Romské vysílání "O Roma vakeren"

Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".

Blíží se druhý listopadový den, Památka zesnulých, lidově označovaný jako Dušičky, a každý si v duchu na své blízké vzpomene. A nejinak to bude i v dnešním vysílání. Jak si chránit svá osobní data, tak na to odpoví naše poradna. V aktualitách ze života Romů se dozvíte vše, co přinesl tento týden, a těšit se můžete na spoustu romské hudby.

Lačhi kiarati, čhavale, bacht tumenge savorenge so šunene amari romani relacia "O Roma vakeren" Mukaha tumenge romane giľa the phenaha nevipena andalo romano dživipen. Mangav tumenge lačho šuniben.

Druhý listopad je ve znamení uctění památky zesnulých. Dušičky zavedl v roce 998 francouzský opat Odillo. Pocházejí z keltské tradice, konkrétně ze svátku Samhain. Jakou úlohu hrají u Romů? Zjišťoval v reportáži Tomáš Bystrý.

Ačkoliv Dušičky připadají až na úterý, hřbitovy jsou plné lidí už týden před 2. listopadem. Odklízí se listí, umývají se pomníky, semtam se vytrhá nějaký ten plevel, a hlavně, položí se věnce a zapálí svíčky jako symbol uctění památky zesnulých. Na pražském smíchovském hřbitově Malvazinky jsem potkal také několik Romů:

"Chodíme pravidelně. Pro nás Dušičky znamenají pomalu něco jako Vánoce. Máme na tom hřbitově velkou rodinu. Vždycky je to smutné, když tam přijdeme. Mrzí nás, že maminka už mezi námi není, a ani otec."

"Teď akorát utírám hrob tatínkovi, který umřel už před jednadvacetilety. Pořád je to pro nás jako by to bylo před rokem. Je to pro nás stále bolestivá věc."

A jak si památku zesnulých připomínali oslovení Romové, když byli ještě děti, to znamená před pětadvaceti až třiceti lety?

"Vždycky jsme doma zapálili svíčky. Také jsme je dávali za okno, pro ty mrtvé. Dali jsme jim trochu jídla za okno, zapálili svíčku. Vždycky jsme si sedli u stolu a vzpomínali na ty příbuzné, kteří už mezi námi nebyli, nejsou."

"Stejným způsobem jako teď. Choděj' na hřbitov, zapalují jim tam svíčky, udržují jim hroby. Takže jako každý jiný."

Už v těchto dnech zdobí hroby smuteční věnce, plamínky zapálených svíček nebo kytice. Kolik korun jsme ochotni za to utratit?

"Je to docela drahé. Když tam člověk má více lidí, nejenom jako my pouze tatínka, tak je to pro ty lidi dost drahá záležitost. Určitě to pro ně je dost drahé. Pokud se jedná o Dušičky, stojí nás to většinou pět set, šest set korun."

"My na peníze nekoukáme, kolik nás to stojí. Je to kolem pěti set korun, někdy i sedm set, podle toho, co nakoupíme."

Například v květinářsví u Olšanských hřbitovů zaplatíte za ozdobu na tři pomníky bezmála sedm set korun.

"Tři věnečky za 150 korun, potom máme tři svíčky za 25 a tři chryzantémky za 50. A bude to 675 korun."

Svátku, při jehož příležitosti vzpomínáme na zesnulé, se přizpůsobují i návštěvní hodiny jednotlivých hřbitovů. Vysvětluje zastupující vedoucí Olšanského hřbitova Simona Fialová:

"Otevírací doba hřbitovů, co se týče Olšanského hřbitova, je samozřejmě prodloužena. Ve dnech 30. října až 2. listopadu jsou otevřeny od osmi do devatenácti hodin."

Blížící se Dušičky vyhnali již v tomto týdnu do terénu také zloděje. Jak mi řekla zastupující vedoucí Olšanského hřbitova Simona Fialový, policie by měla mít vše pod kontrolou.

