Kdo to jsou Romové?

To je někdy, zdá se, těžká otázka. Dnes žijí Romové roztroušeni po celém světě, jen v Evropě je jich mezi 8–12 milióny. V kterékoliv zemi Romové žijí – vždy se svým způsobem daným regionům a jejich obyvatelům přibližují, probíhá zcela normální a mezi lidskými komunitami běžná mezikulturní výměna. Také proto existuje tolik dialektů romštiny, Romové i v minulosti dodržovali krajově odlišné zvyky. Například na Slovensku mají Romové rčení: Šel vatri – šel Roma / Sto osad – stokrát různí Romové. Přesto Romové sdružení v International Romani Union v roce 2000 v Praze na svém 5. kongresu deklarovali příslušnost k jedinému romskému národu. Mezinárodní snahy o spolupráci a sjednocení Romů napříč zeměmi i romskými skupinami sledujeme minimálně od druhé půle 20. století.

Jaké jsou objektivní základy pro tyto snahy? Výzkumy srovnávací jazykovědy z posledních 5 let těmto mezinárodním snahám Romů nahrávají. Dle lingvistů předkové Romů odešli z Indie najednou, nikoliv v mnoha časově oddělených migračních proudech, jak se tvrdilo až do nedávné doby. Dle nových poznatků měli odejít v jednom proudu, i když velkém a pravděpodobně velmi pomalu se pohybujícím. Usuzuje se tak i z toho, že do Evropy přicházeli Romové někdy v průběhu 11. a 12. století ještě s jednotným jazykem. K diferenciaci romských dialektů dochází až pod vlivem evropských jazyků. I když se romské skupiny středověkou a raně novověkou Evropou pohybovaly odděleně, i přesto spolu dosti dlouho udržovaly kontakt, jak dokládají opisy originálů důležitých průvodních listin (glejtů), které se zaráz objevovaly v držení několika romských skupin. Kontakty mezi skupinami patrně později slábly. Možná i v souvislosti s tím, jak se sice velmi pozvolna a s velkými obtížemi, ale přesto postupně dařilo jednotlivcům či nukleárním rodinám z řad Romů zapouštět kořeny na jednom místě.

Usazování Romů v zemích, kde žijí dnes, byl proces, který trval stovky let. Od 16. do poloviny 18. století mu byly kladeny velké překážky. „Cikáni“ (jak o nich píšou historické prameny) byli postaveni do role psanců, kteří byli vyháněni a pronásledováni. Jejich pobyt byl ve většině křesťanské Evropy nelegální. Obecně vzato však v usazování Romů v Evropě existovaly překážky předtím i potom. K zapouštění pevnějších kořenů do evropských regionů dochází v různých částech Evropy v různou dobu. Nejdříve a bez problému v jižní, tedy turecké části Evropy, kde zákaz pro „cikány“ neplatil, v Uhrách minimálně od 15. a 16. století, a dále v 18. století díky tereziánskému projektu asimilace a sendentarizace. Ve Španělsku byli Romové také usazováni povinně, respektive násilně, zejména od poloviny 18. století v průběhu tzv. Velkého proticikánského zátahu. Ve Francii a Británii naopak někteří Romové kočují dodnes. V českých zemích se Romové prokazatelně objevili nejpozději počátkem 15. století, ale konkrétně v Čechách k usazování vůbec nedocházelo, ještě i po celé 19. i první polovinu 20. století zde zůstávají neusazeni. První Romové se u nás začínají usazovat na jihovýchodě Moravy, a to s pomocí šlechtické tolerance, od konce 17. století. Tolerování Romů ze strany šlechty doslova znamenalo, že bylo několik málo Romů vyjmuto z platnosti proticikánských mandátů – aby se mohli na Moravě usadit. Masovější je pak usazování Romů na Moravě v 19. století, kdy už je v usazení nikdo z vrchnosti nepodporoval. Stojí za povšimnutí, čím byla zmíněná šlechtická tolerance Romů na jižní Moravě podmíněna. Tolerovaní Romové museli přerušit kontakty se zbytkem rodiny, nesměli používat romštinu, nosit specifický romský oděv. Byli postaveni před reálnou asimilaci. Porušení těchto nařízení by znamenalo vydání Romů hrdelnímu soudu, který by je soudil za porušení proticikánských mandátů, a tedy nepovolenou přítomnost v českých zemích.

