Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dobrý večer a hezkou Bílou sobotu. O čem bude v dnešním romském vysílání řeč? Dáme slovo Drahomíru Radku Horváthovi, který o sobě říká, že je svým způsobem zastánce radikální myšlenky o emancipaci Romů. Přišli jste o práci a nemáte na úhradu nájmu? Tak o tom si více povíme v právní poradně. Také vás seznámíme se sdružením, které chce rozvíjet cyklistiku handicapovaných. A nezapomeneme ani na romskou hudbu, která vám, doufejme, zpříjemní dnešní O Roma vakeren.

Mangav tumenge lačhi parni sambat the šukar Patradi. Anas tumenge aktuálna informacii, interesna manuša. Sam rado hoj san amenca .Mangav tumenge šukar šuniben.

Drahomír Radek Horváth se narodil se v Děčíně, vystudoval střední školu a pracoval jako lodník říční dopravy. Věnoval se drogově závislým a v současné době působí v Poradně pro občanství a lidská práva na pozici projektového asistenta. Tři roky vyjadřuje své kritické názory na svém blogu. Co touto cesto chce ovlivnit, to řekl Ivetě Demeterové.

“Konstruktivní kritika a jakási 'palba do vlastních řad' je potřebná k tomu, abychom se my – jako Romové – nějakým způsobem emancipovali. Je sice hezké hovořit jen a pouze o tom, že naše práva jsou okleštěná. Měli bychom ale také brát v potaz skutečnost, že máme jakési povinnosti.”

“Myslím si, že je to tím, že se nebojím otevírat palčivá témata a snažím se, aby náhled na věc byl objektivní. Ačkoli jsem Rom, nehodnotím romskou problematiku nijak subjektivně. Snažím se vžít i do pocitů majoritní části populace, která nemá v oblibě Romy. 85, ale v současné době možná až 90 procent obyvatel by nechtěla za souseda Roma. Říkám tomu, že je to jistá forma Pavlovova reflexu. Tito lidé jsou permanentně konfrontování s negativním způsobem chování z řad romské komunity. A nasnadě je otázka, nakolik je tato konfrontace přímo prožitá, nakolik je zprostředkována médii, a uvědomit si, že majorita nás nemá ráda, protože...”

“Stačí zalistovat v jakýchkoli novinách a zjistíte, že jakékoli ilustrační foto pod jakýmkoli článkem týkajícím se nás Romů je z Chánova z dob 90. nebo z Luníku IX. A ten člověk na pohovce nebo na gauči, který sleduje zpravodajství, si na tomto základě dělá názor, ačkoli takový názor není objektivní. Téměř jakýkoli článek, jakákoli reportáž týkající se Romů, má ilustrační foto totálně dehonestující. Nedávno jsem měl na Facebooku od někoho vtípek. Ten příspěvek byl hodně komentovaný. Byl následující: Řada osmi bílých smajlíků a jeden černý a u toho bylo napsáno úřad práce. Vedle byla řada osmi černých smajlíků a jeden bílý s nápisem vyplácení dávek. Moc vtipné mi to nepřijde, ale budiž. Pak jsem šel náhodou do místa, kde se vyplácejí sociální dávky, protože jsem součástí komunitního plánování sociálních služeb, šel jsem tedy za hlavní koordinátorkou něco rozebrat. A světe div se, fronta na výplatu sociálních dávek byla bílá jak čerstvě padlý sníh. Romáka by tam ten den člověk ten den pohledal. I přesto jsou ve společnosti takové stereotypy a předsudky. Je ovšem nutné si uvědomit, že v dnešní době, po finanční krizi, máme půl milionu nezaměstnaných. Byl bych dalek hovořit o tom, že to jsou všechno Romové. Média nejsou objektivní, vyplynulo to i z toho, jak informují o záležitostech z Nového Bydžova nebo z Krupky.”

Nadhodil jste zde Nový Bydžov a Krupku. Vy sám jste se v Novém Bydžově angažoval se svou iniciativou.

