Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dobrý večer. Co v dnešním romském vysílání mimo jiné uslyšíte? Představíme vám dokumentární film, který sleduje osudy tří mladých romských žen. Podíváme se také do Pardubic, silnice před tamní městskou ubytovnou v Češkově ulici není bezpečná pro děti a jen během jednoho týdne tu dvě z nich porazilo auto. Jaká opatření chystá město? – I to se dozvíte v dnešním vysílání. O svém studiu na vysoké škole nám pak poví Magdalena Karvayová a ve druhé polovině pořadu se můžete těšit na rozhovor se zpěvačkou Věrou Bílou, která, alespoň podle svých slov, chystá comeback.
Mangav tumenge šukar sambat. Anas tumenge aktuálna reporta. Adadžives tumenge povakeraha palo dokumentos, palo romane džuvlija so keren peskeri buti jileha. Palo peskero siklariben povakerela Magdalena Karvayová the amenca džana te dhikel pal o Věra Bílá.
=[ Reportáž ]=
Dokument Ženy v poli představuje romské ženy nezvyklým pohledem
Ženy v poli, to je název dokumentu, který představuje tři silné ženy –
Romky, které se představily ve svých pohnutých životních příbězích. Hlavní
protagonistky dokumentu popírají stereotypní názor, že romské ženy nemají
zájem se vzdělávat, rozvíjet svou osobnost a společensky participovat. Jsou
to ženy, které jsou, anebo se chystají být aktivní i na poli politiky.
Denisa Berousková je nyní na mateřské dovolené a kandidovala v roce 2006 v
komunálních volbách, Lucie Horváthová se pokoušela o vstup do Evropského
parlamentu a ve volbách v roce 2010 vedla kandidátku Strany zelených
v Pardubickém kraji. V dokumentu vystupuje i Aurelie Balážová – Pilová,
kterou jsem na premiéře dokumentu oslovila, stejně tak i režisérku Žen
v poli Markétu Nešlehovou. Jí se Iveta Demeterová zeptala, jak vidí emancipovanou
romskou ženu:
"Tak, jak vidím ty své tři hrdinky. V podstatě jsou teď mými třemi srdečními záležitostmi. Jsou to holky, které se všechny perou jednak s tradicemi, ze kterých vycházejí, jednak se perou právě s tou ženskou emancipací, a ještě ke všemu se perou ještě s další věcí, a to jsou takové ty stereotypy, které my bílí o romské komunitě máme."
Mohly ty tři ženy vstupovat do Vašeho scénáře? Něco pozměnit, když se jim to nelíbilo?
"Řekla bych, že dokument je vždycky život. V podstatě vstoupily do mého scénáře v momentě, kdy jsme začaly točit, a celý ho předělaly..., /smích/ ... protože samozřejmě život je jiný než scénář. Něco jsem si myslela, že natočím, a natočila jsem... Ano, v podstatě to, co jsem chtěla, dokument o třech ženách. Ovšem tematika a druhé, třetí plány jsou jiné."
Bylo něco, co Vás překvapilo?
"Že ne všechny romské rodiny žijí v 21. století. Myslím si, že právě tyto tři ženy jsou zářným příkladem, že to lze se do jednadvacátého století překulit. Ony na to ale vynaložily neuvěřitelné množství síly. Víc síly, než bílé ženské, které v jednadvacátém století perfektně fungují. Emancipované."
Někdejší žena v domácnosti, matka a manželka na plný úvázek, i proto si po rozvodu začala plnit své sny. Ten jeden velký o rodině, jako máma jednoho syna, prostřednctvím tanečního kroužku plného dětí. Ten o vzdělání studiem střední školy. Ten o pomoci pomocí v potřebných rodinách v Bruntálu. Žena, která pomáhá zejména ve zdravotní osvětě, ale i v obyčejném životě. Chce něco změnit. Má své cíle. Takto jedna z protagonistek dokumentu Aurelie Balážová - Pilová v první řadě mění sebe.
"Oproti jiným mám asi jednu velkou výhodu, mám strašně ráda lidi. Strašně ráda se s nimi seznamuji, strašně ráda s nimi mluvím, a tím pádem mi tato práci ani tolik nevadí. Baví mě pocit, když jim můžu pomoct, i s maličkostí, protože i maličkosti tvoří celek. Když dotyčnému dáte maličkost, vznikají z toho obrovské věci. Člověk se takovou maličkost naučí používat, a pak ji zdokonaluje. Když můžu v terénu lidem jenom poradit, navést je na nějakou cestu, i to je pro mě potěšení. Mě tato práce hrozně naplňuje."
