Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
V dnešním vysílání vás zavedeme do Brna, kde se konala konference o chudobě.
Představíme vám romské sdružení, jehož historie sahá až do 70. let minulého
století. O sociální pomoci nám řekne vedoucí Naděje v Mladé Boleslavi a
samozřejmě nezapomeneme ani na romskou hudbu, která vám určitě zpříjemní
dnešní O Roma vakeren.
Mangav tumenge šukar sambat. Anas tumenge aktuálna informacii, interesna
manuša. Phenaha tumenge palo konferenci kijo čhoripen. Prindžarena buti savi
kerel romano sgeľipen Roma Karlovy Vary. The amare čhave amenge phenena so
vinčinen amare prezidentoske u mukaha tumenge amare šukar giľa.
=[ Reportáž ]=
Brno bylo dějištěm národní konference o chudobě
V Brně se uskutečnila národní konference o chudobě, jejíž výstupy nedávno
zveřejnila pořádající organizace IQ Roma servis. Akce byla netypická tím, že
jejími hlavními aktéry byli sami lidé postižení chudobou a sociálním
vyloučením. Jednalo se o zhruba 20 klientů různých neziskových organizací.
Po dva dny diskutovali například o tom, co pro ně znamená sociální
začlenění, co považují za důležité a co skutečně potřebují od sociálních
služeb. Gabriela Grmolcová mluvila kromě organizátorů také se dvěma
účastníky konference.
„V prvním manželství jsem porodila dvě děti – dcera byla postižená a
zemřela, syn je závislý na drogách,“ vypráví svůj příběh jedna z účastnic
nedávného národního setkání lidí žijících v chudobě paní Jarka.
„Skončila jsem na ulici. Pomohla mi Armáda spásy. Mým cílem je pomoci a
poradit lidem, kteří jsou ve stejné situaci, jako jsem byla já. Dnes jsem na
tom o něco lépe, ale na špatné časy nezapomínám.“
Co pro Vás začlenění znamená? Co byste poradila?
„Jak říkám, hlavně nezapomenout na zlé časy. Nezanevřít na lidi, se kterými
se potkáte venku. Pokusit se i ostatním vysvětlit, že změna je možná, jen ji
musí chtít.“
„Já jsem závislý na hazardní hře,“ říká další z účastníků konference pan
Jirka.
„Závislý jsem 23 let a pořád se potácím mezi závislostí a snahou začlenit se
do normálního života. Rád bych tu teď řekl, že se nedělá vůbec nic. Na
každém rohu jsou stále vidět herny.“
Hlavní téma dnešního setkání zní „Co pro Vás znamená začlenění“?
„Pro mě znamená možnost jít po ulici a nezávidět ostatním, že mají pěkná
auta, práci. Až pocítím na vlastní kůži radost, že žiju, a bude to radost
upřímná, přirozená, vnitřní... To bude moje začlenění.“
Během posledních dvou měsíců se pracovalo na výstupech z druhé národní
konference o chudobě. K čemu se dospělo?
„Za prvé jsme shrnuli to, jak naši lidé vnímají sociální začlenění a běžný
život. Zatím totiž máme pouze definice odborníků a profesionálů,“ říká
Katarína Klamková z pořádající organizace IQ Roma servis, která měla
výsledky konference na starosti.
„Z průzkumu vyplývá, že ‘sociální začlenění a běžný život‘ pro účastníky
znamená legální a stálou práci, na kterou jsou hrdi. Rodinu a děti, ve které
jsou v bezpečí. Důstojné bydlení, dobré vzdělání, přijetí od ostatních,
tělesné a duševní zdraví. Dále schopnost nezávidět, být šťasten s tím, co
mám, pomáhat druhým. Mít cíl, vědět, co chci a jít za tím.“
Kromě samotných představ o tom, co konkrétně pro tyto lidi znamená sociální
začlenění, se účastníci zabývali i samotným poskytováním sociálních služeb.
