Identita jako jedno z romských traumat
Kdo to jsou Romové?
To je někdy, zdá se, těžká otázka. Dnes žijí Romové roztroušeni po celém
světě, jen v Evropě je jich mezi 8–12 milióny. V kterékoliv zemi Romové žijí
– vždy se svým způsobem daným regionům a jejich obyvatelům přibližují,
probíhá zcela normální a mezi lidskými komunitami běžná mezikulturní výměna.
Také proto existuje tolik dialektů romštiny, Romové i v minulosti
dodržovali krajově odlišné zvyky. Například na Slovensku mají Romové rčení:
Šel vatri – šel Roma / Sto osad – stokrát různí Romové. Přesto
Romové sdružení v International Romani Union v roce 2000 v Praze na svém 5.
kongresu deklarovali příslušnost k jedinému romskému národu. Mezinárodní
snahy o spolupráci a sjednocení Romů napříč zeměmi i romskými skupinami
sledujeme minimálně od druhé půle 20. století.
Jaké jsou objektivní základy pro tyto snahy? Výzkumy srovnávací
jazykovědy z posledních 5 let těmto mezinárodním snahám Romů nahrávají. Dle
lingvistů předkové Romů odešli z Indie najednou, nikoliv v mnoha časově
oddělených migračních proudech, jak se tvrdilo až do nedávné doby. Dle
nových poznatků měli odejít v jednom proudu, i když velkém a pravděpodobně
velmi pomalu se pohybujícím. Usuzuje se tak i z toho, že do Evropy
přicházeli Romové někdy v průběhu 11. a 12. století ještě s jednotným
jazykem. K diferenciaci romských dialektů dochází až pod vlivem evropských
jazyků. I když se romské skupiny středověkou a raně novověkou Evropou
pohybovaly odděleně, i přesto spolu dosti dlouho udržovaly kontakt, jak
dokládají opisy originálů důležitých průvodních listin (glejtů), které se
zaráz objevovaly v držení několika romských skupin. Kontakty mezi skupinami
patrně později slábly. Možná i v souvislosti s tím, jak se sice velmi
pozvolna a s velkými obtížemi, ale přesto postupně dařilo jednotlivcům či
nukleárním rodinám z řad Romů zapouštět kořeny na jednom místě.
Usazování Romů v zemích, kde žijí dnes, byl proces, který trval
stovky let. Od 16. do poloviny 18. století mu byly kladeny velké překážky.
„Cikáni“ (jak o nich píšou historické prameny) byli postaveni do role
psanců, kteří byli vyháněni a pronásledováni. Jejich pobyt byl ve většině
křesťanské Evropy nelegální. Obecně vzato však v usazování Romů v Evropě
existovaly překážky předtím i potom. K zapouštění pevnějších kořenů do
evropských regionů dochází v různých částech Evropy v různou dobu. Nejdříve
a bez problému v jižní, tedy turecké části Evropy, kde zákaz pro „cikány“
neplatil, v Uhrách minimálně od 15. a 16. století, a dále v 18. století díky
tereziánskému projektu asimilace a sendentarizace. Ve Španělsku byli
Romové také usazováni povinně, respektive násilně, zejména od poloviny 18.
století v průběhu tzv. Velkého proticikánského zátahu. Ve Francii a Británii
naopak někteří Romové kočují dodnes. V českých zemích se Romové prokazatelně
objevili nejpozději počátkem 15. století, ale konkrétně v Čechách k
usazování vůbec nedocházelo, ještě i po celé 19. i první polovinu 20.
století zde zůstávají neusazeni. První Romové se u nás začínají usazovat
na jihovýchodě Moravy, a to s pomocí šlechtické tolerance, od konce 17.
století. Tolerování Romů ze strany šlechty doslova znamenalo, že bylo
několik málo Romů vyjmuto z platnosti proticikánských mandátů – aby se
mohli na Moravě usadit. Masovější je pak usazování Romů na Moravě v 19.
století, kdy už je v usazení nikdo z vrchnosti nepodporoval. Stojí za
povšimnutí, čím byla zmíněná šlechtická tolerance Romů na jižní Moravě
podmíněna. Tolerovaní Romové museli přerušit kontakty se zbytkem rodiny,
nesměli používat romštinu, nosit specifický romský oděv. Byli postaveni
před reálnou asimilaci. Porušení těchto nařízení by znamenalo vydání Romů
hrdelnímu soudu, který by je soudil za porušení proticikánských mandátů, a
tedy nepovolenou přítomnost v českých zemích.