V době příchodu Romů na jih Evropy, do Byzance, vzniklo jedno z nejstarších majoritou používaných označení pro Romy – slovo cikán. Bylo Romům dáno asi omylem, tito z východu přicházející cizinci černé pleti byli patrně zaměněni s jinými „heretiky“ tzv. acingany, kteří se stejně jako Romové věnovali magii, jak černé, tak i bílé – tedy z tehdejšího pohledu velmi nebezpečným satanským aktivitám. Co na tom, že tyto praktiky pomohly ochránit jistého byzantského krále od divé zvěře, byla to nebezpečná kouzla a čáry. Byzantští církevní hodnostáři proto opakovaně nabádali své věřící před acingany/cingany jako lidmi, kteří se paktují s ďáblem. Slovo cikán, které vzniklo z tohoto základu, mělo tedy již v hlubokém středověku výrazně negativní zabarvení.

V 15. století se rozšiřuje jiné označení. Ve veřejném mínění i odborných kruzích nabývá vrchu legenda o egyptském původu Romů, která dává vzniknout jinému podobně rozšířenému označení Romů – gypsy (anglicky), gitan (španělsky). Jeho etymologie se odvíjí právě ze slova Egypt. Dle křesťanské legendy měli Romové pocházet z Egypta, kde zhřešili po příchodu muslimských Turků odpadnutím od křesťanské víry. K té se však měli zájem vrátit, proto měli v rámci údajného pokání nařízeno putovat světem a nikde nebýt doma. Tato legenda ve svých mnoha různých variantách dávala Evropanům najevo, že ačkoliv Romové chybovali, mají snahu se napravit a opět se vrátit do lůna křesťanské věrouky. Snad proto slova gypsy či gitan nemají tak negativní zabarvení jako slovo cikán, a Romové ani dnes nemají vůči těmto označením tak vážné výhrady jako vůči oslovení cikán.

Zatímco v tzv. zlatém století „cikánů“, tedy v 15. století dochází k významným přesunům romských skupin z jižní Evropy do její střední, západní a později i severní části, ve století 16. a zejména 17. a 18. nastává jejich temný věk – z několika možná i vzájemně se ovlivňujících příčin (neobvyklý vzhled, neznámá kultura, volný vztah k víře, velmi bezpečné a iracionální zaměňování Romů s Turky, parazitování Romů na majoritě) se stávají v Evropě nechtěnými vyhnanci a jejich pobyt je ve většině evropských zemí (mimo Osmanskou říši) v oficiálních dokumentech opakovaně zakazován. Důsledky porušování takového zákazu jsou stále hrozivější, dokonce i pro ty, kdo by těmto vyhnancům chtěl pomáhat. V proticikánských nařízeních se hovoří o příslušnících cikánských skupin, čili poutníci či tuláci s jinou identitou se nedostával do tak fatální situace. Ovšem „cikáni“ přistižení v rámci skupiny nebo i osamoceně, ale vykazující znaky cikánů, propadali velmi často hrdelnímu soudu, byli pro výstrahu fyzicky trestáni při veřejných exekucích. Ti, kteří byli ušetřeni popravy, což při prvním dopadení bývaly ženy a děti, byly za asistence vojska vyprovázeni na zemské hranice, podepisovali hrdelní revers jako záruku, že se už do dané země nevrátí. Z pramenů známe i případy, kdy se mimo skupinu chycení romští jednotlivci snažili soudy přesvědčit, že nejsou „cikány“, nikdy k nim nepatřili a jejich tmavá pleť je jen důsledkem letního slunce. Podobné důvody v pozdějších staletích vedly Romy v kterékoliv evropské zemi k přijímání těch nejběžnějších a pěkně znějících jmen, jako třeba u nás příjmení – Růžička, Winter, Zima, Vrba, Janeček apod.

