Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes se ohlédneme za setkáním adoptivních rodičů a pěstounů v Jedličkově
ústavu, v Domově Topolka, navštívíme klub mládeže v Kolíně a Muzeum romské
kultury v Brně. Samozřejmě si také poslechneme zprávy ze života Romů a
pustíme spoustu pěkných písniček.
Lačhi kijarati, čhavale, mangav tumenge bacht the sastipen. Akana šaj šunen
amari romani relacia „O Roma vakeren“. Oven amenca, mukaha tumenge romane
giľa the phenaha nevimata andalo romano dživipen.
=[ Reportáž ]=
Adoptivní rodiče a pěstouni romských dětí se setkali v Jedličkově ústavu
V sobotu 20. února došlo k desátému setkání adoptivních rodičů a pěstounů v
Jedličkově ústavu, v Domově Topolka v Praze 4. Sešlo se kolem dvaceti rodičů
s adoptovanými romskými dětmi, kterým se věnovaly asistentky ze sdružení
Lačhe čhave. Během zhruba čtyř hodin se rodiče vyptávali pozvaných hostů na
jejich zkušenosti ze života v romské rodině. Společným cílem bylo zjistit,
jak pomoci rodičům rozvíjet romskou část osobnosti jejich dětí. S jakými
pocity odcházeli romští hosté v roli poradců?
„Jmenuji se Michal Miko a pracuji ve sdružení Slovo 21 jako koordinátor
přípravných kurzů. Toto je moje první setkání s rodinami, které mají zájem
nebo již mají v osvojení děti romské národnosti. Můj pocit z toho je
báječný, protože jsem rád za každé romské dítě, které se dostane do rodiny.“
„Já jsem Anna Chvalová, pracuji v občanském sdružení Romodrom jako vedoucí
nízkoprahového zařízení a z tohoto setkání jsem si vzala hodně. Velmi si
vážím lidí, kteří sem přišli, že mají zájem pochopit své děti, které mají v
péči, a najít kompromis, aby děti byly děti vychovávány česky, ale aby jim
zůstalo romství.“
„Jmenuji se Simona Limbergová a na toto setkání jsme se dostali přes
organizaci Středisko náhradní rodinné péče. Je to pro mě zajímavé setkávat
se s Romy jako takovými, ale spíše jsem čekala povídání o jejich životě, o
jejich výchově dětí, jak k tomu přistupují.“
Proč sem přišli tví rodiče?
„Protože je to setkání adoptovaných dětí, tak aby něco zjistili.“
Máš chuť o sobě něco zjistit? Zajímá tě, na co přišli, co zjistili?
„Zatím ne.“
Nikdo ti neříká nic ošklivého, ani jednou se ti to nestalo?
„Ve školce ano, ale jinak ne.“
A jak si na to reagovala ve školce?
„Brečela jsem.“
Ty už víš, co budeš chtít dělat, kam půjdeš?
„Já chci být policistkou na koni.“
„Já jsem Martina Vančáková, jsem psycholožka a romistka a vedu projekt Naše
romské děti ve Středisku náhradní rodinné péče. Asi to nejdůležitější je, že
jsem maminkou tří dětí, z toho dvě jsou v pěstounské péči, jsou to romští
sourozenci a třetí je náš biologický syn.“
Zamýšlíte se na otázkami, jaké hosty pozvete, aby se věci posouvaly
kupředu, aby rodiče přišli a dostali odpovědi na své otázky?
„Určitě, my tato setkání děláme od roku 2005 několikrát ročně. Jezdí k nám
lidé z celé republiky, protože to je skutečně unikátní projekt, a je vidět,
že je potřebný, protože lidé jsou schopni přijet až z Ostravy. Snažíme se
zvát hosty, kteří mají k tomuto tématu co říct. Snažíme se zároveň pracovat
nejen s rodiči, ale i s dětmi. Zatímco rodiče mají svůj program pro dospělé,
tak v hernách probíhá program pro děti, který se snažíme, aby byl veden
romskými lektory. Bývají to středoškolské a vysokoškolské studentky, které s
nimi zpívají romské písničky, čtou romské pohádky, aby děti měly možnost
zase něco dalšího se dozvědět. Romské lektorky zároveň působí jako pozitivní
vzor pro děti, protože vidí někoho, kdo je vizuálně stejný jako ony, kdo je
také Rom a je pro ně vzorem.“
Jaký byl dnešní program pro děti?
