Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes se dozvíte, proč jsou ještě stále v ulicích Nového Boru herny, i když
to vyhláška od nového roku zakazuje. Řekneme vám, čím škola v Šariššských
Michalanech na Slovensku porušila antidiskriminační zákon, a blíže vám
představíme také tradiční romskou svatbu. Tolik jenom namátkou z dnešního
pořadu O Roma vakeren, který se samozřejmě neobejde bez romských písní z
domova i ze světa.
Bacht tumenge savorenge. So šunen amaro vakeriben. Adadžives džana amenca
andro foros Nový Bor the pre Slovensko. Sose kampel stipendium vaše romane
čhave amnege phenela Zdeněk Horváth, šunena romani paramisa palo Del. Mangav
savorenge šukar šuneben. Som rado hoj san amenca.
=[ Reportáž ]=
Herny v Novém Boru zůstávají navzdory přísnému zákazu
V Novém Boru platí od nového roku poměrně přísná vyhláška, která zakazuje
hazard na území celého města bez výjimky. Město se rozhodlo automaty a
videoterminály odstranit především proto, že podporují kriminalitu a násilí
ve městě. Několik násilných incidentů, ke kterým za poslední půl rok v
Novém Boru došlo, totiž začalo právě v hernách. Tady je reportáž Šárky
Škapikové.
Herny, videoterminály, výherní automaty, zkrátka hazard celkově úzce
souvisí s kriminalitou a násilnostmi. Kvůli hazardu se totiž řada lidí
dostane do nekonečné spirály, ze které se nelze jen tak vymanit. Lidé ztratí
práci, novou kvůli vysoké nezaměstnanosti nenajdou, nemají na nájem, a tak
začnou hrát automaty. Stanou se na nich závislí, a když na ně nemají, začnou
krást. To se podle psychologů stává velmi často. Herny by proto měly zmizet,
na tom se v Novém Boru shodují zástupci majority a také Romové, třeba tento:
„Myslím si, že automaty by tu neměly být. Kvůli nim je tady vyšší
kriminalita, jak se tu říká. Je to tady špatné,“ to si myslí Jaroslav
Balog. A není sám. Proto se novoborská radnice rozhodla přijmout vyhlášku,
která hazard na území celého města bez výjimky zakazuje, jak říká starosta
města Jaromír Dvořák:
„Je to nejpřísnější obecně závazná vyhláška v Libereckém kraji. Důvod je
zřejmý. Je jím společenská situace, která ve městě nastala, viz například
mačetový útok, ale i útok dlažební kostkou, které začaly v hernách
nejnižšího kalibru. A právě těchto heren jsme se jako město chtěli a chceme
zbavit, proto ta vyhláška.“
Například místní podnikatel Robert Uxa má ale za to, že vyhláška zase tak
přísná není, a navíc zatím vůbec nefunguje:
„Hazardní lobby se to opět nějakým způsobem podařilo obejít. Včera večer
jsem jel po Boru a hrací automaty normálně fungovaly. Herny byly otevřené.
Navíc tu už předtím byla vyhláška, která měla omezovat hazard po 22. hodině
a po 22. hodině se tu normálně hrálo. Nevím, jestli je vůbec město schopné
si tuhle vyhlášku vynutit.“
A skutečně, pokud se člověk rozhlédne po Novém Boru, herny jsou v ulicích
dál. A není jich málo. Jak je tedy možné, že vyhláška vešla 1. ledna v
platnost, ale ve skutečnosti nic nezměnila? Na tuto otázku odpovídá starosta
Jaromír Dvořák:
„Samozřejmě, že musíme respektovat dané zákony, to znamená, že musí
doběhnout smlouvy, které jsou stanoveny. U starších herních automatů to v
podstatě znamená, že do půl roku všechny zmizí. U videoterminálů je
nastavena lhůta ze strany ministerstva do tří let.“
Herny tedy zmizí až za několik let, k tomu ale starosta ještě dodává, že:
„I u heren, které zůstávají doposud, jsme nastavili přísný režim.