V době všeobecného evropského pronásledování Romů, kdy jejich pouť Evropu byla spíše putováním v bludném kruhu – tak dlouho na jednom místě, než byli vyhnáni jinam – příslušníky v té době už mnoha různých romských skupin spojovala solidarita a vzájemné pochopení. Pochopení vytěsněných na okraj společnosti. Vymezování se vůči nepřející a nepřátelské majoritě bylo paradoxně jedním z momentů posilujících nebo spoluvytvářejících romskou identitu. Averze majority vůči „cikánům“ tedy vedla ke dvěma protichůdným tendencím, s oběma se setkáváme i dnes. Jednak ke snaze zapírat původ a nepatřit k nenáviděnému a doslova zakázanému etniku – což se projevuje zejména navenek. Jednak k vnitřnímu a neokázalému sjednocování a podpoře společné identity právě na základě nepřijetí majoritou. To se projevuje spíše uvnitř.

Ve 20. století již zastihneme evropské Romy jednotlivých zemí na nesrovnatelně, odlišných úrovních sociálních i kulturních. Přesto společné rysy zejména v oblasti duchovní, ale i hmotné kultury jsou zjevné. Zatímco jedni žijí ještě mimo majoritu, stále v kočovných skupinách na jejím okraji, ale v těsném často vzájemně výhodném sousedství, jiní jsou do společnosti více či méně, někde téměř zcela integrováni. Přitom k trvalému začlenění docházelo častěji z vlastní vůle Romů než nátlakem z vnějšku. Usazení na základě vnějších impulsů totiž nemívalo delšího trvání.

A pak vypukla II. světová válka. Nacisté se vedle Židů od 43. roku cílevědomě zaměřili také na Romy a Sinty. Bez ohledu na sociální status, pracovní či majetkové poměry měli být „cikáni a cikánští míšenci“ ze všech říši náležejících území koncentrování v KT v Osvětimi. Likvidace na biologickém základě, na základě rasy, byla pro velkou část již se asimilujících Romů velkou ránou. Co to mělo za důsledky po válce? Jistě snahu přeživších Romů z veřejného vědomí vymazat svůj skutečný etnický původ, nepřiznat ho, neohrozit své potomky… Původních českých a moravských Romů u nás přežilo maximálně do 1000 jedinců. Jen tolik Romů se dalo u nás napočítat těsně po válce.

Komunistická asimilace

Brzy po osvobození přicházejí k nám Romové ze Slovenska, přicházejí vlastně dosud, ale hlavní migrační vlny už jsou dávno za námi. Jen za dva poválečné roky k nám přibylo na 12 000 Romů ze Slovenska. Následující komunistická etapa zasadila identitě Romů osudovou ránu.

Předchozí režimy řešily problémy s Romy jejich odsunutím mimo společnost, ve vyhrocených dobách dokonce jejich legální fyzickou likvidací. Čas od času byla dána přednost opačnému extrémnímu přístupu – asimilaci – ale stále se jednalo o násilné, prvoplánově jasné útoky většinou spojené s fyzickými tresty a útlakem. S právní ochranou majority evropští Romové počítat nemohli. Přežití záleželo zpravidla jen na jejich důvtipu a odolnosti.

Poprvé za komunistů se ve zdánlivě přátelském tónu – a s využitím zaklínadel o rovnoprávnosti – útočilo přímo na duchovní základ romských komunit, na staleté romské hodnoty, které jim pomáhaly v průběhu dlouhých staletí přežívat pogromy, hlad, fyzické strádání nebo opovržení či nezájem majority. Důsledky takových snah byly velmi pregnantně a v mnoha studiích popsány už dnes nežijící tomistkou, docentkou Milenou Hübschmanovou a jejími žáky, takže nebudu zbytečně opakovat, co je známo, jen se zastavím u dnes aktuálních paralel.

