Romské vysílání "O Roma vakeren" - "Romové hovoří"
Pořad odvysílaný stanicí Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Prostřednictvím romského vysílání vás bereme mezi lidi, o kterých jste v
minulosti mnoho nevěděli. Žijeme spolu sice dlouho, ale poznáváme se až
nyní.
Pořad "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří" pravidelně připravuje romská
redakce Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, kterou vede Anna Poláková.
Na těchto stránkách přinášíme textovou a zvukovou verzi pořadu, který se
vysílá na okruhu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu každý pátek od 20 do 21
hodin. Další informace o pořadu najdete na stránkách www.rozhlas.cz, kde si můžete také stáhnout podcast
pro tento pořad.
Vítáme Vás u pravidelného pořadu "O Roma vakeren" čili "Romové hovoří".
Dobrý večer. Dnes si s romským choreografem popovídáme o jeho taneční skupině, seznámíme vás s prací nového nízkoprahového klubu, hostem u našeho mikrofonu bude několikanásobný mistr republiky v boxu a chybět nebudou ani zprávy ze života Romů a celá řada písniček.
Lači kijarati, čhavale, mangav tumenge bacht the sastipen. Akana šaj šunen romani relacia „O Roma vakeren“. Mukaha tumenge romane giľa the phenaha nevimata andalo romano dživipen.
=[ Reportáž ]=
M dance club se připravuje na novou sezónu
Romský choreograf Michal Šaray nelení ani o prázdninách. Věnuje se své taneční skupině M dance club, ve které účinkují nejen mladí Romové. Příprava nové sezony je v plném proudu. Co připravuje a kde mohou diváci v září tanečníky M Dance vidět, o tom si Jan Mišurec povídal přímo s Michalem Šarayem.
„V současné době trénujeme v tanečním centru Tradición, připravujeme nové taneční vystoupení. A jinak chystáme od září taneční kurzy, kurzy aerobiku a kondičního cvičení.“
Jste mezi lidmi známý především romskou hudbou, romskou kapelou M Dance z Brna.
„Taneční žánr je, myslím si, pořád stejný, taneční styl se změnil, zdokonalil, a teď se tančí styl, který se jmenuje street dance.“
Do vaší skupiny dřív chodili hlavně Romové. Mají ještě vůbec Romové zájem o tanec a chodí tam třeba i jiní lidé?
„Zájem je velký. V současné době máme asi patnáct členů a asi sedm z tohoto počtu je Romů. Zájem je tedy velký, i když tady v Praze je to trochu jiné v tom, že když srovnávám Prahu a Brno, tak Romové v Brně tancem, hudbou apod. žijí, ale tady v Praze je to jiné. Myslím, že jsou tady lidé se sebou poměrně spokojení, nemají takové ambice být lepší, třeba v tancování, ve zpěvu. Tady je to určitě jiné.“
Jak se vám daří prorazit se skupinou, máte nějaká vystoupení?
„Taneční skupina M Dance Club teď jakoby trošku na startu. Připravujeme pro jednu cyklistickou firmu od září turné, asi ve čtyřech městech. Potom nás jednou v měsíci můžete vidět v klubu Radost FX, kde budeme tancovat pro módního návrháře Jakobiho. A chystáme taneční muzikál, ale o tom bych ještě nechtěl moc mluvit, ve spolupráci s Mezinárodní konzervatoří Praha. Taneční muzikál by měl mít premiéru v prosinci.“
Jak se vám daří jako choreografovi? Nechcete se vrátit do Brna? Jak se vám vůbec daří v Praze?
