Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

V dnešním vysílání se dozvíte, že papež Benedikt XVI. přijal příslušníky romských etnik. Zavedeme Vás do vyloučených lokalit na Ústecku a představíme projekt Férová škola. A samozřejmě nezapomeneme ani na romskou hudbu, která vám určitě zpříjemní dnešní O Roma vakeren.

Mangav tumenge šukar sambat. Anas tumenge aktuálna informacii, interesna manuša. Phenaha tumenge sar o Roma avile kijo papežis andro Vatikán. Laha tumen andro than Trmice the povakeraha palo projektor Férová škola u mukaha tumenge amare šukar giľa.

Přesně před týdnem přijal ve Vatikánu papež Benedikt XVI. téměř dva tisíce romských poutníků. Je to vůbec poprvé v historii, kdy došlo k setkání hlavy katolické církve a Romů v takové míře. Romové, z nichž dvě třetiny byly z Itálie, přijeli do Říma zároveň oslavit i 150. výročí narození španělského Roma Zefiryna Jiméneze Mally, kterého v roce 1997 prohlásil papež Jan Pavel II. za blahoslaveného. Více už Tomáš Bystrý.

Papež Benedikt XVI. (Foto: Jaroslav Skalický)

„Odel si tu mensa“ – „Pán s vámi“. Takto zaznamenala vatikánská televize pozdrav papeže Benedikta XVI. téměř dvěma tisícům romských poutníků. Dvě třetiny z nich byli Romové z Itálie. Do vatikánské auly Pavla VI. se ale k hlavě katolické církve dostali i Romové z České republiky a Slovenska. Z Čech a Moravy do Vatikánu dorazily jen dva manželské páry, slovenští Romové se k papeži dostavili ve větším počtu. Mezi nimi byla i řádová sestra Atanázia, civilním jménem Mária Holubová, která se věnuje pastoraci Romů na východním Slovensku. Po například Rakušance Ceije Stojce, která byla v devíti letech se svou dvou set člennou rodinou deportována do koncentračních táborů, promluvila přímo k papeži. Jak se na setkání s hlavou katolické církve připravovala?

„Připravit se bylo velmi těžké, o setkání jsme věděli jen asi měsíc dopředu. Rozhodně jsme se ale těšili. Měla jsem za úkol podat svědectví o svém povolání, tedy o profesi řeholní sestry romského původu. Skutečně to pro mě bylo výjimečné. Byl to nezapomenutelný zážitek, protože být takto blízko Svatému otci – to se nedá popsat. Od papeže se nám dostalo nádherného gesta. Když jsem se ptala jedné řeholní sestry, která pracuje v Římě v papežské radě, říkala mi, že to byl přímo Svatý otec, kdo vydal prvotní impuls k našemu setkání. Sice si původně představoval menší skupinu, okolo 40 Romů, ale během příprav se počet rozrostl na 1500 – 2000 Romů! On ale vůbec nebyl proti.“

Ve svém proslovu pak papež Benedikt XVI. navázal na slova svého někdejšího předchůdce Pavla VI., který v roce 1965 Romům vzkázal, že nejsou na okraji církve, ale v jejím středu, v jejím srdci. Připomněl také osobu blahoslaveného Zefiryna, který by podle papežových slov měl Romům ukazovat cestu a měl by být pro ně vzorem. Benedikt XVI. před romskými poutníky také připomněl genocidu Romů během 2. světové války a vyzval Evropu, aby nezapomněla a aby Romy do budoucna od všeho trýznění ochránila.

„Svatý otec světu velmi krásně připomněl, že my, Romové, jsme stále tu, že jsme v pohybu, počítá se s námi a církev nás má ráda,“ říká řádová sestra Atanázia, která působí mezi Romy ve východoslovenském Bardějově, kde na místním romském sídlišti stojí kostel Zefiryna Jiméneze Mally, španělského Roma, kterého v roce 1997 papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.

