Prolomit vlny: Dědečkův hlavolam
Takhle by mohl začínat vtip: „Maminko dnes mě oslovil muž. A co ti řekl? Jdi do pr…. ty p…!“ Tenhle hlavolam, jak vměstnat kosočtverec do kulatého otvoru, na mě vyflusl jeden postarší elegán při přecházení silnice.
Vykročil do vozovky pár metrů od jediné světelné křižovatky mého rodného maloměsta, pár metrů od přechodu a velkopanským krokem suverénního feudála a v doprovodu osmiletého vnuka se rozhodl ukázat, kdo je na silnici pánem. Moje výchovné vytroubení, evidentně rozčíslo jeho načechrané ego a dál už to znáte. Kluk, kterého vedl za ruku se jen poslušně otáčel po směru, kudy létaly flusance dalších nadávek a pak odevzdaně pokračoval v cestě. Možná se trochu styděl, každopádně vyvodil si jediný závěr: „Až budu velkej, budu jako děda.“
A takoví vnuci a vnučky, kluci a holky, teď chodí demonstrovat do Varnsdorfu a do Rumburka, kde jejich rodiče po vzoru lidí, co si myslí, že holocaust je jenom precizně vykonstruovaná lež, skandují, že Čechy patří Čechům a Cikáni že zase patří do práce. A vedle převrácených popelnic, policejních uniforem a šluknovského zmaru, dostaly i tyhle děti jasný návod, co je bílé, co je černé, kdo fluše a na koho.
A teď já nevim, co s tim a je mi z toho hrozně smutno. Kdybych řešila nastalou frustraci jako ta švédská losice, která se z nadměrné konzumace přezrálých jablek opila tak, že jí museli zaklíněnou vyřezávat z jabloně, tak to by taky nešlo. Zatím mi jako jediná, i když v našich podmínkách nejnáročnější varianta řešení, vychází ta s pracovním názvem - hra na blázna. Místo rozezlených reakcí na všechny „flusače“ a životní zakaboněnce, je na to třeba od východu, po buddhisticku. Nasadit úsměv a výraz pochopení a lásky ke všem bytostem. Uvidíte, co to udělá. Minimálně se pobavíte. Ale nečekejte zázraky. Víte, kde byl slavnostně otevřen první budhistický chrám v České republice? Ve Varnsdorfu.
|
|
Vykročil do vozovky pár metrů od jediné světelné křižovatky mého rodného maloměsta, pár metrů od přechodu a velkopanským krokem suverénního feudála a v doprovodu osmiletého vnuka se rozhodl ukázat, kdo je na silnici pánem. Moje výchovné vytroubení, evidentně rozčíslo jeho načechrané ego a dál už to znáte. Kluk, kterého vedl za ruku se jen poslušně otáčel po směru, kudy létaly flusance dalších nadávek a pak odevzdaně pokračoval v cestě. Možná se trochu styděl, každopádně vyvodil si jediný závěr: „Až budu velkej, budu jako děda.“
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články