Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
nes si připomeneme Památný den romského holocaustu. Emilie Machálková
zavzpomíná na to, jak její rodinu poznamenala rasistická politika
nacistického Německa. Řeč bude i o romském dítěti v náhradní rodinné péči a
nezapomeneme ani na romskou hudbu, která vám zpříjemní dnešní O Roma
vakeren.
=[ Reportáž ]=
V Osvětimi si lidé připomněli památku obětí romského holocaustu
Druhý srpnový den vzdal celý svět úctu obětem romského holocaustu. Centrem
piety bývá každoročně koncentrační tábor v Osvětimi. A jeho pravidelným
účastníkem je i Čeněk Růžička, zakladatel Výboru pro odškodnění romského
holocaustu, jehož rodiče si koncentračním táborem prošli také. Hovořil s ním
Tomáš Bystrý.
Čhajori Romani – Romská dívenko. Píseň, kterou mnozí znají jako Cikánský
pláč. Dnes je považována za hymnu českých Romů. Složili ji ti, kteří byli
vězněni v koncentračním táboře v Osvětimi. Z Protektorátu Čechy a Morava
jich sem bylo v letech 1943 až 1944 deportováno téměř 5 tisíc. Čeňkovi
Růžičkovi, který založil Výbor pro odškodnění romského holocaustu, zahynuli
příbuzní v romském táboře v Letech u Písku, ale také v Osvětimi. Nejen proto
jezdí pravidelně do Polska uctívat památku obětem nacistické genocidy:
„Doposud jsem jezdil každý rok, letos jsem ale bohužel nebyl. Setkávají se
tam politici nejvyššího řádu spolu s pozůstalými, bývalými vězni, s mládeží.
Organizace je na vysoké úrovni a setkání je důstojné. Oba moji rodiče byli v
koncentračním táboře. Každý z nich tam měl svou rodinu, včetně dětí. Zpátky
do Čech se bohužel nevrátili, všichni zahynuli. Samozřejmě jsme měli nárok
na odškodnění a sociální výhody, jenže jsme o nich nevěděli. Většina
původních českých Romů a Sintů se o nich dozvěděla až kolem let 1968, 1970.
Mě ta nespravedlnost naštvala a proto jsem se tomu rozhodl věnovat,“
vzpomíná na začátky, kdy se začal zajímat o pozůstalé po obětech
nacistické genocidy, zakladatel Výboru pro odškodnění romského holocaustu
Čeněk Růžička.
Podle něj se v České republice příliš nedaří uctívat památku obětem
genocidy Romů a Sintů tak, jako například ve zmíněném Polsku. Zeptal jsem se
ho proč:
„Polský národ je hrdější, protože za druhé světové války se nepoddali Němcům
a nacistům, ale začali s nimi válčit. Utrpěli velké ztráty, ale zase získali
obrovský morální kredit. A Poláci si toto místo (Osvětim) spojují s onou
tragédií. Funguje to u nich tak, jak má, tzn. jako memento. Naproti tomu u
nás Lety jsou sice mementem, ale spíše připomínají netoleranci. Já to raději
nebudu konkretizovat, protože bych použil sprostá slova,“ komentuje
situaci Čeněk Růžička.
O holocaustu Romů se donedávna mluvilo jen zřídka. Před Sametovou
revolucí téměř vůbec. Existují přesné počty zahynulých Romů a Sintů v
koncentračních táborech během druhé světové války?
„Co se týče Osvětimi, máme k dispozici poměrně přesná čísla a počty
zahynulých Romů a Sintů jsou obecně známé. Horší je to s údaji z druhé
světové války obecně. Ať už se jedná o Romy, kteří se pohybovali po různých
státech svobodně, nebo ani dosud nejsou přesně spočítány oběti z ostatních
koncentračních táborů. Romové pro to nemají dostatek finančních prostředků,
ani nejsou tak organizovaní jako třeba Židé. Navíc se vlády zemí, kde Romové
zahynuli, k počtům nemají, protože by tím prakticky dokazovaly svoji
spoluvinu. To je obrovský problém a týká se i České republiky.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Vzpomínky Emílie Machálkové na dobu holocaustu
Emílie Machálková je v současné době jedinou žijící Romkou u nás, která
přežila holocaust. Narodila se v roce 1926 v rodině původních moravských Romů
- rodu Holomků. Většina z nich se po druhé světové válce nedostala z
koncentračních táborů zpět do svých domovů. Emílie Machálková se naštěstí
coby šestnáctiletá dívka s rodiči koncentračnímu táboru díky úsilí
tehdejšího starosty Nesovic vyhnula. Jak na tu dobu vzpomíná, tak to se
dozvíte z jejího vyprávění, které zaznamenal Tomáš Bystrý.
