Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Dnes se vydáme na Prahu 3 za novým místostarostou pro rezort školství, podíváme se na vyhlášení cen literární soutěže a opět oslovíme právního poradce. A jako vždy nebudou chybět aktuality ze života Romů a spousta romské hudby.

Lačhi kiarati, čhavale, bacht tumenge savorenge so šunene amari romani relacia ,,O Roma vakeren“. Mukaha tumenge romane giľa the phenaha nevipena andalo romano dživipen. Mangav tumenge lačho šuniben.

Na Praze 3 bylo minulý týden mikulášské odpoledne pro děti, které zahájil nový místostarosta Jiří Matušek. Iveta Demeterová se ho zeptala, jak to vypadá s integrací Romů a jaká je situace ve školství v jeho obvodě.

„U nás na Praze 3 je díky ředitelce školy Havlíčkovo náměstí, paní Meisnerové, školství na velmi dobré úrovni. Mimochodem právě tuto školu můžeme počítat k těm, které jsou zaměřeny na romskou komunitu, protože téměř 85 procent žáků je romského původu. Základní škola na Havlíčkově náměstí je jednou z těch, které čerpají dotace z fondů Evropské unie, úzce spolupracuje se Střední odbornou školou sociálně právní pana doktora Ščuky, která sídlí ve stejných prostorách. Se školou spolupracuje a využívá její prostory nezisková organizace R-mosty. Škola je kromě jiného také jednou z mála, která má akreditovaný program ministerstva školství pro občany, kteří nemají základní vzdělání a mohou si jej zde dokončit. Z pozice školství zaměřeného na Romy vidím úroveň školství na Praze 3 velice dobře.“

Není díky tomu škola mezi majoritní společností vedena jako ta, která není například s osnovami na vysoké úrovni?

„Myslím si, že ne. Romské děti se objevují i na jiných našich školách. Zřejmě je to ale i specifikem romského etnika, které má svoje ‚zvláštnosti‘ a školu například bere za svou.“

Proč tedy rodiče z majoritní společnosti své děti do této školy nedávají?

„Dávají, jsou zde i rodiny z majoritní společnosti. A jsou rády, že jejich děti chodí k nám do školy, protože tamní pedagogický sbor má specifický přístup k žákům a věnuje se jim podle jejich potřeb. Je zde menší počet žáků, pedagogičtí asistenti, žáci mají dobrou péči.“

„Spolupráce je velmi dobrá, i když na mé osobní hodnocení je poměrně brzy. Já jsem po posledních komunálních volbách v půlce října získal do svých kompetencí sociální a zdravotní oblast, dále neziskové organizace a národnostní menšiny. Takže teprve se s problematikou podrobně seznamuji. Ale protože jsem v předchozím volebním období měl na starosti zejména školství a volný čas dětí a mládeže, s činností neziskových organizací jsem se již setkával. Již jsem zmiňoval R-mosty – ti velmi dobře spolupracují s městskou částí a jejich místo mezi neziskovými organizacemi je nezastupitelné. Nemohl bych nezmínit rekonstrukci Centra kontaktních sportů, kterou podpořila i městská část. Jedná se v podstatě o bývalý Box club Žižkov, ve kterém pan Tišer, známý a úspěšný boxer, pracuje s mládeží. Tedy městská část se snaží prostřednictvím nejenom škol, ale i díky grantové politice podporovat neziskové organizace tak, abychom vytvořili širokou nabídku pro volnočasové aktivity, protože - kdo si hraje, nezlobí.“

Občanské sdružení Romea slavnostně vyhlásilo v Domě národnostních menšin výsledky literární, výtvarné a fotografické soutěže pro děti Menšiny mezi námi. Vítězům předávali ceny například bývalý ministr školství Ondřej Liška nebo Tomio Okamura. Další podrobnosti má Tomáš Bystrý.

