Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Pro zhruba každého třetího člověka z deseti v Česku je zcela nepřijatelné,
aby v jeho sousedství žili Romové, zjistil průzkum agentury STEM. O svém
dvouletém pobytu v Kanadě a návratu domů nám dnes řekne Zdeněk Štěrba.
Seznámíme se také s projektem Nová šance pro romské děti v Mladé Boleslavi a
samozřejmě nabídneme celou řadu romských písní z tuzemska i ze zahraničí,
které vám určitě zpříjemní dnešní O Roma vakeren.
Mangav tumenge šukar sambat. Anas tumenge aktuálna reporta. Soske Gadže
nakamen the živel pašal o Roma, pal oda vakerela O Fedor Gál. Palo peskero
dživipen the pal oda sar avila andre čechiko republika tumenge phenela o
Zdenek Štěrba. Šunen amaro romano vakeriben the amare šukar giľa.
=[ Reportáž ]=
Negativní obraz Romů v průzkumech veřejného mínění
Za svého souseda by většina Čechů v žádném případě nechtěla drogově
závislého člověka nebo alkoholika, z národností obyvatelům Česka nejvíce
vadí Romové. Marii Vrábelovou zajímalo, jaký důvod vede lidi k takovému
názoru. Odpověď našla u sociologa Fedora Gála.
“Obrovská většina občanů České republiky nechce mít za souseda Roma. Já bych
ale klidně chtěl za sousedy Romy, které znám. Chtěl bych za souseda Ruda
Dzurka, Čeňka Růžičku, Janu Horváthovou i s manželem a další a další.
Současně ale říkám na plné pecky: Nechtěl bych bydlet v Železné, nechtěl
bych bydlet na Bedřišce, nechtěl bych bydlet v Janově. Nemluvím tu o Romech,
mluvím teď o ghettech, mluvím o lidech vyloučených, mluvím tu o velkém
sociálním problému. Tam bych tedy bydlet NECHTĚL. Výzkum nic neříká o tom,
co si lidé myslí o Romech, kteří jsou jejich kamarády a které znají, ten
výzkum vypovídá o mediálním obrazu ghett, o vyloučených čtvrtích,
kriminogenních zónách. Řešme tedy problém ghett, řešme problém sociálně
vyloučených lidí, řešme problém kriminality a bude lépe.”
Z průzkumu bylo dokonce ale zveřejněno, že lidé by už nechtěli bydlet ani
vedle vietnamských občanů. Nemyslíte si, že je to v podstatě odlišností nebo
způsobem života?
“Podívejte se na Londýn, na New York, na Paříž. Existují tam čtvrti, které
jsou pakistánské, čínské, italské, ruské. Žijí svůj život, který se velice
podobá tradicí, rituály, způsobem života životu v jejich původní vlasti.
Nicméně, tito lidé chodí do práce, kde sedí vedle sebe. Různí lidé vedle
sebe. Děti chodí do škol, kde vedle sebe sedí jako kamarádi. Drží se za
ruce. Jednou věcí tedy je zachovávat své tradice, pěstovat své kořeny a
druhou věcí je nesnášet jinakost. Naším problémem je, že máme předsudky a
averze k jinakosti. Nekoukáme se, co se za tou tváří ukrývá, jaký charakter
a jaký člověk.”
Neměli by tedy představitelé státu, kteří veřejně vystupují, vyloučit
jakékoli rasistické nálady?
“V civilizovaném světě je to ale přeci nepřípustné, nemožné, neslušné a
nedělá se to. U nás ano. Pamatuji si, jak jsem byl nedávno v rádiu s
Martinem Hanzlíčkem a mluvili jsme o projektu, na kterém teď pracujeme,
jmenuje se 'Pro Natálku'. Snažíme se pomoct té holce, která je poznačena,
stigmatizována na celý život. Dostal jsem ohlas od paní, která se normálně
podepsala. Zeptala se mě, proč se zastáváme Natálky a nezastáváme se Patrika
Skropky, kterého dva romští výrostci zmlátili a dokopali a téměř zemřel.
