Lída Rakušanová: Dejme Romům šanci. Vyplatí se to
Ze situace na severu Čech jde mráz po zádech: ne neonacisté s vyholenými hlavami a v bagančatech, ale maminky s dětmi a otcové od rodin se tam srocují před romskými ubytovnami, a kdyby je nezastavily kordony policejních těžkooděnců, zřejmě by je vzali útokem.
V takových rozjitřených chvílích bývá na západě Evropy zvykem, že se na místo dostaví špičkoví politici. Například předseda vlády nebo prezident. Aby svou přítomností tlumili emoce, prostředkovali, ukázali lidem, a to na obou stranách pomyslné barikády, že považují jejich problémy za závažné a že je hodlají řešit. Nikoli dalšími slovy, ale zcela konkrétním katalogem opatření.
Co je třeba udělat, je přitom i u nás jasné už řadu let: upravit zákony o loteriích, nemilosrdně stíhat lichvu a obchod s drogami, udělat přítrž podloudnému kšeftování s byty, dbát na dodržování nočního klidu, vyžadovat od všech dětí bez rozdílu školní docházku, nedovolit tvorbu nových ghett a začít rozpouštět ta už existující, striktně trestat kriminalitu všeho druhu, tedy včetně zneužívání sociálních dávek. Prostě nastolit právní stát a nepřipustit rozvolňování jeho pravidel.
Paralelně ale zahájit také diskusi o tom, jak se k sobě chováme navzájem. V zemi, kde majitel agentury na zprostředkování práce v rádiu bezelstně přizná, že posílat někam Romy nemá cenu, protože zaměstnavatelé chtějí „lidi od pohledu schopné“, nejsou výkřiky na severočeských náměstích typu „cikáni do práce“ ničím jiným než krystalickým farizejstvím.
Východisko přitom existuje: v Evropě sice vládne volný pohyb pracovních sil, ale úřady, například v takovém Německu, velmi pečlivě dohlížejí na to, aby při přijímání do zaměstnání měli místní občané přednost. Teprve když není možné obsadit místo domácí pracovní silou, přijdou na řadu zájemci z Evropské unie a teprve potom dojde na uchazeče z třetích zemí. I nekvalifikovaní domácí pracovníci tak dostanou šanci.
Označení „nepřizpůsobiví“ se totiž tady vžilo neprávem. Přizpůsobit se chtějí především sami Romové. Dávají to jasně najevo při každém sčítání lidu, kdy se jich k „romské menšině“ přihlásí pouhý zlomek. Zrovna tak je (zatím?!) ani nenapadne žádat výuku svých dětí v romštině nebo chtít romské nápisy na ulicích, i když by na to měli coby údajná „národnostní menšina“ teoreticky právo. Evidentně se tak ale necítí. Jsou Čecho(slováci). A tento stát by je měl jako takové akceptovat a účinně jim pomoci ze sociální nouze, jak se nyní na severu Čech ukazuje, ve svém nejvlastnějším zájmu.
Existují už i manuály, jak na to. Ví se, že je nezbytné začít u dětí, aby se jim dostalo co nejlepšího vzdělání. Nejsou totiž „hloupější“, ale jiné: tradiční romská rodina a komunita neklade důraz na jazykovou vybavenost, na přesné pojmosloví, na oddělení reality od světa fantazie, na individualitu a vlastní odpovědnost. Tohle všechno musejí pak ve škole obvykle dohnat. Co potřebují, je podpora a porozumění. Ne předsudky.
Před několika lety nastartovaly regionální noviny ve spolupráci s organizací „Člověk v tísni“ unikátní projekt „S deníkem u sousedů“. Cílem bylo přispět v regionech s vysokým podílem sociálně vyloučených skupin k tomu, abychom se vzájemně poznali. A to „zevnitř“. Očima dětí, které dostaly od lokálních redakcí jednoduché videokamery a natáčely, jak žijí. Výsledky a doprovodné reportáže byly k vidění na webových stránkách Deníků. Bohužel, projekt se nedostal přes pilotní fázi. Byla to ale přesto správný signál. Jinudy než přes sousedství totiž cesta nevede.
Celý příspěvek najdete zde: www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/944118
| 
V takových rozjitřených chvílích bývá na západě Evropy zvykem, že se na místo dostaví špičkoví politici. Například předseda vlády nebo prezident. Aby svou přítomností tlumili emoce, prostředkovali, ukázali lidem, a to na obou stranách pomyslné barikády, že považují jejich problémy za závažné a že je hodlají řešit. Nikoli dalšími slovy, ale zcela konkrétním katalogem opatření.
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články