Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každou sobotu od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes si připomeneme Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům
proti lidskosti. Seznámíme vás s příběhem dvaadvacetileté dívky, která
otevřeně promluvila o své drogové závislosti. Navštívíme brněnské sdružení
Ratolest a samozřejmě nebude chybět celá řada romských písní.
Sam lošale hoj san amenca. Anas tumenge aktuálna informacii, interesna
manuša the bašavaha romane giľa adarig the pal aver luma.
=[ Reportáž ]=
Připomínat si nezměrné utrpení Židů a Romů za holocaustu je nezbytné
Minulý týden jsme si připomínali Den památky obětí holocaustu a předcházení
zločinům proti lidskosti. Podnětem této piety se stalo datum 27. ledna 1945,
kdy došlo k osvobození nacistického vyhlazovacího koncentračního tábora
Osvětim. Už se stalo tradicí, že se tento den připomíná i při slavnostním
shromáždění v českém Senátu. Na místě byla Jana Šustová.
Slavnostní shromáždění se konalo pod záštitou 1. místopředsedy Senátu
Přemysla Sobotky. Jak uvedl při proslovu, o několik dní dříve dal podnět k
ocenění člověka, který za holocaustu zachránil řadu životů.
„Minulý týden jsem měl tu čest předat norskému velvyslanci nominační dopis
na Nobelovu cenu míru pro Sira Nicholase George Wintona, jehož příběh
záchrany 669 českých, převážně židovských dětí, v roce 1939 všichni dobře
známe. Při té příležitosti jsem připomněl slova britského filozofa a
politika Edmunda Burkeho z 18. století, že ‚k vítězství zla stačí pouze to,
aby dobří lidé nic nedělali.‘ Tuto moudrost dnes někdy ještě bohužel musíme
rozšířit o fenomén hlouposti či v lepším případě stejně nebezpečné
krátkozrakosti.“
Mezi řečníky byla i profesorka Zuzana Růžičková. Málokdo ví, že tato
světoznámá cembalistka byla pro svůj židovský původ vězněna v Terezíně, v
Osvětimi a Bergen-Belsenu.
„V době, kdy jsem vyrůstala, nebylo nic neobvyklého na tom, být Židem a
českým vlastencem. To byl duch Masarykovy republiky, jejž otrávil až
smrtelný jed nacismu. Sama pocházím ze Sokolské a legionářské rodiny, a
teprve když nacisté zasáhli do našeho života, musela jsem si položit otázku,
proč jsem náhle vydělena ze společnosti, jejímž jsem se cítila přirozeným
členem. Dovedlo mne to k zájmu o judaismus, který nesmírně obohatil můj
život. I když někdy musím prožívat dvojí úzkosti – o osud tohoto i
izraelského národa. Když nám v roce 1938 poslala rodina z Chicaga papíry
opravňující k emigraci do USA, řekl můj tatínek: ‚Vlast se neopouští, když
je v nesnázích.‘ Zemřel v Terezíně v roce 1943, bylo mu 48 let...“
V horní komoře parlamentu se však nevzpomínalo jen na šest milionů
židovských obětí, ale také na oběti z řad romského etnika. Co se týče naší
republiky, z původních pěti tisíc českých a moravských Romů a Sintů nacismus
přežila jen desetina. Podle předsedy Výboru pro odškodnění romských obětí
holocaustu Čeňka Růžičky nepanuje dosud o romském holocaustu příliš velké
povědomí, v důsledku čehož veřejnost nereaguje na projevy anticikanismu tak
ostře, jako na projevy antisemitismu. Neuspokojivý je i fakt, že v Letech u
Písku na místě, kde byli vražděni Romové, dodnes stojí vepřín.
“Ten prasečák v Letech je jasný příklad přístupu politiků a vůbec veřejnosti
ke genocidě původních českých Romů a Sintů. Musíte si uvědomit, že ti naši
Romové, jejichž jsem potomek, tady mají své šestisetleté kořeny, což
znamená, že jsme s tou společností nějakým způsobem srostli a neměli jsme s
ní až tak velké problémy. Ale prasečák symbolizuje postavení Romů v dnešní
době a je to bohužel tristní. Politikové si neuvědomují, že nás přítomnost
toho prasečáku v Letech devalvuje v očích veřejnosti. Veřejnost si říká, co
to je za lidi, že dopustí, aby prasečák na takovémto místě fungoval, na tak
exponovaném místě – to je místo spjaté s genocidou romského lidu v České
republice. Takže to je jeden aspekt. A druhý aspekt je uvědomění si hrdosti
Romů tady v České republice. Jak víte, tak většina Romů už je na dně, je
apatická. A toto by byl dobrý signál, že i Romové mají svou hrdost. Byl by
to signál vůči sobě i vůči většinové veřejnosti a to je velmi důležité. A to
by mohla být taková startovací čára k lepší komunikaci mezi Romy a
většinovou společností.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Od třinácti let na drogách...
