to tak je? Proč
jsou Romové takto nastaveni?“
Mohla byste je charakterizovat? Jací Romové jsou?
„Oni jsou v podstatě velice uzavření, neintegrovaní a ve své podstatě dneska
neintegrovatelní do české nebo evropské společnosti. A jestliže se i Romové
umí přizpůsobit - všichni umí používat mobily, internet, umí řídit – mluvím
tedy o té části obyvatelstva, která je toho schopná intelektuálně, ale
prostě i ten nejposlednější Rom v té nejvyloučenější lokalitě běžně posílá
Mmsky, jsou schopni se přizpůsobit životu v rámci technického pokroku a
proto prostě není možné, že neumí vzít do ruky koště a zamést kolem sebe! To
musí mít nějaké jiné příčiny!“
A našla jste je?
„Myslím si, že jsem na ty příčiny přišla. Romové se cítí ohroženi a chrání
svoje romství, protože chrání svoji duši. Podle mého názoru cítí tlaky
různého nebezpečí a nepřijetí, ale ne nutně nebezpečí a nepřijetí ze
současné doby! To je to strašné nedorozumění mezi českou majoritou a romskou
minoritou. Romové v podstatě nechtěně reagují na všechna příkoří, která se
jim stala v minulých staletích a promítají je do dnešní doby a i tam, kde
žádné ohrožení samozřejmě není. Bez vědomí této příčinné souvislosti,
sahající hluboko do historie, tomu nemůžete porozumět. A když tomu
neporozumíte, tak to není možné přerušit.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Marek Berky - z ulice na vysokou školu
Pětadvacetiletému Markovi Berkymu z Banské Bystrice přinesl život - i přes
jeho mladý věk - řadu nepříjemných životních situací. Díky rodičům a vlastní
odhodlanosti se ale překážkám postavit dokázal. Následující příběh není jen
o Markovi a jeho rodině, ale i o společnosti po roce 1989. Zaznamenal ho
Robert Hoza.
„Rok od roku jsme se vlastně dozvěděli, že výměna dvoupokojového bytu za
třípokojový plus doplatek, byl podvod. Byt nám prodal pán, jehož manželka
byla i s dítětem v Rusku. Až když se vrátila na Slovensko, zjistila, že v
jejím dvoupokojovém bytě žije šestičlenná rodina. Obrátila se na policii,
pak na soudy a byt jí byl automaticky přisouzen, protože ona byla
podvedenou. No a my jsme se v mžiku ocitli na ulici. Nabízeli nám ubytování
v osadách, jenže my jsme na to nebyli zvyklí. Měli jsme svůj zažitý standart
a najednou jsme se měli odstěhovat do nějakého zařízení nebo do osady, kde
žili převážně Romové, ale ti nepřizpůsobiví.“
Tak začíná příběh, který není po roce 1989 výjimečným. Zajímavý je
zejména osud hlavního aktéra příběhu, Marka Berkyho z Bánské Bystrice,
kterému se naskytla příležitost překonat nepřízeň osudu. Rodinu čekalo další
stěhování. Do sociálního bytu, takzvaného azyláku. Marek s rodiči a třemi
sourozenci bydlel v jedné místnosti. Štěstím v neštěstí se ukázala otcova
pevná výchova.
„Výchovy se nám dostalo neromské, protože náš otec byl od narození v dětském
domově. Spíše to byla výchova vojenská a já jsem za to dodnes vděčný. My
jsme do komunity vůbec nezapadli. Byl jsem pro ně de facto bílý, a to už jen
na základě toho, jak jsem se oblékal a jak jsem se vyjadřoval. Večer chodili
a nadávali nám, přišli jsme jim divní a já nechápal, proč to dělají, když
jsem také Cikán, ne bílý. Dokončil jsem základní školu, otec mi ani nedal
jinou možnost než jít na školu. On vůbec nechtěl, abych šel pracovat, i když
jsme byli sociálně slabí. Říkával, že nějak bylo, nějak bude, ale vystudovat
musím. Vybral jsem si proto obor autolakýrník. A když už jsem byl na střední
škole, bylo mojí jednoznačnou prioritou získat maturitu. Rodiče o tom věděli
a tak mi pomáhali, jak jen to šlo. Jenže když jsem se měl rozhodnout, jestli
maturitu ano nebo ne, rodiče nevěděli kam a já tehdy dostal nabídku na
zaměstnání v oboru. Věděl jsem, že naši nemají peníze, že sestry nemají na
oblečení, navíc jsem musel pomáhat bratrovy, který byl o rok mladší a stále
studoval, a proto jsem se rozhodl jít do práce. Pracoval jsem jako
autolakýrník rok a půl. Všechno se dařilo, jenže to bylo u soukromníka a
dostal jsem výpověď. Pak nastalo období, kdy jsem neměl zaměstnání, vlastně
vůbec nic, byl jsem bez peněz. Našel jsem si dívku a ta mě inspirovala k
tomu, abych se vrátil do školy. Podpořila mě tím, že jsem mohl studovat a
nemusel jí přispívat na nájem.