„Blahoslavený Zefirýn mi přirostl k srdci. Již dvakrát jsem byla ve Španělsku, v místech, kde působil, kde prožil velkou část svého života a kde byl umučen, tedy ve městě Barbastro,“ říká romská řeholnice Atanázia.

Zlepšit život lidí ze sociálně vyloučených lokalit chce město Trmice na Ústecku, kde řeší migrující Romy. Prioritou tamní radnice je zlepšit jejich bydlení. Proto vytvořili ve spolupráci se školami, sdružením Romano Jasnica a vládní agenturou pro sociální začleňování strategický plán. Zaměřuje se na děti a mládež, další možnosti práce a také na bytovou problematiku. Podrobnosti zjišťovala Gabriela Hauptvogelová.

Trmice, Na Poříčí (Foto: www.mestotrmice.cz)

Jako sociálně vyloučené lokality jsou v Trmicích označovány ulice V Jílovišti a Horská. Podle starostky Jany Oubrechtové už to ale neplatí.

„Myslím si, že dnes mezi sociálně vyloučené lokality trochu patří ulice Na Pískách a Souběžná. V těchto oblastech je velká koncentrace romských rodin, do značné míry migrujících - přicházejí k nám z jiných částí republiky.“

Jednou z priorit je vyřešení bytových problémů. Ze stovky městských bytů určí radnice několik, které budou fungovat jako sociální pro rodiny v nouzi. Lidé by pak měli mít možnost přestěhovat se po čase do lépe zařízených bytů. Pravidla pro sociální byty radnice připraví do konce roku. Město také podle starostky zvažuje nákup některých činžovních domů.

„Chceme i trochu kontrolovat složení nájemníků. V současné době máme zmapovány tři až čtyři domy. Na nákup bychom chtěli využít dotační titul ministerstva, který je určen na nákup podobných nemovitostí. Město by tedy nemělo být zatíženo žádnou finanční částkou.“

Dalším problémem je nezaměstnanost. Lidé ze sociálně vyloučených lokalit by mohli získat práci u tzv. malých technických služeb. Vedení radnice nyní zvažuje, jaká právní forma by byla pro tuto společnost nejvhodnější. Z počátku by se o údržbu zeleně, městských domů a čistotu ve městě staralo až sedm lidí. Poté by se firma mohla dále rozšiřovat. Radnice rovněž nabídne dva asistenty. Jak řekla Jana Oubrechtová, jeden z nich by fungoval jako pomyslná spojka mezi dětskou lékařkou a rodinami:

„Zdravotní asistent by docházel do rodin, upozorňoval by na povinná očkování, preventivní prohlídky a pomáhal by v komunikaci mezi rodinou a lékařem.“

Podobnou roli by zřejmě hrál asistent pro jednání s policií a úřady. Proč město takové lidi potřebuje?

„V Trmicích máme určité procento lidí, kteří jsou bohužel stále negramotní. Mají-li vyplnit například žádost na úřad práce, na sociální odbor a jiné, jsou s tím velké problémy. Terénní asistent by jim mohl být nápomocen.“

Strategický plán myslí i na děti a mládež. V městském nebytovém prostoru v blízkosti hřiště chce radnice zřídit fitt centrum pro mládež od 15 let. Na předškoláky se pak zaměří sdružení Romano jasnica. Už nyní provozuje klub pro děti a mládež od šesti let a připravuje jeho rozšíření. Klub pro děti od tří let by měl podle ředitele sdružení Martina Cichého fungovat jako rodinné centrum.

„Jeden pracovník by se věnoval dětem, druhý matkám a řešili by konkrétní problémy. Potřebovali bychom zvětšit stávající prostory, které jsou momentálně kapacitně napnuté. Bohužel město Trmice nemá moc volných prostor, spíš to zatím vypadá na pronájem od soukromých osob. Předpokládáme, že bychom centrum mohli otevřít v květnu 2012.“

Romano jasnica chce také rozšířit nabídku motivačních kurzů pro děti, které končí povinnou školní docházku. Při kurzech zjišťují, co by mohly v budoucnosti dělat, co obnáší jimi vybraná profese i cesta k ní.