„Lektorky jim četly pohádku Jak Kubíček pekl lidi, to je o tom, jak vznikly
Romové, děti to pak zpracovávaly výtvarně.“
Je to ta pohádka, jak Pán Bůh upekl chleba, tedy Romy?
„Nejdřív upekl černocha, protože zaspal, tak řekl, že ten bude žít tam, kde
je teplo, kde svítí hodně sluníčko. Pak si dával pozor, ale zase ho
nedopekl, tak vznikly gádžové a ti budou žít na severu a tam, kde není
takové teplo. A pak teprve třetí, když ani neusnul a ani nebyl netrpělivý,
hrál si při tom na housle, tak potom se mu povedl ten nejkrásnější dozlatova
vypečený chleba a to byl právě Rom.“
Jak byste zhodnotila dnešní setkání s rodiči a pěstouny?
„Vždy se snažím lidí ptát a máme zpětné vazby, tak byli všichni moc
spokojeni a bylo velmi pěkné, jak se dalo sledovat, že ačkoliv jsme všichni
rozdílní, tak na závěr jsme se shodli na tom, že jsme všichni stejní lidé, i
když jsou mezi námi nějaké kulturní rozdíly a vzhledové odlišnosti. Princip
je ale ten, že jsme všichni lidé se stejným červeným srdcem a červenou
krví.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Jak nedat šanci vlivům ulice
V následující reportáži se vydáme do klubu mládeže, který je společným
dílem města Kolína a Domu dětí a mládeže. Smyslem této aktivity je nedat
šanci negativním vlivům okolí, vytvořit alternativu ulici, restauracím,
drogám, alkoholu a bezcílnému potulování. Více se dozvíte v příspěvku Jana
Berouska, který si povídal s asistenty klubu, samotnou mládeží a také s
ředitelem centra Lubošem Votroubkem.
Tady v Kolíně je nízkoprahový klub Céčko, co si mám pod tím představit a
kdo přišel s nápadem tento klub založit?
„Já bych si dovolil trošku opravit pojem nízkoprahový, my tomu říkáme
otevřený klub a v tomto oboru se rozlišuje mezi nízkoprahovým klubem, který
navíc poskytuje sociální služby, to my neposkytujeme. My nabízíme jenom
prostředí a jakési odborné vedení a říkáme si tedy otevřený klub. Otevřený
proto, že je otevřený vlastně všem.“
Organizujete zde různé společenské akce, soutěže ve zpěvu, v tanci,
soutěží tam i Romové? Jaký je váš názor, jsou romské děti jiné než neromské?
„Tak samozřejmě, že romské jsou jiné. Jsou více spontánní, jsou přirozené,
já si velmi dobře pamatuji na jednu dívenku, která soutěžila v soutěži
Šťastná třináctka. To byla soutěž pro třináctiletá děvčata, pamatuji si, jak
v té soutěži vystupovala a mně se moc líbilo, jak jí podporovaly kamarádky,
sestry a samozřejmě celá rodina. To je právě jedna z vlastností, kterou jsem
pochytil od romských dětí a z romských rodin, že spolu drží a podporují se.
To byla slavnost pro celou rodinu.“
Jak často chodíš do klubu?
„Často, skoro každý den.“
Co tu děláš?
„Hraji na počítači, kulečník, různé hry.“
Teď jsem ve zkušebně, u mikrofonu mám kapelu, odkud jste kluci?
„Z Kolína.“
Máte nějaké jméno jako kapela?
