Jak se na svou situaci dívají Romové?
O Romech se letos mluví snad ještě víc, než po jiné roky. Kvůli
pochodům extremistů a žhářským útokům, kvůli zabavování
sociálních dávek na severu Čech, kvůli žádostem o azyl v Kanadě a
následnému zavedení vízové povinnosti, a naposledy kvůli táboření
asi padesátky zejména rumunských Romů, kteří se zde nedočkali
uzdravení mladíka z jejich řad. O Romech se tedy mluví hodně, zřídka
ale mluví oni sami.
Novinářka a pedagožka Alice Tejkalová na svém blogu na serveru
Aktuálně.cz píše o analýze mediálního zpracování několika kauz,
týkajících se zejména českých Romů a Vietnamců. Z výsledků práce
studentů žurnalistiky jako nejzajímavější a nejzásadnější
vyzvedává zjištění, že etnické menšiny nemají v českých
médiích statut toho, „kdo mluví“, ale toho „o kom se mluví“. O
názorech etnických menšin se prostřednictvím médií nedozvíme u
těchto zásadních kauz prakticky nic, píše Tejkalová. Podle ní se
obvykle dozvíme jen to, co si o menšinách myslí společenské elity,
případně zástupci neziskových organizací; chybí však přímé
svědectví, které by pomohlo lépe osvětlit situaci.
Zkusme tedy aspoň v následujících minutách dát slovo pár Romům.
Podnikatel a romský aktivista Ivan Veselý považuje za obrat v situaci
Romů rozpad Československa:
"Od toho devadesátého třetího roku ta situace jde spíše k
horšímu. Nikdy vlády, ať pravicové nebo levicové, nepřijaly ve
svých vládních materiálech plošné řešení nejpalčivějších
romských problémů, jako je nezaměstnanost, diskriminace, rasismus,
vzdělávání a rozvoj romské kultury. Od roku 1993 nejzávažnějším
problémem, který Romové vnímají v České republice, je otázka
bezpečnosti. Ta nám jaksi vyplula na povrch za poslední dva roky a to
aktivizací neonacistického hnutí v České republice. Mnoho Romů na
základě těchto aktivit neonacistů vlastně emigrovalo do Kanady."
To je mimochodem i případ redaktorky Českého rozhlasu Anny Polákové.
Co ji k tomu přimělo?
"Tak samozřejmě zkušenosti, nárůst neonacismu a podpora velké
části společnosti tomu, co se tam dneska děje. Časté útoky na mou
rodinu... a strach o mou rodinu," řekla před několika týdny
Poláková vyslanému zpravodaji Českého rozhlasu v Kanadě.
Připomeňme, že syna Anny Polákové před pár lety cestou z diskotéky
napadla skupina skinheadů a nebýt toho, že kolem náhodou jela
policejní hlídka, možná by útok mohl skončit i smrtí Marka Poláka.
Z náhodného útoku se však stalo systematické napadání celé rodiny
poté, co se případem zabývaly soudy, které se mimochodem spokojily s
podmíněnými tresty. Podle Polákové se tak její osobní zkušenost
slévá se společenskou situací:
"Kdybych to měla porovnat s rokem 1997, kdy emigrovali Romové, tak
ta situace je podstatně horší. Ulicemi pochodují neonacisté, v
každém městě si dávají ty pochody. Je to viditelné a navíc mě
zaráží, že když jdou těmi ulicemi a hajlují, tak mi chybí to, že
stát razantně zasáhne. Aby lidé, kteří se cítí ohroženi, se
necítili tak ohroženi a věděli, že s nimi je ten stát a že je
ochrání. (...) Tam už prostě zvažujete úplně všechno – čím jste
prošli a co vám hrozí a co může nastat, protože víte, že mají
vaše adresy od soudu. Protože my jsme se soudili. Jednoho z těch
odsouzených zastupoval právník Skácel, a to je lídr Národní strany.
Takže prostě víme, že v tom nebezpečí jsme."
Poláková za sebe odmítá podezření, že jde o zneužití kanadského
azylového systému a o pobírání tamních sociálních dávek:
"Pro nás i to že jsme odešli do kanady, je hrozně těžké.
Protože ani jeden z mé rodiny nepobíral nikdy sociální dávky. Já
jsem byla zaměstnaná, náš cíl byl ten dát dětem vzdělání. Marek
studuje na vysoké škole, já sama jsem studovala na vysoké škole, na
Masarykově univerzitě, teď jsem to přerušila tím odjezdem – a moje
dcera odmaturovala a měla možnost jít studovat na Americkou univerzitu.
Byla jedna z adeptů získat stipendium na univerzitě, která je u nás
otevřená právě na podporu romských studentů. Takže vlastně tohle
všechno jsem přerušila a je mi jasné, že jestli se tady k něčemu
takovému dopracuji, že to bude pro mě strašně těžké, strašně
moc."
Podle předsedy sdružení Dženo Ivana Veselého otázka sociálních
dávek je obehraná písnička, která nebere v potaz, že Romové nejsou
jedinou zátěží českého sociálního systému a dokonce ani tou
největší:
"Když Česká republika chtěla udělat sociální reformu, vzít
zhruba půl milionu nezaměstnaných sociální dávky, tak se tady dělala
kampaň, jak Romové zneužívají sociální dávky. Nikde jste se
nedočetli v médiích nebo v oficiální propagandě, jak Češi
zneužívají dávky nemocenské. Když se podíváte, jak vzrůstají nebo
klesají křivky nemocnosti v pohraničních oblastech, tak zjistíte, že
při sezónních pracích v Německu, Rakousku, najednou většina těch
Čechů je nemocných a jedou dělat do Rakouska, do Německa. O tom, jak
Romové zneužívají sociální dávky, jste mohli slyšet a vidět
poslední dva roky všude možně. Ale nešlo o těch 50.000 Romů. Šlo o
těch 350.000 Čechů, kteří byli nezaměstnaní. A sranda byla, že i
tihle Češi tleskali, že konečně berou sociální dávky Romům. Ale
oni brali sociální dávky tři sta padesáti tisícům Čechů. My jsme
jenom byli využiti k propagandě a k omluvení těchto kroků."
Podíl nezaměstnaných je mezi Romy mnohem vyšší, než u ostatní
populace, přiznává ředitelka Muzea romské kultury Brně Jana
Horváthová. Na chatu serveru iDnes.cz ale zdůraznila, že v první
řadě je třeba každého člověka posuzovat individuálně. Ona sama je
pro to, aby stát postihoval Romy stejně jako všechny ostatní, když
překračují zákon. Horváthová ale zdůrazňuje jinou věc: významná
část Romů spočívá na naprostém dně společnosti. To podle ní
poškozuje společnost jako celek. Z povahy problému těch lidí
vyplývá, že se sami z tohoto dna nedostanou. Ale při vzbouřených
emocích se věc nakonec vždycky zadrhne na stereotypní představě, že
by "Cikáni chtěli mít výhody".
|
|