Odpověděl jsem jí, a nebylo o čem přemýšlet, že je mi hrozně líto toho
Patrika. Okamžitě jsem si nalistoval na internetu stránku, kde bylo konto na
pomoc Patrikovi. Poslal jsem tam nějaké peníze. Oné paní jsem napsal, že
Patrik a Natálka jsou svým způsobem příbuzní. Jsou to dětské oběti násilí.
Dítě nerozlišuje mezi tím, kdo byl pachatel, a jaká byla jeho motivace.
Nicméně, my dospělí musíme rozlišovat, že v Natálčině případě bylo násilí
motivováno rasovou nenávistí a neonacistickou ideologií. Patrikova bolest a
Patrikovo utrpení je utrpením, které způsobili grázlové, mladí pachatelé,
kriminálníci. Vidím tu gigantický rozdíl – v motivaci, v příčině, v
celospolečenských důsledcích. Oběti jsou pro mě ale naprosto stejné. Patrik
i Natálka jsou dětské oběti.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Emigrace a návrat
Zdeňka Štěrbu by nikdy nenapadlo opustit zemi, kde se narodil. Až se stalo
něco, co rozhodlo... O jeho dvouletém pobytu v Kanadě a návratu domů s ním
hovoří Iveta Demeterová.
“Co si budeme nalhávat, v České republice je skrytý rasismus. Všude se s ním
potkáváme, kamkoli jdeme – do obchodů, do restaurací, v zaměstnání, prostě
rasismus je všude. Domov se těžko opouští, když nám ale napadli kluka a
viděli jsme, jaké jsou problémy, a že není jiné východisko. Mluvili jsme se
známými z Kanady, kteří už tam jsou, dá se říci, 12, 15 let. Řekli jsme si,
že to zkusíme, že odjedeme do bezpečné země. Problémy tu byly různé, nadávky
a podobně, s tím člověk vyrůstá, když patří do naší komunity. Bohužel, už
jsme si na to zvykli tak, že nad tím mávneme rukou. Urážky a pohledy
majority na nás už snad ani nevnímáme, už jsme si na to, bohužel, zvykli.
Když vás ale třikrát do roka napadnou... Poprvé si řeknete, že to byla
náhoda. Když se vám to stane podruhé, začnete o tom přemýšlet a řeknete si,
že už to přeci nemůže být náhoda, že jsem to byl zase právě já jenom proto,
že jsem Cikán. A když vám přepadnou šestnáctiletého kluka jenom proto, že
jde po chodníku, začnete už o tom opravdu přemýšlet, protože už ta zem
opravdu není bezpečná.”
Našli jste v Kanadě to, co jste hledali?
“Člověk, který tam nebyl a nezažije ty lidi na vlastní kůži, prakticky celou
tu zem, netuší, jaké to je. Neřeší tam rozdíl lidí, neřeší, jestli jste
Japonec nebo Číňan. Jim je to úplně jedno. Neřeší se tam původ člověka nebo
zem, ze které je. Řeší tam jenom lidskost. Řeknu Vám nádherný příklad: Když
jsem vystoupil v Kanadě, v Torontu na letišti, nevěděl jsem, co dělat,
protože je to moje první migrace. Přišel jsem a snažil jsem se rozměnit si
mince, abych mohl zavolat kamarádovi, že jsem v Kanadě, aby mě vyzvedl. Mezi
Romy, kteří žijí v Kanadě, jsou krásné vztahy. Jeden druhého si ctí a váží.
Je tam nádherná kultura, co se romské populace týče. Přijeli pro mě. Jenomže
já jsem samozřejmě neuměl s telefonem. Z ničeho nic ke mně přistoupila
Angličanka, podala mi dotykový telefon, iPhone, úplně bez problémů. Dala mi
ho do ruky, ať si zavolám. Stoupla si vedle, šla si vypít kafe. Zavolal jsem
si a vrátil jsem jí telefon. Neumím si představit, že by tady dal Čech
Cikánovi do ruky telefon za 30 tisíc.”
