Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes vás pozveme na dvě zajímavé výstavy dětské umělecké tvorby, navštívíme taneční školu i psychologickou poradnu, chybět nebudou ani zprávy ze života Romů a spousta hezké muziky.
Lačhi kijarati, čhavale, mangav tumenge bacht the sastipen. Akana šaj šunen amari - romani relacia "O Roma vakeren". Čhavale, Oven amenca, mukaha tumenge romane giľa the phenaha nevimata andalo romano dživipen.
=[ Reportáž ]=
Jak viděli a vidí svět?
Zveme vás do Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze. Od úterý tam totiž můžete navštívit výstavu Jak viděli a vidí svět. Představuje nejlepší práce ze stejnojmenné výtvarné soutěže pořádané Památníkem Terezín v roce 2008. Studentští účastníci soutěže se měli zamyslet nad tím, s jakými pocity asi sledují lidé, kteří přežili hrůzy nacistických věznic a koncentračních táborů, aktivitu pravicových extremistických skupin více než 60 let po svém osvobození. Kurátora výstavy Pavla Straku pozvala k mikrofonu Jana Šustová.
Můžete prosím představit, co bylo náplní letošního ročníku soutěže “Jak viděli a vidí svět”?
“Doplnil bych, že to není letošní soutěž, ale soutěž z roku 2008. V letošním roce je představována na různých výstavách nejen ve Vzdělávacím centru Židovského muzea, ale například i v knihovně v Lounech nebo v Litoměřicích, budé také v muzeu v Žatci. Jejím cílem, účelem a hlavní tematikou bylo konfrontovat po 65 letech ty, co přežili druhou světovou válku – nejen Židé, také vězni z koncentračních táborů, kteří tam byli z politických důvodů, ale i z takových triviálních, jako pomsta nacistů – s tím, jak vidí to, že neonacisté vůbec pochodují po českých městech. Vnímají to nejen jako potupu, mnohdy nerozumí tomu, jak je vůbec možné, že se český mladík chápe nacistických myšlenek a je schopen je realizovat v praxi nebo ve svém myšlenkovém obzoru.”
Kolik se do této soutěže sešlo výtvarných a kolik literárních prací?
“Řeknu vám počet výtvarných prací, to mám zaznamenané ve svých poznámkách, bylo jich celkem 435. Relativně nejvíce jich bylo v druhé kategorii, žáci druhého stupně, od deseti do patnácti nebo šestácti let – 247 prací. Tradičně méně jich bylo v tom nejvyšším stupni – 154 prací. A nejméně jich bylo v kategorii první, tedy té nejmladší – 34 prací. Počet literárních prací vám z hlavy teď nepovím, ale pravidelně se to pohybuje okolo dvou set prací. Literární účast bývá pravidelně menší, ale musíme si uvědomit, že stvořit literární dílo je přeci jen intelektuálně náročnější, než stvořit výtvarné dílo, se kterým pomůže výtvarník, který pracuje s těmi dětmi.”
Byla nějaká taková myšlenka, která se táhne jako červená nit všemi literárními díly? Nebo jsou zcela odlišná?
“Tady je problém ten, budu teď mluvit za sebe, v roce 2008 jsem ještě nebyl zaměstnancem Památníku Terezín a nepracoval jsem ani v žádné literární komisi, takže vám mohu více říci o soutěžích v letech 2009 a 2010, kdy jsem byl členem poroty a kdy jsem organizoval literární soutěže Památníku Terezín. Téma nebo hlavní myšlenka je vždy jasně dána propozicemi, které učitelé a školy dostanou. To znamená, že pokud bylo v loňském roce téma “Já a válka”, nějakým způsobem se vyrovnávalo s tím, zda se může v dnešní době jevit dětem válka jako dobrodružství z počítačových her nebo z filmů, které se sice tváří protiválečně, ale fakticky jsou oslavou války. Letošní téma “Jak můžeme dál žit?” se pokouší určit, zda je možné najít nějaké omilostnění zločinů v očích přeživších, zda jsou děti schopny se nad tímto zamyslet a vcítit se do života osob, které válku přežily. Sestavili jsme jim jakéhosi pomocníka - některé literární a filmové práce, které se těmto tématům věnovaly relativně brzy po druhé světové válce ve 40. - 60. letech, jako byly prózy Josefa Škvoreckého nebo Arnošta Lustiga, dále také filmová díla vzniklá na základě jejich textů.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Je sociální začleňování odvislé od dotací?
