Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až nyní.

Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21 hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast pro tento pořad.

Kvarteto zpívajících romských teenagerů je doslova ztělesněním toho nejdůležitějšího, co by měl klub dětem nabídnout -smysluplné využité volného času. Přístav je ale jen součástí mnohem širšího vzdělávacího programu, upozorňuje Katarina Klamková, ředitelka občanského sdružení IQ Roma servis, které klub i vše kolem vymyslelo.

„Tady bude nízkoprahový klub, který jim pomůže osobnostními aktivitami, s volným časem, to znamená, že by je to tu mělo nakopnout, měly by dostat impulsy ke tvořivému způsobu trávení volného času. Zároveň je klub napojený na vyšší cíle, my s dětmi chceme postupně jít dál a dostat je na střední školy, stabilizovat jejich vzdělávání a nějakým způsobem spolupracovat na budování jejich budoucnosti. Takže společně s klubem je tu ještě poradna pro volbu školy, doučování a taktéž se budeme snažit o spolupráci s místními břeclavskými školami.“

Nový břeclavský nízkoprahový klub určitě nemusí mít strach, že by si do něj místní romská mládež nenašla cestu. Už první den jeho existence se to tu jen hemžilo dětmi různého věku.

„Mně se tu líbí. Chodím do druhé třídy a je mi osm roků.“

„Já jsem Mário Ferkézy, je mi devět let a chodím do třetí třídy.“

„My sem chodíme každý den.“

„Chtěli bychom tu mít nějakého učitele, co by nás naučil tancovat, rapovat, hip hop a tak.“

„Také se tu učíme anglicky.“

Vidím, že tu máte počítače, co na nich děláte?

„Hrajeme na nich hry nebo posloucháme písničky.“

Zatímco klub své malé potenciální návštěvníky doslova uchvátil, boj o přízeň i přes to čeká. Zařízení si bude muset vydobýt renomé i mezi ostatními obyvateli. Poněkud temperamentnější děti se totiž často houfují také před sídelní budovou svého klubu, jsou zdaleka vidět i slyšet a ne všichni místní zatím přijímají Přístav s nadšením.

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech:
RealAudio ~ Download

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
02.06.2012	Romové z Břeclavi nepodají trestní oznámení kvůli křivému narčení z útoku	O Roma Vakeren
26.05.2012	Matka chlapce, který lhal o napadení Romy, se veřejně omluvila	O Roma Vakeren
25.05.2012	Monika Šimůnková: K tomu, aby se situace z Břeclavi neopakovala, může přispět každý z nás	Zprávy ze života Romů
24.05.2012	Z českého tisku: Chlapec z Břeclavi si útok Romů vymyslel	Zprávy ze života Romů
12.05.2012	Břeclavští Romové odsuzují útok na mladého chlapce	O Roma Vakeren
20.04.2012	Postoje břeclavských Romů k situaci ve městě	Zprávy ze života Romů
20.04.2012	Nedělním protestům v Břeclavi nakonec radnice bránit nebude	Zprávy ze života Romů
19.04.2012	Surově zbitému Petrovi z Břeclavi se daří o něco lépe	Zprávy ze života Romů
18.04.2012	Břeclavských protestů kvůli zbitému chlapci se ujala Dělnická mládež	Zprávy ze života Romů
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)

S Ceijou Stojkou jsem se poprvé setkala vloni při prezentaci českého překladu její knižní prvotiny „Žijeme ve skrytu - Vyprávění rakouské Romky“. Na první pohled na mě působila jako drobná křehká žena – přeci jen věznění v Osvětimi, Ravensbrücku a Bergen-Belsenu se na jejím zdraví podepsalo. Ale nemohu zapomenout na sílu jejího ducha, na její poutavé vyprávění a neúnavné dialogy s těmi, kdo se o osudy Romů zajímají. Právě její životní příběh popsaný v knize „Žijeme ve skrytu“ a publikovaný v roce 1988 způsobil v německy mluvících zemích velký rozruch. Poprvé se totiž díky němu stal veřejným tématem dosud ignorovaný holocaust Romů a navíc jej na veřejnosti otevřela žena – olašská Romka. Ceija Stojka k tomu uvádí:

„V roce 1988 došlo pro Romy k jisté změně. Do té doby se stále mluvilo o holocaustu Židů, jak byli v Osvětimi zplynováni, vyhlazováni, což je pravda. Vlakové koleje vedly až ke krematoriu. Ale byli tam také Romové a Sintové a po zrušení koncentračních táborů se na tyto lidi zapomnělo. Nikdo o nich nechtěl nic slyšet. Ale oni jsou tady! Jsou to živé bytosti a chtějí mít také svá práva. Jsou to vynikající muzikanti, zpívají o růžích, o krásné ženě, o své matce... Je potřeba jen ty lidi přijmout a ne se na ně pořád dívat křivě.“

Ceija Stojka se vedle spisovatelské a osvětové činnosti zabývá také výtvarnou tvorbou. U nás byly její obrazy představeny letos na jaře v Muzeu romské kultury na výstavě s názvem „Žít!“. Kurátorka výstavy Jana Horváthová o Ceijiných obrazech říká:

„Valná většina jejích obrazů hovoří o tématu toho těžkého osudu v koncentračním táboře, který Ceija Stojka zažila jako malá desetiletá dívka s celou svojí rodinou, přičemž z koncentračního tábora se vrátilo jen minimum jejích rodinných příslušníků. K tomuto válečnému tématu se Ceija Stojka vrací jak na svých akrylech, tak i v kresbách tuší na papír. Další část a druhou výraznou polovinu jejího díla tvoří obrazy, z nichž čiší radost ze života, to mírové období, které si po válce mohla dobře uvědomit a procítit, takže to jsou většinou květinová pole a hýřivé barvy. Ty hýřivé barvy nacházíme i na obrazech, které pojednávají téma předválečné, totiž dobu míru, dobu svobody, kdy se její rodina ještě mohla volně pohybovat v kočovném voze. Čili i to téma kočování je představeno v těchto nádherných barvách života.“

Celoživotní boj Ceiji Stojky proti rasismu bych uzavřela jejími slovy:

„Nacisté téměř vyhubili židovskou a romskou společnost. Něco takového už se nesmí nikdy stát a k tomu musí přispět každý!“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech:
RealAudio ~ Download

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
25.01.2014	Před rokem zemřela Ceija Stojka	O Roma Vakeren
09.02.2013	Zemřela romská spisovatelka, výtvarnice a pamětnice holocaustu Ceija Stojka	O Roma Vakeren
09.07.2010	Dokumentární film o Ceije Stojce oceněn v Telči	O Roma Vakeren
10.11.2009	Spisovatelce a malířce Ceije Stojce byl udělen profesorský titul	Zprávy ze života Romů
01.04.2009	V Brně bude zahájena výstava obrazů rakouské romské malířky Ceiji Stojky	Zprávy ze života Romů
13.03.2009	Rakouská Romka Ceija Stojka a její výtvarná tvorba	O Roma Vakeren
06.03.2009	Ceija Stojka popsala svůj nelehký osud v knize Žijeme ve skrytu	O Roma Vakeren
06.03.2009	Strom zachránil Ceije Stojce život	O Roma Vakeren
13.02.2009	Do češtiny byla přeložena první kniha rakouské Romky Ceiji Stojky	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)

Budeme vařit pro čtyřčlennou rodinu, jaké ingredience si připravíme a kolik toho bude?

„Na těsto potřebujeme půl kila polohrubé mouky, špetku soli, 2 dcl vody. Na náplň si připravíme deset brambor, dva tavené sýry, 2 dcl mléka a trošku másla. A na sýrovou omáčku si připravíme jednu cibulku, 2 dcl mléka, 1 nivu a dva sýry.“

Musí to být niva nebo to může být jakýkoliv jiný sýr?

„Když někdo nepreferuje nivu, tak může dát sýr, který má rád.“

Teď už tedy začneme s postupem, s čím začínáme?

„Nejprve se pustíme do náplně, potom si uděláme těsto. Oloupeme si brambory.“

Jak často děláte doma pišot?

„Je pravda, že už jsem ho hodně dlouho nedělala, protože u nás to je tak, že vždycky když dělám pišot, tak musí být všichni doma, protože když se to ohřívá, tak už to není ono.“

Co jsme teď udělali?

„Napustíme si do hrnce vodu, osolíme jí a dáme vařit brambory.“

Děláte ho většinou tímto způsobem, kterým ho děláte dnes? Nebo ho třeba děláte i na sladko?