Zapojte se i Vy do projektu Férová škola! Dejte vědět světu, že vaše škola netrpí předsudky! Podmínky a informace o projektu, ale také užitečné rady máme pro vás v našem dalším příspěvku. Koordinátorku projektu Ivu Pikalovou oslovila Iveta Durdoňová.

„My školy nehledáme, náš projekt funguje na dobrovolné bázi. Na internetu je vystavena výzva a školy se nám hlásí samy. V opačném případě by nebyla naplněna vize o tom, že škola musí mít v prvé řadě vůli něco změnit, mít inkluzívní politiku. Škola se nám přihlásí a my s ní navážeme spolupráci.“

„Ano, máme stanovené podmínky potřebné pro získání certifikátu. Rozdělujeme je do tří kategorií: povinné, doporučené a výběrové. U povinných vyžadujeme jejich úplně splnění. Samozřejmě, pokud je škola schopna si obhájit výjimku, uznáme ji. Může to být třeba nějaká specifická situace v regionu. U výběrových podmínek škola sbírá námi stanovený počet bodů. Kritéria jsou obodována podle náročnosti, samotný výběr je na škole. Nejvíce hodnotíme aktivity typu integrace dítěte z praktické, speciální školy do běžné základní školy, která se o certifikát hlásí. Doporučená kritéria jsou tak trochu z dnešního pohledu nadstandardní, i když pro inkluzívní školu by se mělo jednat o naprosto samozřejmé aktivity. Patří sem například působnost školy coby komunitního centra pro danou obec či nabídka pomoci s domácími úkoly po vyučování. Škola by měla nabízet přípravné třídy pro žáky, kteří například neměli možnost navštěvovat školku.“

„Tuto otázku dostáváme často. Jedná se o kvalitativní označení dané školy. Náš certifikát je poměrně prestižní záležitostí. Z praxe a rozhovorů s řediteli vím, že pro školu a celý pedagogický sbor je certifikát velkým oceněním jejich práce a snahy. Oni samozřejmě ví, že dělají něco navíc, co dnes málokterá škola pro své žáky dělá. Ačkoliv by bylo vhodné, aby se takto chovala každá škola. Aby každá byla inkluzívní a férová.“

V následujících minutách se vydáme do světa sportu. Vychovává k odvaze a statečnosti, rozhodnosti, odolnosti a zvyšuje sebevědomí. Učí kolektivní spolupráci a zodpovědnosti za vlastní jednání. Taková by mohla být stručná charakteristika populárního míčového sportu – ragby. Minulý týden měla farní charita Kralupy nad Vltavou zajímavou návštěvu. Na hřiště Dvořákova gymnázia přijelo 13 studentů z Texasu, kteří trávili čas s dětmi a jejich rodinami žijícími v Kralupech. Spolu s místním Ragby klubem představili tento sport a zahráli si ho spolu s dětmi. Sešlo se tam 40 dětí a všichni měli ohromnou radost ze hry. Celou akci zprostředkoval IILE - Mezinárodní institut pro vzdělávání. Jakou roli hraje Charita ve společném projektu s RC klubem, na to Ivetě Demeterové odpověděla její ředitelka Barbora Kovářová.

Děti zápasí v ragby (Foto: Jana Šustová)

„Spojili jsme se se společností IILE a Rugbyovým Clubem Kralupy nad Vltavou, kteří nás požádali, zda bychom mohli začlenit některé z našich sociálně slabších rodin do jejich týmu. Nejprve jsme tedy rodiny, které do Charity docházejí, včetně dětí, s projektem seznámili a potom se uspořádala společná akce, kde si děti mohly vyzkoušet, co to ragby vlastně je, jak vypadá trénink a ostatní věci s tím spojené. Většina lidí má zažitý předsudek, že ragby je tvrdý sport a hlavně maminky se zpočátku hodně děsily. Já sama jsem se také nejprve vylekala. Ale chce to opravdu se na vlastní pohled přesvědčit, že dětské ragby je o něčem jiném. Jak nám říkal vedoucí Rugbyového Clubu Kralupy nad Vltavou, důležitá je rodinná atmosféra. Kroužek není jenom o tom, přivést do něj dítě a pak si ho zase vyzvednout. S týmem spolupracuje a žije celá rodina.“

V čem by podle Vás mohlo ragby pomoci při integraci minoritní a majoritní společnosti?