„Do Brna se určitě nechci vrátit, ale je to proto, že v Brně taneční skupina M Dance Club dokázala poměrně dost. Není tam co víc vynalézt nového. V Praze je to o 150 procent, co se týká práce a pracovních příležitostí a nabídek, lepší, takže proto určitě Praha. A daří se nám dobře, jak říkám, jsme na startu a budeme se těšit, až navštívíte naše taneční vystoupení.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
 Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Nízkoprahový klub je určen všem dětem, a to bez rozdílu
I dnes se budeme věnovat takzvaným nízkoprahovým klubům. Jsou určeny dětem a mládeži a navštěvovat je mohou všichni - od jedničkářů z gymnázia, přes skejťáky, vyznavače alternativního způsobu života až po takzvané "průšviháře" ze škol. Klubů naštěstí přibývá a další vznikl v Praze 9, pod vedením koordinátorů z Romského občanského sdružení Romodrom. Snaží se romským dětem ukázat, že pouliční party nejsou jedinou možností jak se bavit ve volném čase. S vedoucí nízkoprahového klubu Annou Chválcovou hovořil o její práci kolega Robert Ferko.
Kdo je jeho cílovou skupinou?
„Věková hranice se teprve hledá. Monitorujeme, která mládež by měla zájem, nejvíc je to od čtyř do dvanácti let, zejména jsou tam romské děti z lokality Kemp.“
Co je cílem tohoto projektu?
„Pomoct. Podpořit děti v jejich schopnosti lépe využít čas.“
Je velký zájem?
„Zájem byl obrovský. Je pravda, že navázání kontaktů bylo trošku těžší, Napřed jsme rozdali letáky a čekali jsme. Nejdříve k nám nikdo nechodil, a pak jsme si sama našla lokalitu, kde se o nás nedozvěděli, protože jsou na okraji Prahy 9, tak jsem tam zašla. Oslovila jsem rodiny. Řekla jsem jim o této nabídce, že pomůžeme dětem zaplnit volný čas, že jim pomůžeme zlepšit známky, navštívit nějaké kulturní, sportovní akce. Sami rodiče měli velký zájem. Domluvili jsme se, že nám ti děti pošlou. Takto začala naše vzájemná komunikace.“
Mě by zajímalo, jak to vůbec probíhá...
„V klubu pracuji zatím jen já. Dětem se věnuji maximálně. Nejdřív jsme se vzájemně seznámili. Musela jsem děti seznámit s vnitřními řády, pravidly, jak se mají děti mezi sebou chovat a jak se mají chovat v prostorách . A dál děláme to, co děti baví. Samozřejmě musí být nějaký naplánovaný čas, co s nimi budu dělat, ale záleží na dětech, jestli to chtějí dělat.“
Jak často se jim věnujete?
„Otevřeno máme tři dny v týdnu. Vždy od dvou do sedmi hodin. Teď o prázdninách máme provoz rozdělen na mladší a starší děti.“
Děti, které k vám dochází, v jakých žijí podmínkách?
„Tyto děti žijí v oblasti Kemp v Praze 9 a mě se tedy vůbec nelíbí, jak tráví volný čas. Mají společné koupelny, společný záchod, bydlí jen v buňkách. Mají možnost si hrát je na prostranství toho kempu, kde jsou na zemi kameny a rozdrcené cihly. Opravdu to prostředí není vhodné. Tak jsem jim nabídli, že s dětmi budeme něco dělat, že jim zprostředkuje zážitky, že se seznámí s něčím novým. Děti to všechno přijaly s nadšením. Před otevřením už tam čekají. Jsou rády, že si mohou zahrát třeba fotbal, že si můžou něco namalovat. Můžou si prohlédnout časopisy, které stojí běžně dost peněz, ty atraktivní časopisy pro mladé lidi, kde můžou získat informace, jak přežít pubertální věk.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Kampaň UNICEF oslovuje i dárce z řad Romů
Teď si povíme o kampani, kterou v Česku odstartoval UNICEF. Chce vní oslovit nové dárce i z řad českých Romů. Organizace totiž může v rozvojových zemích zdárně pomáhat jen díky příspěvkům dobrovolníků. Více k humanitárním programům UNICEF řekla Janu Mišurcovi ředitelka Pavla Gomba.