„Na sladko jsem ho nedělala už hodně dlouho, nám spíš chutná slaný s nivou, se sýrem.Zatímco se nám vaří brambory, připravíme si těsto. Vezmeme si misku, do misky si přesypeme půl kila polohrubé mouky, osolíme to, přidáme pomalu 2 dcl vody. Mícháme, dokud se nám neudělají bubliny a těsto nezačne houstnout. Z misky ho přendáme na vál, nebo si ho třeba můžeme dát na stůl, kde máme nějaký igelit, aby těsto bylo hezky rozprostřené. A rozválíme ho. Mezitím se nám už uvařily brambory, scedíme z nich vodu, vezmeme si vidličku, brambory jemně rozmačkáme, přidáme 2 dcl mléka, pomalu tavený sýr a trošku nivy, kterou pak budeme potřebovat na sýrovou omáčku. Celou směs nakonec ochutnáme, už nesolíme, protože niva je dost slaná. Vrátíme se k těstu. Skleničku namočíme do mouky a uděláme kolečka z těsta. Dáme si znovu vařit vodu do velkého hrnce, osolíme vodu a dáme jí vařit. Pak se vrátíme ke kolečkům, které jsme si připravili, vezmeme si jedno do ruky, dáme si k ruce náplň, kterou už máme připravenou a roztáhneme těsto, vezmeme si lžičku náplně a jako mušličku těsto upevníme. Stejně připravíme další. Až bude voda úplně vřít, tak do ní hodíme pišoty. Sýrovou omáčku začneme připravovat ve chvíli, kdy jsme ještě nevložili do hrnce pišoty. Je to proto, že když nám vyplavou pišoty, které už budou uvařené, tak abychom je rovnou házeli do omáčky a zamícháme je v omáčce, aby měly stejnou teplotu. Připravíme si hrnec na sýrovou omáčku, nakrájíme cibulku, na másle jí zpěníme.“

Kolik jste si připravila té cibulky?

„Já jsem si připravila jen jednu, jen tak pro chuť a je dobré, abychom ji nakrájeli najemno, aby nebyla cítit. Přidáme mléko a sýry, které jsme si připravili. Nastrouhanou nivu a zbytek sýrů, které jsme nespotřebovali do náplně. Pustíme plyn co nejvíc a celou dobu mícháme, až se nám udělá krásná sýrová hmota, pak ztlumíme. Teď je nejvyšší čas hodit pišoty do vařící vody, vaří se tak pět až deset minut. Takže hodíme pišoty do hrnce s vařící vodou, čekáme, až se nám odlepí ode dna a vyplavou nahoru.“

Podáváme pišota ihned po uvaření?

„Přesně tak.“

Už to krásně voní.

„Vyplavaly nám nahoru, opatrně pišoty vyndáme a vhodíme je do hotové omáčky. Vezmeme si vařečku, promícháme se sýrovou omáčkou. Vezmeme talíře a už můžeme nandávat.“

Všem přejeme dobrou chuť.

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech:
RealAudio ~ Download

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
01.01.2011	Romská jídla jako cesta ke sblížení	O Roma Vakeren
11.12.2009	Jak se vaří Marikľe paněha	O Roma Vakeren
04.12.2009	Blajz - jídlo s nelákavým názvem, přesto však chutné	O Roma Vakeren
14.11.2003	Jak připravit pišot	O Roma Vakeren
17.10.2003	Vaříme Holubky čili plněné zelné listy	O Roma Vakeren
	Tradiční romská jídla	Tradice

Na podporu rovných příležitostí ve vzdělávání loni rozdělilo ministerstvo školství 200 miliónů korun z fondů EU. Teď se rozděluje dalších 800 miliónů. V příštích letech základní školy mohou na podobné účely využít i část prostředků na podporu základních škol v celkové výši 4 a půl miliardy korun. Podle ministryně školství Miroslavy Kopicové však výsledky podpory romských žáků na školách budou zřejmě vidět až po letech.

Zpráva o vyloučených lokalitách v Chomutově, kterou v pondělí schválila vláda, vychází podle chomutovské primátorky Ivany Řápkové z nepodložených údajů a nerespektuje realitu. Město si nechalo zpracovat analýzu zaměřenou na stejnou problematiku od sociologické kanceláře. Ta potvrdila, že postupy města jsou správné a radnice v nich tedy, podle Řápkové, bude pokračovat.

Životní šanci dostala a využila řada slovenských romských dětí při nahrávání kompaktního disku s romskou hudbou Divé maky. Program byl připraven pod vedením známé české hudebnice, romské zpěvačky Idy Kelarové a občanského sdružení Divé maky.