Kontrolujeme, zda plní podmínky, za kterých byla herna a její provoz
povolen. Pokud tomu tak není, herna se dočká přísných pokut, popřípadě jí
bude odebrána licence ještě před vypršením lhůty.“
Herny jsou zlo a měly by zmizet co nejdříve, soudí místní lidé. Robert
Uxa má velkou sklárnu a ví, že mnoho jeho zaměstnanců se dostalo někdy do
problémů a do exekucí, a to právě kvůli hazardu:
„Spousta lidí se do exekucí dostala kvůli hazardu a kvůli drogám. Pokud by
hazard a drogy byly vymýceny, myslím si, že by ti lidé byli šťastní. Hazard
je nevyléčitelný. Musíte hazard odstranit z jejich dosahu, a pak teprve jsou
lidé schopni vrátit se zpátky.“
Konec automatů chtějí i další lidé. Ale ne všichni. Někomu je to prý
úplně jedno:
„Já to nehraju a nikdy jsem to nehrál,“ říká jeden z místních Romů.
Na to, zda zákaz hazardu opravdu pomůže městu od kriminality a
násilností, si bude muset Nový Bor počkat. Všechny automaty zmizí až za tři
roky.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Základní škola na východním Slovensku má z celkem dvaceti dvou tříd
dvanáct čistě romských
Teď zamíříme na východní Slovensko do jedné základní školy, která na základě
vyjádření Okresního soudu v Prešově musí vytvořit smíšené třídy. V Základní
škole Pod lesíkom v Šariššských Michalanech totiž fungují i ty, které
navštěvují výhradně romské děti. Na problém poukázala Košická poradna pro
lidská práva a soud dospěl k závěru, že škola nerespektuje zásadu rovného
zacházení. Rozsudek má být publikován v celostátních učitelských novinách,
aby se s ním seznámily i další základní školy a působil tak na ně
preventivně. Základní škola se odvolala proti rozhodnutí Okresního soudu a
dál se kauzou bude zabývat krajský soud. Podrobnosti má Robert Hoza.
Je tu snaha o rozvázání gordického uzlu, nebo se otvírá Pandořina
skříňka? Dodám jen, že gordický uzel se rozvázat nedal, musel se rozetnout.
Nejdříve ať mají slovo tedy ti, kterých se to nejvíce týká a zároveň které
to nejvíce postihuje – žáci základní školy. Uslyšíte dvanáctiletého sedmáka
Petra z Ostrovan, patnáctiletého sedmáka Aleše z Ostrovan a šesťačku Martinu
ze Šárišských Michaľan.
Chtěl bych se Tě zeptat, jak se Ti líbí systém vyučování na této škole?
„Je to lepší. Chodím sem se svými. Rozumíme si spolu lépe než dříve, když
jsem chodil do školy s bílými. Tady je to lepší.“
Snaží se k Vám učitelé přistupovat slušně?
„Ano.“
Vysvětlí vám i látku?
„Ano.“
Jak bys mi to popsal vlastními slovy?
„Dobře nám vysvětlují všechna témata.“
Když se jich zeptáte, vyjdou vám vstříc?
„Ano.“
„Když mám nějaké problémy, zeptám se paní učitelky, a ta mi všechno poví.“
Jak to vnímáš?
„Dobře.“
Nemáš ale problém chodit do smíšené školy, že?
„Nemám, ale je mi lépe mezi svými.“
Proč?
„Když jsem s nimi, cítím se uvolněně. Když jsem mezi gadži, trochu se
stydím. Mezi Cikány se cítím líp.“
„Lepší je, když jsme normálně a ne smíšení. Jsme Romové, oni by nám dělali
naschvály.“
Zvládají učivo?
„Někdy ano. Někdy se učí lépe než normální.“
Nejsou to tedy pětkaři? Nebo čtyřkaři nepropadající z milosti?