„Začalo to roku 1939, když mi bylo asi 13 a půl. To přišli Němci. Mě i
bratra – já jsem začínala a on už byl ve druhé třídě gymnázia – vyhodili ze
školy. Bylo to těžké. Sebrali nám potravinové lístky, nesměli jsme se
vzdalovat od obce na dvacet kilometrů. Mě i bratra nasadili do továrny na
práce, ale to se ještě dalo přežít. Potom, co nám vzali potravinové
lístky... nebýt pana starosty a ostatních lidí v obci, sedláků a dalších,
kteří nám dávali jídlo, tak jsme umřeli hladem. Všechno se ale přežilo,
všechno se vydrželo.“
„Narodila jsem se ve Svatobořicích u Kyjova. Můj dědeček měl dva bratry v
Kyjově. Každý z nich už měl tenkrát rodinu, byli už i prarodiči, celkem 33
lidí, co odvezli. V únoru 1943 jsme se dozvěděli od známého, který pracoval
v Kyjově - shodou okolností to byl bratranec mého dnešního manžela Machálek
– že nám vzkazují z Kyjova a ze Svatobořic, že je ráno mají odvážet do Brna.
Ještě ten večer jsme za nimi jeli. Maminka, tatínek a já. Jeden z
maminčiných bratrů, Tomáš Holomek, právě studoval v Praze na Karlově
univerzitě, měl před státnicemi a byl ženatý v Miloticích u Kyjova. Měl dvě
malé děti. Tak ten byl varován panem instruktorem Bodou z brněnské policie,
ať se schová. Jeho kamarádi z univerzity ho pak ukrývali po celou dobu, až
do konce války, po celém protektorátu a proto se zachránil."
"Další tři maminčini bratři byli ženatí ve Svatobořicích. Nejstarší, Štěpán,
měl necigánskou ženu z Přerova a šest dětí. Jeho sebrali a ona zůstala s
dětmi doma, protože nebyla Cigánka, ale míšená. Za 14 dní dostala zprávu, ať
přiveze děti do Hodonína na nákladní nádraží, jen tři ať si nechá doma. Když
přišlo gestapo, tak ze sebe udělala blázna, že se pomátla a neví, kde její
děti jsou, že se asi zabili. Tak ji nechali na pokoji."
"Čtvrtý bratr, Čeněk, měl jako jediný ženu Cikánku. Ona byla švadlena, on
zámečník a měli tříletou Růženku. Byla to naše nejmladší sestřenice. Za nimi
jsme se s rodiči rozjeli a když jsem viděla... Čeněk byl fotbalista, s
bratry založili ve Svatobořicích klub, a boxer... tedy u nich na dvoře stáli
fotbalisti a boxeři, drželi se kolem krku, i můj dědeček, a zpívali slovácké
písně a loučili se. Já jsem si chtěla vzít Růženku, nechtěla jsem, aby ji
odvezli, a tak jsme si ji vzali k nám do Nesovic a ona přežila. Sice
schovaná, ale přežila. Bylo jich celkem 33 a nevrátil se nikdo.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Projekt Romské dítě v neromské rodině pomáhá dětem s přijetím vlastní identity
Romské děti, které žijí v náhradní rodinné péči v neromských rodinách,
mívají nezřídka problémy s přijetím své romské identity. A právě pro ně a
pro jejich pěstouny je určen projekt Romské dítě v neromské rodině, který
realizuje Centrum náhradní rodinné péče v Ostravě. To je specializované
pracoviště Fondu ohrožených dětí. Podrobnosti má Jana Šustová.