V naší společnosti je mnoho grantů a podpor pro romskou menšinu. Myslíte si, že to má nějaký smysl?
“Nějaký smysl to jistě má, ale tvrdím, že jen malá část těchto prostředků se dostane k Romům a k lidem potřebným. Větší část se ztratí po úřadech a po kapsách úředníků a mezi romskými elitami, které si založili svou živnost na tak zvaném řešení romského problému. Nelíbí se mi, když vezme stát do rukou problém, jakým je tento. Vidím spíše cestu ve svépomoci, v občanské společnosti, v neziskových organizacích, které pracují v terénu. Ne na úřadech.“
Většinou je romská komunita spojována se sociálně slabými lidmi? Jak je vůbec možné, že se takto oddělila od většinové společnosti?
“Především se mi nelíbí, když se romská komunita ztotožňuje s vyčleněnými, s lidmi na dně. Není to pravda. Romská komunita je stejně pestrá jako jakákoli jiná komunita. Pravdou je, že žít v ghettu, žít na periferii, bez vzdělání, bez zaměstnání, k tomu všemu ještě s jinou barvou kůže, je mnohem složitější než pro příslušníky většiny. Pokud ale budeme přemýšlet o Romech jako o kriminogenní, asociální, vyločené a bídné komunitě, nikam se nepohneme. My ale takto opravdu přemýšlíme! Viděl jsem v nejednom ghettu gádžovské děti a neromské členy rodin. Uvažujme o tom, co to znamená být chudý, co to znamená být obyvatelem ghetta, co to znamená nemít šanci na zaměstnání. Neztotožňujme tyto problémy s Romy, protože tím tento problém možná také my, kteří se tváříme, že ho řešíme, vyrábíme.”
Agentura pro začleňování Romů do společnosti uvedla, že v jejich projektu se podařilo navázat s některými starosty měst a obcí spolupráci, někde ale ne. Jak je možné, že někde to jde a jinde nejde? Znamená to, že je averze vůči Romům, že jsou vůči Romům předsudky?
“Všichni víme, že tam, kde jsou předsudky, se spolupráce nikdy nenaváže. Půjdu do konce ještě dál. Myslím si, že to ta agentura ani nezlepší ani nezhorší. Tam, kde byla vůle řešit problém, tam by se řešil i bez agentury. Tam, kde vůle není, agentura nepomůže, byť by spolkla stovky milionů korun ze státního rozpočtu a z našich daní. Problém je jinde. Problém je v komunikaci. Problém je v dobré vůli. Problém je v lidech, kteří jsou ochotní se tím zabývat. Problém je v nás, ne v tom, jestli agentura existuje, nebo neexistuje. Věřím tomu, že tam, kde vůle je, to jde. Dostal jsem smsku od Kumara Vishwanatana z Bedřišky, o které se v poslední době tolik mluvilo. Bylo to na 1. května. Sešlo se tam 120 lidí, Romů a ne-Romů. Udělali příjemné odpoledne pro své děti. A udělali to lidé, kteří mají zájem spolu komunikovat a spolu řešit problémy a zlepšovat kvalitu vlastního života. Nepotřebovali na to žádnou agenturu, ani grant.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Při tanci záleží hlavně na píli
Žaneta Prošková vede v Hradci Králové moderní taneční školu Timedance, kterou rády navštěvují i romské děti. Objevují v ní totiž pohyb spojený se zdravým životním stylem a návyky. S matkami tam chodí už předškolní děti, ale také další zájemci o tanec. Cílem školy je nedělat sociální rozdíly. I to se dozvěděl od její ředitelky Žanety Proškové Karel Sladký.
Vidíte to jako problém v nás Češích, že jsme takoví konzervativní, že se neumíme odreagovat?