“V Novém Bydžově nebyla iniciativa přímo moje, byl jsem pouze svolavatelem pochodu. Co se Krupky týče, bylo to naopak. Jako Severočech jsem totiž členem iniciativy 'V Ústní neonacisty nechceme', která má za sebou značnou praxi za léta působení v této sféře, ať již na poli tuzemském, tak i na poli mezinárodním.”

Vaše iniciativa má jakýsi manuál, jak v takových situacích postupovat. Je tedy vidět, že se vám daří.

“Máme jisté zkušenosti, dokážeme se poučit z nezdarů a dokážeme se nějak evolučně vyvíjet. To znamená, že to, co se nezdařilo v Bydžově, se již podařilo v Krupce.”

Pane Horváthe, jste ročník 1972. Podíváme–li se na ty, kteří se věnují romské problematice a jsou narozeni v padesátých letech... Nesouhlasíte s jejich názory. Říkáte, že nestačí jen psát otevřené dopisy, ale je potřeba být radikálnější...

“Moje generace je k tomu být radikálnější a otevřenější a více se bít za svá práva prostě přinucena situací, která v současné době panuje. Doby exodu a úprku ze země, v níž se nám nedaří, jsou dávno pryč. Já z této země nikdy neodejdu. Otázkou je, jestli lidé jako já budou volit strategii lidí, jako byl v 50. letech Martin Luther King, nebo jestli půjdeme cestou Malcolma X. Neznamená to ale, že bych romské aktivisty z 90. let, kteří ještě v současné době fungují, nějakým způsobem kritizoval. Vážím si jejich práce a chápu jejich strategie a je mi jasné, že ve své době to bylo době poplatné. Realitu svobody a demokracie jsme nedokázali uchopit tak, jak to dokázali lidé z majoritní části populace. Je to o tom, že my jsme v 90. letech po převratu strašně zaspali. Rád bych se vrátil do roku 1989 a nakopal bych všechny ty Romáky, aby začali podnikat a začali studovat.”

Právní poradnu tentokrát Marie Vrábelová navštívila s konkrétním dotazem od jednoho z vás, posluchačů. Zajímalo ho, jestli může pronajímatel vyhodit z nájmu osobu, která přišla o práci a nemá hned na zaplacení ve stanovené lhůtě. Odpověď má právní poradce Ondřej Daněk.

“Je potřeba říci, že kauce, která byla zaplacena, se musí uchovávat na účtu, který je separovaný od ostatních účtů majitele. Majitel má právo částku kauce využít v případě, že nezaplatím nájem. Majitel určitě nemá právo mě vyhodit, nezaplatím-li jedenkrát. Majitel má právo mě vyhodit, když nezaplatím třikrát. A je jedno, jestli třikrát po sobě nebo třikrát za období, kdy mám nájemní smlouvu.”

Ocitnu-li se v tzv. sociální bídě a budu eliminovat všechny výdaje a rozhodnu se raději neplatit elektřinu, kterou mi odpojí, má majitel právo mě kvůli tomu vyhodit?

“Je potřeba říci, že byt jsem povinen užívat řádným způsobem, byt nesmí být tímto užíváním znehodnocen. Majitel má právo mě vyhodit, neboli dát mi okamžitou výpověď v situaci, kdy hrozí značná škoda, anebo vůbec škoda vznikne. Samotný fakt, že nemám elektřinu, neznamená, že mě kvůli tomu může vyhodit. Vyhodit by mě mohl v situaci, kdyby proto, že nemám elektřinu, hrozila majiteli nebo komukoli jinému v domě značná škoda, nebo dokonce škoda vznikla.”

“Ano. Podle § 694 občanského zákoníku musím oznámit majiteli jakékoli stavební úpravy, které předmět nájmu, v našem případě byt, jakkoli změní, i když jsou na mé vlastní náklady. A majitel je povinen tyto opravy schválit. Kromě toho samozřejmě musím tyto opravy oznámit stavebnímu úřadu a vyžádat si stavební povolení. Pokud bych opravy provedl a neoznámil to majiteli, pak je to důvod k okamžitému zrušení nájemní smlouvy, tedy k okamžitému vypovězení nájemní smlouvy.”