„Začleňování našich dětí do skupiny dětí z majority a získávání nových dovedností a zkušeností. Děti vlastně přijdou do úplně jiného kolektivu, vyjdou z pomyslné ulity a zjistí, že mají šanci uchytit se i někde jinde.“

S univerzitními studenty, kteří se účastní sociálních projektů, přijel už podruhé profesor Gary Pletcher, který u studentů rozvíjí nejenom kritické myšlení, ale i sociální rovnost a spravedlnost, etické chování a multikulturní vidění světa. Zeptala jsem se ho, zda jsou v Americe podobné projekty běžnou praxí:

„Určitě ano. V Texasu pracujeme s podobnými projekty, většinou se ale nejedná o ragby, ale spíše o fotbal, americký fotbal, baseball. Spolupráce s ragbyovým klubem začala při loňské návštěvě a zdá se, že by tu tento sport mohl fungovat. Jedná se o místní klub, který zde má své zázemí, takže proč ne. Zdá se, že ragby má na víc než třeba fotbal či jiné sporty.“

Rugby Club v Kralupech nad Vltavou působí ve městě už několik let a stále hledá nové žáky. Jedná se o komplexní sport. Každý hráč je závislý na činnosti ostatních – sám málokdy dokáže vybojovat míč či se rozhodnout bez přímé podpory ostatních. Hraje se rukama i nohama. Hráč míč může nosit rukama i kopat. Jak říká předseda klubu Pavel Hrubý, je dobré začít již od útlého věku:

„Začínáme s dětmi od tří let, kdy v podstatě jenom běhají s balónem. Zvykají si na to, že míč může být i šišatý. Zrovna v ragby se snadno stírají rozdíly v původu nebo v zázemí hráčů. Děti se při něm naučí čestnosti, odvaze, získají vyšší sebevědomí, protože i dvaceti kilový kluk může zastavit padesátikilového.“

„Je to čas po utkání, kdy oba týmy ještě zůstávají na hřišti nebo v klubovně, sejdou se u jídla, u pití a probírají například zápas. Třetí poločas je součástí i mezinárodních utkání, je zakódovaný a pořád se dodržuje.“

„Nemyslím si. Dítě, které chce hrát ragby, potřebuje v podstatě jenom tenisky, oblečení a může hrát.“

Teď pro vás máme vysloveně letní pozvání na zajímavé putování za romskou historií a tradicemi. V sousedním Polsku se totiž už podvanácté uskuteční Tábor paměti Romů, jehož účastníci cestují v kočovných vozech, navštěvují místa spjatá s holocaustem Romů a večer společně táboří. Akci organizuje Etnografické muzeum v Tarnowě a s jeho ředitelem Adamem Bartoszem hovořila Jana Šustová.

Jako obvykle bude i letos v červenci, vyjedeme 21. července a čtyři dny budeme navštěvovat místa spojená s utrpením Romů. Letos při tom odhalíme pomník, který vytvořila Margorzata Mirga, Romka, která vystudovala Akademii výtvarných umění v Krakově. Ten pomník odhalíme v jednom z míst, kde byli zavražděni Romové.