“Určitě ne. Tanec je o tom, že jde na povrch náš vnitřní pocit, když je nám těžko, ale i když je nám dobře. To vše se dá vyjádřit tancem. Pravdou je, že pokud je kvalitní lektor, který umí zaujmout a umí dobře vysvětlit, nezáleží tolik na talentu. Je to o chtění a o dřině dětí, které chtějí tancovat. My jim navíc nabízíme i to, že se zúčastní různých tanečních soutěží, přesto, že tančí většinou jen pro radost.”
Řekněte nám z vlastní zkušnosti, chodí k vám děti spíše proto, že je rodiče chtějí přihlásit, že chtějí, aby se jejich děti někde prezentovaly, nebo proto, že na to mají, že jsou nadané?
“Samozřejmě v první řadě se děti většinou někde doslechly o tom, že existuje taneční škola, že by se jim to líbilo, že by se mohly uplatnit na diskotéce nebo i v rámci hierarchie ve třídě, ve školách, mezi kamarády. V každém případě se to hned na začátku pozná. Je to spíše o tom, že přijde holčinka, má zájem a vezme s sebou kamarádku, a ta kamarádka zase další kamarádku, a pak je to samozřejmě i o těch rodičích. Ale v první řadě je to o dětech a jejich kamarádech.”
Máme tu Žanetu, malou tanečnici. Žaneto, v kolika letech jsi začala s tancem?
“Začala jsem asi ve dvou letech. Tančím tedy už osm let.”
Bylo to tak, že to chtěla maminka, nebo jsi chtěla víc ty? Chtěla jsi tancovat? Věnovat se tomu?
“To spíš. Hodně jsem to chtěla, ale maminka také. Táhlo mě to k hip hopu, k discu, k r'n'b a tak dále.”
Proto jste zkusily Time Dance Hradec Králové?
“Ano.”
Když jsi tam přišla, měla jsi ze začátku velkou trému?
“Asi jako každý. Ano. Potom už ale ne.”
Co je důležité? Lektoři? Aby byli kamarádští?
“To také. Hlavně ale kolektiv, jako kamarádi, kteří tam se mnou tancují.”
“U nás tancují jak chlapci, tak děvčata. Mottem mezi těmi dětmi je: “Jeden za všechny a všichni za jednoho.” Je to pak velmi znát na vystoupení, kdy je hodně důležitý výraz a synchron, ať je to na nejrůznějších kulturních akcích nebo na soutěžích, na kterých děti vystupují. Kdyby lektor nebyl kvalitní, děti nezaujme a nebudou k nám chodit. Myslím si, že mottem všech lektorů by mělo být: “Respekt a úcta”. Vedeme tak i děti. Vedu je k tomu, že se vzájemně nemusejí právě milovat, ale musí mít k sobě respekt a úctu. Ta se dá získat pouze dřinou. Není podstatné, jestli je někdo oblečený ve značkách Adidas, Nike nebo má věci od vietnamců. V naší škole toto úplně mažeme. Přiznám se, že jsem zavedla jednu věc, tou je uniforma. Všechny děti trénují stejně oblečené, mají stejné tepláky a stejná trička. Na základě toho mě absolutně nezajímá, z jaké je dítě sociální vrstvy, ale jen jeho výkonnost. Podle výkonnosti si vypracovávají děti svůj vlastní postup na soutěžích na pozicích, kde budou tancovat, zda vepředu či vzadu. Ohlížíme se tedy pouze na jejich dovednost a jejich píli,”říká Žaneta Prošková.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Vztah české populace k romské menšině je dlouhodobě spíše negativní, přesto za poslední rok přibylo lidí s pozitivním nebo neutrálním vztahem k Romům. Podle dubnového průzkumu agentury STEM k nim pociťuje odmítavý vztah 67 procent občanů, z toho osm procent dokonce odpor. Dobrý vztah k nim má pět procent lidí a pětina Romy nevnímá ani kladně ani záporně. Osmi procentům Čechů jsou Romové lhostejní.
Romové budou mít své zastoupení na letošním veletrhu Svět knihy. Vlastní knižní stánek otevře Muzeum romské kultury ve spolupráci s oborem romistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na veletrh přijedou i někteří romští autoři, například spisovatelka Ilona Ferková nebo básník Jan Horváth.