"V těchto dnech máme samozřejmě posilněné hlídky městskou policií. Máme tu i svou bezpečnostní službu, která dohlíží na pořádek. Kamerový systém tady je docela problém, protože tu nejsou zavedeny inženýrské sítě, co se týče elektřiny, elektrických rozvodů a tak dále. Máme samozřejmě kamerový systém pouze na hlavních budovách, u vjezdů do hřbitova, ale na veřejném prostranství nikoli."

Jak je to s občanským průkazem, komu ho mohu bez obav ukázat, odpověděl Marii Vrábelové právní poradce Miroslav Huml.

"Občanský průkaz můžete v zásadě ukázat komukoli, u koho uznáte za vhodné, že mu můžete tento průkaz ukázat. Například se s tímto setkáváme v bankách při žádosti o poskytnutí úvěru. Druhá otázka, která s tímto souvisí, je: Komu mám povinnost ukázat občanský průkaz? Tady by již byla odpověď složitější, protože povinnost ukázat občanský průkaz mám pouze Policii České republiky, popřípadě městské policii, ale pouze za v zákoně předpokládaných důvodů. Například, je-li podezření ze spáchání trestného činu, je-li podezření, že jsou osobou podezřelou ze spáchání trestného činu na základě vyhledávání. Může se tak stát například při silniční kontrole, ale nesmí se tak stát bez vyššího důvodu."

"Ne. V zásadě platí, že ochranky, například v supermarketech, mají stejná oprávnění jako běžný zákazník. A tudíž mě mohou pouze zadržet za předpokladu, že mě chytnou při páchání nebo bezprostředně po páchání trestného činu nebo přestupku. Musejí mě předat policii. Samozřejmě mi nesmějí ani prohledat tašku, ani mě nesmějí legitimovat."

Mohu dávat občanský průkaz z ruky? Předat někomu, kdo si ho třeba okopíruje?

"Samozřejmě, je možné předat občanský průkaz k okopírování, například při sjednávání úvěru. Upozornil bych ovšem, že co je velmi nežádoucí, je určitá praxe dávání občanského průkazu do zástavy. Tuto praxi je nutno odmítnout, protože občanský průkaz není v majetku jeho držitele. Stále je ve státním majetku. A pokud dám občanský průkaz někomu do zástavy, měl bych dále ze zákona o občanských průkazech postupovat tak, jako bych občanský průkaz ztratil, a měl bych bezprostředně nahlásit ztrátu občanského průkazu. Samozřejmě, kdyby při vyšetřování vyšlo najevo, že jsem občanský průkaz neztratil, nýbrž dal dobrovolně do zástavy, mohl bych být následně potrestán pokutou."

Jak je tomu u rodného čísla? Mohu já třeba telefonicky někomu diktovat své rodné číslo?

"Opět, neexituje žádný předpis, který by někomu zakazoval po telefonu diktovat jeho rodné číslo. Doporučoval bych ale toto nedělat. Rodné číslo poskytovat pouze písemně, a to za předpokladu, že bude zároveň podepsán souhlas se zpracování osobních údajů, ve kterém bude jasně uvedeno, k čemu subjekt, který ode mě rodné číslo žádá, toto rodné číslo použe, a bude tam zavázán k tomu, že mé osobní údaje dále neposkytne jinému subjektu bez mého souhlasu, a hlavně bez mojí kontroly."

A když například volá banka a ptá se na mé rodné číslo, má k tomu právo?

