Vandasova sládkovština
Jedenáctý lednový den 2010 bude Nejvyšší správní soud v Brně již podruhé
projednávat návrh zákazu Dělnické strany, kterou vede byvší obdivovatel šéfa
republikánů Miroslava Sládka pan Vandas. Jak známo první pokus o zrušení pro
mnohé xenofobní strany skončil ještě v časech ministra vnitra Ivana Langra
fraškou.
Soud neshledal argumentaci pro zákaz Dělnické strany jako relevantní.
Vandasova partaj tak slavila velké vítězství, disponovala mediální
popularitou a v téže době získala i jednoprocentní volební zisk ve volbách
do Evropského parlamentu, takže i nárok na peníze od státu. Jakou skutečnou
argumentaci předloží současný ministr vnitra Martina Pecina, jemuž se
očividně v silovém resortu na Letné zalíbilo, se nechme překvapit.
Nepochybně to bude rozhodování dosti složité a v mnoha ohledech pouze
přinášející Vandasovým hochům další zvyšování popularity především mezi
částí mladých lidí. Ač se na první pohled zdá, že Dělnická strana je vlastně
bezvýznamný spolek nesnášenlivých extremistů, není tomu tak.
Její existence signalizuje, že v následujících letech se můžeme znovu
dočkat, že ve sněmovních seslích mohou opět zasednout poslanci podobní těm,
které vedl v letech 1992 ? 1998 Miroslav Sládek, jenž na své partaji vydělal
slušné peníze a dnes jako politický důchodce a obdivovatel Francouze Le
Pena, jen tak z plezíru učí děti v Brně franštinu.
Kde se tedy objevili noví sládkovci? Je třeba říci, že se to stát muselo.
Nelze zapomenout, že v posledních dvou letech parlamentní účasti SPR - RSČ v
druhé polovině devadesátých let, někdy v průzkumech oscilovala obliba
partaje doktora Sládka až kolem deseti procent a vždy ji také volili mladí
lidé. Že se před více než jedenácti lety již sládkovci do sněmovny nedostali
nebylo jen tím, že část jejich voličů oslovila rétorika Miloše Zemana, ale
především pro nepochopitelné a psychotické chování republikánského předsedy.
Jen připomeňme. Sládek odmítal chodit do médií, zakazoval svým poslancům
totéž, ignoroval práci parlamentních výborů. Anebo jeho záchvaty vzteku
kupříkladu, když republikánské poslance Petra Vrzáně a a dnes již zesnulého
Josefa Krejzu přijal v červnu 97 tehdejší premiér Klaus či když mrštil, jak
dávají bývalí republikáni k dobru po jednom z nich počítač, jsou pověstné. A
tak se v první polovině roku 98, kdy nadále měl Sládek na náměstích poměrně
hojně posluchačů strana rozložila zevnitř. Šlo to plně na vrub jejich
autoritativního předsedy. Prostor pro takový typ strany ovšem nezmizel a po
éře smluvně opoziční a celkových osmi letech sociálně demokratické vlády i
problematickém období po minulých volbách, má Vandas vcelku slušný prostor v
situaci, kdy lidé vidí naprostou vyprázdněnost zavedených stran.
Jedinou trochu viditelnou partají protestu je objektivně v tuto chvíli právě
Dělnická strana, jak mohli lidé vidět třeba při průvodech v Janově za
velkého potlesku tamních obyvatel . Ale zase tak moc se klíčové partaje bát
nemusí, byť v severních Čechách dokonce vandasovci atakují pětiprocentní
míru obliby. Dělnickou stranu nevede žádný veleduch intelektu ani
populistický řečník typu ? v tomto smyslu kdysi excelentního Miroslava
Sládka. Dělnická strana má dnes voliče méně vzdělané, frustrované vlastní
těžkou životní situací i perspektivou a cílí klíčově reálně zatím pouze na
potíže s romskou komunitou, které jsou objektivně řečeno v některých
lokalitách země mimořádné a jejich rychlé řešení není v dohledu ani kdyby se
rocker Kocáb se svou půvabnou mluvčí snažili sebevíc. Vandas nemá ani
charisma ani charismatický okruh nejbližších. Těžko ovšem vyloučit, že v
zákulisí Dělnické strany jsou nejen schopní právníci, ale hlavně tam
nepochybně mohou ve vhodný čas přijít peníze. Dobře to lze vidět v bývalém
východním Německu a na tamní NPD, která již sedí v zemském sněmu.
Pro bohaté pragmatiky, kteří by prostřednictvím nové ultrapravicové
nacionalistické strany chtěli ovlivňovat parlamentní dění v Česku , je ovšem
zatím patrně krajně nezajímavé investovat do typů Vandas a spol. Těm chybí
nový Sládek: takový příjemný čtyřicátník co se líbí ženám a jazykově
vybavený rétor s právním vzděláním. Ovšem takovou figuru k radosti politické
konkurence Dělnická strana nemá a musí se spokojit s Vandasem či Kebzou a
dalšími nevýznamnými obdivovateli bývalé republikánské hvězdy Sládka, pro
něhož kdysi hráli roli mládežnického potěru. Sněmovní účast těch, kteří se
snaží obnovit parlamentní účast sládkovštiny na Malé Straně je tak příští
rok po volbách vyloučená.
Přesto nebude rozhodování o tom, zda zrušit Dělnickou stranu, na prahu
příštího roku uplně bezvýznamnou věcí. Celé je to mimořádně dvojsečné.
Vandasovi dělníci jsou zcela jistě připraveni na variantu zákazu a objeví se
okamžitě v novém kabátě s jakousi gloriolou těch, kteří jsou politickými
mučedníky, a to pod pečlivým hledáčkem televizních kamer. To ovšem není pro
stávající politické elity nic povzbudivého. Především pro mladý
radikalismus, který u prvovoličů existuje to bude dalším důvodem, jak se s
Dělnickou stranou solidarizovat. Ministr vnitra Pecina tak podle všeho vůbec
neměl s opakováním snahy zakázat Vandasovu stranu přicházet. Stát má spíše
důsledně trvat na tom, aby zmíněná extrémní strana dodržovala zákony, byť se
ultrapravice u nás naučila v jejích mezích ? na rozdíl od minulosti - konat.
Shrnuto. Pokud Nejvyšší správní soud Dělnickou stranu zruší bude to z
dlouhodobého hlediska větší chyba než ji nechat ve volbách 2010 získat tolik
hlasů jako letos ve volbách evropských. S jedním procentem jim stát nebude
muset vyplatit ani korunu. Zákazem by za reklamu naopak dělníci nemuseli pár
měsíců před volbami platit vůbec nic.
 |
|
|