„Gipsy hlas.“
Když k vám přijde zájemce, že by chtěl navštěvovat váš klub, jaké
podmínky musí splňovat a co mu můžete nabídnout v klubu?
„Můžou přijít žáci a studenti ve věku od šesti do osmnácti let, musí
splňovat podmínku, že musí chodit do školy a samozřejmě se musí adekvátně
chovat.“
Jaké aktivity klub vyvíjí?
„Návštěvníci mají k dispozici zkušebnu, taneční parket, fotbálek, počítače.
Samozřejmě také krásné posezení, kde si mohou dát čaj. Zkouší tu romská
taneční skupina, holky dojíždějí až z Nové Vsi. Zkouší dvakrát týdně.“
Jak často tu pracujete a podle přízvuku poznám, že nejste z Čech, odkud
jste?
„Pracuji tady krátce, jsem tu od listopadu loňského roku, jinak pocházím z
Kazachstánu.“
Je tu pěkná zkušebna, kdo tu hraje, jak se tu kapely střídají?
„Jsou tu tři kapely, z toho dvě romské a jedna česká kapela, která hraje
přímo česku muziku.“
Je tu plno nástrojů, z jakého projektu jste získali peníze?
„Něco z našeho rozpočtu, z rozpočtu domu dětí a mládeže a za podpory města
Kolín, protože klub spolupracuje s městem Kolín. Také jsme vypsali projekt a
skupina ČEZ nám dala z projektu jejich nadace slušné peníze a z toho jsme
právě koupili nástroje, vybavení, zesilovače, mikrofony a ještě další video
zařízení.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
O bydlení seniorů v České republice
„V mládí nám připadá, že stáří je oddělená, velmi vzdálená kapitola života,
která se nás příliš netýká. Možná až za nějaký čas, ještě máme jiné
starosti...“, říká Eva Grollová z Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Tato organizace vloni realizovala projekt Bydlení seniorů, v jehož rámci
provedla průzkum v domácnostech šesti se lidí nad 65 let, natočila
dokumentární film a vydala informační brožuru. S Evou Grollovou hovořila
Jana Šustová.
Můžete říct, jaká je situace českých seniorů v bydlení?
„My jsme podnikli průzkum v domácnostech seniorů ve věku od 65ti let a
skutečně výsledky jsou neradostné, protože jsme zjistili, že ve dvou
třetinách bytů jsou různé bariéry, které mohou ohrožovat bezpečný pohyb
seniora, které mohou vést až k tomu, že senioři se potom dostávají do
izolace nebo jsou dokonce ohroženi na životě. Nejsou tam bezbariérové
přístupy do koupelen, chybí různé pomůcky, které by jim usnadnily pohyb, ale
jsou tam i různá rizika, že třeba mohou být ohroženi, že se k nim někdo
dostane nebo si mohou sami způsobit nějaký úraz.“
Vy jste hodně zdůrazňovali myšlenku, že na narození dítěte se rodina
připravuje, chystá pokojíček, kočárek... Jak by se měl člověk připravovat na
své vlastní stáří, popřípadě jak by se měla rodina připravovat na stáří
svého příbuzného?
„To je také jeden z výstupů našeho šetření, že lidé skutečně na to nemyslí,
dokonce jsou stářím zaskočeni. Je to sice přirozená součást života, ale
mnoho lidí nám řeklo, že si vůbec neuvědomovali, že se jim může zdravotní
stav zhoršit nebo že dokonce nemusí jít o zhoršení zdravotního stavu, ale že
by život mohli strávit příjemněji, než když jsou obklopeni bariérami.
Připravovat na stáří by se měl člověk tehdy, když na to ještě má sílu, když
třeba řeší nějaké rozhodnutí ohledně svého bydlení a když si to ještě může
dovolit ekonomicky změnit byt. Myslíme si, že to začíná někdy ve věku
střední generace.“
Co jsou základní věci, které by člověk měl dodržet, když si třeba kupuje
byt nebo si ho vybavuje? Co jsou pak největší překážky pro seniory?
