Richard Seemann: 70 let zahájení transportů do lodžského ghetta
Před sedmdesáti lety přibyl první transport pražských židovských občanů na Radegastské nádraží do Lodže. Další dorazily do tzv. litzmannstadtského ghetta ve dnech 22. a 27. října. a 1. a 4. listopadu l941. Celkem tak z Protektorátu bylo posláno do tamního ghetta na základě rozkazu Reinharda Heydricha, který se ujal měsíc předtím úřadu zastupujícího protektora, 5000 osob.
Tyto transporty byly zařazeny v rámci vysídlování německých, rakouských a lucemburských občanů z Říše, kteří podle norimberských zákonů byli označeni za Židy. Pro dvacet tisíc obyvatel lodžského ghetta neznalé tamního prostředí byly podmínky zvlášť šokující. Navíc polská ortodoxní židovské komunita, která zde žila již v předválečné době, byla svou tradicí a způsobem života vzdálena západoevropskému pojetí židovství. To vše vyvolávalo traumatizující prostředí zejména u těch, kteří se přes noc z evropské civilizace dostali do středověkých podmínek. Ze záznamů jednoznačně vyplývá, že transporty nebyly dostatečně vybaveny na takový život, navíc v době, kdy začalo zimní období. Nelze se proto divit, že v takových životních podmínkách mnozí příchozí spáchali raději sebevraždu.
Z německých dokumentů vyplývá, že ještě před příchodem transportů ze západu do Lodže bylo na nejvyšších místech rozhodnuto o tzv. konečném řešení židovské otázky. V opuštěném zámečku v Chelmnu nedaleko Lodže byla využita zkušenost uplatňovaná již v Sovětském svazu – uzavřené nákladní automobily, v nichž byly oběti zadušeny výfukovými plyny. Začátkem prosince 1941 byla vražedná mašinérie uvedena do provozu, a podle odhadů nacisté tam zavraždili na 200 tisíc lidí, převážně Židů, ale i 5000 Romů a pravděpodobně také 82 dětí z Lidic.
Tímto způsobem se německá správa zbavovala z jejich hlediska neproduktivních osob a naživu zůstali jen ti, kteří byli schopni otrocké práce. Ghetto se přeměnilo v jakýsi pracovní tábor s více než padesáti tisíci dělníků, kteří pracovali převážně pro vojenské potřeby. Ti se doslova hroutili na svých pracovištích v důsledku vyčerpání. Správa ghetta nikdy Židům nepřidělila více potravin než bylo bezpodmínečně nutné a tato situace znamenala pro většinu osazenstva ghetta pozvolné umírání. Podle záznamu provedeného z října 1943 zbylo z pražských transportů z původních 5000 už jen 1624 osob. Před postupující sovětskou armádou bylo v červnu 1944 zahájeno vyklízení celého ghetta, hlavně do Osvětimi-Birkenau. Tam bylo převezeno 65.000 osob, z nichž 20 000 bylo určeno ke „zničení prací“. Zbývající Židé byli přímo z ramp odvedeno do plynových komor. Z našich pěti tisíc zavlečených občanů přežilo válku pouhých 277.
V rámci 70. výročí deportací Židů z prostoru Velkoněmecké říše do Lodže se konala velká výstava „Tvář ghetta“ v nacionálně socialistickém dokumentačním centru v Kolíně nad Rýnem. Vystavené snímky byly vybrány z 12 tisíc fotografií, které byly nalezeny v roce 2006 ve státním muzeu v Lodži. Jde o nejúplnější soubor ze života v ghettu, který se těsně před osvobozením Lodže podařilo židovským fotografům ukrýt před nacisty. Soubor představuje fotografie, které po čtyři léta zaznamenávali.
U nás proběhly různé vzpomínkové akce uspořádané v Terezíně a v pražském židovském muzeu. Česká historiografie bohužel ještě mnohé dluží, pokud jde o židovskou genocidu. Není probádán fakt, že se neodehrávala mimo rámec protektorátní společnosti. Stále se u nás projevuje jakýsi ostych zabývat se nepohodlnými skutečnostmi, které svědčí o tom, že se tehdejší protektorátní úřady a vláda podílely na protižidovských opatřeních. Řadou zákonů a nařízení vyčlenila židovskou komunitu na okraj společnosti. Vláda ani protektorátní prezident nepodali jediný protest proti genocidě židovských spoluobčanů a nesnažili se nijak ulehčit jejich tragický osud. Toto ovzduší má počátek už v době druhé republiky a za války pak dosáhlo vražedných rozměrů, kdy stálo osmdesát tisíc životů nevinných obětí. Je úkolem historiků, ale i politiků zaujmout k tomu stanovisko, tím spíše, že v současné době znovu prosakují na veřejnost různé antisemitské názory. Stačí připomenout aféru Ladislava Bátory nebo vystoupení Jaroslava Doubravy, kdy v plénu senátu předčítal z podvodného antisemitského textu Protokolů sionských mudrců.
To si uvědomují i v Německu, kde tamní státní zástupci otevřeli stovky pozastavených vyšetřování osob podezřelých z nacistických zločinů, kteří se vyhnuli spravedlnosti. Z téže země vyšel projekt Güntera Demniga „Kameny zmizelých“- Stolpersteine, kde jména obětí holocaustu jsou jako dlažební kostky umístěny u domovů zahynulých. První kameny, podobně jako v řadě evropských zemích, můžete najít i na našich ulicích. Bylo by více než symbolické, kdyby na tyto kameny hrazené ze soukromých prostředků, z nichž každý stojí 95 euro, přispěla i naše republika. Připomenulo by to našim současníkům, kolik obětí stálo období triumfu hnědého moru.
|
|
Tyto transporty byly zařazeny v rámci vysídlování německých, rakouských a lucemburských občanů z Říše, kteří podle norimberských zákonů byli označeni za Židy. Pro dvacet tisíc obyvatel lodžského ghetta neznalé tamního prostředí byly podmínky zvlášť šokující. Navíc polská ortodoxní židovské komunita, která zde žila již v předválečné době, byla svou tradicí a způsobem života vzdálena západoevropskému pojetí židovství. To vše vyvolávalo traumatizující prostředí zejména u těch, kteří se přes noc z evropské civilizace dostali do středověkých podmínek. Ze záznamů jednoznačně vyplývá, že transporty nebyly dostatečně vybaveny na takový život, navíc v době, kdy začalo zimní období. Nelze se proto divit, že v takových životních podmínkách mnozí příchozí spáchali raději sebevraždu.
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články