V rámci boje s extrémismem se chce české ministerstvo vnitra do budoucna zaměřit především na prevenci. V příštích několika dnech má vzniknout policejní linka, kam mohou lidé nahlašovat aktivity radikálů na internetu. Ministerstvo v tomto roce zároveň rozšíří projekt, který zapojuje obyvatele rizikových oblastí do prevence kriminality.
Také letos se Muzeum romské kultury připojí k jedné z největších muzejních událostí roku – v soboru 15. května se zúčastní Brněnské muzejní noci. Kromě tradiční romské muziky ze slovenské Hrochotě se můžete zaposlouchat i do písňového recitálu na cikánské motivy. Lákavá bude jistě i módní přehlídka oděvů ze sbírkových fondů a program je připraven i pro malé návštěvníky. Brněnská muzejní noc se bude konat od 18 do 24 hodin.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Stydíš se o tom mluvit? Napiš to!
Jsi žák či student, máš problém se svojí láskou? Ve škole tě nechtějí přijmout do party a neustále doma řešíš konflikty s rodiči nebo s kamarády a nevíš si rady? V tom případě tu máme řešení. Se svými starostmi se můžete svěřit bezplatné psychologické poradně, kterou provozuje občanské sdružení Romea ve spolupráci s časopisem Romano voďori pro multikulturní mládež a děti. Robert Ferko se zeptal psycholožky Dany Hajné například na to, pro koho je poradna určena:
“Poradna je určena pro menšiny, pro Romy, ukrajince, vietnamce, dále by k nám mohli také homosexuálové, ale i jinak se odlišující děti. Projekt je cílen především na romskou populaci, zatím tedy pracujeme hlavně s romskými dětmi. Ptají se na věci, které je zajímají. Jsou to především děti ze severních Čech, kde mají omezené možnosti, rodiče jsou nezaměstnaní, ony samy jsou ve specifických romských školách.“
S jakými problémy se na vás děti a mládež od zřízení psychologické poradny obracejí?
“Mnoho dotazů bylo směřováno takto: “Chci něco dokázat, nevím, jak na to.” Děti testují, jestli odpovídám, co jsem za člověka. Odpovídám i na tyto dotazy, i když nejsou závažného charakteru. Objevily se ale také závažné dotazy typu: “Chci něco v životě dokázat a nevím, jak to udělat.” “Chci se stát dýdžejem.” “Chci se stát úspěšným fotbalistou.” Byl tam i dotaz, který se týkal šikany, nepochopení ze strany učitele týkající se školy. Zatím se ještě neobjevovaly dotazy, které bych očekávala, týkající se rodiny nebo nějakých rodinných problémů.”
Jakým způsobem odpovídáte respondentům? Jak dlouho čekají na vaši odpověď?
“Je to internetová poradna. Pokud respondenti zaškrtnou v kolonce, že se má odpověď zveřejnit, zveřejní se na webových stránkách www.romanovodori.cz, pokud zaškrtnou i to, že by chtěli, aby jim byla odpověď zaslána do e-mailové schránky, přijde jim také tam. Je to věc volitená. Dotazy pokládají děti převážně anonymně, což je možnost a výhoda internetové poradny. Nemusejí ani uvést svou adresu, pokud ji ale uvedou, může jim přijít odpověď tam. Může se z toho třeba rozvinout nějaký větší dialog, který už nebude zveřejněn pro nikoho dalšího a komunikace bude dále jen individuální.”
Jedná se o anonymní poradnu, což znamená, že respondent nemusí uvádět své pravé jméno a bydliště. Přeci jenom ale, když se setkáte s opravdu závažným případem, budete se snažit odkrýt identitu toho člověka a nějakým způsobem to řešit i s policií a podobně? Když to bude opravdu závažný problém?