„Nejčastěji se lidé o sociálních službách nedozvídají z internetu nebo
jiných veřejně správních nástěnek. Spíše ústní formou. Za přínos nejvíce
považují psychickou podporu. Oceňují lidskost, důvěru a porozumění. Což se
dnes bohužel často skrývá. Lidé hledí zejména na odbornost, jak je služba
efektivní apod. Jenže oni potřebují hlavně citlivý přístup, najít záchytný
bod. Pak získají sebedůvěru.“
Z průzkumu jednoznačně vyplynulo, že je potřeba více terénních služeb.
Doplňuje Katarína Klamková:
„Ocenili by, kdyby se zvýšila informovanost. Například posílením terénních
služeb. Dále se jedná o individuální přání. Často se vyskytuje neochota
pracovníků, zneužívání postavení, šikana ...“
Vyskytlo se při průzkumu něco, co Vás osobně překvapilo?
„Asi obecný závěr, že pro ně není důležitá odbornost, ale důvěra a dobrý
pocit při prvním kontaktu.“
Získané závěry budou využívat neziskové organizace České republiky, budou k
dispozici úředníkům a politikům nebo na radnicích či krajských úřadech.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Občanské sdružení Roma Karlovy Vary
Karlovarské romské sdružení začalo fungovat v 70. letech minulého století
jako sportovní klub TJ Roma. Ale tento název se tehdejšímu režimu nelíbil,
tak se musel klub přejmenovat na TJ Jiskra – pod tímto názvem by nikdo romské
fotbalisty nehledal. Postupem času se doba měnila a sociální dopady měly
vliv i na členy týmu. Vznikla tak potřeba sociální práce. Klienty byli právě
fotbalisté FC Roma. Dnes se občanské sdružení jmenuje Roma Karlovy Vary.
Představí nám ho Iveta Demeterová.
„Ano, byli jsme k tomu donuceni, protože naši členové měli čím dál tím více
existenčních problémů a sport byl odsunut do pozadí. Na Karlovarsku, asi
jako všude v republice, se lidé nejvíce potýkají s nezaměstnaností a bytovou
tísní. Situace se ještě více zkomplikovala ve chvíli, kdy se naši lidé
začali vracet z Kanady a z Anglie. Přicházeli bez prostředků a vlastně
zůstali na ulici. Jednou z hlavních priorit tedy začalo být shánění bydlení
pro lidi, kteří neměli dostatek vlastních financí na pronájem. Mnoho klientů
podnájem nezískalo jenom na základě romské příslušnosti. Proto jsme hledali
východisko a našli jsme jej v provozování hotelové ubytovny pro sociálně
slabé.“
Co si pod tím máme představit?
„Přemluvili jsme jednoho soukromého podnikatele k tzv. sociálnímu podnikání
a jeho hotel jsme přebudovali na ubytovnu. Jedná se vlastně o azylové
bydlení.“
Fungujete 24 hodin jako stálá služba?
„Ano. Zaměstnanci pracují na směnný provoz. V hotelu sídlíme, máme v něm
kanceláře. Všichni obyvatelé ubytovny jsou zároveň klienty našeho sdružení.“
Kolik u vás stojí měsíční nájem?
„To je různé. Odvíjí se od velikosti bydlení, zhruba mezi 6 až 8 tisíci
korun. Z této částky nám úřad města Karlovy Vary přispívá na bydlení od 30
do 50 procent.“
Jaká je spolupráce s městem?
„Rok od roku lepší. Finanční prostředky na chod sdružení sice nedostáváme,
máme ale na radnici otevřené dveře.“
Vraťme se k období, kdy se karlovarští občané navraceli z Kanady domů.
Kolik jich bylo?
„Na naší ubytovně je asi sedm rodin, které se vrátily z různých zemí.
Dalších dvanáct se různě ‚toulá‘ po Varech a deset se jich nahlásilo, že se
teprve bude vracet.“
Přijeli tedy bez prostředků a teď očekávají od vašeho sdružení pomoc?