Ten pomník bude v lese u obce Borzęcin v Malopolském vojvodství, protože náš tábor putuje malopolskými cestami. V okolí Tarnowa je nejvíc míst spojených s utrpením Romů, která jsou nějak zpietněna, tzn. že tam jsou nějaké pamětní desky, kříže či pomníky. V minulém roce jsme vytvořili Malopolskou stezku martyrologie Romů, která zahrnuje všechna ta místa. Začíná v Tarnowě v Etnografickém muzeu, které jako první na světě vytvořilo expozici věnovanou Romům. A jedna z částí té expozice je zasvěcená martyrologii Romů. A místem, které tu stezku zakončuje, je tábor Osvětim – Březinka, kde je několik artefaktů spojených s martyrologií Romů. Na hlavním pomníku je deska v romštině připomínající památku Romů. Na místě, kde byl cikánský rodinný tábor (Familien Lager), byl postaven pomník, a v minulém roce byla také odhalena pamětní deska u pátého krematoria. A před několika lety byla ve 13. bloku tábora Osvětim vytvořena velká stálá expozice, která má název Holocaust Romů a Sintů.

Ne, to je příliš daleká cesta, protože během toho tábora putujeme s koňmi, takže denně můžeme ujet zhruba 30 km. Pohybujeme se v nejbližším okolí Tarnowa, zhruba v okruhu 40 km, kde těch míst je vícero. A stále navštěvujeme stejná místa. Ze samé podstaty toho putování vyplývá, že je těžké překonávat větší vzdálenosti, protože to je logisticky komplikovaný projekt. Takového projektu se zúčastňuje několik stovek osob, třeba v minulém roce to bylo přes 300 lidí, kteří sice neputují po celý čas, ale bivakují s námi v táboře, a je náročné zajistit jim stravu, toalety, bezpečí atd. Nemyslím si, že bychom někdy putovali v nějakém jiném terénu, jen na tomto území.

Celkově to putování zahrnuje přibližně 150 km, každý den je to něco kolem třiceti či více kilometrů. První den ujedeme tak kolem čtyřiceti kilometrů, druhý den také čtyřicet a v ostatní dny něco málo přes dvacet kilometrů. Jsou to takové vzdálenosti přizpůsobené výdrži koní.

Ne, to není možné, protože na takový vůz se vejde jen několik lidí. Ostatní jedou svými auty. Na vozech putuje jen několik desítek lidí a těch tři sta lidí, o kterých jsem mluvil, jsou ti, kteří večer přijíždějí do tábořiště, jsou tam s námi, ale neputují, protože je celkem namáhavé putovat několik hodin denně v žáru slunce. Takže s táborem systematicky putuje několik desítek osob – tak padesát až osmdesát.

Především navštěvujeme místa, kde byli zavražděni Romové, tedy konkrétně ta, kde jsou pochováni. Někdy to totiž jsou odlišná místa – Romové byli například zavražděni v lese, ale později byli jejich ostatky exhumovány a přeneseny na hřbitov. Máme svého katolického kněze, který je hodně spojen s Romy a který se modlí na těch místech, kde jsou hroby a místa svázaná se smrtí Romů. Romská kapela na těch místech hraje smutné melodie, modlíme se a večer při ohni Romové vzpomínají na dávný tradiční život, na svou historii, povídáme si a to je vlastně zvláštností romské kultury, že u hrobů se pláče, vzpomíná se na zemřelé, ale potom se tančí, zpívá a lidé se baví ve smyslu zásady, že život běží dál, že na mrtvé je třeba vzpomínat, ale my se radujeme z toho, že dnes žijeme... Také se slouží mše. V jednom dni pozveme všechny obyvatele z okolí, na kočovném voze postavíme oltář, kněz slouží mši a je to v takové pěkné lesní scenérii. Také při tom probíhají křty, které jsou dopředu připravené v matrikách farností. Kněz křtí dětí, probíhají romské svatby, a v táboře ožívají staré tradice.

O Roma vakeren s datem 18. června už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder. Irinen amenge so kamen, či koho kamen šunel andro magazínos. Mangav tumenge savorenge šukar rati. The žutinel tumen o Del.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Demeterová a Jaroslav Sezemský.