Blíží se vánoční svátky a s nimi i Mikuláš a čert. Občanské sdružení Romodrom si letos připravilo bohatý program pro všechny děti na které čeká spousta dobrot a zábavy. Na co se mohou děti těšit se Robert Ferko zeptal ředitelky Marie Gailové.

„Bude se to konat v Roxy na Praze 1, bude se začínat ve tři hodiny odpoledne, tímto také všechny lidičky zvu. Bude tam tříhodinový program, který bude poměrně pestrý, budeme tam mít dvě kapely, které budou dětem hrát. Výtěžek z této mikulášské besídky půjde nazpátek do Romodromu, tyto prostředky použijeme na náš tábor, který budeme dělat v létě.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech:
RealAudio ~ Download

Kolik let už se věnujete fotografování Romů?

S Romy v Holandsku už pracuji dvacet let. Začalo to během církevní pouti, na kterou přijelo hodně nizozemských Sintů, myslím, že jich bylo kolem tří set, a během čtyř dnů tam měli své církevní setkání. A tam jsem vytvořil své první snímky. O rok později jsem za nimi přijel a dal jsem jim ty fotografie a to jsem zopakoval 4x, takže jsem se blíže seznámil s romskou komunitou, což pro mě byl úplně nový svět. Na ulicích jsme totiž moc Romů nepotkávali, protože žijí izolovaně v tzv. táborech.

V jakých zemích jste Romy fotografoval a jak jste se dostal k Romům v zahraničí?

Na tom církevním setkání jsem se spřátelil s rodinou jedné ženy, která byla mluvčí romské komunity. Právě ona mě uvedla k jiným rodinám a ty mě zase zavedly k dalším rodinám, takže v Holandsku se před objektivem mého fotoaparátu vystřídala celá řada rodin. Tyto fotografie jsem poprvé představil na romském festivalu na jihu Holandska a tam také byli lidé, kteří organizují festival Khamoro v Praze. A ti mě požádali, abych své fotky na Khamoru prezentoval. A v Praze jsem potkal další lidi, kterých jsem se zeptal: „Až se vrátím, mohu Vás vyfotografovat?“ A oni na to odpověděli: „Samozřejmě, samozřejmě, až se vrátíte, zavoláme si a necháme se vyfotografovat.“ A tito lidé mě zavedli mezi další Romy, například do Zlína, takže jsem pak ve Zlíně pracoval. A festival Khamoro mě také zavedl na mezinárodní setkání mládeže, kde jsem fotografoval mladé lidi z komunity Romů a Sintů.

Máte nějaký klíč, podle kterého vybíráte, koho budete fotografovat?

Ne, nemám žádný takový klíč, protože není dobré provádět selekci. Pro tento projekt rád fotografuji Romy a Sinty, mezi něž jsem byl uveden lidmi, které znám.

Pozadí Vašich fotografií Romů a Sintů je vždy černé, jaký to má důvod?

Dělám to záměrně, protože obvykle bývají Romové fotografováni v konkrétních situacích a vždy je to s hudebními nástroji, nebo v karavanech, často v chudých podmínkách a já jsem to nechtěl dělat stejným způsobem, chtěl jsem to dělat úplně jinak. Takže vytvářím portréty, které mají černé pozadí a žádám ty portrétované lidi, aby na sobě měli černé oblečení, takže jediná barva na té fotografii je barva jejich pleti a barva jejich očí. Takže když se díváte na ty fotografie, ihned se soustředíte na jejich obličeje a když vidíte obličeje, díváte se do očí. A oči vyprávějí velké příběhy, v očích vidíte příběhy těch lidí. A samozřejmě tito lidé mají za sebou hodně příběhů, protože jejich situace není moc jednoduchá, takže někteří z nich vypadají poněkud smutně.

Ptáte se těch lidí také na jejich životní příběh a zapisujete jejich vyprávění?