V dokumentu jste říkala, že Váš muž, jestli tedy můžeme trochu poodhalit Vaše soukromí, nestál při Vás, nedržel Vám palce v tom, abyste na sobě pracovala, abyste šla dál.
"Nestál při mně, když jsem potřebovala já, což měl, protože já jsem při něm stála, když on šel dlouhou cestu vzděláním. Viděla jsem jeho nadšení, že byl spokojený z práce, ze školy, z toho, co dělá. Byla jsem šťastná, když jsem mohla jít na jeho promoce. Byla jsem na něj hrozně pyšná. Jednu dobu jsem si nechtěla připustit, že by tomu mohlo tak být, že se vůči mně nechová stejně jako já k němu. Jenže přišla doba a já jsem si to připustila."
Jste na sebe teď hrdá, že jste to zvládla bez jeho pomoci?
"Určitě maličko jsem. Spíš jsem ale šťastná. Jsem šťastná, že jsem měla kolem sebe lidi, kteří mě podporovali, kteří mi věřili, kteří za mnou stáli. Jsem šťastná, že mám syna, který mi vždycky říká: 'Maminko, jsi nejlepší, nejkrásnější. Ty to dokážeš!' Jak jsem řekla v dokumentu, myšlenka je mnohem víc, než to ostatní dokola. Protože jestli už nad tím jednou začnete přemýšlet, už to ve Vás hlodá. Myšlenka se vrací, až dokud úplně nevyplyne. A vyplyne až ve chvíli, když je naplněná. Vzkázala bych tedy i ostatním ženám, aby se toho nebáli. Je to sice těžké, nebudou mít, jak říká můj syn, /smích/ nové oblečení. Musejí se uskromnit. Za to ale dostanou mnohem větší ocenění. To svoje já. To, že si můžou říct, ano, udělala jsem to! A to je pro každou ženu to nejdůležitější."
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Situace dětí v městské ubytovně v Pardubicích
Pardubická městská ubytovna v Češkově ulici proslula v minulosti jako dům hrůzy. Dnes už díky přísným pravidlům přímo v domě problémy nejsou , přesunuly se ale na ulici. Děti, které v ubytovně s rodiči bydlí, si totiž nejraději hrají na chodníku a nedávno hned dvě z nich vběhly pod auto a došlo k jejich zranění. Starosta pátého městského obvodu Jiří Hájek proto požádal primátorku města o pomoc. Společně s terénním pracovníkem Branislavem Štefančou si ubytovnu prohlédli, a nakonec našli i řešení.
/Branislav Štefanča/ "Jestli nás tam pustí, možná nás tam nepustí."
/Ozve se "bzučák" a dveře se otevírají./
/B.Š./ "Já tady provedu dámy."
"Dobrý den."
/D.B./ "Dobrý den. Děkuejeme."
/D.B./ Vcházíme do domu v Čížkově ulici, kde bydlí lidé, kteří jsou sociálně méně přizpůsobiví. Uvidíme tedy, jak to tu vypadá.
/B.Š./ "Ubytovna má stanovený určitý režim. Například návštěvy tu musejí platit 20 korun a prokázat se občanským průkazem. Prostory na chodbách jsou nějakým způsobem monitorovány, aby nedocházelo k narušování soužití a podobně. Ubytovaní mají ubytovací jednotky různé velikosti."
/hlášení rozhlasu/ "Hluhová Eva. Hluhová Eva. Návštěva."
/B.Š./ "Teď jste mohli slyšet hlášení, takto tedy ostraha komunikuje v případě, že někdo přijde na návštěvu, nebo v případě, že je zvýšení pohyb dětí nebo ruch. Takto tedy komunikuje s ubytovanými, pomocí rozhlasu. V současné době je tu 47 dospělých a 43 dětí do 18 let."
/D.B./ Vidím, že tu opravdu spoustu dětí pobíhá po chodbách.
/D.B./ Kam chodíš do školy?
/holčička/ "Staňkova. 2.B"
/D.B./ A jak Ti to jde?
/holčička/ "No, tak, dobře, no."