„Určitě to jsou schody při vstupu do domu, potom jsou dost často byty, které
mají různé úrovně, pak jsou to úzké dveře, kterými se pak nedá projít s
někým, kdo se o vás stará, jsou to různé podlahy, které nemají
protiskluzovou úpravu. Většinou jsou velmi rizikové koupelny, pak jsou to
třeba přeplněné pokoje, kde je mnoho nábytku a málo prostoru na pohyb.“
Vy jste natočili film o bydlení seniorů, můžete jej představit?
„Natočili jsme dokumentární film, který měl být původně spíš instruktážním
filmem jak si upravit byt, ale právě v průzkumu jsme přišli na to, že lidé
na myšlenku upravit si byt ještě ani nepřicházejí. Takže dokument jsme
natočili tak, aby byl spíš takovým připomenutím, že situace není jednoduchá,
že je potřena na stáří myslet a je potřeba tyto otázky řešit včas.“
Určitě jako Diakonie Českobratrské církve evangelické pracujete s řadou
seniorů, máte také zkušenosti s romskými klienty?
„Tady musím upřímně říct, že moc velké nemáme. Máme řadu programů, kde máme
zapojeny děti, máme nízkoprahové zařízení a různé jiné služby, speciální
školy a máme také řadu terénních služeb pro seniory, ale vypadá to, jakoby
to romští senioři zvládali snad lépe a sami, protože nemůžu říct, že bychom
měli nějakou specifickou zkušenost s péčí o romské seniory.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Dostat romské děti z praktických škol a zajistit jejich lepší vzdělání se
letos pokusí ministerstvo školství. V dotačních programech rozdělí na pomoc
dětem se špatným sociálním zázemím celkem 64 milióny korun. Zda tato
iniciativa pomůže vyřešit problém zařazování romských dětí do praktických,
dříve zvláštních škol, není zcela jasné. Tyto školy jsou určeny dětem s
lehkým mentálním postižením, velkou část jejich žáků ale tvoří romské děti.
Na 200 členů rumunských romských organizací demonstrovalo v Bukurešti před
sídlem vlády a požadovalo demisi ministra zahraničí Teodora Baconschiho
(Bakonskiho). Důvodem byl údajný ministrův rasistický výrok při nedávném
jednání s francouzským státním tajemníkem Pierrem Lellouchem o řešení
nezákonného chování rumunských Romů ve Francii.
Valašskomeziříčská Základní škola Masarykova zahájí od září nový projekt
zaměřený na děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Založen bude na
metodě, jejíž podstatná část spočívá ve spolupráci žáka a pedagoga. Učitel
dítě podporuje a vede k rozvoji v oblasti, ve které může přirozeně
vyniknout. Do projektu se zapojí tým tvořený koordinátorem, čtyřmi učiteli a
dvěma asistenty.
V dubnu se podruhé uskuteční Evropský summit k romské inkluzi. Debata naváže
na poslední vývoj romské otázky na evropské úrovni a na deset společných
bodů pro inkluzi. Začleňování se týká například nezaměstnanosti, sociální
politiky, zdraví a ochrany spotřebitele.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Muzeum romské kultury se věnuje také doučování dětí
V Muzeu romské kultury existuje muzejní klub pro děti, který zajišťuje
volnočasové aktivity a také doučování žáků z okolního takzvaného brněnského
Bronxu. Projekt doučování už běží pátým rokem a v loňském roce se podařilo
zdvojnásobit počet žáků na 48. Na doučování se podílejí také dobrovolníci,
většinou studenti pedagogické fakulty. Na podrobnosti se Lucie Čechovské
ptala Jana Šustová.
Doučujete děti ve větších skupinách nebo je to spíš individuální práce?