O drogách se píše a mluví všude a pořád. Dnes už snad každá druhá škola má
svého protidrogového koordinátora, přesto jim mladí lidé přes nejrůznější
protidrogové programy podléhají. My se vypravíme za dvaadvacetiletou Petrou,
která svou první drogu vyzkoušela už ve třinácti. Vyrůstala bez svého
biologického otce, ale její milující a starostlivá matka se jí ho snažila
vynahradit. Navíc měla všechno, na co si jen vzpomněla. Bohužel ale ani to
mnohdy nestačí. Zjištění, že právě vaše dítě bere drogy, je asi skutečně
krutá realita. Mnoho rodičů si to nechce připustit, i když občas na svém
dospívajícím dítěti zaznamenají nějaké změny. Pokračuje Iveta Demeterová.
„Fetovali jsme každý den. Většinou na Výstavišti, jak jsou atrakce a park,
nakonec jsem tam chodila i sama. Například do Hloubětínského lesa. Před ním
je obchod, barvy a laky, tam jsem zaplatila a v lese jsem se pak už jenom
opřela o strom... skoro celé jsem to vyfoukala, zbyla mi čtvrtka, viděla
jsem vlny ...“
Toluenem ale přece člověk načichne, ne?
„... do hodiny jsem úplně odpadla (smích) a probudila jsem se až za tři
hodiny, když byla tma!“
A pak jsi šla domu?
„Jo, a ráno přišla kamarádka a začaly jsme nanovo.“
A nešly jste do školy...
„Přesně tak, tím mi vlastně celá škola úplně pohořela.“
Uvědomovala sis tenkrát, že děláš něco špatně, nebo naopak dobře?
„Asi obojí, že, vždycky to tak je. Já byla odmala psycho.“
A teď bys ráda šla do práce, starala se sama o sebe, vedla klasický
normální život? Zatím jsi doma, ale nebaví tě to tam?
„Je to šílený, nechci se zbláznit. A aby mě každý odsuzoval? To je hrozný.“
Dokážeš být bez svých kamarádů a kamarádek?
„Jasně, že jo.“
Je ti líto, že všechno vidí tvoje máma?
„Jo, strašně moc.“
Velkou roli hrají rodiče. V momentě, kdy se dozvědí, že je jejich dítě
drogově závislé, je pro ně těžké si celou situaci připustit. Petra vyrůstala
v neúplné rodině se svou matkou a mladší sestrou. Matka Petry si svou velkou
vinu připouští:
„Poprvé jsem si toho všimla, když jí bylo osmnáct let, a ona už dávno
předtím, tři roky, fetovala. Dodnes to nechápu. Buď jsem byla slepá, anebo
to uměla tak dobře zamaskovat, že nebylo nic poznat. Až vlastně po třech
letech, když se pokusila o sebevraždu, mi sdělila, že užívá drogy a že už
nemůže, že drogy moc chce a potřebuje. Mám velké výčitky svědomí. Dávám si
velikou vinu za to, že jsem situaci nepodchytila dřív, v době, kdy se ještě
dalo něco udělat. Zjistila jsem to až v době, kdy dcera byla dospělá a sama
za sebe ručila. Do osmnácti let bych pořád měla šanci nechat ji léčit, i
proti její vůli, teď mnoho nezmůžu. Dcera se léčila několikrát, nikdy
nevydržela déle jak měsíc. Potom to pokaždé vzdala a ještě ten den odešla a
zfetovala se.“
Co dělá, když přijde domů zfetovaná?
„Zfetovaná je v klidu – čte, maluje si. Někdy se ale stávají hrozné věci,
například pomaluje zdi, přestaví pokoj, vyvěsí na zdi nesmysly. V dalších
dnech, kdy droga odchází a ona má tzv. absťák, je hrozně agresivní, zlá...
to bývá hodně těžké.“
Otec Petry s vámi nebyl, myslíte si, že i to se na ní nějak podepsalo?