Tomio Okamura s oceněným soutěžícím (Foto: Romea)

Básničku, pohádku, rozhovor nebo i obrázek či fotografii – to vše posílaly děti a mládež do osmnácti let do soutěže Menšiny mezi námi, kterou již po sedmé organizovalo sdružení Romea. Všichni museli splnit jediné – příspěvky se musely pojit s libovolnou menšinou, a to etnickou, sexuální nebo náboženskou. Kolik škol se letos do soutěže zapojilo?

„Letos jsme obdrželi 55 literárních děl, 691 obrázků a do projektu se celkem zapojilo 70 škol, dětských domovů nebo nízkoprahových klubů. Cílem soutěže je, aby si děti a mládež uvědomili, že v České republice žijí nejen Češi, ale i různé menšiny a cizinci. Soutěž je určena jednak pro zástupce menšin, třeba Romy, kteří nám nakreslí své představy o životě v České republice, případně o něm napíší či něco vyfotí. Na druhou stranu se soutěž týká majoritních obyvatel, žáků, studentů, kteří zase popisují svůj život s menšinami,“ vysvětluje výkonný ředitel občanského sdružení Romea Zdeněk Ryšavý.

„Každoročně se nám na projekt daří získávat finance. Věřím, že budeme úspěšní i v příštím roce a že budeme moci uspořádat osmý ročník.“

Například 10. základní škola Plzeň se do projektu Menšiny mezi námi zapojuje již po několikáté, jak nám sdělila učitelka Libuše Slámová:

„Už jenom název soutěže sám o sobě vypovídá o jejím smyslu, o tom proč by se jí děti měly účastnit. Každé z nich by vám potvrdilo, že přátelství mezi jednotlivými národy je důležité. Na naší škole je dost národnostních menšin. Jsou tu jak romské skupiny, tak i žáci, kteří pocházejí z východní Evropy, z Číny, děti z Koreje ...“

„Poslala jsem rozhovor s Romem, který byl o tom, jak se u nás Romové cítí a jak se k nim lidé chovají.“
- Jaké jsi pokládala otázky?
„Třeba jestli se narodil tady v Česku, jestli se k němu děti na základní škole chovaly dobře ...“

„Já jsem z Krásné Lípy a fotil jsem svoji osmiletou sestřenici, černobíle, a umístil jsem se poprvé v životě v podobné soutěži na prvním místě.“

„Četl jsem si webové stránky a ty byly zajímavé, tak jsem se přihlásil. Hlavně nás tedy přihlásil náš vedoucí z kroužku. Fotil jsem, nebo spíš upravoval fotky.“

Během slavnostního odpoledne vystoupil například angolský umělec Pedro Ngonga, Marwan Al Soleiman ze Sýrie, hadí žena Amarjargal Dungu z Mongolska a Milan Bingáč Demeter, frontman kapely Gitanes. Ceny pro soutěžící předávali ve třech kategoriích Tomio Okamura, exministr školství a předseda Strany zelených Ondřej Liška a novinářka Jarmila Balážová.

„Rozhodně je dobře, že podobná soutěž existuje. My, co vypadáme trochu jinak než majorita či máme například zdravotní handicap, můžeme ukázat, že umíme stejné věci a jsme stejně šikovní jako ostatní. Určitě je to lepší cesta než jenom naříkat,“ řekl předávající Tomio Okamura.

S blížícími se vánočními svátky neustále přibývají i nabídky na výhodné nákupy dárků za přispění ještě výhodnějších půjček. Ale právě tady můžeme narazit. Že je třeba být ostražitý, to potvrdil Marii Vrábelové i právní poradce Miroslav Huml.

„Nejprve zvažme, zda produkt, na který si chceme půjčit, opravdu potřebujeme. Pokud ne, je rozumnější zvolit si za dárek pod stromeček levnější produkt.“

Znáte to – chci někomu udělat radost a oni mi slibují malé úroky, dostatečně dlouhý čas pro umoření dluhu, malé splátky...