„Smyslem kampaně je získat příznivce, kteří přispívají pravidelně měsíčním příspěvkem. Je to proto, že UNICEF vytváří určité rezervy, aby mohl v případě nějaké katastrofy okamžitě reagovat, dodat lidem pitnou vodu, léky, potraviny. Tam jde opravdu o každou hodinu a my nemůžeme čekat, až se vybere za několik týdnů nebo měsíců nějaká částka peněz ve veřejné sbírce.“
Lidé, které chcete oslovit, kolik by měli přibližně přispívat?
„Částka je dobrovolná, takže každý si může zvolit ze svého rozpočtu, kolik si může měsíčně dovolit a někteří lidé přispívají třeba 50 korun měsíčně, někteří třeba 500 korun. Průměr v České republice je 167 korun měsíčně, což je částka, která je blízká ceně terapeutické výživy pro jedno podvyživené dítě na měsíc. To je 150 korun. Takže by se dalo říct, že takovýto člověk zachrání každý měsíc jedno podvyživené dítě.“
Co z těchto peněz, co se vyberou, bude třeba zakoupeno?
„Tyto prostředky slouží pro případy jako jsou přírodní katastrofy nebo ozbrojené konflikty, kde je potřeba okamžitě reagovat a UNICEF je používá jednak na terapeutickou výživu, na zajištění pitné vody, na očkování, což je velmi důležité, protože v těchto situacích se velmi často šíří nemoci. Samozřejmě i v těchto situacích se rodí děti, takže máme speciální porodní soupravu pro bezpečný a sterilní porod a v těchto situacích UNICEF zajišťuje také vzdělání, ale třeba i to, aby si děti mohli hrát.“
Jak se vy sama díváte na pomoc Čechů, na finanční přispívání? Přispívají lidé?
„Já si myslím, že Češi jsou hodně skeptičtí, protože byli mnohokrát určitým způsobem zklamáni, tak jsou stále opatrnější, opravdu chtějí vědět, kam peníze jdou, kolik třeba na administrativu, kolik přímo na programy... a podobně. Ale na druhou stranu, když opravdu o něco jde, tak jsou vždy ochotni přispět a my si toho vážíme. My jsme podobnou kampaň dělali v loňském roce, tak nejvíce reagovali lidé v Praze a na Moravě. Nevím, čím to je. Nedokážu si to vysvětlit.“
Určitě nás teď poslouchají lidé, kteří si říkají, zda-li přispět, nebo nepřispět...
„Já si myslím, že je důležité se podívat na výsledky, a i na to, na co ty peníze jdou. V případě UNICEF to je opravdu záchrana života. Každý rok více než 5 milionů dětí ve světě umírá na podvýživu a nemoci, kterým je možné zabránit očkováním nebo na které existují léky. Takže za více než 60 let práce jsou opravdu výsledky. Dá se říct, že to jsou miliony dětí, které jsou zdravé a které chodí do školy. A ještě jedna taková myšlenka... že všude na světě jsou problémy, které není možno vyřešit, ale myslím si, že je tragédie, když děti umírají na nemoci, kterým se dá jednoduše bránit a koneckonců generace mojí babičky a dědečka byla také mezi těmi, kteří stáli ve frontě na jídlo, na léky po druhé světové válce, a možná, ano, mnozí z nás by tu nebyli, kdyby tehdy tuto pomoc nedostali. A co je možná také důležité, že v případě UNICEF jenom 4 procenta jdou na provozní a administrativní náklady, všechno ostatní jde přímo na programy pomoci.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Zprávy ]=
Olašský mladík, který zemřel ve vinohradské nemocnici na začátku týdne, je v Rumunsku pojištěný. Serveru Romea.cz to potvrdila rumunská ambasáda i vinohradská nemocnice. „Dostali jsme telefonický pokyn, že mladík byl pojištěný ze zákona, jelikož ještě nebyl plnoletý,“ uvedla tisková mluvčí vinohradské nemocnice Jana Jelínková. Nemocnice podle ní teď zjišťuje konkrétní pojišťovnu, u které byl mladík pojištěn, aby mohla zahájit jednání o úhradě nákladů na pobyt a zdravotní péči.