“Jak jste řekl, poradnu je možné využívat anonymně. Myslím si, že je to velká výhoda jak pro děti, tak pro mě. Nejsem vázána ohlašovací povinností. Nevím, kde dané dítě bydlí. Neznám jeho jméno. Jinak bych takovou věc musela hlásit policii, obecnímu úřadu nebo nějakému oddělení pro ochranu dětí a mládeže. V případě, kdy by byl dotaz velice závažný, jako například sexuální zneužívání, fyzické týrání, hodně bych posuzovala individuální situaci, konkrétní případ. Ne vždy je to tak jednoznačné, že policie pomůže. Samozřejmě je dobrým vyústěním, pokud se to tak podaří. Může to být ale dlouhodobý proces, který teprve bude směřovat k nějakého vyřešení. Záleží, jaké další možnosti dítě má. Pokud je to zneužívání třeba ze strany nevlastního otce, který v rodině žije, kam by to dítě potom dál šlo? Je lepší ústav, nebo je lepší zůstat v rodině, kde se něco takového děje? Důležité je pak získat podporu nějakých dalších příbuzných, zmapovat rodinu. Posuzovala bych vše podle toho, jaké by byly konkrétní možnosti. Hlavně bych v každém případě ocenila, že dítě našlo odvahu se s tím svěřit. To je to nejdůležitější.”
Setkala jste se i s tím, že se chtěl respondent s vámi sejít osobně, že nechtěl svůj problém probírat písemně?
“Zatím se to neobjevilo. Jistě je možné, že někdo poté, co získá důvěru a bude více vědět, jak odpovídám, se bude chtít setkat osobně, protože už nebude chtít využívat výhody anonymní poradny. Ta možnost tu je, protože mám svou psychologickou ordinaci, kam bych si mohla takového člověka pozvat. Byla by asi trochu potíž, že řada z těch dětí je mimopražských a já jsem z Prahy. V takovém případě bych hledala někoho v místě bydliště, koho bych mohla doporučit, nějakého kolegu.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Vzdělání je k životu potřeba
Ve středu byla v přízemí nové budovy Národního muzea zahájena výstava s názvem Škola základ života aneb vzdělání je k němu třeba, která prezentuje 50 nejlepších obrázků žáků základní škol, jež se zapojily do výtvarné soutěže humanitární organizace ADRA. Expozice dětských prací je navíc doplněna výstavou několika vzácných slabikářů ze sbírek Národního muzea. Podrobnosti o soutěži řekla Janě Šustové Alena Skutilová z organizace ADRA.
Mohla byste nám prozradit základní myšlenku soutěže “Škola základ života aneb Vzdělání je k němu potřeba”?
“Základní myšlenka je o škole, jak již název napovídá. Škola by neměla být pro děti pouze tou obyčejnou školou, kterou znají, a většinou znají pouze tu jednu, do které chodí. Soutěž je součástí většího programu, který ADRA pořádá, a to je rozvojové vzdělávání. V jedné větě - chceme seznamovat děti s životem a podmínkami pro život jejich vrstevníků v rozvojových zemích. Snažili jsme se nejdříve dětem sdělit, že školy v rozvojových zemích, jakými jsou například Keňa, Bangladéš a jiné, vypadají zcela odlišně. Podmínky pro učení jsou tam úplně jiné. Také to, že jsou tam i děti, které rády chodí do školy, a že jsou tam třeba i děti, které chodí do školy proto, že tam dostanou jedno teplé jídlo za den. Vyzvali jsme děti, aby nakreslily svou představu o tom, co je napadá, když se řekne škola, jakákoli škola. Sešly se nám tedy obrázky dětí, které se snažily nakreslit školu v rozvojové zemi, pak kreslily děti tak zvaně ideální školu někde u bazénu. Také kreslily školu, kterou znají ze svého každodenního života.”
Kolik škol se zúčastnilo této soutěže? Byly to pouze školy nebo to byly i nějaké nízkoprahové kluby nebo jiná zařízení, kde se děti sdružují a tvoří?
“Letos přišly obrázky nejen ze základních škol, ale přišly obrázky i z dětských domovů. Z nízkoprahových klubů letos ne, ale jinak se pravidelně zúčastňují. Zúčastnilo se celkem 63 institucí. Obrázků dohromady bylo 1061 přesně.”
Takovéto soutěže pořádáte již několik let. Pokolikáté tato soutěž probíhá? Můžete nám také představit témata z let minulých? Pokud vím, byla vždy velmi sociálně zaměřená.