„Malé úroky a dlouhá doba splatnosti mohou být dalšími komplikacemi, neboť většinou dochází k velkému přeplacení úvěru. Pokud si například vezmu na splátky mobilní telefon za 8 tisíc korun, za tři roky za něj splátkami vydám 14 tisíc. Proto by si lidé měli dobře spočítat, kolik skutečně v dlouhých splátkách za produkt zaplatí.“

„Velice pečlivě si přečtěte všeobecné smluvní podmínky, zejména údaje o smluvních pokutách a ujistěte se, že nemůže nastat situace, kdy se splátkami dostanete do prodlení. Pokud bude vše na první pohled v pořádku, zbývá povinnost zjistit si věřitele - na internetu, mezi známými – tedy kdo jím bude a jestli s ním nebude žádný problém. Potíže by neměly nastat s bankovním subjektem, taktéž s nebankovním subjektem, který na trhu působí delší dobu. Nebezpečí naopak hrozí od společností, které se prezentují např.v bulvárních denících a slibují vysoké půjčky bez zajištění. V tomto případě je třeba dbát zvýšené opatrnosti, protože dnes nikdo nepůjčí vysokou částku bez ručení a záruky, že celá půjčka bude vrácena. Nejčastějším krytím pro tyto případy bývají směnky, o kterých se na začátku společnost nezmiňuje, ovšem pokud ji klient podepíše, věřitel má proti němu velmi silné zajištění. Může například zažádat soud o vydání směnečného platebního rozkazu, proti kterému je jen třídenní odvolací lhůta a vůbec obrana proti němu je komplikovaná, v podstatě nemožná. Navíc náklady na případné soudní řízení jsou velmi vysoké. Proto je třeba zvážit, zda daný úvěr vůbec potřebujeme a pokud ano, zda jej budeme schopni splácet.“

„Zrovna nedávno jsem byl v jednom nejmenovaném supermarketu, kde mě oslovila obchodní zástupkyně banky s nabídkou bankovní karty na revolvingový úvěr. Výhodou mělo být, že na veškeré nákupy pořízené touto kartou v horizontu tří měsíců dostanu 10 procent slevu. Ptal jsem se, kolik karta stojí a slečna mě ujistila, že za ni zaplatím pouhých 50 korun měsíčně. To by samo o sobě bylo výhodné, posluchačům bych nicméně doporučoval zjistit si, na jak dlouho je karta závazná a jaké jsou na ní úroky, pokud revolvingový úvěr nesplatím včas. Účelem karty je totiž zcela jistě přimět spotřebitele k neuváženým nákupům ve jménu slev. Spotřebitel se tím dostane do dluhů, které, pokud nejsou splaceny do určité doby, začnou být úročeny a úroky budou dozajista vyšší, než u klasického spotřebitelského úvěru. Pokud bude zákazník schopen s kartou správně hospodařit, může na ní jednoznačně vydělat. Pokud ale překoná své možnosti, tzn. dostane se do většího debetu, než je schopen splatit, čekají ho velké komplikace.“

Ústavní soud odmítl stížnost Patrika Vondráka, expředsedy pražské organizace Dělnické strany, kterou zrušil Nejvyšší správní soud jako (neo)nacistickou. Vondrák ve stížnosti poukazoval na možnou podjatost soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Věry Bártové. Extremista u pražského soudu čelí obžalobě z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka.

Pracovníci chomutovské pobočky obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni s kamerou v ruce zjišťují, jak se žije mladým lidem na jirkovských a chomutovských sídlištích. Od mládeže se dozvídají, jak by se města měla změnit, aby sídliště byla bezpečnými a zajímavými místy pro život. Právě Ústecký kraj patří k nejvíce postiženým hrozbou takzvaných psychopatologických jevů při dospívání dětí a mládeže.

Ve slovenském Holíči se dnes konalo poslední rozloučení s romským aktivistou Mirkem Richterem. Byl známý především mezi Romy jako laický kazatel, vedl křesťanské občanské sdružení O Del hin Drom - Bůh je cesta. Podílel se i na vydání křesťanských romských písní na CD, které nese název Vaš tuke - Pro tebe. Mirek Richter zemřel náhle ve věku 45 let.