Ve východomaďarské obci Kisléta byla zastřelena pětačtyřicetiletá Romka, její třináctiletá dcera utrpěla vážná zranění. Policie oznámila, že šlo o další z řady rasisticky motivovaných útoků proti romské menšině, napsala agentura Reuters. Žena se tak stala za poslední dva roky nejméně osmou obětí protiromských nálad v Maďarsku.
Od 1.října posílí litvínovský policejní sbor deset příslušníků vyčleněných pro problémové sídliště Janov. Na bezpečnost a pořádek na sídlišti tak bude dohlížet celkem 31 policistů. Od začátku července tam působí i policejní asistentka, která pochází z místní romské komunity. Měla by se stát prostředníkem mezi lidmi ze sociálně vyloučené lokality a městskou i státní policií.
Sportovní federace Romů České republiky vás srdečně zve na celodenní sportovně kulturní akci konanou zítra, v sobotu, v pražském areálu Tělovýchovné jednoty Štěrboholy od 10 hodin. Hlavním programem bude finálový turnaj „Romské fotbalové ligy“ mládeže v kopané. V doprovodném programu vystoupí hudební skupina DUO MESÁROŠ z Karlových Varů, taneční soubor z Českého Krumlova a první romské mažoretky v České republice.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Úspěšný boxer a trenér Stanislav Tišer
Následujících minuty budou patřit výrazné romské osobnosti. Pochází z Plzně z muzikantské romské rodiny a má osm sourozenců. V osmnácti letech přesídlil do Prahy. Rychle se prosadil do československé boxerské špičky ve váze do 54 kilogramů. Závodně boxoval 25 let. Představujeme vám šestinásobného mistra republiky v boxu Stanislava Tišera. Hovoří s ním Jan Berousek.
Jak jste se k boxu dostal?
„V patnácti letech. Šli jsme s kluky na zábavu, kde se tančilo, tenkrát se tomu říkalo čaje. A tam jsme se dostali do křížku s místními kluky kvůli bílým holkám, se kterými my jsme tancovali. Byl jsem dost rychlý a měl jsem docela ránu na patnáctiletého kluka, který vážil 53 kilo. A tam mě viděl můj budoucí trenér, a ten mi nabídnul, jestli bych nechtěl být boxerem. Dal mi svou adresu a já jsem se tam během čtrnácti dnů dostavil. A tak to začalo.“
Pocházíte ze sportovního prostředí?
„Ani bych neřekl, spíš z muzikantského. Táta byl muzikant, měl svou kapelu. Byl vlastně kapelník. Hrál na housle, na cimbál, na kytaru. Všichni bratři hráli na kytaru. Já kdysi taky.“
Jak se vyvíjela vaše sportovní kariéra?
„Začínal jsem jako juniorský mistr republiky Československa, takže už v té době jsem měl úspěchy. Když jsem ještě žil v Plzni, tak tam už mě lidé začínali dost poznávat. Noviny o mě psali, takže věděli, kdo jsem. Samozřejmě naši byli šťastní, že měli mezi sebou úspěšného romského sportovce. Potom v osmnácti letech jsem šel na vojnu. Zařídili mi vojnu v Praze. Potom jsem udělal přestup a boxoval jsem za Pražské uhelné sklady, to už jsem boxoval nejvyšší celostátní ligu v Praze.“
Jaké největší úspěchy jste dosáhl v boxu?