/D.B./ Baví tě to?
/holčička/ "Ne."
/D.B./ Nebaví Tě škola?
/holčička/ "Ne."
/D.B./ Pročp ne?
/holčička/ "Protože mi tam nadávají."
/D.B./ Pročpak Ti nadávají?
/B.Š./ "Nezlobíš tam někoho?"
/holčička/ "Ne."
/D.B./ A když jste tady potom doma, když přijdete ze školy, co děláte?
/holčička/ "Najíme se, pak jdeme ven."
/D.B./ Teď ale nejste venku...
/holčička/ "Protože máma nám to nedovolí."
/D.B./ Takže jste tady na chodbách a hrajete si tady?
/holčička/ "Ano."
/D.B./ Je to běžné, že si tu děti hrají na chodbách, že nechodí ven?
/B.Š./ "Oni chodí ven i zůstávají vevnitř. To záleží vždycky na nich. Jsou všude."
/Jiří Hájek/ "Děti, které jsou teď vevnitř, jsou povětšinou venku. Nejhorší je, že asi nedokážeme nějkým způsobem rodičům přikázat, aby děti odvedly na nějaké hřiště. Všechny děti jsou na tom chodníku, a pak dochází k takovým problémum, jako že skočí pro míč pod auto a neštěstí je na světě,"
/D.B./ tak popisuje těžko řešitelnou situaci starosta 5. městského obvodu Jiří Hájek. Terénní pracovník Branislav Štefanča si ale myslí, že je nutné pracovat hlavně s rodiči dětí.
/B.Š./ "Chtěl bych na tomto místě apelovat trochu víc na rodiče, aby si děti venku více pohlídali, protože ta ulice je svým způsobem nepřehledná, parkují tu auta. Je opravdu potřeba, aby na to dávali rodiče větší pozor."
/D.B./ Opouštíme teď ubytovnu a přesouváme se na městský úřad. Starosta Jiří Hájek stále hledá řešení.
/J.H./ "Chtěl jsem upozornit na to, že takový problém tu je. Ať již to budeme řešit formou dopravního značení, omezením průjezdu nebo dohodou, domluvou s rodiči, jak už padlo, když jsme se předtím bavili. Nebo nějakým dalším opatřením, například přesunem služebny policie zpět tak, jak byla. Myslím si ale, že je o tom potřeba diskutovat."
/D.B./ Nakonec se ukáže, že řešení nemusí být až tak složité. Silnice je jednosměrná, a tak možná postačí jen několik dopravních opatření, myslí si primátorka Štěpánka Fraňková:
/Štěpánka Fraňková/ "Možná, že jednou z cest by byly retardéry na této silnici. Nemyslím si, že bychom z této silnice měli udělat pěší zónu, vždyť je to jednosměrka. Určitě to probereme s naším odborem dopravy i s městkou policií. Pokud to bude jenom trochu schůdné, myslím si samozřejmě, že by to bylo jedno z dalších takových přídatných řešení."
/D.B./ Podle primátorky je možné změnit dopravní značení v horizontu několika týdnů.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Magdalena Karvayová vypráví o svých školních nesnázích i úspěších
Jak sama říká, nic není zadarmo. Už na základní škole se potýkala s negativním přístupem jak ze strany žáků, tak i učitelů. I přes tyto překážky se dostala na prestižní gymnázium a dnes studuje Anglo-americkou vysokou školu. To je dvaadvacetiletá Magdalena Karvayová. Na více se jí zeptala Iveta Durdoňová.
Studujete na Anglo-americké univerzitě. Je Vám 22 let. Měla jste někdy v dětství na základní škole problémy s tím, jak vypadáte?
"Bohužel, měla, protože na základní škole jsme byli jen dva Romové. Já a ještě jeden kluk. Na základní škole jsem ovšem byla jen do 7. třídy, od 8. jsem šla na gymázium. Většinou to bylo tak, že jsem se někdy musela dokonce i prát, za to, kdo jsem, a jak vypadám. Kdybych si to totiž nechala líbit, nepřežila bych tam snad ani těch 6 let. Taťka s mamkou vždycky chodili do školy, řešili to formální cestou, ale nešlo to. Rasistické komenty, přístup učitelů, že nemám na nic... atd. atd. To vše tam bylo."
Pak jste šla na střední škola. Jak Vás tam brali?