Tam jste se poté cítili bezpečněji?
“Tam opravdu není rasismus, žádné předsudky. Tam to neexistuje.”
Co následovalo? Vy jste tam přijeli, bydleli jste tam nebo jste tam jeli
za rodinou?
“Ne, ne. Jeli jsme tam jenom já s rodinou, tedy moje manželka a dvě děti,
respektive tři děti i s dcerou.”
Proč jste se tedy vrátili zpět do České republiky?
“Bohužel, po návštěvě kanadského premiéra a kanadských velvyslanců, kteří
byli vysláni do České republiky, čeští představitelé prohlásili, že Česká
republika je dostatečně bezpečný stát pro své občany a že se o své občany,
co se týče romské komunity, umí postarat a postará. Než Vám v Kanadě udělí
status, abyste tam mohli zůstat, musíte projít tzv. procesem. Musejí uznat
vaše důvody, že máte dostatečné důvody žádat o jejich azyl. V našem případě
na tomto základě došlo k tomu, že když jsme procházeli tímto procesem, ani
se nás neptali, a řekli nám, že Česká republika je dostatečně bezpečný stát.
Nedostali jsme tedy tzv. jejich status, neboli jejich 'landed' a byli jsme
donuceni opustit Kanadu. Po této situaci jsme strašně moc zklamaní. Už si
ale nechceme procházet tím stresem a obrovským zklamáním. Bohužel se tedy
budeme muset vyrovnat s tím, že na nás každý bude ukazovat prstem.”
Jak dlouho se tím člověk musí prokousávat? Říkáte totiž, že Romové si
zvykli na to, že když jdou do obchodních domů, v tu ránu je za nimi
security, nebo že když jdou na diskotéku, ozve se: 'Pánové, špatná barva,
čelem vzad!' A oni se otočí a jdou domů.
“Každý normální člověk, který si něčím takovým prošel, se s tím nemůže
vyrovnat. Je to hanebnost na lidskosti, protože Pán Bůh stvořil Zem a
stvořil lidi sebe rovnými. Zlatý Cikán, který ukradne kolo... Ať se majorita
podívá na sebe, jak kradou ve velkém, v jakých milionech.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Projekt Nová šance usiluje o umístění romských dětí do základních škol
Do projektu Nová šance je zatím zapojeno dvacet klientů a díky němu se
podařilo umístit romské děti do základní školy. Jak zjistila kolegyně Jana
Huzilová, nabízí teď občanské sdružení Jekhetani Luma – Společný Svět další
sociální služby.
To, že se projekt 'Nová šance' pro romské děti rozjel, mi potvrdila
ředitelka sdružení Jekhetani Luma – Společný Svět, Martina Brzobohatá. A
přidala další úspěch projektu:
“Dalším úspěchem je to, že se několik dětí podařilo dostat do mateřské
školky v posledním roce před nástupem na základní školu, kdy to děti nejvíce
potřebují.”
Nově teď v projektu 'Nová šance' nabízí sdružení i další služby:
“Děti neměly trvalý pobyt v Mladé Boleslavi, což byl problém, protože i když
je předškolní výchova v posledním roce zdarma, kritéria pro výběr dětí do
školek jsou taková, že bez trvalého pobytu místo získat nelze. Tuto situaci
jsme s rodinami probrali a děti těch, kterým se podařilo si tu získat trvalý
pobyt, se také podařilo dostat do mateřské školy,” dodala Martina
Brzobohatá, též vedoucí projektu.
Zajímalo mě, jak romské děti v mateřských školách přijaly ostatní děti,
pedagogové a v neposlední řadě rodiče.
“Tohle přímo nevím, zatím jsme se totiž nedostali do situace, že bychom
museli s vedením školky řešit nějaký takový problém. Myslíme, že nenastal.”
Pociťovali romští rodiče i děti nějakou diskriminaci?