“Nejprve je třeba se podívat do Občanského zákoníku – pasáže o nájemní smlouvě. Je důležité si pročíst ustanovení o nájemních smlouvách a podívat se do dané nájemní smlouvy, jestli nějaká ustanovení této nájemní smlouvy nejsou v přímém rozporu se zákonnými ustanoveními. Obecně doporučím v případě, že máte jakýkoli problém, obrátit se na nás. Poradenská linka 775 476 080 je v provozu v pracovní dny od 9 do 17 hodin. Doporučil bych, abyste se v případě, že podepisujete jakoukoli smlouvu, a to nejen nájemní, obrátili nejdřív na nás s otázkou na konzultaci této smlouvy.”

Teď věnujme pozornost sdružení Černí koně, jehož členové pořádají besedy na základních školách, aby děti varovali před nejčastějšími příčinami úrazů. Hovoří převážně z vlastních zkušeností a pokazují na důsledky neuvážených rozhodnutí. Seznamují s problematikou handicapu a na příkladech demonstrují omezení, se kterými se handicapovaní denně musejí potýkat. Jak vzpomíná na začátky sdružení jeho zakladatel Jiří Pouch? Zeptala se ho na to Iveta Demeterová.

Sportovní aktivity sdružení Černí koně (Foto: www.cernikone.cz)

“Když toto občanské sdružení vznikalo, vycházel jsem ze svých zkušeností. Sám jsem totiž při autonehodě přišel o nohu. Vyzkoušel jsem si, co mi sport dal. Moje nehoda, to, že jsem přišel o nohu, mi víc dalo, než vzalo. Mám takovou radost, že mohu ukázat i jiným lidem cestu, jak se dá vypořádat s mnoha většími problémy, než je něco takového.”

“Věnujeme se cyklistice, a to jak na úrovni vozíčkářů, tak i na úrovni 'běžně' handicapovaných lidí, tzn. třeba bez ruky, bez nohy. Pro lidi, kteří nemají končetinu, není potřeba větších speciálních úprav na kole. U vozíčkářů je to horší, ti totiž potřebují speciálně upravená kola, většinou to jsou jakési tříkolky. Šlape se na nich rukama. Problémem u těchto kol je finanční dostupnost. Když chcete takové kolo mít kvalitní, odrážíte se tak od 150 tisíc. Snažíme se oslovit celou veřejnost, chceme, aby každý věděl, že je tu možnost si takovéhle speciální kolo zapůjčit, že se dá takto sportovat. Snažíme se oslovit i romskou komunitu, aby se informace dostala na cílové místo.”

“Žádné sídlo nemáme, protože jsme malá organizace. Veškeré informace jsou ale na webových stránkách www.cernikone.cz.”

“Půjčení kola je bezplatné. Kolo půjčujeme většinou na omezenou dobu, aby se dostalo na více lidí, maximálně tedy na 14 dní. Co se týče placení kola, platí se pouze závady.”

Vaše sdružení vzniklo proto, abyste vyplnili volnočasové aktivity handicapovaným? Anebo máte ještě další záměr, například aby se handicapovaní dostali na určitou příčku, aby reprezentovali?

“Náš záběr je v celém spektru. Snažíme se oslovit lidi, kteří nechtějí výrazně sportovat, chtějí si půjčit kolo třeba jen na dovolenou, aby vyjeli s rodinou. Co se vrcholu týče, v týmu máme několik lidí, kteří jsou mistři republiky. Jeden z nich se snaží dopracovat až na paralympiádu. Jedním z našich největších úspěchů je, že v letošním roce organizujeme Český pohár a Mistrovství České republiky pro handicapované v horské cyklistice. Na místě budou pro vozíčkáře připravena kola k zapůjčení. Zúčastnit se může každý, každý si může zabojovat o titul mistra republiky, o český pohár. Myslím si, že pro každého je to obrovská výzva, jaká tu doposud nebyla.”