"Jelikož je to mezinárodní gymnázium, tady v Hluboké nad Vltavou, kde 80% studentů pochází z ciziny, tedy odevšad, skutečně jsem se tam cítila jako doma, protože mě přijali doslova s otevřenou náručí. V tamním multikulturním prostředí jsem se cítila úplně supr."
Prožívá Vaše sestra na základní škole to, co jste proživala Vy?
"Přesně tak. Bratr i sestra. Bratr už končí 9. ročník a snaží se ignorovat, co může, a to jen proto, aby neměl špatné reference na střední školu. Musím dodat, že jelikož bratr posiluje a vypadá i ve svých 15 letech velmi mužně, naštěstí si na něj už nikdo nedovoluje. Co se ale učitelů týče, objevují se z jejich strany provokace, snižují mu sebevědomí tím, že na žádnou střední školu nemá, i když se dostal na velice prestižní střední školu. Jmenuje se Kostka, je ve Vsetíně. Jedná se o řízení firem a právo."
Co budete dělat po dokončení školy? Jak to vidíte do budoucna?
"Chci se především zabývat lidskými právy týkajícími se menšin. Nejraději bych začala u Romů. Jsem taky Romka, že... Chtěla bych se soustředit na vzdělávací programy, zapojit se do toho a spojit to nějak s legislativou. Hodně do budoucna, ráda bych si udělala doktorát, zřejmě v Anglii. A chtěla bych se dostat do komise Evropské unie."
Co si myslíte, že by mohlo změnit myšlení učitelů a rodičů dětí z majoritní společnosti?
"Začala bych co nejjednodušeji. Myslím si, že tím je poznání kultury jednoho i druhého. Kdyby ministerstvo kultury vymyslelo akce, kam by romští obyvatelé a čeští obyvatelé měli možnost přijít. Mohla by to být, dejme tomu, soutěž ve vaření, v hudbě. Mohlo by se uvařit typicky české jídlo, Romové by uvařili typické romské jídlo. Jedlo by se tam, hrála by hudba. Lidé by měli možnost se v takovémto pozitivním prostředí poznat, a tím poznat i kulturu a myšlení. Myslím si, že už tohle je malý a možná i první krok k tomu, aby se začal vypařovat předsudek, který, bohužel, většina lidí v České republice má, a to vůči menšinám, tedy především Romům. Tím pádem by se změnilo i vzdělání, protože to začíná už od školek. Většina českých maminek, bohužel, nechce, aby si jejich děti třeba jen hráli s romskými dětmi. Kdyby tedy měli možnost poznat se tímto způsobem, začalo by to už tady. Už by to nevadilo. Děti by byly spojeny ve školkách, pak i ve školách. A už by se to stupňovalo. Měly by pak vzdělání a už by se uplatnili na trhu práce. Mimo to, takto se neobohacuje jen menšina, ale i většina, protože bude větší pracovní síla. Jsou to jednoduché kroky."
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Věra Bílá hovoří o svém plánovaném hudebním návratu
Na řadě je slibovaný rozhovor s Věrou Bílou. Jednu dobu koncertovala v zahraničí častěji než nejznámější české popové hvězdy. Zvláště ve Francii a ve Spojených státech se dočkala obrovského úspěchu, vystupovala dokonce i v Bílém domě. Se skupinou Kale ovšem nevystupuje už pátým rokem. Před publikum chce ale znova, a to s novou kapelou. A vy máte možnost si zítra od 20.00 poslechnout Věru Bílou, když navštívíte Balbínovu poetickou hospůdku v Praze. Teď už ale k rozhovoru. Náš reportér Jan Horváth zpěvačku navštívil doma v Rokycanech. Zeptal se jí, kdo přišel s nápadem návratu Věry Bílé.
"Já bych novou desku ani nepřipravovala, ale našel si mě manažer Jano Marek.
Přišel za mnou. Řekl mi, že to dáme spolu dohromady. Souhlasila jsem. Dávám
teď dohromady kapelu. Sedm let nezpívat, to je velká tíha. Zpívám tam i
vokály, aby nebyli lidé ošizeni, aby vše bylo tak, jak má být. Ještě si tedy
počkají nějaké dva měsíce, než vyjdeme a pojedeme koncerty. Strašně moc se
těším, i když mám problémy s manželem, je těžce nemocný. Všechno se ale dá
přežít. Jakmile budu na pódiu, zapomenu na všechno, budu patřit lidem, a ne
sama sobě."