Projekt Romské dítě v neromské rodině usiluje o zkvalitnění výchovy
romského dítěte v náhradní rodinné péči, vždy s akcentem na podporu identity
dítěte. O dosavadním průběhu projektu hovoří psycholožka ostravského Centra
náhradní rodinné péče Jarmila Valoušková:
„Rozhodli jsme se realizovat projekt způsobem takové uzavřené skupiny. V
současnosti probíhá jeho druhé kolo. V prvním kole jsme měli deset rodin, ve
kterých bylo asi 35 dětí. Děti žijící v náhradní rodinné péči, jsou-li navíc
romského etnika, potřebují o to více podporu v prvé řadě nejen identity
dítěte nežijícího s vlastními rodiči, ale i svého romství.“
Celý projekt je orientován především na pěstouny.
„Osobně jsem přesvědčena, že celá práce musí být především zaměřena na
pěstouny, kteří vystupují vůči dětem v roli rodičů a mají tudíž nejlepší
možnost děti výchovně ovlivňovat směrem k podpoře přijetí jejich romství.
Projekt se tedy v prvé řadě věnuje pěstounům, aby jeho myšlenku pochopili a
přijali. Když tyto myšlenky přijali a pochopili, tak jsme jim pak
předkládali různé informace o romské historii, zvycích, dokonce jsme
uspořádali i vaření romských jídel.“
Tyto informace se rodiny dozvídali během odborných seminářů a víkendových
pobytů.
„V rámci projektu jsme během jednoho roku měli čtyři víkendové pobyty od
pátku do neděle, na které jsme mohli rodiny pozvat a zaplatit jim z financí
projektu pobyt a lektory. Ti pohovořili o osobnostech romské kultury. Dále
jsme byli na návštěvě v Muzeu romské kultury v Brně, kde nás přivítala paní
ředitelka Jana Horváthová i lektorky z muzea. Kromě toho jsme rodinám
nabídli různé semináře – třeba seminář o vaření romských jídel měl velký
úspěch. V současné době plánujeme výuku romštiny, alespoň základy. Dozvěděli
jsme se mnohé o romských zvycích, o ošacení, historii ...“
Práce rozhodně přinesla své ovoce.
„Během roku a půl, kdy první projekt probíhal, jsme začali pozorovat, že
nejen pěstouni, ale i děti, to začali vnímat jinak, i když některé z dětí
zpočátku odmítali své romství.. To je docela časté, že romské děti v
neromských rodinách svoji identitu odmítají, což není dobré. Dobré je, když
přijmeme sami sebe, to znamená, když přijmeme i to své romství. Najednou
jsme viděli, že i ty děti, které zpočátku odmítaly své romství, se stávají
hrdými a sebevědomými Romy. A to znamená, že i jejich chování je a může být
přijatelné, dobré, společensky na úrovni, a myslím si, že do budoucna mohou
působit i jako vzor pro ostatní.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Veronika Hlaváčová: "Při studiu romistiky se dozvídám sama o sobě a naučím
se svoji řeč"
Teď se věnujme romistice, kterou lze od roku 1991 studovat n a Filozofické
fakultě Karlovy Univerzity Karlovy v Praze. Je to tedy poměrně nový předmět,
který se zabývá informacemi o romském společenství, o jeho vnitřním členění,
o tradiční romské rodině. A studentkou tohoto oboru je i Veronika Hlaváčová,
která říká, že vzdělání je cesta. Iveta Demeterová se jí zeptala, proč právě
romistika.
„Je to obor, který mě zajímá. Na škole máme předměty, které mě baví. Není
mezi nimi žádný, na který bych chodila nerada nebo mě nezajímal. Navíc je to
obor, díky kterému se dozvídám sama o sobě a naučím se svoji řeč, kterou
jsem neuměla. Rodiče s námi nikdy nemluvili romsky.“
Vy jste tedy cítila potřebu naučit se romsky?
„Ano. Umět romsky je krásné. Navíc, když se mezi Romy dostanu, oni se začnou
bavit a já jim nerozumím, cítím se cizí, jako v jiném světě. Zkrátka je to
nepříjemné nerozumět vlastní řeči a být přitom mezi vlastními lidmi.“
Říkáte, že Vaše maminka s tatínkem na Vás nikdy romsky nemluvili – a oni
mezi sebou romsky mluvili?