„Většina z nich přijela absolutně bez prostředků a naše organizace byla
jejich poslední možností, resp. východiskem, jak z tíživé situace ven.“
V čem dále, kromě prioritního sociálního bydlení, pomáháte?
„V hledání zaměstnání. Pomáháme i základním školám s nultými ročníky pro
sociálně slabé. Vyřizujeme za děti některé formality a doprovázíme je do
vyučování, čímž zabraňujeme absenci.“
Ráno vyzvednete děti doma a vyprovodíte je do školy?
„Ano. Večer rodiny obejdeme, zjistíme, jestli některé z dětí není nemocné a
pak je ráno odvážíme do školy. Děti jsou z různých částí města a stávalo se
nám, že některé do školy nedorazily, protože neměly na autobus.“
Rozvážíte je vlastním autem nebo máte autobus?
„Ne, vlastními osobními auty. Zadarmo.“
Jak je to s nezaměstnaností?
„Karlovy Vary jsou multikulturním městem, nezaměstnanost je zde veliká.
Každý zaměstnaný člověk pro nás znamená velký úspěch.“
Jaké tu jsou pro Romy pracovní příležitosti?
„Nejvíc asi ve stavebnictví a při úklidu města.“
Pomáhá vám při práci fakt, že je sdružení na Karlovarsku známé a má svoji
historii? Máte za sebou kus práce, pomáhají vám získané kontakty?
„Dnešní doba je o kontaktech a známostech a my toho plně využíváme.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
Související články | Datum | Nadpis | Rubrika |
29.03.2002 | O Roma Vakeren | O Roma Vakeren |
=[ Reportáž ]=
S čím se potýkají sociální pracovnice z Naděje
Posláním Naděje je praktické uplatňování evangelia v životě a jeho šíření.
Cílem je vybudování a provozování sítě služeb lidem v nouzi na křesťanských
principech. Své služby zaměřuje zejména na lidi osamělé, zdravotně
postižené, společensky vyloučené nebo jinak znevýhodněné. S čím vším se
musejí sociální pracovnice v Naději potýkat, na to se Jan Mišurec zeptal
vedoucí Ivony Horákové.
„Středisko Naděje v Mladé Boleslavi funguje od roku 1999. Nabízíme služby
lidem bez domova. Poskytujeme základní hygienický servis, oblečení z
šatníků. Klienti u nás dále tráví svůj čas. Pomáháme jim s vyřizováním
dokladů, doprovázíme je na úřady práce. Máme vlastní terénní pracovnice,
které klienty vyhledávají a poskytují jim poradenskou pomoc. Provozujeme
také noclehárnu, kde je dvanáct lůžek pro muže a čtyři lůžka pro ženy.“
Řekl bych, že vás klienti budou více navštěvovat v zimě. Jak je to v
létě?
„Je pravidlem, že v zimě máme daleko větší počet klientů, často nad naši
kapacitu. Za velkých mrazů otevíráme i denní středisko, aby lidé mohli
přečkat noc v klidu a bezpečí. Přes léto jich bývá méně, i přes to je
kapacita naplněna na 80 procent.“
Chodí k vám lidé s dětmi?
„Ano, ale v současnosti se zde nachází azylový dům pro matky s dětmi, takže
je posíláme tam.“
Na co si lidé bez domova nejvíce stěžují? Co je pro ně největší problém?
„Nejtěžší je sehnat práci. Lidé, kteří pracovat chtějí, naráží za prvé na
různá omezení nebo je překážkou jejich věk. Dále jim chybí potřebné návyky.
Vhodné by byly například pomocné práce. Problémy přetrvávají i přes
skutečnost, že ve Středočeském kraji je poměrně vysoká zaměstnanost. Pokud
ale práci seženou, jedná se o jednorázové brigády.“
Obrací se na vás i Romové nebo cizinci?