“Pro rodiče byl velký problém třeba to, když se děti, například, nějak
normálně popraly o hračku. V rodinách to pak těžce řešili. Když jsme to ale
probrali tady u nás, vysvětlili jsme jim, že je to běžná záležitost, že se
to stane úplně všem dětem a že všichni rodiče dětí ve školce jednou za čas
něco takového řeší. Snažili jsme se je nasměrovat tak, aby neřešili věci s
horkou hlavou, aby třeba zbytečně hned dítě neodhlásili ze školky, že by to
byla škoda, že pokud nastane nějaká taková krize, mohou přijít k nám a tady
to probrat, a že vždycky jde všechno nějakým způsobem vyřešit.”
Prozradila Martina Brzobohatá a nastínila, jaké mají s projektem další
plány do budoucna:
“Rádi bychom do budoucna tuto službu poskytovali tak, že bychom už dopředu
měli vyhledané romské předškoláky, a s větším předstihem, než jsme to dělali
teď, bychom už se snažili dostat do školky. Počet nevím, ale rádi bychom
vyhledali většinu dětí v regionu. Je to pilotní projekt, ve kterém zatím
především testujeme metodiku. V dalším roce, pokud se nám podaří sehnat
finanční prostředky, plánujeme, že by počet klientů mohl být vyšší.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Občanské sdružení Romodrom slaví 10. výročí od svého vzniku
Lidem a rodinám žijícím v bídě už deset let pomáhají terénní sociální
pracovníci z občanského sdružení Romodrom. Za svými klienty dojíždějí domů a
řeší s nimi jejich nelehké životní kauzy. Motivují je a pomáhají jim třeba i
s hledáním práce, rekvalifikacemi, komunikují s exekutory a sepisují
splátkové kalendáře. Čeho všeho se pomoc týká, na to se sociální pracovnice
Kateřiny Malíkové zeptal Jan Mišurec.
“Práce je zaměřena především na sociálně slabé klienty, kterým poskytujeme
sociální poradenství.”
Vyřizujete pro tyto klienty třeba i úřední věci?
“Samozřejmě. Chodíme s klienty, pokud je potřeba, na úřady. Zařizujeme jim
žádosti. Pokud si s něčím nevědí rady, pomůžeme jim žádosti vyplnit,
případně jim asistujeme i v jiných organizacích a doporučujeme jim jiné
organizace specializované na jinou činnost.”
Tito lidé jsou bez práce. Mají chuť pracovat?
“Velká většina by ráda pracovala, ale vzhledem k tomu, že jsou odříznuti na
vesnicích, kde je velmi špatné dopravní spojení, je to problém, protože
klienti samozřejmě nemají na to, aby měli auto a dopravovali se autem, anebo
i jinak do práce, a proto je to velký problém. Na vesnicích se ruší velká
zemědělská družstva a všechny lesní činnosti se velmi omezily, je nedostatek
pracovních příležitostí. Máme tedy velké procento nezaměstnaných lidí.
Největším problémem u klientů je asi to, že nemají trvalé pobyty v místě,
kde se vyskytují, ač třeba mají nájemní smlouvu, kolikrát nepostačuje k
tomu, aby získali sociální dávku v takové výši, aby jim pokryla náklady
spojené s bydlením, a tudíž jsou ve velmi špatné finanční situaci. Vznikají
jim dluhy. Většina klientů je velmi zadlužených, a to i z jiných důvodů, ať
již to je z důvodu nedostatečného vzdělání, které s tím také souvisí,
protože se pak stávají oběťmi různých firem a dealerů, kteří se zabývají
financemi a půjčkami.”
Marie Sixlová, jedna z klientek, kterým občanské sdružení Romodrom
poskytuje služby. Jak se Vám spolupracuje se sociálními pracovníky? Co pro
Vás třeba dělají?
“Velmi dobře se mi s nimi pracuje. Pomáhají nám s oddlužením. Jezdí k nám
pravidelně, pomáhají nám.”
Myslíte si, že je s nimi lepší spolupráce než třeba se státními
sociálními pracovníky?