V době příchodu Romů na jih Evropy, do Byzance, vzniklo jedno z nejstarších
majoritou používaných označení pro Romy – slovo cikán. Bylo Romům
dáno asi omylem, tito z východu přicházející cizinci černé pleti byli patrně
zaměněni s jinými „heretiky“ tzv. acingany, kteří se stejně jako Romové
věnovali magii, jak černé, tak i bílé – tedy z tehdejšího pohledu velmi
nebezpečným satanským aktivitám. Co na tom, že tyto praktiky pomohly
ochránit jistého byzantského krále od divé zvěře, byla to nebezpečná kouzla
a čáry. Byzantští církevní hodnostáři proto opakovaně nabádali své věřící
před acingany/cingany jako lidmi, kteří se paktují s ďáblem. Slovo cikán,
které vzniklo z tohoto základu, mělo tedy již v hlubokém středověku výrazně
negativní zabarvení.
V 15. století se rozšiřuje jiné označení. Ve veřejném mínění i odborných
kruzích nabývá vrchu legenda o egyptském původu Romů, která dává vzniknout
jinému podobně rozšířenému označení Romů – gypsy (anglicky),
gitan (španělsky). Jeho etymologie se odvíjí právě ze slova Egypt.
Dle křesťanské legendy měli Romové pocházet z Egypta, kde zhřešili po
příchodu muslimských Turků odpadnutím od křesťanské víry. K té se však měli
zájem vrátit, proto měli v rámci údajného pokání nařízeno putovat světem a
nikde nebýt doma. Tato legenda ve svých mnoha různých variantách dávala
Evropanům najevo, že ačkoliv Romové chybovali, mají snahu se napravit a opět
se vrátit do lůna křesťanské věrouky. Snad proto slova gypsy či gitan nemají
tak negativní zabarvení jako slovo cikán, a Romové ani dnes nemají vůči
těmto označením tak vážné výhrady jako vůči oslovení cikán.
Zatímco v tzv. zlatém století „cikánů“, tedy v 15. století dochází k
významným přesunům romských skupin z jižní Evropy do její střední, západní a
později i severní části, ve století 16. a zejména 17. a 18. nastává jejich
temný věk – z několika možná i vzájemně se ovlivňujících příčin (neobvyklý
vzhled, neznámá kultura, volný vztah k víře, velmi bezpečné a iracionální
zaměňování Romů s Turky, parazitování Romů na majoritě) se stávají v Evropě
nechtěnými vyhnanci a jejich pobyt je ve většině evropských zemí (mimo
Osmanskou říši) v oficiálních dokumentech opakovaně zakazován. Důsledky
porušování takového zákazu jsou stále hrozivější, dokonce i pro ty, kdo by
těmto vyhnancům chtěl pomáhat. V proticikánských nařízeních se hovoří o
příslušnících cikánských skupin, čili poutníci či tuláci s jinou identitou
se nedostával do tak fatální situace. Ovšem „cikáni“ přistižení v rámci
skupiny nebo i osamoceně, ale vykazující znaky cikánů, propadali velmi často
hrdelnímu soudu, byli pro výstrahu fyzicky trestáni při veřejných
exekucích. Ti, kteří byli ušetřeni popravy, což při prvním dopadení bývaly
ženy a děti, byly za asistence vojska vyprovázeni na zemské hranice,
podepisovali hrdelní revers jako záruku, že se už do dané země nevrátí. Z
pramenů známe i případy, kdy se mimo skupinu chycení romští jednotlivci
snažili soudy přesvědčit, že nejsou „cikány“, nikdy k nim nepatřili a jejich
tmavá pleť je jen důsledkem letního slunce. Podobné důvody v pozdějších
staletích vedly Romy v kterékoliv evropské zemi k přijímání těch
nejběžnějších a pěkně znějících jmen, jako třeba u nás příjmení – Růžička,
Winter, Zima, Vrba, Janeček apod.