V našich masových médiích je skýtán slušný prostor pro prezentaci názorů mladých představitelů plzeňské antropologické školy, např. Tomáše Hirta a Marka Jakoubka. Jejich názory jsou totiž pro širokou veřejnost atraktivní, jako třeba Hirtovo tvrzení o tom, že etnický původ nehraje žádnou roli v dnešní situaci Romů. Zdá se to nové a neotřelé, ale jen pro střední a mladou nebo v této věci nepoučenou generaci. Na podobném základu stavěli desítky let své teorie právě komunističtí lídři, a ztroskotali. Jejich projekt státem řízené asimilace zkolaboval na nereálnost a utopil se v živelnosti. K vyzdvižení „cikánů“ z materiální bídy měla napomoci ignorace etno-kulturních specifik, ale zapomnělo se na to, že popřením původu zůstává v člověku skrytý komplex, nejistota, která má tendenci se negativně vybíjet. Z „občanů cikánského původu“, začala vznikat skupina inteligence, jež se k lidem svého původu otočila zády, jako by k nim nikdy nepatřila. „Cikáni“ tyto své špičky navždy ztratili. Na jedné straně desítky bezproblémových „gádžů“ (se skrytým cikánským původem), na straně druhé desetitisíce „problémových cikánů“ závislých stále stejně jen na pomoci „bílých“. Po revoluci se tento trend začal měnit, Romové se vzděláním se většinou na půdě neziskovek vracejí k řešení svých – „romských záležitostí“. Ale v návaznosti na předchozí komunistickou ignoraci Romů a preferenci sociálních řešení bez etnických souvislostí vznikaly problémy nové – špatně připravení (nevzdělaní, pologramotní) Romové s nástupem tvrdých pravidel trhu propadli ještě hlouběji, a budou tam ještě déle, dokud se fakticky osudově NEROZHODNEME, zda skutečně chceme tento problém koncepčně a systémově řešit. Sociální programy jsou nutné a nevyhnutelné, ale musí jít ruku v ruce s podporou identity. Identita skrytá v přetvářce a pokřiveném sebehodnocení působí problém u každého, natož u společensky handicapovaných. Hirtova rada přestat vnímat tuto situaci etnickou optikou je navíc radou spíše „knížecí“, protože těžko v dohledné době zamezíme tomu, aby široká veřejnost v běžných situacích sama nehodnotila kdo je a kdo není „cigán“ zcela dle svého mínění, bez ohledu na proklamace hodnocených lidí.

A pak přichází svoboda, všichni jsem se nechali unést naivními představami, ale valící se život nás vrátil do reality. Romové v listopadu ´89 společně s širokou veřejností v Občanském fóru jásali na Letné a vypadalo to, že už to tak bude navždy. Obrovské rozdíly mezi většinou a Romy však nešlo přehlédnout nebo jakkoli rychle překlenout. Přesto tento revoluční start i následující sice nelehký ale jednoznačně svobodný duch doby umožnil řadě zejména mladých Romů vyjít ze své ulity, ze svého úkrytu před veřejným zostuzením a degradací. To byl i můj případ.

U mě hrálo roli štěstí, totiž dobrá souhra okolností. Podobně jako v jiné věci u mého děda, kterého zmíním za chvíli. V revolučním roce jsem končila vysokoškolská studia a ze zakomplexovaného „černidla“, jak mi doma říkávali, se stávala docela vyrovnaná mladá dáma. V naší romské části rodiny, která už minimálně od 18. století zapouštěla kořeny zde na Moravě, muselo tento boj – nejprve se společností o kousek jejího tepla a zájmu – a pak mnohem těžší boj osobní – sám v sobě – absolvovat několik generací po sobě. Následující kratičký vhled do osudů konkrétních lidí může být ilustrativní pro naši otázku traumatu z identity.