"Pokud se bude ptát banka z jakéhosi důvodu, například proto, že jsem zapomněl heslo ke svému účtu, a banka si bude potřebovat ověřit, že mluví přímo se mnou, je to jedna z možností, jak zákazníka identifikovat. Pokud si budu jistý, že mluvím se svým bankovním poradcem, tak za předpokladu, že budu od bankovního poradce potřebovat pomoct, a bankovní poradce se rozhodne, že identifikuje mou osobu na základě rodného čísla, tak v tom nespatřuji nezákonnost. Čeho bych se ovšem vyvaroval je, když mi bude volat prodejce a bude mi nabízet osobní návštěvu, nebo že mi cokoli prodá, a na základě toho během hovoru ze mě bude vyzvídat další osobní údaje, a to včetně rodného číslo, tak takovému člověku bych neposkytnul vůbec nic."

"Za předpokladu, že určitá osoba získá veškeré údaje, může pokračovat směrem například k vyhotové určité smlouvy o tom, že na vaše jméno byla uzavřena jakási smlouva, ze které vyplývají další plnění. A může Vás poté žalovat na vydání bezdůvodného obohacení nebo na vydání prostředků, které v rámci takto uzavřené smlouvy údajně bylo nutno zaplatit a nebyly zaplaceny. Samozřejmě se dá například prokazovat, že podpis není pravý. To už jsou ale další komplikace, musíte chodit k soudu a tak dále. Zneužití je tedy velmi časté a v běžné praxi se setkáváme s určitými formami zneužití poměrně často."

Jsou dnešní svobodné maminky v něčem jiné, než bývaly dřív? Tak na to nám odpoví mladá maminka, která se stará o syna, chodí do práce a ještě stačí studovat. Jak vše stíhá a kolikrát do měsíce chodí do školy, se zeptala Iveta Demeterová paní Alice.

"Studujeme naštěstí jen jednou za čtrnáct dní o víkendu, celý den, takže čas tam je. A učení? Po večerech. Studuji střední školu sociálně - právní se zaměřením na etnické menšiny."

"Byly mu dva roky, byl hodně malinkej. Bylo to hodně těžké. Musela jsem zrušit mateřskou a začít pracovat, protože z mateřské bych se opravdu neuživila. Bydlím sama bez rodičů. Bylo to hodně těžké období, ale už je to dobré."

Když potřebujete, nebo když jste tehdy potřebovala, byl někdo, kdo Vám pomohl?

"Maminka. Bez ní by to nešlo. Jsem za její pomoc strašně moc ráda. Jsem jí velmi vděčná."

"Už to není pouze tak, že jsou jenom doma u plotny. Začínají se už vzdělávat. Začínají chodit do práce. U romáků je to totiž jinak, žena nemůže tolik pracovat, musí být doma a starat se o děti. Myslím si, že situace je o mnoho lepší. Snaží se a mají možnost i studovat. A to je super."

"Práce, kterou mám, vyučila jsem se, mám jenom učňák, živím se jako servírka, to mě nanaplňuje. A hlavně budoucnost, touto prací nezabezpečíte dítě. Proto jsem začala studovat, abych zajistila dobrou budoucnost pro své dítě."

V tom, že budete mít úplné středoškolské vzdělání a maturitu tedy shledáváte pro sebe a svého syna lepší budoucnost?

"Určitě. Je pak větší šance najít lepší zaměstnání, hlavně mít víc času pro dítě a věnovat se mu. Práce servírky nejde. To prostě opravdu nejde."

"Čtu. Ale jinak, ty koníčky, ... my hodně chodíme do přírody, to mě baví, v tomhle je kluk stejný jako já, má rád lidi a přírodu. Hodně lítáme venku a cestujeme."

Vrátím se ještě k té době, kdy jste byla sama se synem a prošla jste si tou svou cestičkou. Sáhla jste si trochu i na dno?

"Docela dost hodně. Takové špatné období, člověk je dost mimo, přemýšlí. Každá ženská přemýšlí, hlavně v noci. Nemůžete spát. Bylo to hodně těžké období, ale dalo se to vydržet."

Myslela jste si někdy, že byste měla navštívit třeba nějakého odborníka? Psychologa?