„Ne.“
Hlas lidu, hlas Boží. Zatím je v tomto případě odmítaný, podobně jako
odborné pedagogické hodnocení situace potvrzované dennodenní praktickou
zkušeností. Pedagogové základní školy v Šárišských Michaľanech jsou v první
linii zápasu o další směřování svěřených žáků. Hovoří ředitelka základní
školy Mária Cvancigerová:
„Rozdělili se mezi sebou v podstatě na kasty, na lepší a horší. Nevím, podle
čeho. My to nerozdělujeme. V každém případě, přijde-li žák k nám do školy,
je zařazen do nultého ročníku. Ti zdatnější pak do prvního ročníku. Hovoříme
tu o návycích, které jsou potřebné pro normální a běžné začlenění do škol,
tedy grafomotorické zručnosti, základní vědomosti, pojmy, matematika, a
hlavně, co je pro ně největším problémem, porozumění slovenskému jazyku,
následná reprodukce a samotná komunikace ve slovenském jazyce.“
Základní školu v Šárišských Michaľanech navštívil i státní tajemník
Ministerstva školství Slovenské republiky Jaroslav Ivančo, aby se na vlastní
oči přesvědčil o skutečném stavu. Po neformálním setkání s vedením školy a
obce řekl:
„Nejsou tu žádné fyzické bariéry, aby se děti nemohly setkávat. Děti se
mohou navštěvovat v třídách. To, že jsou některé děti v rozdělených třídách,
rozděleny třeba podle výkonu, protože ne každý máme stejné danosti, abychom
postupovali určitým tempem v rámci školského systému, je z dočasného
hlediska správné. Chceme přeci, aby tyto děti postupovaly, ve smyslu toho,
aby rozvíjeli své osobní schopnosti. To ale není etnická segregace. Jsem
přesvědčený o tom, že alespoň na této škole jsou takoví učitelé a ředitelka,
která ví, čeho chce dosáhnout ve vzdělávání různých dětí.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Proč jsou užitečná stipendia pro romské studenty
Zdeněk Horváth vystudoval na Filozofické fakultě sociální politiku a
sociální práci. Pracoval v řadě neziskových organizací a působil v
inkluzívním vzdělávání také na ministerstvu školství. Nejen o potřebě
stipendií pro romské studenty s ním mluvil Tomáš Bystrý.
Vy už se dlouhá léta angažujete v oblasti vzdělávání a volnočasových
aktivit romské mládeže a romských studentů. Co Vás k téhle práci přivedlo?
„Myslím si, že to byla do velké míry náhoda. Dostal jsem se k tématice Romů
a vzdělávání Romů díky sestře, která dlouhé roky pracuje v proromské
neziskovce. V podstatě jsem se tím nikdy nezabýval vyloženě jako svou
profesí. Teď ale funguji v několika projektech jako expert. Napsal jsem už
několik publikací a zároveň jsem pracoval na těchto tématech jako expert na
ministerstvu školství a ministerstvu práce a sociálních věcí, vždycky ale
spíš ve volném čase.“
Jednu dobu jste také byl koordinátorem občanského sdružení Athinganoi,
které sdružovalo romské středoškoláky a vysokoškoláky. Máte pocit, že se
počet romských středoškoláků a vysokoškoláků zvyšuje?
„Určitě žádná čísla nemám. A ani nevím, jestli je někdo schopen taková čísla
nějakým způsobem opatřit, dokonce si myslím, že v tuto chvíli je sběr těchto
etnických dat protiprávní. Nicméně, opět vyloženě z mé osobní zkušenosti,
protože se pohybuji v komunitách organizací, které vzdělávají Romy, připadá
mi relativně patrné, že se počet romských středoškoláků zvyšuje. Jinak než
pocitově to ale zhodnotit nedokážu. Můžu jenom říct, že určitě potkávám více
romských středoškoláků, než tomu bylo dřív.“
Romští středoškoláci jsou nějakým způsobem podporováni, ať už dotacemi z
ministerstva školství, romští vysokoškoláci pak především z Roma Education
Fund. Někteří lidé si myslí, že se jedná o pozitivní diskriminaci. Jaká je
Vaše reakce? Je to pozitivní diskriminace, když jsou romští studenti
podporováni, například stipendiem, které je ovšem podmíněno tím, aby se
hlásili k romskému původu?
„Myslím si, že určitě o pozitivní diskriminaci nejde. Chápu, že je to
společensky velmi citlivé téma, protože tu samozřejmě existují spousty
jiných dětí a mládeže, kteří by takováhle vyrovnávací opatření také
potřebovaly, a nedostane se jim, protože nejsou Romové. Nicméně Romové tyto
vyrovnávací prostředky dostávají proto, že jsou ve společnosti
marginalizovaní a je to součást nějakého integračního procesu. Tady nejde o
to, že by dostávali peníze kvůli tomu, aby studovali jenom proto, že to jsou
Romové, ale proto, aby se tato národností skupina v rámci společnosti
emancipovala i na poli vzdělávání, aby to přispělo k integraci.“
Přesto, nemyslíte si, že podmínky by se měly změnit, že by nemělo být
stipendium, například v rámci Roma Education Fund, podmíněno jenom tím, že
se jedná o romského studenta, ale aby tou podmínkou bylo také to, v jaké
sociální situaci se onen student nebo jeho rodina nachází?