Jak to tedy bylo? Děd mého děda, čili můj prapradědeček zakládal ve 40. letech 19. století romskou osadu. Totiž jeho rod se chtěl už řadu let trvale usadit u jedné jihomoravské vísky. Domácí zde Romy nechtěli, vytrvale jim bourali přístřešky a nevybíravě je vyháněli. Romové však měli jasno, kde chtějí žít, a tak vytrvali a dokonce jako patrně první Romové u nás, už za císaře pána šli pod vedením mého prapraděda do soudního sporu s obcí a minimálně částečně jej vyhráli. Potomci mého prapraděda, čili můj praděd a otec mého děda – vůdce romské osady – dostal šanci z otřesné cikánské osady odejít a bydlet rovnou v blízké gadžovské vesničce. Jen on sám se ženou a dětmi. Ostatní rodinu musel zanechat v osadě svému osudu. Považoval to za životní příležitost, zejména pro své děti a volil odchod z osady a postupnou asimilaci s moravskými sousedy. Byla to tehdy jediná šance, jak umožnit dětem lepší život, než jaký prožil sám. Život plný hladu, kdy jediné maso bylo z mršin nemocných zvířat, které venkovani zakopávali do země, život bez možnosti chodit do školy, život „potulných cikánů“, přestože připoutaných na jednom místě. Obyvatelé nechtěných cikánských osad, a takové byly všechny, do rámce obcí totiž nepatřily a jejich obyvatelé byli považováni za bezdomovce. Jako takoví byli počítáni k potulným cikánům, kteří byli od prvorepublikové společnosti odděleni cikánskými legitimacemi. Pro některé integrované moravské Romy znamenalo legitimování veřejnou ostudu. Ale zpět k mému pradědovi. Dnes bychom řekli, že to byl prozíravý a zodpovědný otec milující své děti víc než sebe. Na druhou stranu bychom mohli také říct, že zradil své příbuzné, svůj rod, nechal je napospas svému osudu, popřel svoji identitu. Jenže měl těžkou volbu a je smutné, že byl před ni vůbec postaven. Při takovém rozhodování myšlenky na identitu jsou podružné, ty přicházejí, až je člověku teplo, nekručí mu v žaludku a jeho děti jsou v bezpečí. Aspoň myslím, totiž tak nějak jsem to ze vzpomínek řady romských pamětníků pochopila já.

Můj děda Tomáš Holomek (1911–1988) se dostal do gadžovské obce ve svých 6 letech, a to bylo jeho velké štěstí, protože v 6 letech začínají děti běžně chodit do školy. On tedy mohl začít se školní docházkou v tu nejvhodnější dobu. Ne tak jeho starší bratři, kteří nastoupili do první třídy pomalu v pubertálním věku. Děda měl štěstí také v tom, že se o něj starala nejen jeho učitelka, ale i její otec, osvícený ředitel obecné školy. Oba jej v docházce do školy podporovali nejen svojí láskou, ale také poskytováním svačin a občas i obědů v teple jejich domova, ale také zpočátku individuální školní péčí, doučováním apod. Nakonec jej stejný ředitel navrhnul na gymnaziální studia a pak už to šlo ráz na ráz. Děda se stal prvním romským právníkem u nás, ještě de facto za první republiky.

Jenže vyrovnat se majoritě se vším všudy nebylo pro chlapce z ubohé romské osady jednoduché. Jeho známí, spolužáci a přátelé později vzpomínali, jak se vždy v kolektivu důsledně hlídal, držel se zpátky, protože věděl, že jako „cikán“ si může dovolit jen půlku toho, co ostatní spolužáci. Jak úzkostlivě, ba přímo přehnaně až chorobně, dodržoval osobní hygienu a čistotu vůbec, aby snad nebyl nařčen ze špinavosti. Jak si velmi brzy vytyčil, že za životní partnerku a matku svých dětí si nezvolí Romku, aby jej znovu nestáhla pod úroveň, na niž se vypracoval svojí pílí a sebezapřením. Své děti, dceru a syna Karlíka – poučen komunistickou ideologií záměrně neučil romsky, aby neměly problémy ve škole. Ten někdejší Karlík se teprve dnes jako sedmdesátník snaží jazykový handicap odstranit návštěvou kurzů romštiny. Přitom ale ten můj děda Tomáš se cítil nejlíp pouze mezi svými – mezi Romy, protože uvolněn, nemusel nic předstírat, přetvařovat se a úporně se snažit obstát. Na druhou stranu se radoval ze společenského uznání, jakého nedosáhl nikdo z jeho rodiny. Úspěchu a uznání majority by opravdu nikdy nedosáhl, kdyby zůstal v romské osadě mezi svými. Dosáhl ho jen a právě s pomocí majority, s využitím jejích institucí a vzorců chování. Navenek se snažil v sobě ponejvíc romského stále potlačovat, protože to tušil jako jedinou možnou cestu k úspěchu. Zároveň to byla cesta smutná. Pamatujeme jej často v zajetí stavů úzkosti. Nevelké porozumění vládlo také v soužití s jeho neromskou manželkou. Rodinné poměry jeho dětí, tedy i mého otce tím nebyly nejšťastnější. Zaručeným lékem na deprese mého děda byly časté úniky mezi své lidi, mezi Romy na podstatně nižší sociální i kulturní úrovni. Jen mezi nimi se dokázal vždy rozveselit a upřímně radovat. Přitom všem jeho cesta z ghetta byla obrovským úspěchem a byl přesvědčen, že toto je jediný možný způsob, jak se dostat výš. Ve své době patrně skutečně byl. Hluboké sebezapření, někdy i popření sebe sama – protože taková byla doba a takto to režim vyžadoval. Můj děda byl navíc přesvědčeným a věrným komunistou, který mimo jiné jako dík i za záchranu ve válce, sám na sobě a svých blízkých oddaně a přesvědčeně realizoval koncepci státem řízené asimilace. Svůj původ však nikdy neskrýval. Ani nemohl, jeho ojedinělý úspěch byla veřejná senzace už od dob první republiky. Za obrodného procesu byl on i další Holomkova rodina ve vedení Svazu Cikánů –Romů (1969–1973), první romské organizace u nás, ale když s nastupující normalizací KSČ svaz smetla, sám přijal oficiální stranickou argumentaci a s jeho likvidací ochotně souhlasil.