“Letos je to pátý ročník, jubilejní. Je to jakési vyvrcholení povědomí dětí o tom, kam by měly patřit, jak by se měly chovat, potkají-li se s jinou kulturou, s jiným etnikem, protože víme velmi dobře, že v mnoha třídách v našich českých základních školách najdeme děti jiných národností. Začali jsme tématem pro děti nejzákladnějším, tématem první soutěže bylo “Doma je doma aneb Kam patřím”. Druhá soutěž byla “Pomáhám, pomáháš, pomáháme”. Třetí ročník měl téma “Děti proti chudobě aneb Lidé by chudí být neměli” a loni, čtvrtý ročník byl věnován seniorům, tématem bylo “Svět babiček a dědečků aneb Jak se jim v něm žije”. Všechna tato témata jsme se snažili propojit s tím, jak vypadají v rozvojových zemích. Snažili jsme se děti přimět, aby k tomu kresbou vyjádřili svůj vlastní názor nebo vyjádřili alespoň to, co vidí doma.”
My se tu hodně bavíme o rozvojových zemích, ale člověk za chudobou, sociálním vyloučením nemusí chodit daleko. Například s problémy s tím, že děti nemohou z nějakých důvodů chodit do školy se můžeme setkat i u nás, v srdci Evropy. Máme tu například děti romské. Pracuje nějak ADRA s nimi? Zahrnula tato soutěž romskou tematiku?
“Myslím, že ne. Toto téma je vyhlášeno pro všechny děti bez rozdílu, to znamená, že uvítáme mínění dětí, které jsou ze společnosti nějakým způsobem vyčleněny, ať už kvůli svému zdravotnímu postižení nebo sociálním podmínkám, ze kterých pocházejí. Vítáme, když nám tyto děti sdělují svůj názor na dané téma. Posuzujeme je odděleně, protože víme, že tyto děti, například z dětských domovů nebo ze speciálních škol či nízkoprahových klubů, mají jiné podmínky pro svůj vývoj. Jejich obrázky jsou velmi jiné. Proto je posuzujeme zvlášť. Témata se netýkají přímo těchto etnik, ale my vítáme, když se tato etnika k danému tématu vyjadřují, úplně stejně jako všechny české děti.”
Kdo potom posuzuje ty obrazy? Jsou ve výběrové komisi také nějací vývarníci?
“Snažíme se, aby porota byla průřezem od odborné veřejnosti až po tu laickou a aby tam byl také zástupce programu rozvojového vzdělávání. To je tedy jeden člen poroty. Druhým členem poroty byl výtvarník a malíř. Další dva byli zástupci našich partnerů, tedy Národního muzea a nakladatelství Fraus.”
Máte už nějaké téma na soutěž pro příští rok?
“Nemáme. Máme už pár tipů, ale ještě bych neprozrazovala, protože to může doznat mnoha změn. Chtěli bychom, aby se děti zase trošku zamyslely nad tím, jak žijí a jak žijí jejich kamarádi na druhé straně Zeměkoule.”
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 7. května už je minulostí. Ale naladit si nás ale můžete opět v pátek po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.
|
|
Můžete prosím představit, co bylo náplní letošního ročníku soutěže “Jak viděli a vidí svět”?
Poslech:
Související články
V naší společnosti je mnoho grantů a podpor pro romskou menšinu. Myslíte si, že to má nějaký smysl?
Vidíte to jako problém v nás Češích, že jsme takoví konzervativní, že se neumíme odreagovat?
“Poradna je určena pro menšiny, pro Romy, ukrajince, vietnamce, dále by k nám mohli také homosexuálové, ale i jinak se odlišující děti. Projekt je cílen především na romskou populaci, zatím tedy pracujeme hlavně s romskými dětmi. Ptají se na věci, které je zajímají. Jsou to především děti ze severních Čech, kde mají omezené možnosti, rodiče jsou nezaměstnaní, ony samy jsou ve specifických romských školách.“
Mohla byste nám prozradit základní myšlenku soutěže “Škola základ života aneb Vzdělání je k němu potřeba”?
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články