Sčítání lidu – čeho se dopočítáme tentokrát?
Ta chvíle nastane už za 39 dnů, přesně o půlnoci: všichni obyvatelé ČR mají
– či přesněji řečeno ze zákona a pod hrozbou pokut musejí – vyplnit
dotazníky, které prý poskytnou úřadům přesný obrázek, jak to v tu dobu
vypadalo v jednotlivých zdejších domácnostech.
Kdo tam zrovna bydlel a kdo tam byl jen na návštěvě, zda mají dotyční k
dispozici počítač a internet, a dokonce i, v jakém okrese a popřípadě v jaké
zemi je jejich maminka porodila. To vše v rámci tzv. povinných údajů.
Otázka ovšem je, co do příslušné kolonky asi tak lidé napíší. Sčítací
komisaři nesmějí do bytu a jsou vázáni mlčenlivostí. I kdyby skutečně byli
přímo ze sousedství, nemají se tedy ani co pozastavovat nad tím, když
sčítaný, například z obav před bytovými zloději, prostě neuvede, že ve své
domácnosti ten počítač má. V zemi, kde jsou vloupání do domů a bytů na
denním pořádku, lze asi těžko doufat, že lidé dají úřadům bezelstně
nahlédnout do svých majetkových poměrů včetně své přesné adresy a rodného
čísla. Fakt, že úředníci tentokrát, na rozdíl do sčítání před 10 lety, už
nechtějí vědět, kolik má kdo ledniček, praček nebo mikrovlnek, to
nezachrání.
Údajně budou sice všechna data, která občané v rámci sčítání lidu poskytnou,
anonymizována, ale jak tvrdí například Thilo Weichert, pověřenec pro ochranu
osobních údajů v německé spolkové zemi Šlesvicko Holštýnsko, v praxi se při
takových příležitostech dá spolehnout jen na jednu věc: že se vždycky něco
pokazí. Z tohoto důvodu protestovali naši němečtí sousedé proti povinnému
sčítání lidu už na sklonku minulého století, takže se tam poslední
celoplošné sčítání konalo naposled v 80. letech. Od té doby se Němci
spoléhají na různé registry, od matrik a katastrálních úřadů, přes dopravní
inspektoráty až po berní úřady a správy sociálního zabezpečení, a sčítací
dotazníky vyplňuje jen desetina obyvatelstva. Tak tomu má být i letos- ovšem
i proti obtěžování oněch 10% německých obyvatel už byla podána ústavní
stížnost.
Tady u Ústavního soudu žádná stížnost na stole neleží. Jenže soudíc podle
toho, jak to dopadlo při sčítání před deseti lety například s nepovinnými
údaji, zdejší kardinální otázkou evidentně nebude, zda lidé dotazníky
vyplní, nýbrž jaké údaje od nich ČSÚ asi tak může získat. Když se v roce
2001 vyhodnotila kolonka, kam mohli lidé napsat svou národnost, zjistili
statistici s překvapením, že například Romů žilo tehdy v ČR všeho všudy
necelých 12 000. Asi jednou tolik jich kupodivu udalo ale romštinu jako
mateřský jazyk. Spíš než národnost tak zdejší úřady zjistily, jakou důvěru
má romské etnikum, jehož počet se odhaduje v ČR na asi 300 000, k většinové
populaci. Historická zkušenost dává Romům pravdu: v Holandsku i jinde
umožnila podrobná evidence obyvatelstva, vedená před druhou světovou válkou,
Hitlerovi vyhlazování nejen Židů, ale i Romů. V českých zemích se zase lidé,
kteří se před válkou přihlásili k německé národnosti a němčině jako
mateřštině, ocitli automaticky po válce na seznamech lidí, zařazených do
odsunu do Říše, a to bez ohledu na to, zda se zrovna vrátili například z
Terezína.
Ze zcela konkrétního důvodu trne teď před sčítáním také polská menšina v
Českém Těšíně, kde se tamní většinoví „vlastenci“ už jakž takž smířili s
dvojjazyčnými nápisy. Na ně má ovšem podle zdejšího zákona právo jen
národnostní menšina, která tvoří v dané oblasti aspoň 10% obyvatelstva. Při
posledním sčítání se tam k polské národnosti přihlásilo ještě 16 % lidí. Co
bude letos? Dobrovolné je i vyplnění kolonky s dotazem na vyznání, což
katolickou církev stálo před deseti lety statisíce oveček. Dominik Duka už v
jednom rozhovoru pro tuto stanici přemítal, zda za katolíka by vlastně neměl
být považován každý, kdo byl pokřtěn v katolickém kostele. Dodejme, že na to
by pak ovšem stačila církevní matrika. Zvlášť když sčítání lidu stejně nemá
valnou pověst: už od krále jménem Herodes.
|
|