Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dnes se nejdříve společně vydáme na demonstraci proti rasismu a neonacismu.
Podle studie Agentury Evropské unie pro základní lidská práva, bylo v
posledních 12 měsících obětí diskriminace 64 procent Romů v ČR. I o tom bude
řeč v našem pořadu.
Lačhi kijarati, čhavale, mangav tumenge bacht the sastipen. Akana šaj šunen
amari romani relacia „O Roma vakeren“. Oven amenca, mukaha tumenge romane
giľa the phenaha nevimata andalo romano dživipen.
=[ Reportáž ]=
Občané demonstrovali proti rasismu a neonacismu v ČR
Včera uspořádala iniciativa Facebook proti rasové zaujatosti pochod, který
měl upozornit na rozrůstající se rasismus a neonacismus v ČR. Datum 4.
února si organizátoři nevybrali náhodou, protože na tento den připadá
výročí, kdy se Heyndrich s Hitlerem domluvili na konečném řešení české
židovské otázky. Pochod, kterého se zúčastnil i náš kolega Robert Ferko,
začal úvodním slovem jednoho z organizátorů Robertem Papouškem.
„Děkuji, že jste přišli podpořit protest proti rasismu a neonacismu v České
republice. Musíme proti tomu dělat hodně, protože veřejnost a vláda si toho
nevšímají, není to pro ně aktuální.“
Co říkáte tomu, že je u nás tak málo protirasistických stran?
„To se mi samozřejmě nelíbí, mrzí nás, že u nás existuje jen pár
protirasistických stran, jedna z nich je velká, což je Antifa.cz a pak druhá
Romea, jinak už tu nejsou takto velké strany. Proto jsme se rozhodli
zorganizovat tento pochod, abychom zase trochu poukázali na to, že tento
problém tu pořád je, protože vláda si toho moc nevšímá a ani veřejnost ne.“
Myslíte si, že tyto pochody něčemu pomůžou?
„Určitě je to lepší, než nedělat vůbec nic. Tyto pochody se určitě objeví v
médiích a určitě si lidé něco uvědomí. Tady to opravdu takto funguje, že
neonacisté si hajlují, nikdo jim nic neudělá, napadají nevinné lidi tmavší
pleti, antifašisty, pankáče, napadají bezdůvodně ostatní lidi, a veřejnost
se toho nevšímá nebo jim dokonce fandí, a to nás velmi mrzí. Například v
Janově, kde s neonacisty šli i normální lidé, starší lidé, kteří třeba
zažili totalitu, takže to nás uvádí do rozpaků.“
Vy jste se třeba sám osobně setkal s takovýmto napadením ze strany
neonacistů?
„My se s tím setkáváme, protože my jsme z Prahy, ze Lhotky a z Modřan, kde
sídlí strana Autonomní nacionalisté Lhotka, takže tam se s neonacisty
potkávám skoro denně a s napadením z jejich strany jsme se setkali už
několikrát.“
Proč je podle vás Česká republika stát, kde se vyskytuje rasismus a
diskriminace v tak hojné míře?
„U nás to funguje tak, že vlastenci si hájí svoje češství a nechtějí tady
řádné imigranty, multikulturní společnost je pro ně mrtvá společnost a to se
nám nelíbí, protože mnozí imigranti tu nedělají nic špatného. Samozřejmě
jsou i tací, například u Romů, kteří nepracují, ale to je i u Čechů, u
jiných kultur i přistěhovalců, to se nedá takto brát. Jsou to rasisté,
jejichž heslem jsou bílé Čechy.“
Předpokládáte, nebo doufáte, že by se situace mohla zlepšit?
„Myslím si, že by se to mohlo zlepšit, ale musela by s tím vláda, stát a
občané České republiky něco dělat, a oni si toho bohužel nevšímají.“
Kde jste se dozvěděli o této akci?
„Před známé.“
A co vás lákalo sem jít?
„My jsme nedávno byli na besedě proti neonacismu, tak nás zajímalo, jak
probíhají akce proti neonacismu, a hlavně na to, co se bude dít a co se bude
říkat.“
Co si myslíte o rasismu?