“Určitě jsou vstřícnější než státní sociální pracovnice, protože ty k nám
přijdou tak jednou za tři roky, hlavně je nezajímají tyto naše problémy.
Když potřebujeme oblečení, ochotně nám ho dovezou, když potřebujeme vyřídit
nějaké doklady, papíry nebo školu, se vším pomáhají, také velice ochotně,
což by se mi u státních sociálních pracovnic taky nestalo. Potraviny nosí,
protože jsme na tom finančně taky bídně. Potom čisticí prostředky. Prostě
různé věci, stačí zavolat, že mi něco důležitého chybí, a oni mi to dovezou.
Je s nimi velmi dobrá spolupráce, myslím si.”
Jaké jsou ve vaší rodině nejčastější problémy?
“Hlavně finanční, protože manžel je hodně nemocný, já jsem hodně nemocná,
nemůžeme tedy ani chodit do práce. Naším největším problémem je hypotéka,
oba dva jsme pracovali, když jsme si ji brali, takže se nám to dobře
splácelo. Teď manžel onemocněl, já sice předtím, ale už aspoň dostávám
důchod, sice krátce, ale dostávám. Manžel ten má jenom 4 tisíce nemocenské,
a když se z toho mají platit služby, moc nestačí.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Olašská romština: Příbuzenské vztahy
Ani dnes nebude chybět minikurz romského jazyka. Iveta Durdoňová a Iveta
Kokyová vám přiblíží olašskou romštinu a tradice této komunity.
Láši rat Romale (dobrý večer)
V posledním mini kursu olašské romštiny jste měli možnost seznámit se s
části lidského těla, běžnými činnosti v lidském životě a symbolem dlouhých
vlasů u olašských žen.
Dnes bychom se zaměřili na rodinu.
Pojďme tedy na názvy rodinných příslušníků.
V romštině neexistuje slovo rodiče, proto se vždy musí uvést matka a otec.
i dej – matka
o dad – otec
i šej – děvče (dcera) – má dva významy – označuje oslovení dcery i
děvčete.
o šávo – chlapec (syn) – má dva významy – označuje oslovení syna i
chlapce.
le šavoura – děti
i pheň – sestra
o phral – bratr
i sasuj – tchýně
o sastro – tchán
o nano – strýc
i lala – teta
o žamutro – zeť
i bouri – snacha
i mámi – babička
o papo – děda
V olašské komunitě je rodina velmi důležitá. Distancování (vyřazení,
vyčlenění) z rodiny, může vést jednotlivce až k životní záhubě. Jedinec
neznamená sám ,,nic“. Rodiče své děti velmi milují. Olašští Romové donedávna
svým dětem vybírali partnera a to už v útlém věku. Většinou pocházející ze
stejné sociální vrstvy. Bylo nepřípustné, aby se člen z olašské komunity
provdal nebo oženil za sociálně slabšího člena z komunity slovenských Romů
(Rumungrů).
Za nevěstu se platí dodnes. Jedná se o dlouholetou tradici olašských Romů,
kdy ženich platí rodičům vysokou částku za dceru, záleží, jaké má nevěsta
předností a kvality, nejlépe placenou kvalitou je panenskost, zde dosahuje
částka až statisíců. V této komunitě jsou časté sňatky v příbuzenstvu,
bratrance se sestřenicí, a to proto, aby bohatství a dobré vztahy zůstaly v
rodině
Každý mi dá za pravdu, že téma ,, rodina“ je nevyčerpatelné, proto v dalším
díle bychom pokračovali, jaké jsou vztahy mezi sourozenci a rodiči.
Děkujeme za pozornost a v příštím díle mini kursu romštiny se těší Iveta a
Iveta.
Ášen Dejvlesa Romale
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 28. května už patří minulosti. Naladit si nás můžete
ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na
internetové adrese romove.cz.
Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Ma
bisteren - amenca pes dodžanena butheder.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren – Iveta Demeterová
a Jaroslav Sezemský.
|
|