"Myslela. A také navštívila. Nestydím se za to. Paní doktorka, se kterou se doteď scházím já i můj syn, mi hodně pomohla. Je to člověk na pravém místě, otevřela mi oči a strašně mi pomohla. Myslím si, že člověk by se neměl stydět za to, že chodí k lékaři, k psychologovi, který Vám pomůže, protože Vám opravdu pomůže. Někdy člověk potřebuje, aby mu myšlenky v hlavě někdo rozebral a probral. A pomohl mu."

Až tedy dostudujete střední školu a budete mít maturitu, čemu byste se chtěla věnovat?

"Chtěla bych raději pomáhat rodičům. Je tam jeden velký problém, dokážou děti dostat do školy, ale už je tam nedokážou udržet."

Jaké Vy jste měla startovací podmínky, když jste byla malá? Kdo Vás podporoval?

"Rodiče. Mně se hodně věnovali, za to jsem strašně ráda. Chodila jsem na koníčky, na sport, docela vrcholový. Cvičila jsem sportovní gymnastiku, věnovali se mi."

Říkala jste, že jste dělala sport, gymnastiku. Kam až jste to dotáhla?

"Musím se teď trošku vytáhnout. Mě opravdu trénovala Věra Čáslavská, naše mistryně světa, takže super. Bavilo mě to moc, ale pak jsem bohužel musela ze zdravotních důvodů přestat."

"Zvládá to, ale s odřenýma ušima. Není to ale tak, že by si člověk říkal: Jó! Supr! Je to strašně těžké. Je to hodně těžké. Ten chlap tam musí být, protože bez něj to nejde. Mají na to být dva."

Trest 14 měsíců vězení s podmíněným odkladem na dva roky vyměřil Okresní soud v Písku autorovi studie Konečné řešení otázky cikánské Jiřímu Gaudinovi. Soud při rozhodování o trestu vycházel ze znaleckých posudků. Ty upozorňovaly i na to, že Gaudinova práce může podněcovat k rasové nenávisti, sdělil novinářům k rozsudku soudce Martin Král. Rozsudek ještě nenabyl právní moci a obhájce Gaudina si pro odvolání nechal lhůtu na rozmyšlenou.

Sdružení přeživších holokaustu ocenilo novou zprávu německých historiků, která poukazuje na spoluvinu německého ministerstva zahraničí na zavraždění milionů Židů za druhé světové války. Uvedla to agentura AFP s tím, že text zprávy bude zveřejněn v pátek. Zpráva, kterou v roce 2005 zadal nezávislé komisi historiků tehdejší německý ministr zahraničí Joschka Fischer, dokládá na konkrétních příkladech spoluvinu ministerstva na vyvražďování Židů.

Představitelé veřejné správy z dvanácti zemí Evropské unie a Evropské komise se v Krakově sešli k diskusi na téma státní politiky evropských zemí vůči Romům. Setkání se konalo v rámci Evropské sítě pro věci romské společnosti a sociálního vyloučení. Během toho setkání komise připraví návrh postupu Evropské komise a Evropského parlamentu, týkající se nejlepšího možného způsobu přípravy strukturálních fondů pro podporu romské společnosti na období 2014-2020.

Polohraný dokumentární snímek Rozálie Kohoutové Roma Boys, který se věnuje tématu homosexuality u Romů, bude představen v rámci tradičního newyorského festivalu nových českých filmů. Letošní přehlídka nových českých filmů v newyorském Českém centru je již jedenáctým ročníkem.

Dnes pokračujeme v seriálu o životě Romů v Rumunsku a vydáme se na romskou pouť, která se každoročně koná v klášteře Bistriţa (čti Bistrica). Vrcholí 8. září, kdy pravoslavná církev slaví svátek narození Matky Páně. Mezi poutníky se letos s mikrofonem vypravila Jana Šustová.