„Určitě to není správné, musíme být tolerantní ke všem lidem, všichni jsme
stejní, všichni vypadáme stejně, akorát máme jinou barvu kůže, ale přece
nemůžeme lidi posuzovat podle toho, jakou mají barvu kůže.“
„To, že někdo má tmavší baru pleti neznamená, že je to špatný člověk, ale
měli bychom lidi posuzovat podle toho, co dělají, ne podle toho, kde se
narodili.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Jsou čeští Romové nejdiskriminovanější menšinou v EU?
Čeští Romové jsou nejdiskriminovanější menšinou v unii. Tvrdí to studie
Agentury Evropské unie pro základní lidská práva. K tomuto závěru dospěla na
základě rozhovorů s 23 tisíci přistěhovalci a příslušníky etnických menšin.
Rada vlády pro záležitosti romské komunity však uvádí, že na tom Česko není
nejhůře. S ředitelkou rady vlády pro romské záležitosti Gabrielou Hrabaňovou
si povídal Jan Berousek.
Česká republika je Evropskou unií každoročně kritizována za diskriminaci
menšin a hlavně Romů.
„Já bych k tomu řekla, že samozřejmě diskriminace u nás je, stejně tak je
ale v celé Evropské unii. Romové jsou dnes největší národnostní menšinou a
dá se říct, že nejvíce diskriminovanou. Jestli Česká republika nejvíce
diskriminuje, to si myslím, že je otázkou. Stát jako takový nediskriminuje,
ve státě jsou nastavené jak zákony, tak usnesení, koncepce, a ty určitě
diskriminační nejsou. Ba naopak, nově máme antidiskriminační zákon, myslím
si, že tak, jak je u nás velice citlivě popsána diskriminace, tak takový
diskriminační přístup tu není. Samozřejmě stále je problémem přístup
většinové společnosti k Romům. My víme z průzkumů veřejného mínění, že Češí
mají negativní přístup k Romům, a to jde v některých případech až k
devadesáti procentům. Samozřejmě toto se odráží i na pocitu z diskriminace
samotných Romů, začíná to pohrdavými pohledy a kon49 až odmítáním v
zaměstnání a segregací v bývalých zvláštních školách, dnech praktických
školách.“
Zpráva říká, že Romové jsou hlavně diskriminováni v přístupu k bydlení, v
přístupu ke vzdělání a v přístupu k práci.
„To jsou naše nejpalčivější témata, která řešíme a snažíme se o to, aby
právě Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které teď připravuje
národní akční plán inkluzivního vzdělávání, nebo ministerstvo práce dosáhlo
až na lokální úroveň a tam se snažili věci řešit společně s městy, s obcemi.
Máme agenturu, opravdu se snažíme, aby tyto bariéry byly překovány. Na
otázku, jestli je v ostatních zemích situace jiná, tak bych řekla, že ano.
Když se podíváme na to, že v České republice z toho stejného výzkumu, který
říká, že nejvíce diskriminujeme, výzkum agentury pro základní lidská práva,
říká, že 57 procent našich Romů ví, co to je listina základních práv a
svobod. Toto ví v Řecku pouze 6 procent dotázaných. Takže tady vidíme to, že
opravdu povědomí, co to je diskriminace, je u nás daleko větší než třeba v
Řecku, nebo ve vyloučených osadách na Slovensku nebo Rumunsku. My tu nemáme
tyto osady, které známe z východních zemí Evropy nebo z Balkánu, kde situace
Romů po válce je pro nás až nepředstavitelná. Myslím si, že se tu máme
lépe.“
Co je náplní práce ředitelky kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské
komunity?
„Starat se o Radu vlády pro záležitosti romské komunity, dělám zároveň
tajemnici a tady je velice důležitá komunikace přímo s Romy, kteří v radě
jsou a společně s lidmi z naší kanceláře (je nás tu pět), připravovat
materiály nejen pro Radu, ale i pro jednání vlády, pro ministry a vůbec se
snažit, aby se romské otázka koncepčně někam posunula. Je hodně nového v
této kanceláři - poslední tři čtyři roky, od té doby co, je tady ministr pro
lidská práva, od té doby je práce v kanceláři ještě zajímavější a to proto,
že pracujeme přímo s ministrem a můžeme se přímo podílet na ovlivňování věcí
z politického hlediska. Když prosazujeme koncepci nebo když jsme prosadili
pietu k romskému holocaustu, tak to je něco, co mě hodně těší, protože to se
nikomu od doby Václava Havla nepodařilo, jak s Lety u Písku, tak s Hodonínem
u Kunštátu někam hýbnout. A ministru Kocábovi se podařilo dostat souhlas
vlády na výkup Hodonína, na přestavbu silnic v Letech.“
Jak často se schází Rada?