„Určitě. My jsme zařízeni pro osoby starší 18 let. Samozřejmě se jim snažíme
pomoci, nabídnout základní služby týkající se stravy, ošacení, hygieny. V
neposlední řadě i poradenství – sháníme jim práci, doporučujeme je. Zkrátka
děláme pro klienty maximum.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Narozeniny prezidenta Václava Klause očima dětí
Původně měl prezident Václav Klaus oslavit své sedmdesáté narozeniny v den
stávky. Nakonec je ale slavil minulou neděli. A co by hlavě státu k
jubilejním narozeninám popřáli stále ještě čtvrťáci ze Základní školy na
pražském Havlíčkově náměstí? Další otázka byla také: Kdo by podle nich na
oslavě prezidentových narozenin neměl chybět a jak vůbec vypadá běžný den
prezidenta republiky? Na to se jich ptal Tomáš Bystrý.
Kevine, je podle tebe 70 hodně let?
„Ano, je. Docela dost.“
„Normální, jako pradědeček.“
Jak byste řekli, že vypadá den pana prezidenta? Ráno se probudí a co pak?
„Vstane, jde do koupelny ... tam mu vyčistí zuby ...“ (smích)
Někdo mu vyčistí zuby?
„Ano! Pak jde do kuchyně, tam mu připraví jídlo, on se nají a jde
vyřizovat.“
Co jde vyřizovat?
„Třeba papíry a tak.“
Bere podle vás prezident nějaký plat?
„Já myslí, že jo.“
„Tak sedmdesát litrů.“
Myslíš sedmdesát tisíc?
„Ano.“
„Myslím, že možná i víc ... “
(všichni) „Já taky!“
„Asi milion!“
Milion měsíčně?
„To né ...“
„Asi 200 tisíc ...“
Má prezident těžkou práci? Chtěli byste být jednou prezidentem?
(všichni) „Jo!“
„Proto, aby mě všichni vyznávali.“
Co člověk musí udělat proto, aby se stal prezidentem?
„Hodně se učit.“
„Musí mít vyznamenání. Samý jedničky!“
„Musí se krásně oblékat.“
„O oblečení to není, spíš o těch jedničkách a musí se tam taky dostat.“
Musí mít podle vás prezident vysokou školu?
(všichni) „Jo!“
„Nejdřív musí vyjít základku a pak může dělat to, čím by chtěl být.“
„Musí na střední, pak na vysokou...“
Může pan prezident v 70 letech ještě dělat svoji práci?
(všichni) „Jo!“
Má pan prezident děti?
(všichni) „Asi jo!“
„Dvě, nebo jedno ...“
Má ženu?
(všichni) „Jo!“
„Byla ve zprávách ...“
Řekněte mi, jak vypadala jeho oslava narozenin?
„Já nevím, já jsem tam nebyla ...“
„Já taky ne!“
„Mě pozval, ale já jsem nešel!“(smích)
Chápu. Chtěl jsem se zeptat, jak si tu jeho oslavu představujete?
„Já bych prvně šel do jídelny, najedl bych se, pak bych si trochu odpočinul,
potom bych šel zjistit, jestli mě nevolají ...“
„Jak střílejí ty barevný papírky!“
Koho by měl prezident na oslavu poslat?
„Další prezidenty.“
„Obamu.“
„Asi tu svojí rodinu.“
„A kamarády.“
Co byste Václavu Klausovi popřáli?
„Pane prezidente, já Vám přeju hodně štěstí, zdraví, hodně lásky...“
„Já Vám přeju zdraví, lásku, peníze a tak.“
„Já panu prezidentovi přeju hodně štěstí, zdraví, lásky, peněz, a aby se měl
co nejlíp.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Raya - nezapomenutelná zpěvačka a herečka
Teď se ještě ohlédneme za letošním Světovým romským festivalem Khamoro, na
který koncem května do Prahy přijela také jedinečná romská herečka a
zpěvačka Raya. Přestože letos slaví své 80. narozeniny, její hlas je při
zpěvu stále neobyčejně silný. Po hudebním defilé v pražských ulicích s ní
hovořila Jana Šustová.