„Také ne. My jsme nebydleli mezi širší rodinou, mluvili jsme proto jenom
česky. Maminka romsky spíš jen rozumí a tatínek byl zase jako mladý na
vojenské škole, tedy zase ne mezi Romy, a tudíž se s romštinou často
nepotkával, ale rozumí.“
Co byste po studiu chtěla dělat?
„Chtěla bych se věnovat sociální otázce. Pracovat v terénu přímo s lidmi.“
A nemyslíte si, že když budete mít vysokoškolský titul, budete
absolventka Univerzity Karlovy, že byste mohla dělat i něco jiného?
„Zatím je práce v terénu mojí představou. Ale jak říkám, člověk nikdy neví,
co ho může potkat a co se naskytne. Nemusím pracovat v terénu, ale chtěla
bych. Naskytne-li se ale něco jiného, není pro mě problém do toho jít.“
Přemýšlela jste o vysoké škole už na střední?
„Určitě, nás k tomu vedli rodiče. Tedy na střední školu jsem šla s plánem
pokračovat na vysokou.“
Čemu se věnujete kromě školy?
„Chodím na různé brigády, spolupracuji s neziskovými organizacemi, jezdím na
školení, kde získávám informace z terénu a přímo od lidí, kteří mají větší
zkušenosti. Tedy nejen informace ze školy, ale přímo za života.“
Kolik je ve vašem ročníku Romů?
„Čtyři.“
Převážná část jsou tedy neromští studenti?
„Oni jsou výborní lidé. Většinou nemají zábrany, nic neodsuzují. Obor
studují, protože je zajímá a jsou pro něj zapálení. Mezi nimi člověk
nepociťuje žádnou odlišnost, nikdo na vás nekouká divně, není to tak, že
bychom si nerozuměli.“
Jaké předměty Vás opravdu nadchly a posouvají Vás dál?
„V prvé řadě romština. Není to pro mě lehký předmět, ale opravdu ho chci
zvládat dobře. A dále Indie. Objevila jsem hodně souvislostí a před tím by
mne ani nenapadlo, že vycházejí z historie a že lidé jsou opravdu
propojeni.“
Myslíte si, že studium na střední škole a následně na vysoké bylo dáno
zejména vlivem Vašich rodičů? Anebo byste šla studovat, i kdyby měli jiný
názor?
„Na to asi nedokáži odpovědět, protože z dnešního pohledu mi to přijde
přirozené. Rodiče mi od dětství říkali, že škola je základ pro to, aby se
člověk měl dobře a měl dobrou práci. Neumím si představit, kdyby mě rodiče
nemotivovali, jak by to dopadlo a jestli bych studovala.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Příběh Agnesy Juříčkové
Paní Agnesa Juříčková je už v důchodu, vychovala tři děti a má sedm vnoučat.
Celý život pracovala a častokrát si sáhla až na dno. Nikdy se však
nevzdávala. Narodila se na Slovensku a do Čech přišla společně s rodiči,
když jí bylo 12 let. Jejím vzpomínkám naslouchal Jan Josef Horváth.
„Poprvé jsme bydleli v ulici Davídkova, v Libni u Bulovky. Táta pracoval v
cihelně...“
A maminka byla doma s dětmi?
„Máma byla doma.“
Kolik máte sourozenců? Asi s vámi měla dost práce, že?
„To měla, nás bylo devět. Naši měli co dělat! Bratříček, který je dnes v
Německu, byl jejich miláček (ukazuje na fotku). Dával na mě pozor, hlídal
mě. Když jsem přišla pozdě domů, stačilo o pět minut, už jsem dostala.
Naopak Jolanka, ta vůbec nedostávala, Toníček taky ne, jenom já a bráška.
Byli jsme mladí, že, zkrátka jsem si chtěla jít někam zatancovat, ale brácha
mi to zakazoval. Vždycky říkal: ‚Až ti bude patnáct a budeš mít občanku,
můžeš si dělat co chceš! Jinak ne!‘ Viděl mě třeba v Libni u Dukly, v šest
hodin – a už mě hnal domů. Vždycky mi před klukama a holkama udělal ostudu.
To bylo hrozný.“
Jakou muziku jste měla nejraději?