„Byl jsem pětinásobný mistr České republiky, dvojnásobný mistr Československa, třikrát jsem byl vicemistr Československa. Samozřejmě jsem vybojoval několik mezinárodních turnajů, např. v Maďarsku, v Itálii, takže takto jsme cestovali po Evropě do té doby, než jsem se v roce 1982 dostal do československé reprezentace, kde jsem reprezentoval naši vlast.“
Start na olympiádě v Los Angeles v roce 1984 měl být vrcholem vaší kariéry, pro bojkot zemí se socialistických zřízením jste ale nemohl reprezentovat.
„Půl roku trvalo soustředění, tři měsíce před olympiádou jsme trénovali prakticky v lese. Nejbližší hospoda tam byla pět nebo sedm kilometrů. Nic jiného tam nebylo... a pak čtrnáct dní před odletem nám řekli, že se nikam neletí, že komunisti bojkotují bývalou ruskou ambasádu. Podobná situace byla v roce 1980, kdy Američané nepřijeli do Moskvy, takže tentokrát řekli, že Rusové nepojedou do Ameriky, takže asi žádná socialistická země se nemohla účastnit olympiády.“
Neměl jste chuť s aktivním sportem skončit a věnovat se třeba trenérské práci?
„Já jsem ještě po té olympiádě neuvažoval, že bych začal trénovat nebo že bych skončil. To vůbec ne. V té době jsem vlastně neprohrál ani jeden zápas. Byl jsem vyhlášen nejlepším sportovcem roku. Spíše mi vadilo, že jsme nemohl jet na olympiádu. Napsal jsem potom dopis na Svaz boxu, že už nechci reprezentovat, a oni mi dali zákaz boxování na jeden rok. Ale můj trenér Julius Torma, olympijský vítěz, několikanásobný mistr Evropy, mi to nějak vyřídil, že jsem se účastnil jen mezistátních utkání, jako třeba Československo – Maďarsko, pak jsem tedy boxoval ještě do roku 1990, kdy jsem skončil kariéru. To mi bylo 35 let.“
Teď jste známý jako trenér. Jak jste se dostal k trénování?
„Když jsem skončil, tak jsem prakticky nic nedělal. Pořídil jsem si alespoň pejska, čivavu, Rockyho a s ním jsem chodil na procházky na Vítkov. A když jsem viděl ty naše kluky, jak tam fetují, čichají toluen apod., tak mi to bylo líto. A říkal jsem si, že ti kluci asi nemají co dělat, nemají kam jít, tak asi proto se dávají na takovéto věci jako jsou drogy a špatné věci. Tak jsem si řekl, že založím tělocvičnu.“
Je plno výborných romských boxerů, jako je Tibor Rafael, Plachetka. Čím si to vysvětlujete?
„Já si myslím, že jako Romové máme větší pohyblivost, větší talent na jakýkoliv sport, akorát je problém, že nemáme vůli a výdrž zůstat u toho několik let, než se člověk dostane na tu úroveň, kdy začne být dobrý a kdy je o něj zájem. A oni kluci nedokáží vydržet. Pár lidí je takových, že to opravdu dokázali, že vydrželi, a pak dokázali, co je v nich.“
Vy jste založil sdružení, a to sdružení se věnuje volnočasovým aktivitám...
„Cílem sdružení je zapojit veškerou mládež, ať jsou to Romové nebo neromové, ale i jiných národností jako třeba Ukrajinci, Rusové, Slováci, takže máme různé národnosti. Tady nejde jen o box, my pořádáme různé turnaje. 28. září pořádáme turnaj, já tomu říkám Tanec ulice, protože první ročník byl před dvěma lety na Pražačce, kde jsme dělali soutěž v break dance, kam taneční školy vyslaly tanečníky. Teď je druhý ročník, kde dělám soutěž v minifotbalu, zúčastní se všechny školy z Prahy 3. Pak pořádáme soutěž o Pohár města Žižkova, tam už byly tři ročníky. Letos to bude 1. října čtvrtý ročník. Tam si myslím, že se zúčastní boxeři z celé České republiky, kteří se utkají převážně s našimi borci ze Žižkova, a pak je finálový zápas o pohár. Samozřejmě, že tam jsou i kulturní vložky, zúčastní se toho i radnice Prahy 3. S tou hodně spolupracujeme, vlastně i Tanec ulice i tento pohár pořádáme ve spolupráci s radnicí.“
Podrobnosti o činnosti Boxclubu Žižkov najdete na internetové adrese www.boxclub.cz.