„Přibližně jednou za tři - čtyři měsíce s tím, že teď připravujeme novou
radu, nejen obměňujeme složení romských členů, ale zároveň chceme, aby byla
ministerská, to znamená, že přímo s Romy při jednání budou sedět čtyřikrát
do roka sami ministři a slibujeme si od toho právě, že se budou přímo
dotýkat řešení romské otázky a budou vědět, i jak dál na ministerstvech naší
otázku posunout, protože budou mít přímé spojení s Romy a věřím, že to bude
něco velkého.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
V Teplicích se salesiáni věnují ohrožené mládeži
V úterý uplynulo 20 let od obnovení plnohodnotného řeholního života v
Československu. Řeholní společenství byla totiž od roku 1950 komunistickým
režimem likvidována a k jejich plnému rozvoji mohlo dojít až po sametové
revoluci. Mnozí členové řádů a kongregací se věnují sociální činnosti,
například salesiáni zajišťují dětem a mladým lidem vhodné a bezpečné trávení
volného času. Jana Šustová se zajímala o činnost salesiánů v litoměřické
diecézi.
Severočeské Teplice patří mezi města s největší kriminalitou v České
republice. A právě v tomto městě ve čtvrti Prosetice už od roku 1999 pracuje
Salesiánské středisko Štěpána Trochty. Litoměřického biskupa Jana Baxanta
jsem se zeptala, zda se věnuje také romským dětem a mládeži.
„Charisma salesiánství, vklad pro celou církev od svatého Dona Bosca, byl
ujímat se dětí a mládeže, která se potulovala po ulicích venku ve městech.
Takže svým způsobem salesiáni mají charisma i pro mládež této populace. V
Teplicích, tam skutečně je jeden salesián, který už vybudoval druhé
středisko pro ohroženou mládež. Chodí tam hodně romských dětí a romské
mládeže.“
Salesián Beno Beneš mi prozradil, že činnost salesiánského střediska se
rozšířila i do další čtvrti v Teplicích.
„Vloni na podzim v září jsme otevřeli druhé středisko v Teplicích v
Trnovanech. Podle údajů, tak, jak se dozvídáme z kompetentních úst, jde o
čtvrť v Teplicích, která je jednou z oblastí nejpostiženějších
kriminalitou. Takže tam jsme otevřeli nové středisko, ukazuje se, že zatím
nepřichází jenom Romové, ale přichází i ostatní. Jak se to bude vyvíjet dál,
je těžké předvídat, ale neděláme v tom žádné rozdíly. Objímáme všechny,
kteří tuto lásku a lidskou blízkost potřebují. Musíme říct, že nejenom u
Romů, ale také u gádžů mnohé děti v rodinách neprožívají plné citové
uspokojení, tak jsme tady i pro ně, protože ony se cítí být opuštěny.“
A samozřejmě je zajímavé, jaké konkrétní programy obě střediska dětem a
mládeži nabízejí.
„Jde především o to, nabídnout jim během týdne prostředí, ve kterém se jim
dostává to, co potřebují. Především naši lidskou blízkost a potom aby
prostřednictvím her a různých kroužků mohli uplatňovat své dovednosti, učit
se třeba vyrábět nějaké věci, keramiku, dřevořezbu atd. Aby se v dětech
rozvíjela schopnost, kterou v sobě mají neodkrytou, aby odkryly, že jsou
schopny něco udělat a rozvíjely tuto dovednost.“
Děti ani mládež se ve střediscích rozhodně nenudí.
„Teď jsou zrovna jarní prázdniny, tak je jedna skupina na horách na lyžích,
jiní zase mají kroužky, jiní mají doučování, samozřejmě je to snaha, abychom
jim pomohli také ve škole, když v něčem nestačí.“
Nabídku pestrého programu pro trávení volného času vytváří dětem
pedagogové volného času, romští asistenti a dobrovolníci.
