Vítkovští žháři
V Ostravě proběhlo předposlední stání se čtyřmi mladíky, kteří zapálili
romské obydlí. Všichni jsme mohli, po dobu dlouhých měsíců sledovat, takřka
v přímém přenosu, bolestné uvádění do normálních lidských vztahů dvouleté
Natálky, postižené požárem, která musela strávit v ostravské nemocnici
zhruba osm měsíců a podstoupit mnoho operací, aby se její organismus
vyrovnal s osmdesáti procenty popálenin těla. Několik měsíců se pohybovala
doslova na hranici mezi životem a smrtí.
Proces je příznačný pro naši společnost z několika důvodů. Jednak je ukázkou
a to velice otřesnou ukázkou, vztahu části většinové společnosti k jejímu
menšinovému, nepříliš populárnímu etniku. Nemálo lidí takovým jedincům
fandí, policie je mnohdy shovívavá, vládní politika je stále velmi
rozpačitá.
Ve čtveřici obžalovaných mladíků ukazuje ovšem proces i na to, kdo bývá
nejčastěji útočníkem proti onomu menšinovému etniku. Ostravská státní
zástupkyně nemá žádné pochyby o ideologické výbavě útočníků: jsou prý
aktivními příslušníky neonacistických skupin a pravicových extremistů a svým
činem chtěli zviditelnit ideologii rasové nesnášenlivosti.
Její slova se zdá potvrzovat i chování a oblečení údajného hegemona celé
skupiny Davida Vaculíka. Ani náznakem – podle Lidových novin – se prý
neomluvil, neprojevil žádnou lítost, nevyužil možnosti na závěr promluvit a
do jednací síně chodil v tričku s nacistickými symboly. A na těle prý má
vytetováno písmeno C a číslo 18, což je zkratka pro nacistickou skupinu
Combat 18. Obdobné mentality má být i Jaromír Lukeš, napojený prý i na
vedení Dělnické strany. Rozsudek bude vynesen dvacátého října a státní
zástupkyně požaduje u tří obžalovaných výjimečné tresty, byť odstupňované a
jeden trest patnácti let natvrdo.
Advokát Davida Vaculíka zpochybnil celé řízení a žádá překvapivě pro svého
klienta osvobozovací rozsudek. Nebylo zřejmé, zda připomenutím nutné
obhajoby i takového K. H. Franka z jeho úst, chtěl poukázat i na obtížnost
své role. Ostatní tři advokáti požadují realisticky změnu kvalifikace na
méně závažné trestné činy.
Mnoho diskusí vyvolal televizní přenos ze zmíněného líčení. Hradní
vicekancléř Petr Hájek přirovnal dokonce přímý televizní přenos ze soudní
síně k informování o politických procesech padesátých let a řekl, že se
jedná o snahu narušit nezávislost soudu. Jakkoliv nesouhlasím s tímto
kontroverzním výrokem, je třeba se pozastavit nad články, objevujícími se v
tisku, že totiž potrestání má být exemplární a má sloužit jako prevence před
dalšími žhářskými útoky. S tím ovšem – alespoň podle mého názoru – je třeba
nesouhlasit, protože rozsudek má vážit vinu obžalovaného, za ni jej odsuzuje
a nemá být vyjádřením názoru, co se má či nemá. I když v našem případě musí
zvažovat i společenskou nebezpečnost činu a musí být tvrdý. Nemá však být v
žádném případě výrazem toho, co by chtěly orgány, činné v trestním řízení do
budoucna ovlivnit. K tomu jsou jiné prostředky.
Historik Petr Zídek v Lidových novinách ovšem správně upozorňuje na
skutečnost, že paralela Petra Hájka je nesprávná, neboť u monstrprocesů
padesátých let se vůbec nejednalo o možné ovlivnění soudců, neboť rozsudky
pro obžalované byly z politických důvodů rozhodnuty jinde, než před soudem.
Rovněž nedostávají dnes soudci rezoluce pracujících a školáků, požadující
pro souzené zrádce co nejpřísnější tresty. Přesto není přímý televizní
přenos – abychom citovali Petra Zídka – nejšťastnější způsob informování,
ale je zákonný. Rozhoduje totiž o něm sám soudce.
Zmiňovaný proces s vítkovskými žháři v Ostravě jakoby všem připomněl, že i
česká justice se potýká s problémy, které – doufejme – jsou problémy
postkomunistickými a časem by jich mělo být tedy méně. Jen namátkou: nikdy
jsme se vlastně explicitně nedozvěděli, jak to bylo s oním – dnes již před
šesti lety údajně přijatým – úplatkem, který měl obdržet Jiří Čunek, jak to
bylo s přeložením jeho procesu na Vysočinu, jak to bylo s oním údajným
výrokem místopředsedy Nejvyššího soudu – volně parafrázuji - že justice musí
jít stranou, když se jedná o zájem státu. Nebo: proč to musí trvat tak
dlouho, než bude odvolána z funkce Nejvyšší státní zástupkyně, když se o tom
již skoro půl roku oficiálně hovoří a píše ve všech novinách. To jsou
všechno otázky, na něž bychom rádi znali odpověď. A našly by se i jiné.
|