V životě můžete potkat i správné lidi. Markovi Berkymu se to podařilo.
Štafetu po rodičích brzy přejala sociální pracovnice pro rodiny s dětmi v
ohrožení Milena Maková:
„Nám se na jedné straně osvědčil, zejména při práci s dětmi. Někdy už mi
Marek přijde jako kolega. Asi je to těmi zkušenostmi, že je tu s námi, vidí,
jak to celé probíhá, co je potřeba udělat, je nápomocný. Když jsme se poprvé
poznali, tak jeho představa byla úplně jiná. Chtěl být policistou. Pořád jím
sice může být, ale zřejmě ho oslovila i naše profese.“
Marek Berky momentálně pracuje jako asistent v zařízení nouzového a
dočasného bydlení Kotva v Banské Bystrici. Záleží už jen na něm.
„Po absolventské praxi viděli, že mě děti respektují a že s nimi mám i já
dobrý vztah. Výsledky jsou vidět i ve školách, zlepšily se jim známky,
docházka. Po třech měsících spolupráce proto začali přemýšlet, co se mnou
dále. Nabídli mi práci, na devět měsíců, na dobu určitou. Celou dobu jsem
vlastně jen připravoval volnočasové aktivity, plus navíc nějaké kancelářské
práce a teď mi předložili novou smlouvu. A v mezičase si účelově dodělávám,
na základě rady kolegů, vysokou školu. Studuji sociální práci se zaměřením
na romskou komunitu.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Ostravské nízkoprahové centrum pro romské děti se přestěhovalo
Romské děti z Ostravy-Hrušova se setkávají na nové adrese. Sdružení Vzájemné
soužití, které tam pomáhá romské komunitě, přesunulo nízkoprahové centrum do
nového prostředí. V opraveném bytě se našlo místo pro hernu, posilovnu i
poradnu. Natáčela tam Jana Jeckelová.
Je krátce po poledni a přibližně desítka školáků a předškoláků se netoulá
v ulicích, ale sedí za velkým stolem a vyrábí zimní dekorace do oken.
„Bydlím v Pláničkově 5, Ostrava - Hrušov, třetí vchod. A dělám sněhuláky.“
Jak často sem chodíš?
„Každý den,“ představuje se školák Filip.
Já mezi vás, děti, trochu nahlédnu. Můžeš mi říct, co děláš?
„Sněhuláka.“
A jak se to dělá?
„To musíte udělat tři kruhy a pak je spojit.“
Kdo ještě dělá sněhuláka?
„Sněhuláčka, nebo koníčka.“
V herně je také spousta hraček a děti mi prozradily, že tam rády tancují
a zpívají.
„Tančím, hraji si s puzzlema, vyrábím třeba lízátka z papíru ...“
A co na to říkají rodiče, že sem chodíš?
„Jsou rádi, že nemusíme být celý den doma, hlavně že jsme v centru,“
vysvětluje Barborka a ukazuje mi své oblíbené hračky.
Nad vším dohlíží vedoucí centra Renata Gažiová:
„Nacházíme se v herně, kde děti mají videoprojekci, prostor na doučování,
mohou si zde hrát, kreslit, i koutek, kde se nám mohou svěřit se svými
problémy.“
Kolik dětí k vám denně dochází?
„Máme otevřeno denně od půl jedné do čtyř hodin pro malé děti od 6 do 13 let
a potom od půl šesté do osmi otevíráme pro mládež. Celkem okolo 55 až 60
dětí.“
Naproti herně pro menší děti je oblíbená místnost mládeže, hlavně
starších kluků. Vede je trenér Zdeněk Tišer:
„Chodím sem cvičit mládež. Máme k dispozici činky a posilovací stroje.“
Jaký je o posilovnu zájem?
„Obrovský. Kluci, co žijí poblíž, v komunitě, nemají vesměs kde trávit volný
čas. Proto jsou rádi, že jsme pro ně zřídili komunitní centrum.“
Lukáši, vy tu dnes cvičíte, chodíváte sem často?
„Ano. Cvičíme tu, jsme rádi, že to tady máme. Chodí sem všichni kámoši.“
Z posilovny mě paní Renáta Gažiová vede k dalším místnostem. Jednou z
nich je poradna, kde sociální pracovnice lidem pomáhají řešit například
problémy s bydlením. Nechybí ani malá kuchyňka.
„Kuchyňku teprve zřizujeme. Ještě budeme kupovat plynový sporák, aby mohly
děti mít jednou do týdne kroužek vaření.“
A kam to vede dál? Jdeme nějakou chodbou ...
„Tady je herna, kterou má na starosti Martin Peťera.“
Martine, popište nám trochu blíže vaši hernu, co zde mohou děti nebo
mládež dělat?