V době všeobecného evropského pronásledování Romů, kdy jejich pouť Evropu
byla spíše putováním v bludném kruhu – tak dlouho na jednom místě, než byli
vyhnáni jinam – příslušníky v té době už mnoha různých romských skupin
spojovala solidarita a vzájemné pochopení. Pochopení vytěsněných na okraj
společnosti. Vymezování se vůči nepřející a nepřátelské majoritě bylo
paradoxně jedním z momentů posilujících nebo spoluvytvářejících romskou
identitu. Averze majority vůči „cikánům“ tedy vedla ke dvěma protichůdným
tendencím, s oběma se setkáváme i dnes. Jednak ke snaze zapírat původ a
nepatřit k nenáviděnému a doslova zakázanému etniku – což se projevuje
zejména navenek. Jednak k vnitřnímu a neokázalému sjednocování a podpoře
společné identity právě na základě nepřijetí majoritou. To se projevuje
spíše uvnitř.
Ve 20. století již zastihneme evropské Romy jednotlivých zemí na
nesrovnatelně, odlišných úrovních sociálních i kulturních. Přesto společné
rysy zejména v oblasti duchovní, ale i hmotné kultury jsou zjevné. Zatímco
jedni žijí ještě mimo majoritu, stále v kočovných skupinách na jejím okraji,
ale v těsném často vzájemně výhodném sousedství, jiní jsou do společnosti
více či méně, někde téměř zcela integrováni. Přitom k trvalému začlenění
docházelo častěji z vlastní vůle Romů než nátlakem z vnějšku. Usazení na
základě vnějších impulsů totiž nemívalo delšího trvání.
A pak vypukla II. světová válka. Nacisté se vedle Židů od 43. roku
cílevědomě zaměřili také na Romy a Sinty. Bez ohledu na sociální status,
pracovní či majetkové poměry měli být „cikáni a cikánští míšenci“ ze všech
říši náležejících území koncentrování v KT v Osvětimi. Likvidace na
biologickém základě, na základě rasy, byla pro velkou část již se
asimilujících Romů velkou ránou. Co to mělo za důsledky po válce? Jistě
snahu přeživších Romů z veřejného vědomí vymazat svůj skutečný etnický
původ, nepřiznat ho, neohrozit své potomky… Původních českých a moravských
Romů u nás přežilo maximálně do 1000 jedinců. Jen tolik Romů se dalo u nás
napočítat těsně po válce.
Komunistická asimilace
Brzy po osvobození přicházejí k nám Romové ze Slovenska, přicházejí vlastně
dosud, ale hlavní migrační vlny už jsou dávno za námi. Jen za dva poválečné
roky k nám přibylo na 12 000 Romů ze Slovenska. Následující komunistická
etapa zasadila identitě Romů osudovou ránu.
Předchozí režimy řešily problémy s Romy jejich odsunutím mimo společnost,
ve vyhrocených dobách dokonce jejich legální fyzickou likvidací. Čas od času
byla dána přednost opačnému extrémnímu přístupu – asimilaci – ale stále se
jednalo o násilné, prvoplánově jasné útoky většinou spojené s fyzickými
tresty a útlakem. S právní ochranou majority evropští Romové počítat
nemohli. Přežití záleželo zpravidla jen na jejich důvtipu a odolnosti.
Poprvé za komunistů se ve zdánlivě přátelském tónu – a s využitím
zaklínadel o rovnoprávnosti – útočilo přímo na duchovní základ romských
komunit, na staleté romské hodnoty, které jim pomáhaly v průběhu dlouhých
staletí přežívat pogromy, hlad, fyzické strádání nebo opovržení či
nezájem majority. Důsledky takových snah byly velmi pregnantně a v mnoha
studiích popsány už dnes nežijící tomistkou, docentkou Milenou
Hübschmanovou a jejími žáky, takže nebudu zbytečně opakovat, co je známo,
jen se zastavím u dnes aktuálních paralel.