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Romové v zemích českých
I dnes zalistujeme historií v naší rubrice, ve které se pravidelně věnujeme romským zvykům a tradicím. První zmínky o Romech v Českých zemích jsou z roku 1417. V té době však Romové těmito místy jen procházeli. V celé Evropě byly skupinky Romů považovány spíš za psance. Vydávaly se proti nim mandáty, které zakazovaly jejich přítomnost na určitém území. Jak se historie Romů v Českých zemích vyvíjela dál, to už v bodech řekla Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury v Brně Gabriele Grmolcové.
Popište, prosím, stručně historii Romů v České republice v určitých bodech. Kdy a odkud vlastně přišli, respektive kdy a kde jsou první písemné zmínky?
„Důležité je, kdy se začínali usazovat na našem území. V roce 1698 šlechta jménem Kounicové, která měla svoje statky i v Uhrách, zajistila toleranci jedné cikánské skupině ze svého uherského panství v oblasti Dieru a přesídlila tuto rodinu do oblasti Uherského Brodu, protože v této oblasti, v tom jejich kounicovském panství byl údajně nedostatek kovářů. A toto byla kovářská rodina. Za touto rodinou, už nezváni, přišli další Romové z Uher.“
Zejména pak od 18. století se začali Romové z Uher usazovat v oblasti jižní a jihovýchodní Moravy. Od poloviny 19. století tam zbyly zhruba tři desítky cikánských táborů. Josef II. začal usazovat Romy na pozemcích, které byly odebrány zrušeným církevním řádům. Určující pro současnost byla etapa druhé světové války. Pokračuje ředitelka Muzea romské kultury v Brně Jana Horváthová.
„Naprostá většina našich Romů v českých zemích byla programově likvidována na základě Himmlerova nařízení o koncentraci cikánů a cikánských míšenců. Naprostá většina těch původních českých a moravských Romů a také německých Sintů, kterých při hranicích s Německem žilo u nás hodně, byla zlikvidována. Uvádí se devadesát procent.“
Můžeme pomalu postoupit k dnešku, jak je to v současné době? A určitě k tomu i dojdeme, jaké jsou skupiny v současné době? Odkud jsou? Odkud přišli?
„Po druhé světové válce k nám přicházejí Romové ze Slovenska. Dnes z celkového počtu Romů, kteří u nás žijí, prakticky osmdesát pět procent, a možná i více, tvoří právě tito Romové, kteří přicházeli od roku 1945 až prakticky dodnes ze Slovenska. Další skupinou, asi deset procent, tvoří olašští Romové, kteří zase po polovině 19. století přicházeli zejména z rumunské jazykové oblasti. Říká se jim olašští, což je varianta slova valašští, takže z oblasti Valašska, Moldavska. To jsou Romové, kteří u nás nejdéle kočovali, až do zákazu kočování. A o ten zbytek se dělí maďarští Romové, i když pro nás velmi splývají s těmi slovenskými, a potom zbytky českých a moravských Romů a německých Sintů.“
To je taká dost ošemetná otázka, dají se ty skupiny nějakým způsobem specifikovat? Mají nějaká svoje specifika, nebo už jsou tak smíchaní mezi sebou nebo s majoritou, že už jsou prakticky nerozeznatelní?