„Tady razíme zásadu individuálního přístupu, což se nám vrací zpět v tom, že
děti tím, že na ně máme čas jednu hodinu týdně, tak v této hodině navážeme
takový vztah, že ony se vypovídají, mají prostor vypovídat se ze svých
zážitků, což v rodinách není úplně běžné vzhledem k tomu, že je jich třeba i
šest sourozenců a maminka proto nemá tolik času se věnovat všem dětem,
zvláště pak, pokud má doma nějaká miminka. V tom děti využívají prostoru, že
mají jednoho člověka, který je vyslechne. Individuální přístup je přínosný
také pro práci, protože děti jsou dost hyperaktivní, často se musí střídat
činnosti, aby vůbec vydržely nějaký úkol udělat, takže je to hodně založené
na rozmanitých činnostech a to pak ve větším počtu není možné. Věřím, že
když jich pak sedí ve třídě třeba patnáct až dvacet, že to musí být pro
učitelku těžké, aby mohla uspokojit všechny děti.“
Říkala jste, že na každé dítě je tak hodina času týdně, jak vypadá taková
hodina kromě popovídání o zážitcích? Jak to vypadá konkrétně s předměty,
které je doučujete?
„Na začátku si děti vyzvedáváme v rodinách, což je součástí celé koncepce,
protože se tak setkáváme i s rodiči. Takže komunikace je alespoň na začátku
takový trojúhelník – lektor, dítě, rodič, což si myslím, že je dobře,
protože se takto rodiče víc vtahují do činnosti. Potom se buď věnujeme
domácím úkolům, v některých školách nejsou domácí úkoly až zas tak časté,
takže si sami připravujeme nějaké úkoly pro děti. Díky prostředkům z
projektu tu už máme docela pestrou škálu učebnic, výukových materiálů i
doplňkové materiály na počítači, které doučování zpestří. Pomocí těchto
pomůcek se věnujeme hlavně českému jazyku, protože to je to nejpodstatnější,
aby vůbec děti porozuměly významům slov. Takže se jich neustále ptáme,
jestli vědí, co ta slova znamenají, protože se to potom přenáší do dalších
předmětů, jako je vlastivěda, přírodověda - vše je založené na psaném textu,
takže na toto je kladen velký důraz. Pak je samozřejmě matematika, kde je
vidět, že to zvládají celkem dobře, že to není nějaký mentální handicap
dětí, ale jenom to, že v českém jazyce a v jiných předmětech prostě nerozumí
obsahu, co se po nich vlastně chce. A když nám zbude čas, tak se snažíme
věnovat všeobecnějším přehledům. Potom má každý vlastní knihu a na závěr
doučování se věnujeme čtení.“
Máte tedy zkušenost, že děti mluví většinou doma romsky?
„Právě jsem byla překvapená, myslím si, že je překvapená i většinová
společnost. Když se pak bavím s různými lidmi, tak vlastně netuší, že
romština je opravdu stále živá a v rodinách se prostě mluví, děti mezi s
sebou mluví romsky, při každé trošku emotivnější situaci okamžitě přepínají
do romského jazyka, který je jim prostě bližší. Potom to má.vliv, protože
gramatická struktura je úplně jiná, i vůbec romský jazyk coby původně orální
jazyk je vzdálený našemu psanému projevu a celá gramatická struktura je
jiná. Třeba učení pádů v českém jazyce je docela oříškem.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
"Slovenský Paganini" Rinaldo Oláh
Rinalda Oláha, vnímáného také jako slovenského Paganiniho, znalci lidové
hudby znají nejen jako výjimečného houslového interpreta a sólistu ze
Slovenské Slatiny, ale také jako primáše Slovenského lidového uměleckého
kolektivu nebo z jeho působení v Orchestru lidových nástrojů
Československého rozhlasu v Bratislavě. Tři a půl roku po jeho smrti se v
Praze uskutečnila prezentace knihy jeho vzpomínek a dopisů. S organizátorem
Igorem Danihelem hovořila Jarmila Vankeová.
Proč tak dlouho dozrávala myšlenka napsat o něm knihu a o co jste jí
obohatil?
