Kanadské vízové etudy
Emoce a vášně, které vyvolal krok Kanady vůči České republice, a to včetně
poněkud dezorientovaných komentářů v médiích ukazují, jak se obtížně
vpravujeme do situace země, která není v posledních letech příliš úspěšná na
mezinárodním poli a pomalu se z dřívějšího populárního miláčka stává
fackovacím panákem, kterému se dostává dosti jednoznačného zacházení i
hodnocení.
Nikoli, že by k tomu nebyly důvody, ale my to jaksi doma vnímáme jinak:
Od nezvládnutého a doma zpackaného radaru a zvaní ruských generálů do Prahy,
přes kiksy během předsednictví, prezidentovu ostudu v Evropském parlamentu,
neuvěřitelné sundání vlády z čela Evropy domácí opozicí, cestu předsedy
parlamentu do Palestiny a jednání s Hamasem, až po nynější hysterii okolo
kanadských víz, vše má společného jmenovatele v našem pocitu, že si cokoli
můžeme dovolit, vše nám projde a stačí mít silný názor a trvat si na něm. A
zpravidla těch názorů máme dokonce více než jeden a trváme si na všech.
Není těžké najít společný jmenovatel tohoto stavu věcí: je to nerespektování
fakt a v tomto smyslu nekompetentní diletantismus. A je lhostejno, zda jde o
nápad, že si někdo může dojednávat českou zahraniční politiku soukromě s
Putinem nebo se jiný ministerský aktér vyjádří, že by měl radar vyvažovat
přílišný vliv EU u nás, nebo, že dokonce ústavní činitelé pořádají utajené
schůzky s naftovými emisary Kremlu, bez vědomí kohokoli jiného.
Na historii kanadských víz je zajímavá snaha politicky obcházet těžiště
problému, kterým je masivní migrace devastované a segregované etnické
menšiny. Pamatuji si, že před pár lety, kdy kanadská vláda řešila odvolání
víz, neslyšeli její vysocí úředníci na obědě v Praze na doporučení, aby se
premiéra Topolánka dotázali na program integrace Romů v Čechách a závazky v
tomto smyslu.
A vím jednoznačně, že na riziko neřešeného problému a možnost obnovení
imigrace byli Kanaďané opakovaně upozorněni, včetně informací o zhoršování
situace v ghettech a neúspěšnosti Topolánkova kabinetu v řešení tohoto
problému. Kanadská vláda tedy věděla, že situace se nezlepšila, ale přesto
víza odvolala. Možná věřila, že se česká vláda pohne. To se ovšem spletla.
Nynější uvalení víz na naše občany nevzniklo ze dne na den. Již loňská čísla
byla alarmující a každý kdo je znal musel vědět, že buď dojde k nějaké
změně, nebo víza budou. Tato situace byla anticipovatelná a zjistitelná z
čísel od loňského léta. A netuším, co všechno Kanaďanům naslibovala
ministrině Stehlíková při své návštěvě.
A naopak, jak situaci posuzovali vysocí kanadští představitelé u nás, nebo
co si myslel tehdejší ministr zahraničí nebo vicepremiér. Nejspíše si
mysleli, že nám to jako předsednické zemi EU projde a Kanada si zavedení víz
nedovolí.
Následovala naše zevrubná analýza mechanismu organizování migrace Romů ze
strany několika lidí a nevládních organizací v Kanadě, z které se ukázalo,
že skutečně jde o byznys na samotné hranici obchodování s lidmi, nad kterým
zavírají oči nejen kanadské úřady, ale který je zčásti financován platbami
našich sociálních dávek kumulovaných v době nepřítomnosti českých občanů u
nás.
My sice samozřejmě nemáme evidenci o tom kdo odjíždí a kam, ale nemáme ani
evidenci zda je odběratel dávek přítomen na území státu. A kanadskou stranu
samozřejmě nezajímalo jak se kdo u nás živí, ale především jak jsou
narušována jeho lidská práva.
V této situaci populisticky exhibovala starostka Řápková od jednoho média k
druhému, veřejnoprávní nevyjímaje, a pasovala se do národní hrdinky tvrdé
ruky na romské neplatiče, a to včetně poněkud obskurního slyšení v Senátu s
další rasisticky akcentovanou bývalou političkou ODS, senátorkou Janáčkovou,
dokud se nezjistilo, že konfiskace dávek jsou nezákonné, a že podíl dlužníků
z celku obyvatel ghetta, které si paní starostka bez mrknutí oka nechala ve
svém městě vytvořit, je přinejmenším okrajový a zdaleka ne většinový. Opět,
akce pro média, fakta stranou.
A to již exponovanými českými městy duněl krok několika málo desítek
aktivistů Dělnické strany s podporou frustrovaných místních občanů, jejichž
život v okolí ghett je drtivě obtížný a nepříjemný, od drobné kriminality až
po nečinnost místní policie tváří v tvář organizovanému romskému zločinu,
drogám a dalším věcem. Ale samozřejmě prosazovat zákon v ghettech se nikomu
nechce, ani státní, ani městské policii, natožpak samosprávám. Je to, z
jejich hlediska, již dnes prostor s vlastní spravedlností právem. A paní
starostka raději sedí v dozorčí radě Českých aerolinií namísto své
kanceláře, z které by měla problém ghetta a vyloučení řešit.
Nemáte pocit, že to všechno nějak souvisí a že jsme tak trochu za pitomce, s
kterými už asi Kanada nechce nic řešit, jakkoli je podstatná část problému i
na její straně?
Neměli bychom si trochu zamést před vlastním prahem namísto halasného
troubení do mezinárodního útoku? Nepochybuji, že můžeme dosáhnout změny
kanadského azylového režimu skrze EU, ale to nám jaksi naše domácí problémy,
dané především neschopností a ignorancí politiků něco kvalifikovaně dělat
nevyřeší. A přitom je tak jednoduché mít silný názor a je tak těžké řešit
něco, z čeho se popularita ani peníze nevydělají.
Ale jak daleko s tím dojdeme, dvacet let od doby, kdy jsme viděli pád
neschopného a nekompetentního komunistického režimu, jehož exponenti
nechtěli nic řešit ... a naši politicky segregovaní občané utíkali, světe
div se, mimo jiné i do Kanady. A nejede o to, co si o tom po dvaceti letech
myslím já, spíše mne zajímá, jak mne asi vidí kanadský úředník. Nejspíše
jako pitomou ovci, kterou je třeba dát za závoru. Možná na tom něco je. Ale
nepopírám, že se s tím nehodlám smířit.
|