Foto: teplice.sdb.cz
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
V dubnu se podruhé uskuteční Evropský summit k romské inkluzi.
Konference bude jednou z klíčových událostí španělského předsednictví.
Debata naváže na poslední vývoj romské otázky na evropské úrovni a na deset
společných bodů pro inkluzi. Začleňování se týká například nezaměstnanosti,
sociální politiky, zdraví a ochrany spotřebitele.
Koncem ledna mladí Romové v Makedonii, Albánii, Bulharsku, Rumunsku a
Moldávii spustily mezinárodní kampaň s názvem „Typický Rom“. Kampaň se
zaměřuje na stereotypy a stigmata, které zapříčiňují sociální vyloučení
Romů. Chce podnítit aktivní občanství všech lidí v rámci jedné společnosti a
současně podpořit pozitivní obraz Romů.
Nová studie o romské politice říká, že romské strany sráží nejednota.
Autor Pavel Pečínka v knize zachycuje spory mezi příznivci sociálních a
multikulturních přístupů k romské menšině a přibližuje "základnu" možné
romské politiky. Studie představuje první spolky, následně politické strany
a některé romské aktivisty. Politolog Pečínka v knize Romské strany a
politici v Evropě, přibližuje vážné problémy romské menšiny, mezi které
patří hmotná nouze, masová nezaměstnanost, a přežívání na okraji
společnosti.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Dětský domov na zámku
Zámek dětský domov v Dolních Počernicích existuje od roku 1923 a například
před dvěma lety získal ocenění a titul Domov roku. Proč tomu tak je,
zjistíte, když vejdete dál a dýchne na vás opravdu teplo domova a příjemná
atmosféra prostředí. Do tohoto zařízení se za ředitelem Martinem Lněničkou
vydal Robert Ferko.
Jaké jsou nejčastější příčiny, že se děti ocitají právě v dětských
domovech?
„Nejklasičtější příklad je, že v deseti, jedenácti letech, jak si děti
začnou vytvářet vlastní já, jak se začnou víc prosazovat, tak zkusí chodit
za školu. Najednou se ukáže, že je v rodině problém, že se to dost často
neřeší a tím pádem je upozorněna sociální pracovnice a pak se třeba zjistí,
že v rodině už to nefunguje třeba čtyři roky. To je takový nejčastější
případ. Pak jsou tedy takové extrémy, že nechají rodiče několikrát opakovaně
dvouleté dítě samo doma, to tam samozřejmě pláče, takže sousedi volají
policii a zjistí se, že rodiče nefungují, že před dítětem dávají přednost
svým zájmům.“
Jednou z těch, která se ocitla před několika lety v dětském domově, je
dnes již osmnáctiletá romská dívka Linda Hauerová. Finanční krize a úmrtí
jejího otce přinutili matku vzdát se své dcery. Jak Linda vzpomíná na své
začátky v dětském domově?
„První měsíc byl strašný, s nikým jsem se nebavila, ale potom jsem si nějak
zvykla.“
Máš nějakou školu, vystudovala jsi nějakou střední školu?
„Teď půjdu na střední.“
Jaký obor?
„Půjdu na evangelickou školu, pak bych mohla dělat sociální pečovatelku,
když jí dokončím.“
Jak trávíš svůj volný čas, čemu se věnuješ, co tě baví?
„Mám praxi do tří, to jsem vždy unavená, takže přijdu, koukám se na
televizi, udělám nějaké úkoly, vysprchuji se a jdu spát.“
Stýkáš se se svou rodinou?
„Stýkala jsem se, ale byl tam nějaký problém, tak už ne.“
Jak tě tady třeba berou ostatní děti, že jsi Romka?
„Já si myslím, že se to v děcáku tak nebere, jestli jsi bílý nebo černý.
Všichni se navzájem kamarádíme.“
Měli jsi nějaké problémy s útěkem, s krádežemi?
„Ne, ani nejdou jsem ani nešla za školu.“
Stejný osud potkal i patnáctiletou romskou dívku Karolínu Gablovou, která
je v dětském domově od svých devíti let.
„To bylo kvůli bydlení, rodiče neplatili nájem.“
Stýkáš se se svou maminkou nebo blízkou rodinou?