V Holandsku máme hodně uprchlíků z východní Evropy, jsou to Romové, kteří utekli na západ. Tyto uprchlíky a rovněž další lidi z Holandska jsem po fotografování žádal, aby mi vyprávěli svůj příběh. Se všemi lidmi, které jsem portrétoval, jsem také dělal rozhovor. A ty rozhovory byly publikovány v holandském časopise, který je určen pro Romy a Sinty. Poté jsem se rozhodl vytvořit knihu, která se jmenuje „Paramisa – Romové vyprávějí své příběhy“. Ale příběhy vyprávějí především jejich obličeje, takže jsem nakonec v té knize nepublikoval všechny rozhovory, protože to má být fotografická kniha. Vybral jsem asi deset nebo jedenáct příběhů, které byly nejzajímavější. Když čtete všechny ty rozhovory, dozvíte se, že v Holandsku máme lidi z Bosny, Rumunska, Makedonie...

Kde jste Romy fotografoval?

Je také důležité říct, že jsem nežádal lidi, aby chodili ke mně do ateliéru, ale šel jsem za nimi s mobilním ateliérem, takže byli ve svém prostředí. Například v malých karavanech jsem postavil to černé pozadí a blesk a to je opravdu velká věc, když fotografuji v karavanech nebo v tělocvičně. Vždy jsem si dovedl najít nějaké místo pro fotografování.

Kolik fotografií obsahuje projekt Paramisa?

V knize Paramisa je padesát portrétů. Myslím, že jsem jich celkově udělal šedesát, ale deset z nich se moc nevydařilo z technických důvodů – například nebyly ostré, nebo byly podexponované nebo přeexponované, takže deset portrétů vypadlo. A ke každému portrétu jsem pořídil čtyři, pět nebo šest fotek, takže myslím, že celkově jsem pro tento projekt vyfotografoval na 300 snímků. Je to děláno velmi staromódním způsobem, je to takový fotoaparát, kdy si přehodíte přes hlavu plachtu a díváte se hledáčkem, takže se s tím nedá hýbat. Je velmi krásné, když se vedle techniky můžete také soustředit na toho muže nebo ženu, kteří sedí před objektivem.

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech:
RealAudio ~ Download

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
13.11.2009	Fotografie Rogiera Fokkeho se zaměřují na jednotlivce a osobní příběh	O Roma Vakeren
05.11.2009	Pozvánka na výstavu "Paramisa. Sintové a Romové ve fotografiích Rogiera Fokkeho"	Zprávy ze života Romů

Proč jste si vybrala právě tento kraj?

„To bylo impulsivní rozhodnutí, tenkrát jsem bydlela ve Walesu ve Velké Británii, po revoluci jsem se přijela podívat domů za rodinou, tenkrát jsme bydleli všichni v Brně. Pak jsem se vydala z Brna na Vysočinu, přijela jsem sem, seděli jsme tady na terase, popíjeli jsme kávičku, najednou paní sousedka vyšla na zahradu a ptá se mě, jestli bych nechtěla koupit její dům, protože se bude stěhovat do domova důchodců. Já jsem impulsivně řekla, že ano. Během týdne jsem vyřídila všechny formality, zaplatila jsem, odjela jsem. Za dva roky jsem dostala dopis od té paní, že dostala místo v domově důchodů a že klíče mám pod rohožkou.“

Paní Kelarová, jste Romka nebo nejste?

„Tatínek umřel před 25ti roky a moje maminka pořád tvrdí, že můj táta nebyl Rom, takže u nás v rodině to je veliké tabu. Já jsem vlastně taková černá ovce, že jsem prořekla něco, co jsem neměla, že se to nedělá. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem Romka, tak mu řeknu, že nejsem, protože jsem napůl Romka a napůl Češka. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem Češka, tak mu řeknu, že ne, já se jako Češka vůbec necítím.“

Myslíte si tedy, že kdyby vaše maminka věděla, že váš otec byl Rom, že by si ho vůbec nevzala?

„Ne, ona by si ho nevzala.“

Co děláte, když nepracujete, když se nevěnujete muzice?

„Pro mě volný čas je, když odjedeme někam hodně daleko, což se nám občas podaří, když jedeme někam k moři, do exotických krajů. Být daleko je fajn, protože člověk ani kdyby chtěl, tak nemůže dělat, nikdo mu nevolá.“

Pokud se nepletu, vy máte dvě děti?

„Ano, mám dvě děti a tři vnoučata.“

Podporují vás ve vaší práci?