V našich masových médiích je skýtán slušný prostor pro prezentaci názorů
mladých představitelů plzeňské antropologické školy, např. Tomáše Hirta a
Marka Jakoubka. Jejich názory jsou totiž pro širokou veřejnost atraktivní,
jako třeba Hirtovo tvrzení o tom, že etnický původ nehraje žádnou roli v
dnešní situaci Romů. Zdá se to nové a neotřelé, ale jen pro střední a mladou
nebo v této věci nepoučenou generaci. Na podobném základu stavěli desítky
let své teorie právě komunističtí lídři, a ztroskotali. Jejich projekt
státem řízené asimilace zkolaboval na nereálnost a utopil se v živelnosti. K
vyzdvižení „cikánů“ z materiální bídy měla napomoci ignorace etno-kulturních
specifik, ale zapomnělo se na to, že popřením původu zůstává v člověku
skrytý komplex, nejistota, která má tendenci se negativně vybíjet. Z „občanů
cikánského původu“, začala vznikat skupina inteligence, jež se k lidem svého
původu otočila zády, jako by k nim nikdy nepatřila. „Cikáni“ tyto své
špičky navždy ztratili. Na jedné straně desítky bezproblémových „gádžů“ (se
skrytým cikánským původem), na straně druhé desetitisíce „problémových
cikánů“ závislých stále stejně jen na pomoci „bílých“. Po revoluci se tento
trend začal měnit, Romové se vzděláním se většinou na půdě neziskovek
vracejí k řešení svých – „romských záležitostí“. Ale v návaznosti na
předchozí komunistickou ignoraci Romů a preferenci sociálních řešení bez
etnických souvislostí vznikaly problémy nové – špatně připravení
(nevzdělaní, pologramotní) Romové s nástupem tvrdých pravidel trhu propadli
ještě hlouběji, a budou tam ještě déle, dokud se fakticky osudově
NEROZHODNEME, zda skutečně chceme tento problém koncepčně a systémově řešit.
Sociální programy jsou nutné a nevyhnutelné, ale musí jít ruku v ruce s
podporou identity. Identita skrytá v přetvářce a pokřiveném sebehodnocení
působí problém u každého, natož u společensky handicapovaných. Hirtova rada
přestat vnímat tuto situaci etnickou optikou je navíc radou spíše „knížecí“,
protože těžko v dohledné době zamezíme tomu, aby široká veřejnost v běžných
situacích sama nehodnotila kdo je a kdo není „cigán“ zcela dle svého mínění,
bez ohledu na proklamace hodnocených lidí.
A pak přichází svoboda, všichni jsem se nechali unést naivními
představami, ale valící se život nás vrátil do reality. Romové v listopadu
´89 společně s širokou veřejností v Občanském fóru jásali na Letné a
vypadalo to, že už to tak bude navždy. Obrovské rozdíly mezi většinou a Romy
však nešlo přehlédnout nebo jakkoli rychle překlenout. Přesto tento
revoluční start i následující sice nelehký ale jednoznačně svobodný duch
doby umožnil řadě zejména mladých Romů vyjít ze své ulity, ze svého úkrytu
před veřejným zostuzením a degradací. To byl i můj případ.
U mě hrálo roli štěstí, totiž dobrá souhra okolností. Podobně jako v jiné
věci u mého děda, kterého zmíním za chvíli. V revolučním roce jsem končila
vysokoškolská studia a ze zakomplexovaného „černidla“, jak mi doma říkávali,
se stávala docela vyrovnaná mladá dáma. V naší romské části rodiny, která
už minimálně od 18. století zapouštěla kořeny zde na Moravě, muselo tento
boj – nejprve se společností o kousek jejího tepla a zájmu – a pak mnohem
těžší boj osobní – sám v sobě – absolvovat několik generací po sobě.
Následující kratičký vhled do osudů konkrétních lidí může být ilustrativní
pro naši otázku traumatu z identity.