„Hledal jsem formu, jak Rinalda prezentovat, protože jsem to právě nechtěl
ničím obohatit, ale ani ochudit. Je to napsané úžasnou vyprávěčskou formou,
dokonce jsem tam i schválně nechával chyby v určitých slovech nebo v
určitých spojeních. Kdo znal Rinalda, tak v tom poznává jeho vyjadřování a
vlastně autenticitu výpovědi jsme chtěli zachovat. A potom se ještě naskytla
velká příležitost, která se týká ilustrací knihy, že se nám nabídl jeho
rodák sochař Jan Kulich, který s Rinaldem vyrůstal a obohatil tuto knihu o
své ilustrace, své staré kresby i nejnovější sochařská díla, které jsou
inspirovaná tímto géniem.“
Rinaldo se stal zakládajícím členem SĽUKu a jeho primášem a potom působil
i v Lidovém orchestru Československého rozhlasu, tedy zřejmě existuje hodně
nahrávek s Rinaldem Oláhem?
„Ano, jednak v archivech rozhlasu a v archivech Opusu. Před dvěma roky
shodou okolností vyšlo album ze zlatého fondu s jeho staršími nahrávkami.
Rinaldo byl z rodu lidových muzikantů, byl ale školený hudebník, měl na něm
podle mě i nějaký podíl Karel Plicka jako na mnohých dalších věcech na
Slovensku v prezentaci lidové kultury, protože mimo jiné i jeho objevil,
když hrál jako zázračné dítě v národním domě v Bánské Bystrici, tak Karel
Plicka na něj upozornil a tam někde začala jeho budoucí kariéra. Byly ale
také některé věci, které on nepřijal z různých důvodů, jako třeba nabídku
studia u Davida Oistracha v ruské houslové škole. To byly už takové
prozaické věci jednak pro jeho rodinné zázemí a pro jeho osobní vlastnosti,
které někdo komentuje jako ne nejlepší. Promarnil mnoho takových
příležitostí. Navzdory tomu však byl v daném prostoru a ve své době
geniálním hudebníkem.“ ¨
My jsme tu slyšeli, že byl jednoznačně přijímaný a dokonce prý i dráždil
některé hudebníky. Jeho cílem bylo povýšit lidovou píseň na umění.
„Ano, toto bylo jeho vidění, proto mu možná v SĽUKu záviděli, že je velmi
úspěšný primáš, ale já si myslím, že si ho všichni vážili a byli na něho
pyšní. To, co dělal s lidovou písní, mnozí považovali za povýšení a někdo za
pokažení lidové písně, nebyl na to jednotný názor, a ani není na chápání
jeho úprav a stylizací. Ale to se nakonec často stává, když je něco
mimořádný, že jsou pak názory takové i onaké.“
Rinaldo Oláh údajně zemřel zapomenutý a v chudobě?
„Někdo to tak vidí, že si to sám způsobil, ale je to podobný příběh jako
měla slavná Edith Piaf. Také začínala pořád od nuly, po každém koncertě
zůstávala na mizině, ale rozdíl je ten, že odcházela v plné slávě a Paříží
se vinul několikakilometrový průvod na jejím pohřbu. Rinaldo umíral skoro
jako zapomenutý, přišli mu zahrát členové jeho rodiny, Mrenicovci, přišlo
pár přátel, přišli zástupci SĽUKu, ale nebyl to takový pravý pohřeb
cikánského hudebníka. Když takový hudebník zemře, tak všichni, co mají
housle a umí na něco zahrát, tak všichni přijdou a hrají, tak toto se u
velkého Rinalda nestalo. Nevím z jakého důvodu, jednak byl už odloučení ze
svého rodiště, několik roků odtrhnutý a druhý faktor je, že už dvacet let v
té době nehrál. Prostě život šel dál a na Rinalda si vzpomenuli jen ti jeho
nejbližší.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 26. února už patří historii. Naladit si nás ale
můžete opět v pátek po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také
na internetové adrese www.romove.cz.
Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen
andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge
bachtalo dživipen. Ačhen Devleha...
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Kováčová a
Jaroslav Sezemský.
|