„Opravdu je někdy velmi ošidné dělat takovéto hranice. Dá se to poznat zejména u olašských Romů, ti jsou velmi specifičtí, protože ti si dodnes udržují svou uzavřenou komunitu a prakticky nedochází ke smíšeným sňatkům nejen s majoritou, ale i s Romy z jiných skupin. To je u olašských Romů velmi nežádoucí. A slovenští Romové, tam je můžeme velmi dobře rozeznat od maďarských Romů podle příjmení, protože jazykově maďarští Romové, co přišli dříve, u nás už asimilovali. Dříve mluvili převážně maďarsky a dnes už jejich potomci maďarštinu neznají. České a moravské Romy dokáží rozeznat jen odborníci, kteří se tomu věnují, třeba podle příjmení, a potom v hovoru poznáte, jaké jsou kořeny toho člověka. Ale jen tak na ulici, to se dá velmi těžko.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
=[ Reportáž ]=
Pozvánka na festival do Lysé nad Labem
Na závěr vás zveme na Romský festival do Lysé nad Labem. Už zítra, 8.srpna, ho pořádá Sdružení romských občanů. Speciálním hostem letošního ročníku bude Ali Amiri. Můžete se těšit i na romské kapely z celé České republiky. Kolega Robert Ferko si o festivalu krátce povídal s předsedou sdružení Milanem Horvathem.
Jaký bude program?
„I přes to, že není tolik peněz, máme 22 kapel z celé České republiky. Minulý rok jsme měli i hosty ze Slovenska, ale letos to nemáme tak, že by hosté museli být jen Romové. Byli bychom rádi, kdyby se přihlásili nějací Češi, že chtějí vystupovat. Mohou přijít.“
Kolik je vstupné na tento festival?
„Dospělí lidé 100 Kč, děti a důchodci zdarma. Když vidíme, že je někdo sociálně slabý a že na vstupné nemá, tak je pouštíme zadarmo. Organizátoři už vědí, koho pustit zadarmo. My neděláme festival proto, abychom vydělali peníze pro sdružení, ale děláme to proto, že už je to tradice. Děláme ho s přesvědčením, že se setkáme s lidmi každý rok. Jezdí k nám lidé z Ostravy, z Karlových Varů, ze všech koutů. A rádi jezdí.“
Od kolika do kolika bude tento festival?
„Od půl jedné. A počítáme, že tak do půl desáté.“
Zde si můžete příspěvek poslechnout:
Poslech:
RealAudio ~ Download
Takové tedy bylo „O Roma vakeren“ čili „Romové hovoří“ s datem 7.srpna. Naladit si nás můžete opět v pátek ve 20.05 na vlnách Radiožurnálu a najdete nás také na internetové adrese www.romove.cz.
Romale but lošale sam, hoj amen šunen. Irinen amenge, so kamen te šunen, so kamen te ačhol pe andro „O Roma vakeren“. Napobisteren, hot ada šuniben keras pre tumenge. Romale mangav tumenge bachtalo dživipen. Ačhen Devleha.
Klidný večer vám přejí průvodci dnešním „O Roma vakeren“ - Iveta Kováčová a Jaroslav Sezemský.
| 
„V současné době trénujeme v tanečním centru Tradición, připravujeme nové taneční vystoupení. A jinak chystáme od září taneční kurzy, kurzy aerobiku a kondičního cvičení.“
Poslech:
Související články
Kdo je jeho cílovou skupinou?
„Smyslem kampaně je získat příznivce, kteří přispívají pravidelně měsíčním příspěvkem. Je to proto, že UNICEF vytváří určité rezervy, aby mohl v případě nějaké katastrofy okamžitě reagovat, dodat lidem pitnou vodu, léky, potraviny. Tam jde opravdu o každou hodinu a my nemůžeme čekat, až se vybere za několik týdnů nebo měsíců nějaká částka peněz ve veřejné sbírce.“
Jak jste se k boxu dostal?
Popište, prosím, stručně historii Romů v České republice v určitých bodech. Kdy a odkud vlastně přišli, respektive kdy a kde jsou první písemné zmínky?
Jaký bude program?
Předchozí vydání "O Roma Vakeren"
Nejčtenější články