Jak to tedy bylo? Děd mého děda, čili můj prapradědeček zakládal ve
40. letech 19. století romskou osadu. Totiž jeho rod se chtěl už řadu let
trvale usadit u jedné jihomoravské vísky. Domácí zde Romy nechtěli,
vytrvale jim bourali přístřešky a nevybíravě je vyháněli. Romové však měli
jasno, kde chtějí žít, a tak vytrvali a dokonce jako patrně první Romové u
nás, už za císaře pána šli pod vedením mého prapraděda do soudního sporu s
obcí a minimálně částečně jej vyhráli. Potomci mého prapraděda, čili můj
praděd a otec mého děda – vůdce romské osady – dostal šanci z otřesné
cikánské osady odejít a bydlet rovnou v blízké gadžovské vesničce. Jen on
sám se ženou a dětmi. Ostatní rodinu musel zanechat v osadě svému osudu.
Považoval to za životní příležitost, zejména pro své děti a volil odchod z
osady a postupnou asimilaci s moravskými sousedy. Byla to tehdy jediná
šance, jak umožnit dětem lepší život, než jaký prožil sám. Život plný hladu,
kdy jediné maso bylo z mršin nemocných zvířat, které venkovani zakopávali do
země, život bez možnosti chodit do školy, život „potulných cikánů“, přestože
připoutaných na jednom místě. Obyvatelé nechtěných cikánských osad, a takové
byly všechny, do rámce obcí totiž nepatřily a jejich obyvatelé byli
považováni za bezdomovce. Jako takoví byli počítáni k potulným cikánům,
kteří byli od prvorepublikové společnosti odděleni cikánskými legitimacemi.
Pro některé integrované moravské Romy znamenalo legitimování veřejnou
ostudu. Ale zpět k mému pradědovi. Dnes bychom řekli, že to byl prozíravý a
zodpovědný otec milující své děti víc než sebe. Na druhou stranu bychom
mohli také říct, že zradil své příbuzné, svůj rod, nechal je napospas svému
osudu, popřel svoji identitu. Jenže měl těžkou volbu a je smutné, že byl
před ni vůbec postaven. Při takovém rozhodování myšlenky na identitu jsou
podružné, ty přicházejí, až je člověku teplo, nekručí mu v žaludku a jeho
děti jsou v bezpečí. Aspoň myslím, totiž tak nějak jsem to ze vzpomínek
řady romských pamětníků pochopila já.
Můj děda Tomáš Holomek (1911–1988) se dostal do gadžovské obce ve svých 6
letech, a to bylo jeho velké štěstí, protože v 6 letech začínají děti běžně
chodit do školy. On tedy mohl začít se školní docházkou v tu nejvhodnější
dobu. Ne tak jeho starší bratři, kteří nastoupili do první třídy pomalu v
pubertálním věku. Děda měl štěstí také v tom, že se o něj starala nejen jeho
učitelka, ale i její otec, osvícený ředitel obecné školy. Oba jej v docházce
do školy podporovali nejen svojí láskou, ale také poskytováním svačin a
občas i obědů v teple jejich domova, ale také zpočátku individuální školní
péčí, doučováním apod. Nakonec jej stejný ředitel navrhnul na gymnaziální
studia a pak už to šlo ráz na ráz. Děda se stal prvním romským právníkem u
nás, ještě de facto za první republiky.
Jenže vyrovnat se majoritě se vším všudy nebylo pro chlapce z ubohé
romské osady jednoduché. Jeho známí, spolužáci a přátelé později
vzpomínali, jak se vždy v kolektivu důsledně hlídal, držel se zpátky,
protože věděl, že jako „cikán“ si může dovolit jen půlku toho, co ostatní
spolužáci. Jak úzkostlivě, ba přímo přehnaně až chorobně, dodržoval osobní
hygienu a čistotu vůbec, aby snad nebyl nařčen ze špinavosti. Jak si velmi
brzy vytyčil, že za životní partnerku a matku svých dětí si nezvolí Romku,
aby jej znovu nestáhla pod úroveň, na niž se vypracoval svojí pílí a
sebezapřením. Své děti, dceru a syna Karlíka – poučen komunistickou
ideologií záměrně neučil romsky, aby neměly problémy ve škole. Ten někdejší
Karlík se teprve dnes jako sedmdesátník snaží jazykový handicap odstranit
návštěvou kurzů romštiny. Přitom ale ten můj děda Tomáš se cítil nejlíp
pouze mezi svými – mezi Romy, protože uvolněn, nemusel nic předstírat,
přetvařovat se a úporně se snažit obstát. Na druhou stranu se radoval ze
společenského uznání, jakého nedosáhl nikdo z jeho rodiny. Úspěchu a uznání
majority by opravdu nikdy nedosáhl, kdyby zůstal v romské osadě mezi svými.