„Nejraději rock'n'roll. Elvise! Holandsko jsem ráda tancovala. Na zábavě,
jak začala znělka, hned jsem tam byla první (smích). Kluci, co s náma
chodili, Barva nebo Cíca – to byly přezdívky – nesměli tancovat s nikým
jiným než se mnou. Ale měli jsme se dobře. Táta se o nás staral.“
Měli jste doma veselo?
„Jasně. Táta hrával na housle. Když třeba poslouchal televizi a oni tam
začali hrát, tak hned vyskočil z postele a začal tancovat. Takhle se
tancovalo, ne jak to dneska děláte vy, říkával. Bylo s ním veselo, s mámou
to samé. Dokud byli rodiče, bylo to dobré. Co zemřeli, není to ono.“
Myslíte si, že to je problém ve většině rodin? Jak jsem si všiml, s
odchodem staré generace... Čím to je, že tradice upadají a lidé z romských
rodin už se tak nebaví, není tak veselo a taková soudržnost?
„Už to není, co bejvávalo. Rodiny se navzájem ctili, i lidé mezi sebou byli
jiní než teď. Už to není ono. Nikdo se s nikým nezná, nenavštěvujeme se... “
Já dost cestuji a všude jinde po Evropě a po světě vůbec romské klany při
sobě drží. Myslíte si, že u nás ta situace vznikla proto, že hodně Romů
emigrovalo do zahraničí?
„Ano, určitě je to tím. A jak emigrovali, hodně se mění, znám to od syna –
doma byl někdo jiný a tam je také někdo jiný.“
Drží čeští a slovenští Romové v cizině pohromadě? Vědí o sobě? Navštěvují
se?
„Slyšela jsem, že ano. Ti, co se znají. To vím od syna. Jedině rodina.“
A co muzika? Dává se tam zase dohromady zase Sidorovská muzika?
„Na Zélandě jo. V Austrálii mám synovce a ti provozují doma rádio, což je
výborné. Chatujeme si spolu a je to hned veselejší.“
Díky internetu ...
„Ano, díky internetu.“
Co je to za rádio?
„Dělají ho zadarmo, pro Romy, aby se mohli setkávat a popovídat si,
poblahopřát k narozeninám, zahrát písničku na přání a tak.“
Když teď zabrousíme do Vašeho soukromí...
„Mám manžela, druha, se kterým žiju. Když jsme se seznámili, byla jsem
rozvedená, takže mi pomohl vychovat tři děti. Je to milionovej chlap. Moc
hodnej. Jsem moc ráda, že ho mám.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 6. srpna už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20té hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také
na internetové adrese romove.cz.
Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver sambat.
Amenca pes dodžanena butheder. Mangav tumenge savorenge šukar raťi.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jaroslav
Sezemský a Tomáš Bystrý.
| 
Poslech:
Související články
„Začalo to roku 1939, když mi bylo asi 13 a půl. To přišli Němci. Mě i
bratra – já jsem začínala a on už byl ve druhé třídě gymnázia – vyhodili ze
školy. Bylo to těžké. Sebrali nám potravinové lístky, nesměli jsme se
vzdalovat od obce na dvacet kilometrů. Mě i bratra nasadili do továrny na
práce, ale to se ještě dalo přežít. Potom, co nám vzali potravinové
lístky... nebýt pana starosty a ostatních lidí v obci, sedláků a dalších,
kteří nám dávali jídlo, tak jsme umřeli hladem. Všechno se ale přežilo,
všechno se vydrželo.“
Projekt Romské dítě v neromské rodině usiluje o zkvalitnění výchovy
romského dítěte v náhradní rodinné péči, vždy s akcentem na podporu identity
dítěte. O dosavadním průběhu projektu hovoří psycholožka ostravského Centra
náhradní rodinné péče Jarmila Valoušková:
„Je to obor, který mě zajímá. Na škole máme předměty, které mě baví. Není
mezi nimi žádný, na který bych chodila nerada nebo mě nezajímal. Navíc je to
obor, díky kterému se dozvídám sama o sobě a naučím se svoji řeč, kterou
jsem neuměla. Rodiče s námi nikdy nemluvili romsky.“
„Poprvé jsme bydleli v ulici Davídkova, v Libni u Bulovky. Táta pracoval v
cihelně...“
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články