„Já jezdím každý víkend nebo na prázdniny k tetě nebo tak.“
A finanční situace se nezlepšila, aby tě rodiče mohli vzít třeba zpátky k
sobě?
„Ne, nešlo by to.“
Řekni my, jak třeba vycházíš s kolektivem?
„My se tady všichni spolu bavíme normálně, jsme na sebe zvyklí. Nikdo tu
proti nikomu nic nemá a když má, tak si to vyříkají.“
Karolíno, ty patříš mezi hodné děti, které nemají žádné problémy, nebo
jsi řešila už nějaké útěky a podobně?
„Dvakrát jsem odsud utekla, to jsem byla takové hloupé dítě, ale to bylo
spíš proto, že jsem si to chtěla zkusit. A podruhé, že se nám to s
kamarádkou líbilo.“
Jak vypadá tvůj pracovní den a volný den, když nejdeš do školy?
„Jdu ven s kamarády ze školy, musím se samozřejmě učit.“
Chodíš na základní školu, děti vědí, že jsi v dětském domově?
„To je tady kousek a oni vědí, že tu je děcák a oni nás berou takové, jací
jsme, a ne, že jsme z děcáku.“
Kdybys měla zhodnotit dětský domov v Dolních Počernicích, je něco, co bys
tu třeba chtěla změnit, co se ti tu nelíbí?
„Změnila bych některé vychovatelky, to má asi každý, že mu někdo sedne víc a
někdo méně.“
Jsou přísné?
„Ani ne, a když ano, tak k tomu mají svůj důvod. Ale některé se tu ukazují
skutečně ve špatném světle, že to od nich ani nečekáme.“
Co se tu všechno učíte?
„Máme na každý den rozdělené služby, třeba praní prádla, žehlení a vaříme si
také sami, ale o víkendu vaří tety, to máme takto rozdělené.“
Přemýšlíš nad tím, co bude dál?
„Já se moc nekoukám dopředu, já koukám na to, co je, ne na to, co bude.
Samozřejmě přemýšlím nad tím, co se mnou bude, až odsud odejdu, přemýšlím
nad tím, že musím mít střechu nad hlavou, rodinu a partnera a být se svými
dvěmi sestrami.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Centrum Malach zpřístupňuje výpovědi tisíců pamětníků hrůz 20. století
Před týdnem bylo v Praze otevřeno Centrum vizuální historie Malach, které
umožňuje přístup k filmovým svědectvím přeživších a svědků holocaustu. Ta
byla zaznamenána v 56 zemích a ve 32 jazycích. Svědectví jsou sice fyzicky
uchovávána na Univerzitě Jižní Kalifornie, ale mnohé univerzity a instituce
ve světě poskytují možnost vyhledávání informací v tomto bohatém archivu.
Více Jana Šustová.
Vedle Berlína a Budapešti se Praha stala třetím evropským přístupovým místem
k zajímavému americkému archívu. Nahlédnout do něj můžete v Centru vizuální
historie Malach, které sídlí v knihovně Matematicko-fyzikální fakulty
Univerzity Karlovy na Malostranském náměstí v Praze. O jeho poslání hovoří
Martin Šmok.
„Centrum vizuální historie Malach je přístupové místo k archivu institutu
USC Shoah Foundation. Tento archiv obsahuje 52 tisíc digitalizovaných a
indexovaných filmových vzpomínek pamětníků řekněme druhé světové války. Proč
říkám řekněme? Protože archiv se skládá ze vzpomínek lidí, kteří spadli do
vražedného víru holocaustu, protože byli označeni za Židy, ale zároveň
obsahuje vzpomínky lidí, kteří se ukrývali, nebo se přidali k partyzánům,
nebo kteří bojovali na západních nebo východních frontách, nebo kteří se
zachránili různými způsoby útěku. A to stále mluvím o lidech, kteří byli
ohroženi z toho důvodu, že byli nacistickými zákony označeni za Židy a
podařilo se jim přežít.“
Výpovědí Židovských pamětníků je v Archívu vizuální historie většina. Ale
jak uvádí Martin Šmok, jsou tam i další.
„Jsou tam i interview s pamětníky, kteří přežili tu samou genocidu,
směřovanou na ně ale z jiných důvodů, jsou tam vzpomínky romských pamětníků.