Jak se připravit, když nejsou peníze na takové kolo a od vás je šance si půjčit kolo tak na dva týdny, tři neděle?

“Takhle se nedá připravit. Za čtrnáct dní, tři neděle se nedá připravit na nějaké vrcholové výkony, to samozřejmě neočekáváme. Jediné, co se jakž takž dá, je nějaká posilovna. Výrobci, kteří by dokázali vyrobit kola za zcela jiné peníze, než za jaké se prodává, tady nejsou. Nejschůdnější, možná jediná schůdná cesta pro začátek, která tu je, že se koupí starší kolo. V dnešní době je to otázka asi 50 tisíc. Na sociálce vám mohou přispět až do výše 50 procent. Další peníze se dají žádat od různých nadací, jinak je velmi těžké začít, když peníze nejsou. Je to těžké, člověk musí shodit sám sebe dolů a jít prosit. Bohužel, taková je naše společnost a jinak to nejde.”

Dnes si na Bílou sobotu křesťané připomínají den, kdy Ježíšovo mrtvé tělo leželo v hrobě. Noc ze soboty na neděli je vyvrcholením celého svátečního týdne. Jak je oslaví Romové v Rokycanech a na východním Slovensku? Nejprve se po telefonu zeptal Tomáš Bystrý Davida Dudáše, prvního romského pravoslavného kněze v ČR.

Pravoslavný chrám v Rokycanech (Foto: Jana Šustová)

“Jelikož všechno, co se děje, ať už co se týká kultu, bohoslužeb, stavitelského umění, všechno je soustředěno na Velikonoce. Když se tedy člověk stane pravoslavným, prostě nejde, aby ho oslavy Velikonoc neoslovily natolik, že ho duchovně nepohltí. Jsme skutečně mezinárodní církevní obec. U nás, kromě několika Romů, jsou samozřejmě Češi, Slováci, Rumuni, Ukrajinci, Bulhaři, Rusové. Dohromady je nás tedy opravdu asi 10 různých národností. Velikonoce slavíme stejně, samozřejmě se zdravíme různými jazyky, jelikož pravoslavní se zdraví od Velikonoc celých 40 dní. Když se potkáme, neříkáme 'dobrý den', ale 'Christos voskrese', neboli 'Kristus vstal z mrtvých'. Nemohu tedy říci, že by pravoslavní Romové slavili jinak, nebo měli jiné tradice. Naopak, všichni jsme sjednoceni v tom, že Velikonoce oslavujeme společně a intenzivně. Lidé v noci, o půlnoci, samozřejmě přinášejí do chrámu pokrmy, protože drželi půst, už se těší na klobásu... Potom, po posvěcení mnozí v chrámu zůstávají a různě si pokrmy nabízejí, společně se hostí. Myslím si, že i to je velmi pěkné a významné, že se lidé různých národností a různého sociálního postavení dokáží spolu nejenom modlit, ale také se takhle navzájem hostit a podporovat se,” říká pravoslavný kněz David Dudáš.

Jak nejvýznamnější svátky křesťanů oslaví Romové z východoslovenského Bardějova, kde na místním romském sídlišti Poštárka stojí od 90. let katolický kostel, na jehož výstavbě se podíleli zejména místní Romové? To mi sdělila romská řádová sestra Atanázia, civilním jménem Mária Holubová, která se věnuje pastorační činnosti mezi bardějovskými Romy už od dob totality:

“Oslavy prožívají Romové spolu s církví, jak po stránce vnější, tak po stránce vnitřní. Nedávno jsme se bavili o tom, že Romové tyto svátky prožívají velmi emocionálně. Například na Velký pátek procházíme celou osadou společně, ministranti, věřící. Modlíme se křížovou cestu,” poznamenává řádová sestra Atanázia z východoslovenského Bardějova.