Dědovi potomci, jeho syn a synovy děti (tedy my vnučky) to se svojí identitou také neměli lehké. Zde je přítomen syn Karel. Jak už jsem naznačila, jeho rodinné zázemí nebylo idylické. V dospělosti našel pevný záchytný bod v podobě své osudové lásky, ženy ze spořádané neromské středostavovské rodiny, která měla zažitý řád a systém a mnohému ho naučila. Byl nebo nebyl cikán? Ať tak či onak, lidé ho jako „cikánka“ vnímali, jak víme z vyprávění jeho i jeho spolužáků. Mezi Romy nežil a romsky nemluvil, přesto ho po 68. roce srdce táhlo do Svazu Cikánů-Romů. A pak po sametovém převratu se znovu a s ještě větší intenzitou, byť jako strojní inženýr, bez zaváhání vrhnul do pomoci Romům. To, že neumí romsky je pro něj dodnes bolestné téma, jako intelektuál se těžko uvolňuje do nevázané radosti Romů či ničím neskrývaného smutku, čili emocí bez zábran. Přitom ví, jak je to někdy úlevné a v krizi potřebné, jak umějí být Romové hřejivě lidští, a taky vulgárně sprostí a nevybíravě přímí, což k tomu patří. Žít s nimi neumí a ani nechce, přitom je jim stále na blízku.

A jeho dcery? Já jsem byla odmala zmítaná v těžkých komplexech ze svého původu. Ten byl v mém případě díky vzhledu a známému příjmení Holomek některým lidem naprosto jasný. Přesto až do doby vysokoškolských studií jsem cítila potřebu a nutnost jej tajit, nedávat příčinu k tomu, abych byla veřejně označena za „cikánku“. Proto jsem se stále ostražitě hlídala, držela zpátky, byla hodná a poslušná, hlavně ve škole. Neměla jsem odvahu existovat v očích jiných jako člověk „cikánského původu“. Jiné Romy – mimo naši rodinu jsem neznala, s nikým takovým se nestýkala. A podotýkám, že ani moji nejbližší – moji rodiče – o mém problému nic nevěděli a já jim to jako malá ani neuměla sdělit.