Dosáhl ho jen a právě s pomocí majority, s využitím jejích institucí a
vzorců chování. Navenek se snažil v sobě ponejvíc romského stále
potlačovat, protože to tušil jako jedinou možnou cestu k úspěchu. Zároveň to
byla cesta smutná. Pamatujeme jej často v zajetí stavů úzkosti. Nevelké
porozumění vládlo také v soužití s jeho neromskou manželkou. Rodinné poměry
jeho dětí, tedy i mého otce tím nebyly nejšťastnější. Zaručeným lékem na
deprese mého děda byly časté úniky mezi své lidi, mezi Romy na podstatně
nižší sociální i kulturní úrovni. Jen mezi nimi se dokázal vždy rozveselit
a upřímně radovat. Přitom všem jeho cesta z ghetta byla obrovským úspěchem
a byl přesvědčen, že toto je jediný možný způsob, jak se dostat výš. Ve své
době patrně skutečně byl. Hluboké sebezapření, někdy i popření sebe sama –
protože taková byla doba a takto to režim vyžadoval. Můj děda byl navíc
přesvědčeným a věrným komunistou, který mimo jiné jako dík i za záchranu ve
válce, sám na sobě a svých blízkých oddaně a přesvědčeně realizoval koncepci
státem řízené asimilace. Svůj původ však nikdy neskrýval. Ani nemohl, jeho
ojedinělý úspěch byla veřejná senzace už od dob první republiky. Za
obrodného procesu byl on i další Holomkova rodina ve vedení Svazu Cikánů
–Romů (1969–1973), první romské organizace u nás, ale když s nastupující
normalizací KSČ svaz smetla, sám přijal oficiální stranickou argumentaci a s
jeho likvidací ochotně souhlasil.
Dědovi potomci, jeho syn a synovy děti (tedy my vnučky) to se svojí
identitou také neměli lehké. Zde je přítomen syn Karel. Jak už jsem
naznačila, jeho rodinné zázemí nebylo idylické. V dospělosti našel pevný
záchytný bod v podobě své osudové lásky, ženy ze spořádané neromské
středostavovské rodiny, která měla zažitý řád a systém a mnohému ho
naučila. Byl nebo nebyl cikán? Ať tak či onak, lidé ho jako „cikánka“
vnímali, jak víme z vyprávění jeho i jeho spolužáků. Mezi Romy nežil a
romsky nemluvil, přesto ho po 68. roce srdce táhlo do Svazu Cikánů-Romů. A
pak po sametovém převratu se znovu a s ještě větší intenzitou, byť jako
strojní inženýr, bez zaváhání vrhnul do pomoci Romům. To, že neumí romsky
je pro něj dodnes bolestné téma, jako intelektuál se těžko uvolňuje do
nevázané radosti Romů či ničím neskrývaného smutku, čili emocí bez zábran.
Přitom ví, jak je to někdy úlevné a v krizi potřebné, jak umějí být Romové
hřejivě lidští, a taky vulgárně sprostí a nevybíravě přímí, což k tomu
patří. Žít s nimi neumí a ani nechce, přitom je jim stále na blízku.
A jeho dcery? Já jsem byla odmala zmítaná v těžkých komplexech ze
svého původu. Ten byl v mém případě díky vzhledu a známému příjmení Holomek
některým lidem naprosto jasný. Přesto až do doby vysokoškolských studií jsem
cítila potřebu a nutnost jej tajit, nedávat příčinu k tomu, abych byla
veřejně označena za „cikánku“. Proto jsem se stále ostražitě hlídala, držela
zpátky, byla hodná a poslušná, hlavně ve škole. Neměla jsem odvahu
existovat v očích jiných jako člověk „cikánského původu“. Jiné Romy – mimo
naši rodinu jsem neznala, s nikým takovým se nestýkala. A podotýkám, že ani
moji nejbližší – moji rodiče – o mém problému nic nevěděli a já jim to jako
malá ani neuměla sdělit.