Není tam moc interview v češtině, ale je tam velmi zásadní sbírka z území
bývalého Sovětského svazu v ruštině a ukrajinštině a tamní romštině,
většinou ve směsi těchto tří jazyků, což je sbírka, která myslím neexistuje
nikde jinde. Jsou tam i další lokální sbírky z Maďarska, z Polska a několik
interview ze Slovenska, takže to je další segment lidí, kteří měli být do
posledního vyvražděni z rasových důvodů.“
Avšak archiv neobsahuje pouze výpovědi židovských a romských
pamětníků.
„Jsou tam pamětníci, kteří byli perzekuováni z politických důvodů,
pamětníci, kteří byli svědky osvobození koncentračních táborů, pamětníci,
kteří přežili lágry vojenských zajatců, jsou tam pamětníci, kteří byli
svědky poválečných procesů s pachateli zločinů za druhé světové války. Ale
jsou tam také skupiny pamětníků, které jsou relevantní pro německou
zkušenost, což jsou homosexuálové, Svědci Jehovovi a přeživší programu
eugeniky, který byl vlastně začátkem veškerých genocidálních pokusů
nacistického Německa, kdy se pokusili vyvraždit veškeré mentálně nebo
fyzicky postižené.“
Je zajímavé, že americká nadace zaznamenala tolik výpovědí romských
pamětníků v zemích bývalého Sovětského svazu. Zajímalo mě, kdo je natáčel.
„Tak, jako všechna interview, je natáčeli místní vytrénovaní tazatelé nebo
moderátoři, kteří měli na starost, speciálně v tomto případě, opravdu jednat
s pamětníky na čistě osobní úrovni. Na území bývalého Sovětského svazu
organizace většinou nefungují tak, jak by měly. Nebo lépe řečeno v té době,
kdy my jsme tam sbírali interview, to znamená v polovině devadesátých let,
organizace nefungovaly tak, jak by měly a jediná šance, jak se dostat k
pamětníkům, bylo vypravit štáb tam, kde je velká ještě tradiční romská
populace a hledat pamětníky. Díky tomu se sesbírala interview od tradičních
kočujících lidí, kteří přežili masové střílení do masových hrobů.“
Rozhovory s romskými pamětníky jsou velmi přínosné nejen pro romskou
historii.
„Rozhovory jsou unikátní jak pro romskou historii, tak pro historii druhé
světové války, tak pro místní historii, jsou fascinující i pro historii Židů
v těch místech, protože romští svědci jsou většinou jediní svědci, kteří
přežili a můžou říct, co se s tou místní židovskou populací stalo, protože
na masovou vraždu čekali společně. Opakuje se to velice často na východních
územích, že u masového hrobu nacisté sehnali všechny, které plánovali
zavraždit, Židy, Romy, domnělé komunisty a pak je tam všechny povraždili. Z
každého masového hrobu, když někdo přežil, mohli utéct jeden dva, víc ne. Z
tohoto důvodu jsou to také velice důležitá interview, protože v dnešní době
mnoho lidí a organizací se snaží mrtvé z masových hrobů rozdělovat a hádat
se o to, kdo v masových hrobech je, jestli je to židovský hrob, nebo romský
hrob, nebo ruský hrob, nebo armádní hrob. Ale ono to nejde! Na východních
územích speciální komanda německé armády vraždila naprosto plošně, a stejně
tak, jak oni vraždili lidi dohromady, tak my nemůžeme mrtvé rozdělovat.. Z
tohoto důvodu je to velmi důležité pro vzdělávací aktivity.“
V Archívu vizuální historie se dosud nachází 407 výpovědí Romů a Sintů,
které jsou natočeny v 17 jazycích. V češtině jsou zaznamenány 3 rozhovory a
slovenština je zastoupena v 6 výpovědích.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech: RealAudio ~ Download
O Roma vakeren s datem 5. února už patří historii. Naladit si nás ale
můžete opět v pátek po 20. hodině na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také
na internetové adrese www.romove.cz.
Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen
andro O Roma vakeren. Ada šuniben predal tumende. Romale mangav tumenge
bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním O Roma vakeren - Iveta Durdoňová a
Iveta Kováčová.
|