Po revoluci už jako absolventka vysoké školy jsem našla odvahu svůj původ odtajnit, naopak mě pak nadchly naše, jednak rodinné, jednak obecně romské historické kořeny, kterým se věnuji dodnes. Byla jsem ráda, že jsem našla životního partnera právě mezi Romy a myslela si, že naše děti se oklikou vrátí tam, odkud tak složitě vzešel nebo odešel můj děda. To se ale nepodařilo a zřejmě už ani nepodaří. Naše děti romsky neumí. Já se svými nedokonalými znalostmi romštiny jsem na ně romsky mluvit nemohla a manžel na naši dohodu o bilingvní výchově v praxi zapomínal. Také je pravda, že v útlém věku je v kontaktu s dětmi více matka. Aspoň u nás to tak bylo, když já byla s dětmi na mateřské a on rodinu živil. Můj muž je vzdělaný Rom, který pochází ze zdánlivě běžné romské rodiny. Za Roma se považuje, ale nikomu svůj původ nevěší na nos, protože nechce aby jej a jeho práci lidé prvoplánově posuzovali dle původu. A kdo je veřejně známý Rom, dobře ví, že komunikace mezi Romem a gádžem, kteří se vidí poprvé, nabírá zpravidla vždy tento směr. Můj muž je taky na cestě za lepším životem, než jaký žili a žijí jeho rodiče – a to je svět gádžů. Umí sice ještě romsky, ale s kým má tak mluvit? Takže myslím, že jazyk pomalinku pozapomíná. Dcery vědí, že jsou „cikánky“, ale jak už jsem řekla, romsky neumí a s Romy se stýkají maximálně z přízně. Pokud se nerozhodnou pro altruistickou práci v neziskovce na pomoc Romům, patrně se Romům ztratí. Je to škoda, ale je to realita.

V takové situaci jsme my, kteří jsem se prokopali k vlastní identitě v momentě, kdy už z ní zbylo jen málo. Snad proto jsem měli odvahu ji přiznat? Ti, kteří jsou svým vzhledem, vystupováním, sociálním statutem takzvaní typičtí Romové, na to sílu zatím zpravidla nemají a já se jim nedivím, i já ji měla až po vyhrané bitvě…

Proto mi připadá jako velká i reálná šance, aby Romové, kteří dnes žijí jako Romové a dosud nemají ani jinou možnost, protože díky vzhledu a dalším souvislostem je společnost i bez jejich vědomí do této kategorie bez debaty řadí, připadá mi šance, že by Romy mohli zůstat i po úspěšné cestě z ghetta. U Romů na sociálním dně mluvíme o stigmatizaci a Romové v ní vězící se jí snaží zabránit deklarací neromského původu. Ale to je právě smutné. Myslím, že by byla možnost našim ještě zbývajícím „Romům se vším všudy“ (ovládajících jazyk, s čile fungujícími vazbami uvnitř romských komunit ) DÁT ŠANCI, aby se vymanili se ze své vyloučenosti JAKO ROMOVÉ a nemuseli mutovat. Ale to by naše společnost musela ve svém chápání postoupit o stupínek výš. Pro nás všechny by tato cesta z ghetta přinesla mnohem pozitivnější výsledek. Protože svět je zábavný ve své pestrosti, což je banálně znějící věta, ale o její pravdivosti jsem prostě přesvědčená.

Těch protože je logicky víc. Ale řeknu ještě aspoň to poslední: protože bych se po našich rodinných zkušenostech snažila zabránit tomu, aby součástí života horko těžko převychovaných a fakticky asimilovaných „kdysicikánů“ nebyla tíha nad ztrátou toho, co jim bývalo vlastní, co jim přinášelo pocit jistoty, klidu a radosti.

Myslím, že se tomu dá zabránit.

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
05.03.2011	Stále si říkala, že ona a její sestry jsou jiné...	O Roma Vakeren
09.11.2007	Identita jako jedno z romských traumat	O Roma Vakeren
05.09.2006	Na Slovensku vyšla kniha představující staré pohlednice s romskou tematikou	Zprávy ze života Romů
01.09.2006	Jana Horváthová jeden den šéfredaktorovala serveru Aktualne.cz	O Roma Vakeren
10.03.2005	V Brně si připomněli výročí transportu Romů do Osvětimi	Zprávy ze života Romů
17.12.2004	O Roma Vakeren	O Roma Vakeren
19.12.2003	Vánoce v rodině ředitelky Muzea romské kultury v Brně Jany Horváthové	O Roma Vakeren
11.04.2003	Také historička Jana Horváthová slavila Mezinárodní den Romů	O Roma Vakeren
19.07.2002	Vyšla nová kniha o historii Romů	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)