Pravoslavný klášter Bistriţa se nachází uprostřed malebné přírody ve střední části Rumunska, nedaleko města Râmnicu Vâlcea. Velký počet romských poutníků jsem 8. září zastihla před chrámem, kam byly vyneseny ostatky svatého Řehoře, světce z Malé Asie. Jeden z poutníků mi prozradil, na co tam se svou rodinou čeká:

„Chceme projít kolem sv. Řehoře, kolem rakve sv. Řehoře. Všichni lidé mu líbají ruku a procházejí kolem něho. Je to moc krásné.“

A když poutníci poděkují svatému Řehoři a pomodlí se za zdraví rodiny, odeberou se na louku do obce Costeşti.

„Půjdeme dolů, kde jsou všichni. Na té dolní louce budou velké stoly, jídlo a pití všeho druhu. Potkáme se tam s příbuzným a přáteli. Přivezli jsme selata, krocana a další jídlo. Přijíždíme sem každý rok, abychom vzdali díky. Líbí se nám tady. Je tu hezky, sejde se tu hodně lidí, každý rok se nám tu líbí.“

A opravdu, na louce byla obrovská hostina. Každá rodina měla stůl s tím nejlepším jídlem a pitím, dalo se zde koupit romské oblečení či výrobky romských řezbářů a na děti čekaly kolotoče a další pouťové atrakce. Podrobnosti o historii a tradicích poutě u kláštera Bistriţa mi sdělil Florin Cioabă, romský král a místopředseda Mezinárodní Romské unie:

„Tato tradice trvá čtyřicet let, tak dlouho už oficiálně pořádáme tato setkání. Říkáme tomu ‚Romské kulturní dny‘. Jedná se o tři dny v období 5. - 8. září, kdy Romové ukazují své oblečení, tradice a zvyky. Setkávají se tady jednou za rok se všemi příbuznými a přáteli. Tady se také domlouvají sňatky mezi mladými. To všechno se děje během nádherného dne 8. září. V tento den k sobě mají lidé blíže. Pro naše Romy je to velký svátek, protože jsme spolu a chceme se radovat z tohoto skvělého dne.“

8. září je svátek narození Matky Páně, co to pro zdejší Romy znamená?

„Narození Matky Páně je pro nás speciální den, protože jde o Matku našeho Pána Ježíše Krista a musíme jí vzdát náležitou úctu, protože byla vyvolena stát se matkou Spasitele. Tuto velkou čest jí Bůh prokázal za její čistotu a víru v něj. My tento den slavíme tady v tomto krásném prostředí už desítky let. Dnes je 40. výročí, jsme tu všichni a radujeme se z tohoto dne.“

„Přišli nebo sem byli doneseni nemocní a tady se vyléčili. Od té doby se tady koná tato slavnost.“

Všichni tady mají na stolech mnoho jídla a pití, jaký to má tady při pouti význam?

„Lidé jedí, pijí a baví se. Mají dobrou náladu. To je celé. Jako při jakémkoliv jiném svátku.“

„Tradičním jídlem je pečené sele, krocan, sarmale a další dobroty na grilu.

Na Vašem stanu je nápis Romské křesťanské středisko. Čím se to středisko zabývá?

„Například pořádáme tuto každoroční slavnost. Kromě christianizace Romů se zabýváme i jejich integrací do společnosti.“

„Trochu to pokulhává, ale obecně vztahy jsou dobré. Nekřížíme si navzájem cestu, každý má svoje programy a to je dobře.“

Romové se Středočeském kraji se potýkají se stejnými problémy jako Romové v celé republice. Jaká je situace ve Středočeském kraji a kolik je tam vyloučených lokalit se Iveta Demeterová zeptala koordinátora pro romské záležitosti a integraci cizinců Cyrila Kokyho.

"Podle Gabaľovy analýzy máme bezmála dvacet sociálně vyloučených lokalit ve středních Čechách. Náš kraj je, co se týče zaměstnanosti, velmi vyspělým krajem. Máme v rámci regionu dvě automobilky, kde i Romové nacházejí uplatnění. Taktéž se najdou živnostníci různých stavbních profesí, kteří jsou aktivní na trhu práce."