Pražské divadlo Kampa uvede ve středu 15. prosince od 20ti hodin tanečně divadelní projekt Cikánská suita. Inscenace je věnována in memoriam nepostradatelnému spolutvůrci, romskému kytaristovi a zpěvákovi Jánu Slepčíkovi. Hudbu Jána Slepčíka živě doprovází a interpretuje houslový virtuos Marek Balog.

O Vietnamcích u nás žijících se většinou hovoří jako o trhovcích, ale skutečnost je jiná a pouze naše neznalost je hodnotí jako uzavřenou společnost, žijící jen pro sebe. Marie Vrábelová navštívila předsedu Česko-vietnamské společnosti Marcela Wintera, který náš pohled uvedl na pravou míru.

„Vietnamci vůbec nejsou uzavřená komunita! Problémem je bohužel česká namyšlenost, která často způsobuje nedostatečnou informovanost našich obyvatel. My spolupracujeme s 60 tisícovou vietnamskou komunitou už třináct let.“

„Paušalizace. Za rok spáchá trestný čin v České republice zhruba 150 Vietnamců, ovšem pokud se ve sdělovacích prostředcích nemluví o ničem jiném než o nich, tak to naprosté většině slušných, pracovitých Vietnamců a zejména jejich dětem, které se tu narodily, nesmírně vadí. O kriminálníky nemáme zájem. Ať jsou po zásluze potrestáni a poté vráceni domů, do Vietnamu. Musíme si uvědomit, že v Čechách žije 10.627 vietnamských dětí, z nichž většina se narodila zde a má výborný prospěch. Jejich průměrný prospěch na základních školách je 1,3, na středních 1,7 a přes 460 Vietnamců studuje vysoké školy a často končí s červeným diplomem. Měli bychom si jich vážit a společnost by je měla využívat ku prospěchu nás všech.“

„Nemohou být, protože Vietnamci nebyli dosud legislativně uznáni za národnostní menšinu, i když u nás žijí od roku 1950 a často se jedná již o třetí generaci. Oni mají bohužel jenom povinnosti, žádná práva. Česko-vietnamská společnost se více jak tři roky snaží, já navštěvuji parlament, procházím všemi poslaneckými kluby, aby jejich vietnamskou pracovitost, úslužnost a hlavně usměvavost, kterou všichni potřebujeme, naše společnost využila. Navrhujeme, aby ti, co zde žijí pět, deset let a mají naprosto čistý trestní rejstřík, získali statut národnostní menšiny, aby mohli být voleni do městských zastupitelstvech. Já si umím představit i vysokoškolsky vzdělaného Vietnamce zvoleného do parlamentu.“

„To se stává jen v ojedinělých případech. Mentalita Evropanů oproti Asiatům je velice odlišná. Vietnamský chlapec je galantní, což u nás dosud schází. Vietnamci mají úplně jiné životní priority než my Češi. U nich jsou na prvním místě děti – oni budou pracovat dnem i nocí, soboty neděle, bez nároku na volno jen proto, aby mohli dětem zaplatit kvalitní soukromé vysoké školy, buď u nás nebo v zahraničí. Druhým nejvýznamnějším životním kriteriem je zabezpečení rodičů. Teprve co jim po tom všem zbude, použijí na nákupy bytů, domků, aut a na podnikání.“

Romské dechovky z Balkánu jsou mezi českými posluchači značně oblíbené. A my si v rámci našeho seriálu o Rumunsku dnes budeme povídat s kapelníkem jedné z nich. S Janou Šustovou hovořil nejen o dlouhé hudební tradici, ale také o drogách a o situaci rumunských Romů v současné době krize.