Co si myslíte o vztazích mezi Romy?
"Řekla bych, že Romové tu už neexistují. Všichni tu jsou Češi. Když dneska
mluvíte s Romem, mluví s vámi česky. Mám ale nevěstu... Mám syna. Nevěsta je
ze Slovenska z Bardějova. Má kluka a holčičku. Mluvíme s nimi odmalička
romsky. A představte si, nikdo je neučil česky a česky umí také dobře."
Co si myslíte o tradicích?
"Je tu kapela, která opravdu drží tradice. Je to sice trošku, tedy
trošičičku do modernějšího. Tancují ale čardáše. Zpívají romsky, i čardáše.
Zpívají i takové ty pomalé, táhlé písničky. Je to Khamoro. Myslím si, že já
to taky propojuju, aby se naše tradice u nás v Rokycanech neztratila. Rom
žije jenom jednou na světě, to samé taky Čech. Vemte si jenom, když Češi
ztratí svou tradici... A měli rádi polku...
/zpívá úryvek píseně 'Do
lesíčka na čekanou'/
To je také naše romská tradice. Oni milují svoje.
Drží si svou tradici. Vemte si, že u nás v Rokycanech je Rokytka. Jsou to
Češi, jsou to děti. Je tam můj kamarád. Děti tam hrají na housle. Zpívají
lidové písničky. Nic se neztrácí. Na Moravě to samé, nic se neztrácí."
Vzpomenu teď na Zuzku Navarovou. Pamatuju si, že to bylo velmi krásné. Zmínila jste se už jednou o tom, že Vám dost pomohla. Co byste nám řekla z této doby?
"Ke mně přišla Zuzka Navarová. Její tatínek pracoval v rádiu. Jako holka tam chodila za tátou a už poslouchala moje písničky. Jelikož šla do učení, zpěv ji vyučovala paní Eva Pilarová, udělala si pak skupinu Nerez. Pozvala si mě, abych s ní zpívala na koncertě. Zpívala jsem s ní. A pak jsem chtěla, aby s námi zpívala taky Bára Hrzánová. Zpívaly jsme 'Kana somas ciknoro'...
/zpívá popěvek 'Kana somas ciknoro'/
To byl potlesk. Opravdu velkej. Ta holka mi tu tedy opravdu schází."
Když zpíváte, jste bosá. Proč jste bosá?
"Jsem zvyklá bosá. Dlouhá léta jsem měla boty. Nebyla jsem ale otevřená. Padala na mě taková tíha. Bylo to pro mě strašně těžké. Řekla jsem si: 'Ale, co! Nebudu se stydět! Budu zpívat bosá.' Šla jsem na pódium. V tom začali lidé tleskat, a to jsem nemusela ani zpívat. Kluci zazpívali jednu písničku, zazpívali jenom půlku, a pak jsem přišla já. A to už je něco, když lidé vstanou a tleskají vám. Klaní se vám. To je strašně moc veliké."
Co byste, Věro, na rozloučenou vzkázala našim posluchačům?
"Že se těším. Oni se budou také těšit. Že už nejsem ta nejmladší, už je mi 57 let. No ale nepoddám se. Nepoddám se. Přeju jim hodně zdravíčka. A nezklamu je."
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Básníka Marian Ghiţă a jeho pohled na smysl romských kulturních akcí
V Rumunsku se od 16. do 19. června uskuteční pátý ročník Mezinárodního festivalu romského umění IRAF. V předchozích letech bylo jeho dějištěm město Timišoara, ale kvůli problémům s místní radnicí se organizátoři rozhodli festival uspořádat jinde, takže letos bude v Kluži. Vloni na festivalu své dílo představil také mladý romský básník Marian Ghiţă a Jana Šustová s ním hovořila o smyslu romských kulturních akcí.
Vy se zúčastňujete festivalů romské kultury, dokonce jste sám v Craiově organizoval festival Roma Fest. V čem vidíte význam těchto akcí?
Je to vhodný způsob, jak ukázat a propagovat romskou kulturu a tradice. Důležitou stránkou podobných akcí je také boření předsudků a stereotypů neromské populace vůči Romům. Mám radost, že většinová populace, ale i jiné menšiny se podobných akcí účastní a mohou se tu dozvědět více o Romech a jejich tradicích. Najdete tu ducha jednoty a rozmanitost zároveň.