„Mohou zde hrát společenské hry, například stolní tenis. Já jsem tu i od
doučování, pomáhám jim se zlepšením prospěchu ve škole, pomáhám mladým, co
se hlásí na střední školy.“
A s jakými předměty mají největší problémy? Co chtějí doučovat?
„Nejhůře jsou na tom vždycky s jazyky, i s českým, a s matematikou,“ uzavírá
Martin Peťera.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
S Tomášem Zajacem o profesním růstu
Vystudoval střední odbornou školu obor management strojírenství, po maturitě
ale na vysokou školu nenastoupil. A to i přesto, že u přijímacích zkoušek
byl úspěšný. Proč se nakonec rozhodl nenastoupit na univerzitní půdu, ale
začal se věnovat práci? Na to se Tomáše Zajace zeptala Iveta Demeterová.
„Zkusil jsem to, některé přijímačky se povedly, někam jsem se dostal, ale
zjistil jsem, že to není přesně to, co jsem vždycky chtěl. Na střední
vlastně pořád ještě nevíte, co byste chtěli dělat, někdy ani později.
Vlastně si dodnes nejsem úplně jistý, čím bych chtěl být, zvlášť když už je
člověk v nějakém procesu.“
Kde v současné době působíte?
„Jsem zaměstnán jako konzultant prodeje. Představte si člověka, který
pracuje v prodejně v libovolném obchoďáku a nabízí produkty, stará se o
stávající klientelu.“
Nastoupil jste před pěti lety? Hned po škole?
„Přesně tak. Hned po škole jsem tam zavítal. Práce je to určitě zajímavá,
mohu doporučit komukoli, kdo neví, co by přesně chtěl dělat. V této práci se
dají získat zkušenosti a otevře se nový prostor.“
Máte možnost dalšího kariérního růstu?
„Stejně jako v každém zaměstnání i tady taková možnost je, ale není to
nejjednodušší. My jsme velká společnost a díky tomu je zde i více uchazečů o
různá místa. Řekl bych, že naše firma je co do kariérního růstu zajímavá, je
hodně možností, člověk ale musí být hodně šikovný, aby se někam dostal.“
Kde se ve vaší společnosti vidíte za rok?
„Standardní kariérní růst je ten, že člověk dělá nejdříve poradce, pak
povýší na zástupce, vedoucího, manažera. Já teď pracuji jako zástupce, takže
bych se rád viděl jako vedoucí prodejny.“
Tedy jste zástupce vedoucího. Když přijde zákazník, myslíte si, že se
třeba někdy pozastaví nad tím, že jste Rom?
„Někteří určitě ano. Někteří sotva otevřou dveře – a já stojím se svým
stolečkem přímo naproti dveřím – tak se divně dívají, ale po pár minutách
nebo pár slovech, která spolu prohodíme, tak takové to jemné zděšení opadne
a oni si uvědomí, že hovoří s člověkem, který má něco v hlavě a rozumí svojí
profesi. Pak už je to v pořádku a získají k vám důvěru. Ale ze začátku,
občas, někteří, koukají divně.“
Říkal jste „zděšení“. Jak to vlastně překonáváte, když jste se s tím
párkrát na prodejně setkal?
„Pro mě je to především výzva. Mohu lidem ukázat, že jsem na správném místě,
že svoji profesi zvládám, že na to mám. Někteří lidé se s vámi ani nechtějí
moc bavit, jsou odtažití, ale jedině vaším přístupem, tím, že vás práce baví
a jdete do toho naplno, ty lidi prostě zlomíte. A oni potom za vámi chodí,
když mají nějaký problém nebo chtějí nový produkt.“
Přemýšlíte nad dalším studiem? Nechcete dál studovat vysokou školu?
„Samozřejmě přemýšlím o tom. Jakmile se dostanete do pracovního procesu, je
těžké se do toho zase dostat, přinutit se k tomu. Já určitě chci, možná už i
mám něco vyhlídlého, ale uvidíme, jak to vyjde, protože ta škola, kterou
jsem si vybral, je soukromá. Obor není na státní škole a není to nic
jednoduchého, skloubit práci, ve které jsem každý den od rána do večera a
ještě si večer otevřít knížku a učit se...“
Vy jste také po maturitě studoval rok angličtinu?
„Po střední škole jsem přesně nevěděl, co chci dělat. Takže mi přišlo vhod
studovat jazyk. Angličtina mě vždycky zajímala nejen kvůli komunikaci, ale i
kvůli filmům, hudbě, abych věděl, o co se tam jedná. Používám ji každý den v
práci i s přáteli po internetu. Můžu ji jedině doporučit.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
O Roma vakeren s datem 28. ledna už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na
internetové adrese www.romove.cz.
Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma
bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Irinen amence kas kamen tešunel.
Aven saste teh bachtale.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a
Tomáš Bystrý.
|