Vrátím se k těm ghettům. Jak se daří odstraňovat místa, kde se slučují Romové a kde vznikají ghetta?

"Každopádně, zrušení ghett samo o sobě není jednoduchou operací. Bez přispění všech organizací a politické reprezentace města to nelze. I když se nám nějaké dílčí kroky podařilo v uplynulých letech uskutečnit."

Lidé, kteří tam žijí, jsou bez práce. Tím, že nemají peníze, si nemohou dovolit ani platit nájemné. A potom se dostávají na samé dno. Děti nemají, jak se dostat do školy. Co s tímto?

"Je to obrovský problém, každopádně ale za řešení nese svým způsobem odpovědnost také ten jedinec. Na druhé straně musí být určitá podpora, pomocná ruka ze strany státu, města, obce, protože do té lokality se může dostat každý z nás. Člověk se rozvede, upadne do alkoholu, ztratí zaměstnání, jsou v tom i další rodinné problémy, život ho nějakým způsobem takto vytrestá a může skončit v tom ghettu. Teď je otázka, jak se z toho dostat ven, jestli je tu nabídka pracovních příležitostí, jestli je tu nabídka nějakého bydlení. V této republice není vyřešena otázka sociálního bydlení. Nějaká pomoc ze strany státu, jak by ten člověk, pokud by měl podporu, jak by se měl dostat z toho ghetta ven. Vždy je potřeba vnímat situaci v místě, kde ti lidé žijí. Vždy je dobře problémům předcházet. To znamená, že pokud je majitelem město, nemůže dopustit devastaci městského bytu. To znamená, že pokud se nájemníci nechovají tak, jak mají, tak město jako majitel je povinno danou situaci řešit. Není možné, aby nájemníci ničili městský majetek, a majitel, v tomto případě město, byl bezprizorní a neřešil to. Měla by tam platit určitá pravidla, něco za něco. Pokud je evidentní, že si nájemník plní své povinnosti, tak proč by nemohl dostat adekvátní byt v jiné lokalitě, lepší bydlení? Tuhletu situaci jsme řešili, když jsem působil v Nymburku. Teď je tato lokalita v kolonce zrušená. Nedošlo k tomu, že bychom nájemníky přemístili někam za město, ale v rámci svého bytového fondu nájemníci získali bydlení po městě. Žijí normálním a spořádaným životem, plní si své povinnosti. Na druhou stranu také musejí vědět, že ti nájemníci, kteří budou porušovat ustanovení, nájemní smlouvu a budou porušovat povinnosti nájemníka, mohou o bydlení přijít."

Vše je vázáno na to, že mám práci, mám peníze a zaplatím. Nemám práci, nemám peníze a dostávám se do dluhu...

"Důležité je, aby nájemníci, kteří mají nájemní smlouvu a získávají příspěvek na bydlení, aby tento příspěvek využívali na umořování dluhu a na to bydlení, aby tento příspěvek šel třeba na účet města."

Já se ještě vrátím k Vám a k Vaší pozici. Setkáváte se se zástupci obcí, měst. Ale Romů na těchto pozicích je stále málo...

"Ano. I když teď se setkávám se svými kolegy v rámci jednotlivých krajských úřadů, z toho je více jak polovina romské národnosti s patřičným vysokoškolským vzděláním a praxí. Na těch setkáních je tedy vidět, že Romové ve státní správě jsou, i na těch úřadech. A čím více těch lidí dostane tuto možnost, tím lépe."

O Roma vakeren s datem 29. října už je minulostí. Ale naladit si nás ale můžete opět v pátek po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.

Romale sam rado hoj san amenca. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Aven saste the bachtale.

Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Jan Mišurec a Jaroslav Sezemský.