„Já mám takové štěstí, že mám skvělé děti, odmalička se mnou cestovaly, procestovaly se mnou kus světa. Někdy se i stalo, že jsem na ně neměla čas díky tomu, že jsem se věnovala cizím lidem, protože potřebovali pomoct nebo jsem pracovně byla vytížená. Jsem moc ráda, že mám takové děti, protože my nikdy nic nevyčetly, spíš naopak mi vždy fandily.“

Vaše romská muzika je trošku odlišná od jiné romské hudby, kterou interpretuje třeba Věra Bílá, kde jste vzala inspiraci ke smíchání romské hudby a jazzu?

„Když jsem se odstěhovala, tak mi tenkrát umřel táta. Protože táta zapřel doma, že je Rom, takže u nás nikdy se nikdy nemluvilo romsky, takže já jsem romsky neuměla. Ale když jsem se odstěhovala do Walesu, poté co umřel, tak mi bylo příšerně smutno. Pamatovala jsem si melodie a písničky, ale nepamatovala jsem si texty. Texty jsem si třeba vymýšlela. Táta mě vždy učil hudbě, tak jsem si texty vymýšlela, stejně mi tam nikdo nerozuměl. Trošku jsem to šidila, musím se přiznat. V té době jsem neměla nikoho, komu bych napsala nebo s kým bych se poradila. Vzpomínám si, že když jsem byla pozvaná na můj první koncert zpívat, kde jsem zazpívala romské melodie, tak takto to vzniklo, oni mě nerozuměli, ale nějak se to chytlo. S klavírem a se zpěvem jsem pak objela celé Norsko, tam jsem byla dva roky a Dánsko, tam jsem byla tři roky, pak jsem jela zpátky do Walesu, do té doby, než jsem potkala Dežu, který mi řekl, že bych měla zpívat, tak jsem to začala brát víc vážně. Pak už to bylo úplně jiné, protože mít vedle sebe Roma, který má romský jazyk jako první jazyk, tak to dostalo úplně jiný rozměr. Naučila jsem se pak romsky, nejde mi to tak, abych si troufla říct, že mluvím romsky, ale přeci jenom mě romština velmi oslovila, protože potom, když jsem začala opravdu zpívat romským jazykem, tak jsem zjistila, jak je krásný a jak krásně se v romském jazyce zpívá.“

Líbí se vám muzika vaší sestry neméně slavné zpěvačky Ivy Bittové?

“To je muzika, kterou bych třeba já nikdy nedělala, protože mi není blízká. Já jsem člověk harmonický a melodický a alternativní typ hudby mě nijak neoslovuje. Já si myslím, že ona by vám odpověděla asi stejně, že jí se zase nelíbí melodické a harmonické. My jsme dvě sestry, které si hledaly a našly svou cestu. Ona si na své hudbě vybudovala opravdu široké publikum a já si jí nesmírně vážím, protože sama vím, že ona plní takové poselství tatínka, který si přál, aby hrála na housle. Ona potom přestala a když tatínek umřel, tak zase začala, mezitím byla herečkou. Mám z toho radost, protože i když obě máme různé cesty, tak se i někdy podaří, že se sejdeme a zjistíme, že to naše něco společné sesterské tam pořád je, akorát jsem se vydaly jinou cestou.“

Zde si můžete příspěvek poslechnout:

Poslech:
RealAudio ~ Download

Související články
Datum	Nadpis	Rubrika
28.09.2015	Romano drom: Ida Kelarová vytváří prostor pro boření předsudků a setkávání s romskou kulturou	Zprávy ze života Romů
15.08.2015	Letní škola Romano drom připravila romským dětem řadu zážitků	O Roma Vakeren
08.08.2015	Dva týdny plné hudby a tance nabídla romským dětem Ida Kelarová a čeští filharmonici	O Roma Vakeren
30.07.2015	Letní škola Romano drom je v plném proudu	Zprávy ze života Romů
25.07.2015	Nad projektem Romano drom převzal záštitu slovenský prezident Andrej Kiska	O Roma Vakeren
04.07.2015	Ida Kelarová a spolek Miret hledají spolupracovníky pro mezinárodní festival Romale	O Roma Vakeren
28.06.2015	Ida Kelarová po osmi letech obnovuje letní hudební festival Romale	Zprávy ze života Romů
13.06.2015	Sbor Čhavorenge vystoupí spolu s Českou filharmonií na Hradčanském náměstí v Praze	O Roma Vakeren
28.03.2015	Ida Kelarová zve na další ročník mezinárodního romského festivalu „Romale“ Gypsy Celebration	O Roma Vakeren
Všechny články (POZOR - možnost velmi dlouhého výpisu)