Pozitivní diskriminace
Píšu znovu o pozitivní diskriminaci, neboť uprostřed roku skončilo
předsednictví České republiky v akci, zvané Dekáda romské inkluze. Dohled
nad dalším průběhem a jeho organizaci přebírá od nás Makedonie. Většina
české populace jistě nejen neví, že tato akce probíhala, ale jistě ani neví,
co bylo jejím smyslem.
Nuže, jejím smyslem, což je vyjádřeno poněkud krkolomně v jejím názvu, je,
nebo má být začleňování Romů do většinové společnosti při zachování jejich
identity. Nechci popisovat – možná trochu alibistický průběh celé akce,
jakož i alibismus akce samé. To udělali jiní, mimo jiné i známý romský
aktivista Karel Holomek. Pro tento příspěvek byla celá, tak zvaná inkluze,
pouze motivem pro úvahy nad pozicí romské menšiny u nás a pro úvahy nad
pojmem pozitivní diskriminace v romském případě.
Asi je všeobecně přijímán názor, že vztah většinové populace k jakékoli
menšině je jedním z kriterií kvality oné většinové populace. I proto, že
bezproblémový vztah těchto dvou nebo více národnostních skupin přispívá k
bezproblémovému chodu státu. A tady už možná začíná různé chápání tohoto
problému. Usuzuji tak i z reakcí na mé názory.
Nuže – pozitivní diskriminace je většinou našich občanů chápána jako jakési
všeobecné stranění romským zájmům, od jakéhosi zvýhodňování v jejich
občanských záležitostech (na příklad přidělování bytů) až po přimhuřování
očí nad jejich kriminalitou. Jenže tak to ale vůbec – alespoň podle mého
názoru – není a nemá být.
Zařazení do společnosti by mělo začít ještě dřív než na obecných školách, ve
školkách, nebo v přípravných předškolních třídách, kde by se romské děti
zbavovaly svých případných sociálních handicapů. Proto připodobňuji celý
proces včleňování Romů do většinové společnosti k běhu na dlouhou trať, i
když to zní trochu jako klišé. Protože to bude trvat všechno hrozně dlouho.
Ale tady někde to musí všechno začít. Je otázkou škol a Ministerstva
školství jak to zařídí, aby malí Romové chodili do tříd dohromady s
ostatními – segregované romské třídy, to je přímo protimluv. Po absolvování
povinné školní docházky ve společných třídách půjdou malí Romové do učení,
někteří třeba i do gymnázia. Ze začátku jich bude málo, ale ti nemnozí
potáhnou další a všichni brzy zjistí, že jim znalost řemesel, nebo
akademické vzdělání přináší větší výhody a větší důstojnost oproti stavu,
kdy byli na tak zvané na podpoře.
A tady někde se začíná naplňovat pojem pozitivní diskriminace. Mám přítele,
který žije ve Spojených státech, učil na vysoké škole a byl z počátku
nešťastný, když na omezený počet volných studentských, nebo doktorandských
míst musel přijímat černochy, takže se třeba na některé bílé nedostalo. Ale
každý musí uznat – i když situace černochů v USA zdaleka není ideální – že
je nesrovnatelně jiná a lepší, než byla třeba před sto lety. I můj přítel
došel k názoru, že černoši jsou stejně vzdělatelní jako bílí. Díky pozitivní
diskriminaci. Takže tak nějak si představuji začlenění Romů do české
většinové společnosti, včetně případné finanční podpory pro jejich školní
začlenění.
Zachování romské ídentity je záležitost obtížnější, neboť jejich tradiční
způsob života, kočování, je v moderní společnosti prakticky
nerealizovatelné, neboť prakticky nelze uplatnit ani tradiční romská řemesla
s kočováním spojená. Totiž drátování hrnců, broušení různých nástrojů a
podobně. Hudební a taneční soubory jistě existují v každém státě, ale
rozhodně nezaměstnají všechny Romy. Takže nezbývá než ona inkluze, totiž
začlenění do normálního pracovního procesu, což je právě během na onu
dlouhou trať.
Odvrácenou stranou zmiňovaných snah o začlenění Romů do společnosti jsou
různé rasistické útoky z obou stran, které mají mnohdy soudní dohru a nesou
všechny znaky kriminálních činů. Stát jistě nemá ovlivňovat soudní jednání,
ale judikatury jednotlivých kauz jsou přece určitým návodem, jak jednotlivé
obdobné trestné činy kvalifikovat.
Kauza onoho mladého romského chlapce, jenž se utopil před několika lety v
Otavě po zásahu skinů, nebo výše trestů pro žháře z Vítkova byly – podle
mého názoru – odpovídající, neboť pachatelé ohrozili zločinem možné soužití
obou etnik v daných oblastech. Výsměchem – opět podle mého názoru – je však
posouzení žhářského útoku na Romy ve středočeských Býchorech, jenž byl
překvalifikován z trestného činu těžkého ublížení na zdraví a pachatelé jsou
dle rozhodnutí kolínského soudce vyšetřováni na svobodě. A na závěr slova
sousedky, bagatelizující celou situaci: byla to klukovina, ti kluci se
prostě posilnili alkoholem, ruplo jim v bedně a udělali blbost, konec
citátu. Jenže – za každou blbost se platí. A proč nehodili ti kluci hořící
pochodeň do nějakého jiného okna a proč ji hodili do okna právě těch Romů?
|
|
Píšu znovu o pozitivní diskriminaci, neboť uprostřed roku skončilo
předsednictví České republiky v akci, zvané Dekáda romské inkluze. Dohled
nad dalším průběhem a jeho organizaci přebírá od nás Makedonie. Většina
české populace jistě nejen neví, že tato akce probíhala, ale jistě ani neví,
co bylo jejím smyslem.
Související články
Vybíráme z rubriky "Zprávy ze života Romů"
Nejčtenější články