Existuje v Rumunsku více festivalů romské kultury?
Ano, existuje u nás hodně akcí tohoto druhu. Vím, že Národní středisko pro romskou kulturu, které funguje pod Ministerstvem kultury, pořádá podobné události. Zároveň propaguje a podporuje nevládní organizace, jež se zabývají propagací romské kultury. Podporuje je v propagaci kulturních produktů, které vytvářejí, v organizování festivalů, řemeslných trhů nebo soutěží v umělecké tvorbě.
Jaké jsou reakce rumunského publika na festivaly romské kultury?
Reakce je velmi zajímavá, protože většinová populace přijímá tyto festivaly dobře. Víme, že cikánská hudba a tradiční oděvy je zaujmou. Romští šumaři byli oceňováni už odedávna na šlechtických dvorech. A dodnes je jejich pověst dobrá. Ale tím to končí. Většinová populace dál nejde. Obecný postoj je asi tento: líbí se nám vaše kultura, hudba a to, co tady děláte, ale na druhou stranu nechceme být s vámi až tak moc velcí kamarádi. To je věc, kterou je potřeba změnit a je potřeba na ní pracovat.
Pracujete v Craiově v neziskové organizaci Středisko mladých Romů Amaro suno - můžete mi o ní říct něco bližšího?
Je to organizace, která pracuje s mladými Romy. Základní myšlenkou bylo šířit mezi mladými Romy zájem o vzdělání a o akademické, univerzitní prostředí. V Craiově [Krajově] máme hodně mladých Romů, kteří vystudovali gymnázium. My jim pomáháme v dalším vzdělávacím a pracovním procesu. Dáváme jim doporučení na univerzity, podporujeme je při hledání práce. Informujeme je a radíme jim ohledně jejich kariéry. Snažíme se vytvořit mladé romské elity, které budou příkladem jak pro společnost, tak pro romské komunity. Chceme představovat tyto mladé odborníky v rámci místních veřejných institucí a dalších neziskových organizací, které přispívají k začlenění Romů do společnosti.
Je v Rumunsku hodně problémů v oblasti vzdělávání Romů? Jaký mají Romové přístup do škol?
Ano, máme hodně problémů. Pokud hovoříme o problémech Romů, můžeme mluvit o horším přístupu na trh práce, o špatném bydlení bez normální občanské infrastruktury, o diskriminaci, které musí čelit a tak dále. Vzdělávání patří mezi jeden z těchto problémů. Největším problémem jsou oddělené třídy a segregace, která se objevuje ve školách navštěvovaných Romy. To je ale podle mého názoru řešitelné. Pozitivně oceňujeme iniciativu a opatření Ministerstva školství, které se snaží tuto segregaci řešit. Přijalo několik opatření a je snaha, aby byla kvalitně naplňována a přinášela výsledky.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 11. června už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20té hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.
Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma bisteren - amenca pes dodžanena butheder.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová a Tomáš Bystrý.
| 
Bylo něco, co Vás překvapilo?
Poslech:
Související články
/Branislav Štefanča/ "Jestli nás tam pustí, možná nás tam nepustí."
Studujete na Anglo-americké univerzitě. Je Vám 22 let. Měla jste někdy v dětství na základní škole problémy s tím, jak vypadáte?
"Já bych novou desku ani nepřipravovala, ale našel si mě manažer Jano Marek.
Přišel za mnou. Řekl mi, že to dáme spolu dohromady. Souhlasila jsem. Dávám
teď dohromady kapelu. Sedm let nezpívat, to je velká tíha. Zpívám tam i
vokály, aby nebyli lidé ošizeni, aby vše bylo tak, jak má být. Ještě si tedy
počkají nějaké dva měsíce, než vyjdeme a pojedeme koncerty. Strašně moc se
těším, i když mám problémy s manželem, je těžce nemocný. Všechno se ale dá
přežít. Jakmile budu na pódiu, zapomenu na všechno, budu patřit lidem, a ne
sama sobě."
Vy se zúčastňujete festivalů romské kultury, dokonce jste sám v Craiově organizoval festival Roma Fest. V čem vidíte význam těchto akcí?
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články