Zatímco podle ní řada slovenských Romů velikonoční svátky prožívá po duchovní stránce velmi intenzivně, pravoslavný kněz David Dudáš se obává, že Velikonoce už mnozí nevnímají jako součást náboženství, ale jako ryze světskou záležitost:

“Trošku mě mrzí, že čím dál tím víc, obecně i Romové, vnímají Velikonoce ne jako svátky Kristova vzkříšení, ale jako možnost, kdy se mohou dobře najíst a napít. V tomhle jsem tedy trochu pesimista. Kdy jindy ale zdůrazňovat poselství Kristova vzkříšení než v období Velikonoc? Snad se nám tedy podaří oslovovat více lidí a toto poselství jim předávat.”

Příjemné odreagování od každodenních povinností připravili svým žákům pedagogové Základní školy speciální v Ústí nad Orlicí. Už po desáté jim uspořádali taneční maratón. A netančili sami - pozvali i ostatní Základní školy z okolí i krajského města a krátký program jim zajistili také uživatelé služeb Domova pod hradem Žampach. Více už Víta Balcarová.

Taneční maratón v Základní škole speciální v Ústí nad Orlicí (Foto: www.specialnizs-ustino.cz)

Ženský hlas v mikrofonu: “Tři, dva, jedna... A je to tady! Ano, vážení přátelé!”
Tak takhle začal 10. jubilejní ročník dětského tanečního maratónu v Ústí nad Orlicí.

Celým tanečním maratónem, hudbou, provází DJ Standa Celý. Co letí?
“V Ústí na maratónu hodně letí hip hop a taková ta černošská hudba. Lidičky tady jsou do takovýchhle rytmů zažraní.”
Viděla jsem, že jste velmi dobře zásoben muzikou. Není pro vás problém hrát 5 hodin?
“Není to problém, hráli jsme totiž i 24–hodinový maratón.”

A co by to bylo za taneční maratón, kdyby neměl porotu. Jsou tu se mnou Jana a Pepa. Jak jsou pohybliví?
“Snaží se. Někteří se stydí, ale třeba to teprve začne.”
Bude to asi těžké, že?
“Určitě. Jsou to čtyři hodiny.”

Čtyři hodiny, 75 dětí, vybrat z toho ty nejlepší... To není jednoduchý úkol. Nechám vás už být, abyste mohli jít hodnotit. A děkuji vám.

Dalšími, kdo přišli na maratón jsou Třebováci z Praktické školy v České Třebové. Mám tu Gabriela Oláha. Vím, že ve vaší škole jsou tanečníci. Máte taneční kroužek, že?
“Ano, máte pravdu. Děcka tam docházejí každý čtvrtek.”
Myslíte si, že máte šanci na nějakou cenu?
“Určitě, každý rok se umisťujeme na předních místech.”
Věřím, že i letos to dopadne.
“Děkuju.”

Mám tu jednu ze soutěžících. Dominiko, kde ses naučila tak úžasně tančit?
“Už odmalička mám ráda hudbu. Učí mě i můj strejda.”
Už jsi na tomto maratónu někdy tančila?
“Teď jsem tu podruhé.”
Získala jsi loni nějakou cenu?
“První místo.”
Mluvím s loňskou vítězkou. Dominiko, držím ti palce, protože tě čeká... ještě kolik hodin?
“Ještě tři.”
Honem na parket!
“Ano...”

Přátelé a tady to jede, tady to jede. A za chvíli budeme znát vítěze první kategorie, tzn. první dvouhodinovky.

Mám tu vítězku první kategorie Elišku Jančákovou. Říkala jsi mi, že tě učí brácha.
“Jo.”
Kolik je bráchovi?
“Čtrnáct.”
A tobě?
“Osm.”
Takže ještě jednou, Eliško, odkud jsi?
“Z Ústí nad Orlicí.”

O Roma vakeren s datem 23. dubna už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese romove.cz.

Romale, palikerav tumenge hoj sanas amenca. Šunaha pes pro aver kurko. Amenca pes dodžanena butheder. Ada šuniben predal tumende. Mangav tumenge savorenge šukar rati. The žutinel tumen o Del.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Demeterová a Tomáš Bystrý.