„Myslím si, že určitě. Když Vám dá někdo peníze na to, abyste studoval, tak
Vám je dává proto, že je prostě nemáte, ne proto, že jste z nějaké etnické
nebo národnostní skupiny. Ve chvíli, kdy pocházíte z relativně stabilních
ekonomických poměrů, není důvod, proč byste měl dostávat peníze. To není
žádná páka na Vaše rodiče, aby Vás poslali studovat. Když rodina peníze má a
ten člověk studovat chce, neviděl bych tam problém. Určitě si myslím, že
finanční podpora nebo stipendijní programy by měly být vázány na
sociálně-ekonomickou situaci toho kterého studenta a jeho rodiny.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Řemesla a profese usedle i kočovně žijících Romů v nové expozici Muzea
romské kultury
V naší dnešní procházce po nových sálech stálé expozice Muzea romské kultury
v Brně, které byly otevřeny v prosinci, zavítáme do sálu třetího. Ten se
zaměřuje na historický proces usazování Romů, představuje řemesla a profese
usedle i kočovně žijících Romů a zvláštní pozornost je zde věnovaná hudbě.
Slovo má Jana Šustová.
Nová expozice Muzea romské kultury je koncipována zážitkově a velmi silně
se to projevuje i v prostorách, kde by to člověk nečekal: v průchodech mezi
jednotlivými sály. Jaké dobrodružství nás čeká při přechodu z druhého do
třetího sálu, nastiňuje tisková mluvčí muzea Lucie Křížová:
„Z druhého do třetího sálu opět procházíme ještě takovou zúženou uličkou se
zatáčkou, což je místo, kde se mimo jiné hovoří o romské rodině, o komunitě
a o důležitosti rodinného sepětí. Je tam poměrně dost zajímavá socha
romského vajdy, tedy vůdce komunity se všemi atributy a symboly moci, takže
to určitě stojí za shlédnutí. Potom stále ještě tady v tom úzkém průchodu na
velmi měkké houpavé a nejisté podlaze je povídání o romské magii. A právě
tato podlaha by měla člověka opravdu znejistět, aby pochopil, že se pohybuje
na magické rovině.“
Třetí sál seznamuje návštěvníky seznamuje s historickým procesem
usazování Romů od poloviny 18. století do roku 1938 v československém
kontextu:
„Hovoří o procesu, který započala Marie Terezie, a potom pokračoval dál.
Bylo jím usazování Romů. Zkrátka, někteří Romové se rozhodli, někteří byli
někdy nuceni, někdy naopak motivováni panovníky k tomu, aby se usadili. A to
byl proces, který probíhal od 18. století až po počátek 20. století.“
Hned za vchodem do třetího sálu jsou ve vitrínách vystaveny makety
tradičních romských obydlí a do jedné romské domácnosti můžeme nahlédnout i
na větším modelu. A pak už nás čeká roztančená hospůdka s řadou hudebních
nástrojů a také cirkusové šapitó.
„Samozřejmě se řemesla při procesu usazování také trochu měnila. Potřeba
byla už trochu jiná, opět vycházela z majority. Čím se často právě Romové
živili, byla muzika, ta byla ovšem hodně určená pro majoritu, takže se
jednalo o hraní na různých slavnostních událostech, ať už to byly svatby,
pohřby, různé veselice a podobně. Ve třetím sále si pak tedy návštěvníci
mohou prohlédnout jednak tradiční nástroje, housličky a podobně, ale jsou
tam i nástroje, které člověk na první pohled nepozná nebo nebude vědět, co
přesně to je.“
Jaké hudební nástroje tam můžeme vidět upřesňuje muzikolog Petr Mička:
„Ve třetím sále, který mapuje období první poloviny 19. století, jsou
vystaveny nástroje klasické standardní kavární instrumentální sestavy, to
znamená housle, viola, klarinet, cimbál, v našem případě je tedy vystaven
cimbál portativní, přenosný, i když do klasické kavárenské sestavy patřil
originální velký cimbál na nohách, a samozřejmě kontrabas.“
A leckteré z vystavených hudebních nástrojů mají svou velmi pozoruhodnou
historii:
„Například housle z pozůstalosti primáše Jána Berkyho – Dušíka ze Zvolenské
Slatiny, mimo jiné například paličky po legendárním cimbalistovi Jánu
Gašparu Hriskovi. A pak jsou tam některé nástroje, které zas prošly rukama
Eugena Horvátha, známého brněnského primáše. A takovou zajímavostí jsou
ještě nástroje, které zhotovil Jozef Bihári ze Žiran, z okresu Nitra. Jsou
to více méně naivní nástroje, které není možné využívat vyloženě
instrumentálně, ale jsou to nástroje zdobené vypalováním a malováním různých
motivů, mají spíše estetický charakter.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
=[ Reportáž ]=
Na romské svatbě se na novomanžele vybírají peníze při tzv. redovém tanci
Svatba je velkou událostí v životě jedince a rodiny. Romská svatba nemá svá
vlastní specifika, v mnohém se podobá svatbám majoritní společnosti. Nevěsta
má bílé šaty, kytici a také se vyměňují prsteny. Typické na romské svatbě je
vybírání peněz na ženicha a nevěstu při redovém tanci. Více už romista a
historik Ladislav Goral v příspěvku Jana Josefa Horvátha.