„Každá matka, která je na děti sama, to má vždycky těžší.“
Co máte v plánu?
„Já už s tím asi nic neudělám, protože moje dcera je zletilá. Dokud sama
nebude chtít přestat, nezmůžu nic. Snažím se jí neustále dokola pomáhat.
Závislost je opravdu těžká a málo která holka nebo kluk se z ní dokáží sami
dostat. Nejlepší je dávat na děti do jejich osmnácti let dobrý pozor, abyste
nepromeškali dobu, kdy jsou nezletilé a mohli jim pomoci.“
Situace se citelně dotýká i mladší sestry Pavly:
„Nejhorší je, když chci jít večer spát a ona dostane ty svoje stavy. Ráno
jsem vyčerpaná a nemůžu jít do školy v pořádku, nedávám pozor. Už jsme ji
kolikrát chtěly pomoct, ale nejde to.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Sdružení Ratolest Brno získalo ocenění za sociální péči
Nyní se vydáme do občanského sdružení Ratolest Brno, které vloni oslavilo
patnáct let od svého založení a za jednu z poskytovaných služeb dokonce
získalo ocenění. Jeho posláním je pomáhat sociálně znevýhodněným dětem a
mladým lidem řešit jejich nepříznivou životní situaci. Sociálními programy,
které sdružení organizuje, ročně projde okolo šesti set dětí a mladých lidí.
Slovo má Jana Šustová.
Za dobu své existence realizovalo sdružení Ratolest Brno řadu projektů a
programů, ke kterým ředitelka sdružení Lucie Kudrnová Vosečková dodává:
„Všechny akce měly něco společného, a to zájem o podporu a péči o děti a
mládež, která se nachází v obtížné životní situaci, ať už jde o problémy ve
škole, v rodině, s vrstevníky. Máme řadu programů, které jsou pro ně
určeny.“
V současné době se jedná o tři registrované sociální služby:
„Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Pavlač, které primárně pracuje s
dětmi a mládeží ze sociálně vyloučené lokality, dále je to Nízkoprahový klub
Likusák, který je zaměřen na mládež ze sídlištní oblasti Brno – Vinohrady,
Brno – Líšeň. Potom Sociálně aktivizační program SAP, ve kterém se
zaměřujeme na práci s rodinami, v nichž se děti nachází v krizové situaci,
která může vést až k ohrožení jejich zdravého vývoje. Program je tedy
primárně zaměřen na sanaci rodiny.“
Dále sdružení provozuje preventivní programy:
„Jedním z nich je program Změnit směr, probační program zaměřující se na
práci s mladistvími pachateli, a program Aristoteles, což je preventivní
program pro děti do 15 let, které se opět dostaly do střetu se zákonem.“
Sociálně-aktivizační program SAP pro děti a mládež získal koncem loňského
roku ve Španělském sále Pražského hradu významné ocenění.
„Získali jsme Cenu kvality v sociální péči za rok 2009 v kategorii
"Poskytovatelé služeb pro děti". Program SAP sice vznikl v roce 2004, ale má
delší historii, protože je postaven na základě dobrovolnických projektů Lata
a Pět P. Postupem času jsme zjistili, že samotnou vrstevnickou činnost
dobrovolníka je třeba doplnit o pomoc odbornou. Přibírali jsme tedy další a
další aktivity. Ověřili jsme si, že se nemůžeme soustředit výhradně jen na
práci s dítětem, ale že je potřeba zamířit do celého rodinného komplexu a
pracovat s celou rodinou. V současnosti se toho držíme, ale část našich
aktivit samozřejmě zůstala zaměřena výhradně na děti – výjezdové skupiny,
dětské akce, individuální kontakt dobrovolníka s dítětem. Ročně programem
projde okolo 40 rodin.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
První dětské lásky
Teď se opět vydáme za dětmi do Základní školy na Havlíčkově náměstí v Praze.
V souvislosti s blížícím se svátkem svatého Valentýna se Tomáš Bystrý
čtvrťáků zeptal, jak prožívají své první lásky.
Už jste byli někdy v životě zamilovaní?
- „Já jo, já jsem zamilovaný.“
Ještě pořád?
- „Jo.“
- „Já už ne, ale měl jsem dvě holky, teda tři – Moniku, Terezu a Marcelu.“
- „Já jsem byl taky zamilovaný, ale už nejsem. Jmenovala se Monika.“
- „Já jsem měl holek pět.“
Pět?