Rumunsko je rodištěm tří světoznámých kapel: Fanfare Ciocărlia, Taraf de Haidouks a Mahala Rai Banda. Jejich členové pocházejí ze dvou vesnic – zatímco v Clejanech žijí houslisté a hráči na cimbál, Zece Prăjini je líhní trumpetistů. Kapelník skupiny Mahala Rai Banda se jmenuje Aurel Ioniţă, pochází z Clejani, a jak říká, hudbě se naučil doma:

„Hudba se u nás předává z otce na syna. Je to pro nás základní povolání. Nezabýváme se ani zemědělstvím ani obchodem, ale máme tradičně jiná povolání. Tím nejdůležitějším je šumař. Ne muzikant nebo hudebník, ale šumař. Předává se to z otce na syna. Já jsem se narodil a vyrostl v domě plném hudebních nástrojů: měli jsme housle, harmoniku, cimbál. To byly moje hračky. Jiné jsem neměl. A když jsem to viděl doma, dělal jsem to taky. Jasně, že takhle se dá pěkně vydělat, snáze, a proto nám ostatní trochu závidí. Proto máme v názvu kapely slovo ‚rai‘. Jsme považováni za šlechtice, určitou aristokracii. Nepracujeme na poli nebo v továrně, jsme trochu takoví ‚cikáni z hedvábí‘. Rádi se pěkně oblékáme, rádi řešíme věci slušně. Jsme ve styku s majoritní společností. Teď se trochu ztratila ta hudební tradice. Ne všichni mají to štěstí mít manažera v zahraničí, který je všude propaguje. Můžu říct, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem dostal příležitost hrát na Západě a vydělávat si tam na živobytí.“

Obec Clejani má přes tři tisíce obyvatel, z čehož zhruba třetinu tvoří Romové. A jaký je tam život? O tom kapelník Mahala Rai Bandy uvádí:

„Pro nás je život krásný. Cestujeme všude po světě, pracujeme a vyděláváme na živobytí. Pro nás je to jednodušší. Ostatní to mají o trochu těžší, hlavně teď během krize. Je to velmi, velmi, velmi těžké. Lidé už si nezvou muzikanty na svatby, křty a jiné oslavy. Řeší to pomocí cédéčka nebo kazeťáku. U nás v Cležanech hudba už nemá pokračovatele. Mladí, kteří přicházejí po nás, nemají příležitost a ani motivaci naučit se hrát na hudební nástroj. Všichni se snaží emigrovat pryč. Do Španělska sbírat jahody, do Itálie na stavbu, do Německa… Je hůř. Krize teď u nás začala a je to rozhodně znát.“

Právě o krizích Mahala Rai Banda zpívá i na svém druhém albu Ghetto Blasters:

„Máme písničku Ding deng dong, která je o krizích, o chudých, zahořklých Romech, kteří nemají práci, jejich společenská situace není moc dobrá a pokouší se emigrovat do zahraničí.“

Ani kapelník Aurel Ioniţă za sebou nemá lehký život. Hudebníci z jeho první skupiny totiž při cestách na západ podlehli drogám. Kapela se rozpadla, rodiny se rozvrátily, muzikanti byli zatčeni a uvězněni.

„Moje první kapela, která vznikla v roce 1998, se jmenovala Rom Bengale. Západ byl pro nás jako zjevení po padesáti letech komunismu. My mladí, kteří jsme tam přijeli z takzvaného demokratického Rumunska, jsme si mysleli, že na Západě je všechno krásné a růžové. Byli jsme jak utržení ze řetězu. Neměl jsem nad kapelou kontrolu. Část členů se tam zapletla s drogami a jinými věcmi. Takže jsme se, spolu s managementem, rozhodli skončit. Pokračování by bylo příliš riskantní. To byla naše první zkušenost na Západě.“

Kromě kapelníka Aurela se z problémů s drogami dostal jen harmonikář Florin.

„Povedlo se mu to, on sám chtěl. Uvědomil si, že udělal chybu. Znovu hraje na akordeon a tvoří jeden ze základních pilířů v mé kapele. Ostatní se už nepovedlo zachránit. To je život. Ne všechno vždycky záleží jen na mě. Je mi jich líto, ale život jde dál.“

O Roma vakeren s datem 10. 12. už je minulostí. Naladit si nás ale můžete opět v pátek po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu. Najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Demeterová a Jaroslav Sezemský.