Herečka a zpěvačka Raisa „Raya“ Bielenberg se narodila v roce 1931 v táboře
kočovných Romů u ruského Kurska. Její umělecká kariéra začala v roce 1953 v
romském divadle Romen v Moskvě a v roce 1967 se provdala za novináře
Tore-Jarla Bielenberga, se kterým odešla do Norska. Na můj dotaz o počátcích
její kariéry v divadle Romen odpověděla:
Jéjej, víte, o tom by bylo potřeba vyprávět celou noc a celý den - o mé
kariéře v divadle. Ano, pracovala jsem v divadle, také pro film jsem
pracovala a stále pracuji, ale teď už v Norsku. Nedávno jsem ve Francii
natočila velký film, který se jmenuje Liberté a je o Romech. Mým partnerem v
něm byl vnuk Charlie Chaplina a to pro mě bylo velké štěstí, že jsem s ním
mohla hrát. Teď žiji v Norsku, kde také pořádáme romský festival. Jezdíme i
sem do Prahy na romský festival a to je moje profese – jsem herečka,
zpěvačka, tanečnice a hudebnice, všechno dohromady.
Vy přímo organizujete ten festival v Norsku?
Jeho jediným organizátorem je má dcera a já jenom podepisuji peníze. Ona
organizuje všechno.
A jak se ten festival jmenuje?
Yagori (čti Jagori), to znamená ohýnek. Je to velmi dobrý festival, v Norsku přímo v Oslu
už ho pořádáme 13 let. Ač je to zvláštní, protože Norové jsou takoví
chladní, ale všechno se daří velmi dobře. Děláme propagaci, já osobně
vystupuji proti rasismu, proti fašismu a diskriminaci.
Znáte ještě nějaké podobné romské festivaly ve světě?
Neznám, to říkám otevřeně, ale je možné, že ještě někde jsou. Ale myslím si,
že tento festival a festival v Oslu jsou nejznámější. A my sem přijíždíme s
velkou radostí, je to už skoro jako naše rodina.
Kolikrát už jste tady byla?
Jsem tady potřetí. A jsou tady i moji dva vnuci a moje dcera Natasha. To jsou
její dva synové, tedy moji vnuci.
A oni mluví také rusky a romsky?
I romsky, i rusky, anglicky, francouzsky, jugoslávsky...
V kapele máte takový zajímavý basový nástroj, jak se jmenuje?
To je basbalalajka, to je starobylý ruský nástroj. Ale popravdě je možné
říct, že balalajka v podstatě pochází z Číny a odtud přišla do Ruska v
nějakém století, možná v 15. nebo v 16. století.
Jste ještě v nějakém kontaktu s lidmi z Moskvy?
Ano, samozřejmě. Jezdívám do Moskvy, mám tam dvě sestřičky, holubičky moje,
mám je moc ráda. Dvakrát třikrát za týden jim volám, povídáme si. Ale už
jsem si zvykla na Norsko, jsem tam už hodně let. Mám ráda Norsko, je to moc
krásné země, jsou tam velmi dobří lidé. U nás v Norsku není rasismus proti
Romům – vůbec ne! Absolutně ne! Protože jsme mnoho let pracovali a dokázali
jsme, že jsme národ, že neexistuje špatný národ, ale jsou jen špatní lidé –
a to je vše.
A kdo Vás učil zpívat, byl to někdo z rodiny?
Mě nikdo neučil, tak jsem se narodila. A je také nikdo neučil, oni se už
narodili s malinkými kytárkami, jako se Norové rodí s lyžemi. A moje dcera
ještě neuměla chodit a hned šla tancovat.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 25. června už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20té hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také
na internetové adrese romove.cz.
Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma
bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Irinen amenge so kamen, či koho
kamen šunel andro magazínos. Mangav tumenge savorenge šukar rati. The
žutinel tumen o Del.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Demeterová
a Jaroslav Sezemský.
|