- „Ano. Markétu, Nikolu, Marcelu, ne z naší třídy, potom Terezu…“
- „Ty jsi chodil s Terezou, jo?! Nebylo to naopak?“
Nikolo, byla jsi někdy zamilovaná?
- „Byla, ale to už je dávno.“
Dávno?
- „Asi tři roky.“
A ty jsi byl zamilovaný?
- „Ano. Myslím, že čtyřikrát.“
- „Já mám holku, jmenuje se Monika, ale není z téhle školy.“
Jak se člověk vůbec zamiluje?
- „Vždycky do někoho jiného.“
- „Třeba moje teta Andrea se za mě vždycky přihlásí na Lidé.cz a potom si
čte moje vzkazy, třeba když jsem si psal s Nikolou, a odpovídá na ně.
Nebo i s Terezou si psala a pak nás dala dohromady.“
- „Můj kamarád Radek, kdykoli jde za holkou, vždycky ji nabalí.“
- (všichni smích) „Nabalí!“
- „Já mám kamaráda a ten se holek normálně zeptá: „Chceš se mnou
chodit?“
- „Ty vždycky, když se ti nějaká líbí, a zeptáš se jí: „Chceš se mnou
chodit?“, ona odpoví: „Fuj, ne!“
- „Holky ti říkají: „Jsi pro mě moc malej!“
Nikolo, co se ti na klucích nejvíce líbí? Kvůli čemu se do nich
dokážeš zamilovat?
- „Třeba když je na mě milý a ne, když bije holky. Když mi dokáže říct,
že mě chce. Ne když mlčí a pošle jiného kluka, aby se mě zeptal.
Vyžaduješ od chlapce, aby ti třeba kupoval kytky nebo tě zval do
kina?
- „Moc ne (smích). Spíš se mě sám zeptá, jestli nechci něco koupit.
Kdybych si ale měla sama říct, tak to neudělám.“
- „To si myslela o mě?“
- „Co o tobě?“
- „Třeba jak jsi říkala, aby byl hodný, nemlátil holky... já jsem na
tebe protivný, někdy tě mlátím …“
Ty mlátíš holky?
- „Ne. Někdy. Třeba do ní jen strčím a ona hned křičí: „Jendo
přestaň!“
Blíží se Svatý Valentýn, koupíte něco svým přítelkyním?
- „Já asi jo.“
- „Nevím, nejspíš bonboniéru a kytku.“
- „Já mámě. A koupím jí to samé, co holce.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Minikurz romštiny ]=
Určování rodů u podstatných jmen a důležitost členů
Ani dnes nebude chybět minikurz romského jazyka. Iveta Durdoňová a Tomáš
Bystrý vám přiblíží určování rodů u podstatných jmen a důležitost členů v
romštině.
V předchozích lekcích jsme se naučili množství romských slov, dnes si
řekneme, podle čeho poznáme mužský a ženský rod a také se naučíme ve 3.
osobě sloveso být. Být se řekne te el.
Mužský rod poznáme podle určitého členu o a dále podle koncovek:
Například podstatné jméno pes o rukono, nebo přídavné jméno
baro – velký
Velký pes tedy v romštině řekneme o baro rukono
Maskulinum, tedy mužský rod, poznáme také podle koncovek
–os,-is,-as,-us,
zmiňme například podstatná jména o foros – město nebo o papus
– dědeček
Ženský rod poznáme podle členu e,
například e rukoňi – fenka
Poznáme ho také podle koncovky -i, například i bari – velká.
Dále podle koncovky –a,
e ora – hodina, e rokľa – sukně.
Teď se naučíme 3. osobu slovesa být. Být se řekne te el.
On je se řekne jov hin nebo jov hino.
Ona je se řekne joj hin nebo joj hiňi.
Z toho je vidět, že i sloveso může přejímat rodové koncovky –o nebo
–i.
On je – jov hino.
Ona je – joj hiňi.
Naproti tomu není je stejné pro mužský i ženský rod:
nane.
On není – jov nane
ona není – joj nane.
Tak a teď už můžeme konečně tvořit jednoduché věty.
Můj otec je starý – Miro dad hino phuro.
Můj otec není starý – Miro dad nane phuro.
Moje matka je mladá – Miri daj hiňi terňi.
Terňi je mladá, terno je mladý. Řekněte si, že být mladý je terno a
budete si to pamatovat.