Po revoluci už jako absolventka vysoké školy jsem našla odvahu svůj původ
odtajnit, naopak mě pak nadchly naše, jednak rodinné, jednak obecně romské
historické kořeny, kterým se věnuji dodnes. Byla jsem ráda, že jsem našla
životního partnera právě mezi Romy a myslela si, že naše děti se oklikou
vrátí tam, odkud tak složitě vzešel nebo odešel můj děda. To se ale
nepodařilo a zřejmě už ani nepodaří. Naše děti romsky neumí. Já se svými
nedokonalými znalostmi romštiny jsem na ně romsky mluvit nemohla a manžel na
naši dohodu o bilingvní výchově v praxi zapomínal. Také je pravda, že v
útlém věku je v kontaktu s dětmi více matka. Aspoň u nás to tak bylo, když
já byla s dětmi na mateřské a on rodinu živil. Můj muž je vzdělaný Rom,
který pochází ze zdánlivě běžné romské rodiny. Za Roma se považuje, ale
nikomu svůj původ nevěší na nos, protože nechce aby jej a jeho práci lidé
prvoplánově posuzovali dle původu. A kdo je veřejně známý Rom, dobře ví, že
komunikace mezi Romem a gádžem, kteří se vidí poprvé, nabírá zpravidla vždy
tento směr. Můj muž je taky na cestě za lepším životem, než jaký žili a
žijí jeho rodiče – a to je svět gádžů. Umí sice ještě romsky, ale s kým má
tak mluvit? Takže myslím, že jazyk pomalinku pozapomíná. Dcery vědí, že
jsou „cikánky“, ale jak už jsem řekla, romsky neumí a s Romy se stýkají
maximálně z přízně. Pokud se nerozhodnou pro altruistickou práci v
neziskovce na pomoc Romům, patrně se Romům ztratí. Je to škoda, ale je to
realita.
V takové situaci jsme my, kteří jsem se prokopali k vlastní identitě v
momentě, kdy už z ní zbylo jen málo. Snad proto jsem měli odvahu ji
přiznat? Ti, kteří jsou svým vzhledem, vystupováním, sociálním statutem
takzvaní typičtí Romové, na to sílu zatím zpravidla nemají a já se jim
nedivím, i já ji měla až po vyhrané bitvě…
Proto mi připadá jako velká i reálná šance, aby Romové, kteří dnes žijí jako
Romové a dosud nemají ani jinou možnost, protože díky vzhledu a dalším
souvislostem je společnost i bez jejich vědomí do této kategorie bez debaty
řadí, připadá mi šance, že by Romy mohli zůstat i po úspěšné cestě z ghetta.
U Romů na sociálním dně mluvíme o stigmatizaci a Romové v ní vězící se jí
snaží zabránit deklarací neromského původu. Ale to je právě smutné.
Myslím, že by byla možnost našim ještě zbývajícím „Romům se vším všudy“
(ovládajících jazyk, s čile fungujícími vazbami uvnitř romských
komunit ) DÁT ŠANCI, aby se vymanili se ze své vyloučenosti JAKO ROMOVÉ a
nemuseli mutovat. Ale to by naše společnost musela ve svém chápání
postoupit o stupínek výš. Pro nás všechny by tato cesta z ghetta přinesla
mnohem pozitivnější výsledek. Protože svět je zábavný ve své pestrosti, což
je banálně znějící věta, ale o její pravdivosti jsem prostě přesvědčená.
Těch protože je logicky víc. Ale řeknu ještě aspoň to poslední: protože bych
se po našich rodinných zkušenostech snažila zabránit tomu, aby součástí
života horko těžko převychovaných a fakticky asimilovaných „kdysicikánů“
nebyla tíha nad ztrátou toho, co jim bývalo vlastní, co jim přinášelo pocit
jistoty, klidu a radosti.
Myslím, že se tomu dá zabránit.
|
|