U Romů je svatba velkou událostí, ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. A
tak se hlavně domluví snoubenci a osloví družbu. Družba je ten, který jménem
rodiny a snoubenců zve hosty na svatbu. Přijde mi, že tento zvyk byl převzat
od maďarských gadžo. Má velkou hůl omotanou barevnými stuhami. S tou holí
bouchá na dveře a zve co nejsrdečněji všechny na veselku. Na stvrzení, že
přijdou, si přiťuknou pálenkou. Družba má svůj doprovod.
Na východním Slovensku se vybírají peníze na svatbu. Také je tam všude
zvykem, že se vybírají peníze za tancování s nevěstou. Tančí se redový
tanec, a to znamená, že nevěsta je mladou paní. Vše stále diriguje družba,
který je mezi Romy vážený a oblíbený. Je to vtipný a výřečný člověk. Musí
dobře znát obě rodiny.
Vybírá se tedy za tanec s nevěstou, každý dá, kolik může, nechce se nechat
zahanbit. Například Jožka pět tisíc, Karol tři tisíce. Nejvíce dává rodina.
Každý ze svatebčanů se chce předvést, že má na tanec s nevěstou.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech v mp3
O Roma vakeren s datem 21. ledna už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také
na internetové adrese romove.cz.
Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma
bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Irinen amence kas kamen tešunel.
Aven saste teh bachtale.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a
Jaroslav Sezemský.
| 
Herny, videoterminály, výherní automaty, zkrátka hazard celkově úzce
souvisí s kriminalitou a násilnostmi. Kvůli hazardu se totiž řada lidí
dostane do nekonečné spirály, ze které se nelze jen tak vymanit. Lidé ztratí
práci, novou kvůli vysoké nezaměstnanosti nenajdou, nemají na nájem, a tak
začnou hrát automaty. Stanou se na nich závislí, a když na ně nemají, začnou
krást. To se podle psychologů stává velmi často. Herny by proto měly zmizet,
na tom se v Novém Boru shodují zástupci majority a také Romové, třeba tento:
Související články
Je tu snaha o rozvázání gordického uzlu, nebo se otvírá Pandořina
skříňka? Dodám jen, že gordický uzel se rozvázat nedal, musel se rozetnout.
Nejdříve ať mají slovo tedy ti, kterých se to nejvíce týká a zároveň které
to nejvíce postihuje – žáci základní školy. Uslyšíte dvanáctiletého sedmáka
Petra z Ostrovan, patnáctiletého sedmáka Aleše z Ostrovan a šesťačku Martinu
ze Šárišských Michaľan.
Vy už se dlouhá léta angažujete v oblasti vzdělávání a volnočasových
aktivit romské mládeže a romských studentů. Co Vás k téhle práci přivedlo?
Nová expozice Muzea romské kultury je koncipována zážitkově a velmi silně
se to projevuje i v prostorách, kde by to člověk nečekal: v průchodech mezi
jednotlivými sály. Jaké dobrodružství nás čeká při přechodu z druhého do
třetího sálu, nastiňuje tisková mluvčí muzea Lucie Křížová:
U Romů je svatba velkou událostí, ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. A
tak se hlavně domluví snoubenci a osloví družbu. Družba je ten, který jménem
rodiny a snoubenců zve hosty na svatbu. Přijde mi, že tento zvyk byl převzat
od maďarských gadžo. Má velkou hůl omotanou barevnými stuhami. S tou holí
bouchá na dveře a zve co nejsrdečněji všechny na veselku. Na stvrzení, že
přijdou, si přiťuknou pálenkou. Družba má svůj doprovod.
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články