Můj bratr není starý, je mladý – Miro phral nane phuro, terno hino.
Moje matka není stará, je mladá – Miri daj nane phuri, terňi hiňi.
Iveto, co takhle pár romských hádanek?
Tomáši jaký je pes, když není hodný?
Savo hino o rikono, te nane lačho?
Savo je jaký,
o rikono je pes,
te je když a
lačho známe ze spojení dobrý den.
Savo hino o rikono, te nane lačho?
Jaký je pes, když není hodný?
Nejspíš je asi zlý. Nalačho nebo nalačhi, Tomáši?
Samozřejmě nalačho, protože o rikono je mužského rodu.
O rikono hino nalačho. Pes je zlý.
Savo hino o čaro, te nane baro?
Jaká je miska, když není velká?
O čaro – mísa, miska – je v romštině mužského rodu, takže věta zní
O čaro hino cikno.
Ze slov, která jsme se naučili, teď můžeme skládat všelijaké kombinace.
Savo hino o rikono, te nane sano?
Jaký je pes, když není hubený? Je tlustý.
O rikono hino thulo.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 5. února už patří minulosti. Naladit si nás můžete ale
opět v sobotu po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na
internetové adrese romove.cz.
Romale sam rado hoj sanas amenca. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O
Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Aven saste the bachtale. Ačhen
Devleha.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Demeterová a
Tomáš Bystrý.
| 
Slavnostní shromáždění se konalo pod záštitou 1. místopředsedy Senátu
Přemysla Sobotky. Jak uvedl při proslovu, o několik dní dříve dal podnět k
ocenění člověka, který za holocaustu zachránil řadu životů.
„V době, kdy jsem vyrůstala, nebylo nic neobvyklého na tom, být Židem a
českým vlastencem. To byl duch Masarykovy republiky, jejž otrávil až
smrtelný jed nacismu. Sama pocházím ze Sokolské a legionářské rodiny, a
teprve když nacisté zasáhli do našeho života, musela jsem si položit otázku,
proč jsem náhle vydělena ze společnosti, jejímž jsem se cítila přirozeným
členem. Dovedlo mne to k zájmu o judaismus, který nesmírně obohatil můj
život. I když někdy musím prožívat dvojí úzkosti – o osud tohoto i
izraelského národa. Když nám v roce 1938 poslala rodina z Chicaga papíry
opravňující k emigraci do USA, řekl můj tatínek: ‚Vlast se neopouští, když
je v nesnázích.‘ Zemřel v Terezíně v roce 1943, bylo mu 48 let...“
“Ten prasečák v Letech je jasný příklad přístupu politiků a vůbec veřejnosti
ke genocidě původních českých Romů a Sintů. Musíte si uvědomit, že ti naši
Romové, jejichž jsem potomek, tady mají své šestisetleté kořeny, což
znamená, že jsme s tou společností nějakým způsobem srostli a neměli jsme s
ní až tak velké problémy. Ale prasečák symbolizuje postavení Romů v dnešní
době a je to bohužel tristní. Politikové si neuvědomují, že nás přítomnost
toho prasečáku v Letech devalvuje v očích veřejnosti. Veřejnost si říká, co
to je za lidi, že dopustí, aby prasečák na takovémto místě fungoval, na tak
exponovaném místě – to je místo spjaté s genocidou romského lidu v České
republice. Takže to je jeden aspekt. A druhý aspekt je uvědomění si hrdosti
Romů tady v České republice. Jak víte, tak většina Romů už je na dně, je
apatická. A toto by byl dobrý signál, že i Romové mají svou hrdost. Byl by
to signál vůči sobě i vůči většinové veřejnosti a to je velmi důležité. A to
by mohla být taková startovací čára k lepší komunikaci mezi Romy a
většinovou společností.“
Poslech:
Související články
„Fetovali jsme každý den. Většinou na Výstavišti, jak jsou atrakce a park,
nakonec jsem tam chodila i sama. Například do Hloubětínského lesa. Před ním
je obchod, barvy a laky, tam jsem zaplatila a v lese jsem se pak už jenom
opřela o strom... skoro celé jsem to vyfoukala, zbyla mi čtvrtka, viděla
jsem vlny ...“
Za dobu své existence realizovalo sdružení Ratolest Brno řadu projektů a
programů, ke kterým ředitelka sdružení Lucie Kudrnová Vosečková dodává:
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články